DMD č. 6. pro 6. 4. 2019. Téma: Naostro

Po čepeli přelétl namodralý záblesk, jak se meč na prstech mladého kováře zhoupl do dokonalé rovnováhy. Ceirdil zatajil dech. Poprvé to zvládl sám! V posvátném tichu dílny by byl zaslechl, i kdyby špendlík -
"Kdo to tu je?" zašeptal.
Zajíknutí zpod stolu.
"Před kým se to schováváš?"
Na okraji desky se objevily malé prstíky, čupřina tmavých vlásků a velká šedá očka.
"Já taky!" Baculatá ručka se po ostří natáhla rychle jako had.
"Pozor! Řízneš se!"
Holčička tak zklamaně našpulila rty, že se Ceirdil musel zasmát. "Až budeš větší, Hvězdičko."
"Nechci," prohlásila dotčeně.
"Co?"
"Oblíct. Teta mě honí. A chce mě oblíct."

Hedwig byla sebevědomá sedmnáctiletá dívka, ale přece jen ji zarazilo, když jí pan Gustav nakázal, ať se svlékne.

„Nečetla jste libreto? Musela jste vědět, Fräulein, že je tam scéna v rybníku."

„Ano, ale myslela jsem…"

„Že budete mít spodničku? Copak se, milá zlatá, koupete oblečená?"

„Ale nemůžete mě přece natočit nahou!"

„Když ne vás, tak nějakou jinou pěknou herečku. Není čeho se bát, toto je umělecký film. Vaše nahota je důležitá ze symbolického hlediska. O ňadra nejde."

Rozhodla se mu věřit. Bude to pár vteřin v celém snímku. A až bude slavnou hvězdou, nikdo si na její nahotu ani nevzpomene.

Danielle si hluboce povzdechl. Nazývali obrazy před ním rouháním, přitom se jednalo o dílo génia. Mistrovo tělo ještě ani nebylo studené a už volali po tom, aby se cizí štětce dotkly nakreslených postav a zakryly jejich nahotu, jejich vulgaritu, jejich opravdovost.

S těžkým srdcem se chopil svých nástrojů a se slibech na rtech se vrhl do práce. Lépe přidat kalhoty než aby celé dílo bylo zničeno, jak někteří toužili. Celého svatého Blažeje přetvořil, aby potěšil papeže.

Necírkevní se mu smáli. Jiní umělci tvoří vlastní díla a co dělá on?

Ale také díky jeho práci je Poslední soud v kapli dodnes.

Na vysportované tělo rychle natáhnul džíny, přes hlavu přetáhl triko a rychle mizí v otevřeném sporťáku za zatáčkou...
Zasněně přimhouřím oči do mihotavé záře televizního přístroje.

"No to určitě." ozve se vedle mne z pohovky.
"Cože?"
"To bych chtěl vidět, jak tak rychle hrkne zipem."
"Proč jako?"
"Co proč, proč? Dovedeš si předtavit, jak je nepříjemný, když si štípneš pimpulu!"
výrazně pozvedá můj choť prstík. "Nedovedeš! Ty ho nemáš!" zakončí svou litanii ubohého klanu běžných mužů.
"A vůbec. Pojďme to přepnout na snooker. Dnes hraje O´Sullivan."
"Jasně! Ale sázím na Trumpa. Judd je hezčí." potutelně se usměju.

No jo, ženská.

“Dobře!”
Děvčátko vykrylo další ránu.
“Dobře!”
Učitel sklonil meč a přešel k pouzdru položenému u stěny. Vytáhl z něj dlouhý, mírně zahnutý nůž, palcem zkusil ostrost čepele a podal jí ho.
“Odteď budeme cvičit s tímhle. Tohle už je opravdová zbraň, takže se k ní tak chovej. Zacházej s ní jako se smrtí.”
Irena nedočkavě přikyvovala. O další krok se příblížila chvíle, kdy konečně splní svůj díl dohody s otcem. Jakmile se bude umět ubránit sama, otec s ní přestane na každou průzkumnou výpravu posílat strážné. Konečně se bude moct vydat do světa a spoléhat se jen sama na sebe.

