Tenkrát, vidím to jako dnes

Měl jsem na výběr.
Buď se účastnit třídního stupidního divadla, anebo jít s něčím sám.
Bylo to obyčejné školní představení.
Jenže v sále sedělo přes pětset lidí.
Většina znuděná.
Věděl jsem, co hrát, a doma jsem to spoustakrát dal bezchybně.
Čekal jsem s kytarou za pódiem a přišla na mě nervozita.
Opotily se mi ruce.
Vyschlo v krku.
Ještěže nebudu zpívat.
A pak jsem tam stál.
Lidi čuměli.
A mě se ten nacvičenej flák úplně vykouřil z hlavy.
Myslel jsem, že se poseru.
Pak to najednou spadlo.
Začal jsem hrát.
Jen tak, jak mě to napadalo.
A ono to prošlo.