Becky byla pěkně nabroušená, když po legendárním prvním tahu Prahou čekala na Václavském náměstí pod sochou nějakého vojevůdce na koni až do půl jedné jako kůl v plotě a nedorazila ani noha.
Jimmyho a Tabithu znala jen pár dní - z Dráždan - a ti dva si asi mají po včerejšku co vysvětlovat, ale Angie a Mike mohli sakra aspoň zanechat vzkaz v hotelu.
Mike se zjevil večer otrávený s novými doklady. Angie už odpoledne, zato nechtěla alkohol ani vidět. Tenhle večer.

O pár dní později vyfotila polaroidem pojíždějící Tupolev, zabořila se do sedadla a nechala Prahu a lihové vzpomínky za sebou.

Od objevu záznamu zvuku v roce 1878 mistrem Edisonem, byla vždy snaha zaznamenávat zvuk ve dvou kanálech, protože každé naše ucho slyší něco jiného a poslech je pak více přirozený. Bylo několik pokusů, které využívaly komplikované konstrukce pro více drážek a jehel. Naštěstí tyto výtvory zůstaly jen u prototypů! Až v roce 1934 se podařilo v Bellových laboratořích vyvinout systém, kdy se jeden kanál snímá pohybem jehly do stran a druhý kanál je zanesen do pohybu nahoru a dolů. Teprve o 24 let později se povedlo tento princip dostat na trh a přehráváme si takto gramofonové desky až do dnes.

„Igore, proč`s mja sem zavolal?“ vyzvídal Peťa.
„To mosíš vidět sám,“ povidal kamarád uvelebený v lesnickem posedě a podával mu dalekohled.
„Kam sa mam dívat?“
„Na druhém brehu Moravy.“
„Šak tam nic neni... Ty brďo!“ vydechel Peťa.
„Zahlédel sem to pred hodinkú.“
„Podivaj sa na ty nárazníky, ten ušlechtilý tvar,“ rozplýval sa Peťa.
„A všimni si tam dúle,“ napovídal Igor.
„Šecko krásne čisté hlaďunké, né jak ty naše, škoda reči.“
„Kdoví, jak by to vypadalo ve vodě.“
„Do vody nepujde, rozpustil by sa šecek olej.“

Za Moravú na poli, otočil moravský kombajnista ladně svúj nový stroj a načal další brázdu.

"Tak jo, to okolí máte?" Režisérova nervozita by se dala krájet.
"Takže, Hani, nezapomeň na ty jména, jasný. A trochu pietnější výraz, prosím."
Rychle se rozhlédl. Klid. Až podezřelý.
"Tak jo, parto, jedem naostro!"

Nasadila tragický výraz, než koukla do kamery.
"Vážení a milí diváci, nacházíme se na místě, kde se asi před měsícem odehrála nejkrvavější řež... I přes nepřátelskou propagandu je dnes již jasné, že naše milovaná část..."
Koukal na ni a nervózně kouřil. Ze směru od letohrádku se náhle vynořila parta lidí, mířící přímo k nim. "Hej, támhle jsou!"

Zoufale koukl na kameramana.
"Dobrý, rejžo, máme to!"
"Mizíme!"

Slunce nabíralo na síle. Ale ve stínu vratiplachty bylo i po poledni příjemnějí než v dusné kajutě. Frances seřízla špičku brku. Kolik dní už se v deníku opakoval stále stejný zápis. Jasno. Bezvětří. Muži drhnoucí palubu byli vysvlečení do půli těla. Po zádech stékal pot. Co chvíli se ozvalo hvízdání. Vábili vítr.

„Jestli to bezvětří brzy neskončí budeme muset snížit příděly.“

Pan Keith potřásl hlavou.
Nikdo neřekl, co nastane, pokud je bezvětří zdrží ještě déle. Frances zahvízdala. I ona vyrostla v podpalubí. Věděla, že život na moři není na zkoušku. Pověry dávaly naději. Že tentokrát se moře a obloha smilují.