DMD č. 21. pro 21. 4. 2018. Téma: Odteď jsem optimista.

Život se s ním nemazlil. Každý kousek štěstí si musel tvrdě vydobýt. Žádný netrval dlouho.
Získal pozornost krásné ženy, ta však brzy začala být znuděná. Kvůli jejím vrtochům se z něj stal vyvrhel.
Vstoupil do služeb jiné krásné ženy. Zamiloval se do ní, a i když si uvědomoval, že ona jeho city nikdy plně opětovat nebude, byl víceméně šťasten, když jí mohl radit a pomáhat, když mohl být v její přítomnosti. Pak ho od sebe odehnala.
Propadl hlubokému zoufalství.
Když ho neznámý muž, riskuje vlastní smrt, vyléčil z děsivé nemoci, pochopil, že je třeba brát život z té lepší stránky.

Věhlasný umělec a hvězda prken, která znamenají svět – pravda, někdy je pro něj musela sbít jeho herecká družina; proslulé scény, které zneuznaly jeho talent, měly bez výjimky onu vlastnost, že dobře hořely – by neměl řešit takové přízemnosti jako finance. Ovšem garderóba něco stála. Nemluvě o úplatcích pro poroty udílející prominentní divadelní ocenění. Jemu bude někdo říkat padouch! Očividně jim ten zatracený Neil Patrick Harris platil víc. Rok co rok.
A tak, když se na vyviklaném prahu jeho polorozpadlého sídla objevil ten nekňuba Poe s trojicí Baudelairových sirot, hrabě Olaf pocítil nebývalý příval vřelého citu. Investice do hořlavin se skutečně vyplatila.

Poslední podzimní listí se neslyšně snášelo k zemi. Nebe bylo zatažené a vzduch vlhký. ,,Vodu jsme odpojili? Vzadu jsem zamknul? Elektřina je vypnutá?" Ujišťuje se táta. ,,Tak zase na jaře," poznamenal, nastartoval auto a vyjeli jsme. Naposledy jsem se ohlédla na naší chalupu. Opuštěné, pochmurné stavení. Tak na jaře. Nesnášela jsem tuhle větu. Od malička ji nesnáším. Je teprve konec října...!
Listopad. Prosinec. Vánoce. Nový rok. Leden. Únor. Je to nekonečné. Praha, škola, práce, tma, zima. Víkendy? V Praze. A koně? Na displeji mobilu prohlížím fotky z léta a potlačuji slzy.
Sobota 21. dubna. Dnes jedeme. Poprvé. Konečně! Jsem šťastná.

Celou noc s léčitelem ošetřoval zraněné. Ve chvíli, kdy jej opat poslal pro Adamara, pocítil strach.
Ne, nemůže přeci tušit, že jsem zapálil knihovnu, pomyslel a došel pro vévodu a cestou vymýšlel jak to udělat, aby mohl být jejich rozhovoru přítomen. Nakonec stačilo říct, že oběma potřebuje převázat obvazy.
"Proč jste mne zachraňoval?" zeptal se opat.
"Chtěl jít léčitel, ale toho bylo potřeba jinde," vysvětloval Adamar. "Navíc, jen draci vědí, koho by zvolili za příštího opata, kdybyste zemřel."
"Jedna zapomenutá svíce v knihovně a já vám odteď budu navždy dlužen," zašeptal opat.
Léčitelův pomocník se uklidnil. Nikdy na něho nepřijdou.

Když dorazili k penzionovanému železničáři, Gabčík s Kubišem mu poděkovali a rychle se schovali dovnitř.
"Tušil jsem, že by se jim mohlo dostat pomoci. Jen jsem nečekal, že to bude přímo od vás," pronesl Stehlík s úsměvem na tváři. "Vydržte chvilku, hned to bude," dodal a zmizel v domku.
Když se vrátil, v ruce svíral klíč. Jindřich netušil, jak k němu Stehlík přišel, ale s radostí jej převzal.
Když poté odcházel směrem k Šťáhlavské bráně, začal věřit, že získání posledního klíče bude stejně snadné jako u těch posledních. Město kolem něj se začalo měnit a opět se ocitl ve středověku.

Jako pesimistovi se mi zdálo všechno špatně.
Daně byly moc vysoké.
S dětmi byla neustálá práce.
Pivo mi manželka dovolila jenom jednou týdně.
Děti měly špatné známky.
Syn na mě byl drzý.
Ředitel společnosti, ve které pracuji, mi řekl, že se flákám.
Jednou jsem si řekl: "Odteď budu optimista!"
Najednou jsem viděl všechno dobře.
Daně jsem dokázal zaplatit.
O děti jsem se nemusel starat sám.
Mohl jsem pít alespoň jednou v týdnu.
Děti pochopily, že aby měly dobré známky, musejí se učit.
Syn byl v pubertě, měl to velmi těžké.
Ředitel řekl pravdu. Jsem rád, že mě na to upozornil.

Prej nemám furt myslet, že šecko dobře dopadne. Prej mám bejt dycky připravenej na nejhorší. Včera sem to zkusil.
Než sem vodešel na jedno k Rosmertě, zkontroloval sem, esli není v krbu voheň. Esli má Tesák dost žrádla na tři dny, a esli sem zamk dveře. Co dybych se zdržel, že jo?
Vzal sem si paraple, dyby pršelo.
Náhradní gatě, dybych se třeba p… ehm… promoknul.
Tři kapesníky, dybych dva ztratil.
Vobvazy a hojivej lektvar, dybych náhodou cestou domů někde spad.
Vláčel sem plnej batoh takovejch blbostí!
Teda… Už nikdy. Přectavovat si, že se nic zlýho nestane, je fakt pohodlnější.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, lebo predseda sem zase mieri. Dobrýho zdravia, predseda. A čože nového nám nesiete?
- Ja vám dám, že čo vám nesiem. Čo ste to zase objednali? Desať tisíc fľašiek.
- Veru, predseda. Objednali sme.
- Zasa budete alkohol páliť? Zasa budú colníci prehľadávať dedinu, odkiaľ to je?
- Ale predseda. Nič také. Žinčicu do nich dáme.
- A akú?
- Akože akú? No predsa našu.
- Aha. Tak to ste ma prekvapili. To z vás možno aj niečo bude. Tak to sa teším, že vám začne salaš zarábať.

Ijáček běhal po lese a radostně vyhazoval. Medvídek Pú z něj byl celý nesvůj.
Co se to s Ijáčkem děje, pomyslel si. Jindy se sotva plouží a dnes tu běhá jak hříbě!
Ijáček přiběhl a rozvěrně do medvídka drcnul: „Naskoč si! Něco ti ukážu!“
Pú se vyškrábal na pařez, pak na Ijáčka a vyjeli. Za lesem, ve vysoké trávě spatřili malé hnědé hlavičky.
„Co to je?“ optal se Pú.
„Úžasná dobrota,“ pravil Ijáček. „Když je sníš, všechny boly světa se ztratí.“
Opravdu.
Od chvíle, kdy si kamarádi začali pochutnávat na lysohlávkách, proměnil se Stokorcový les v jednu velkou růžovou zahradu…

Měli všechno připravené.
Pronajatý pokoj jen kousek od arény s beraními zápasy, kam mohli svého zajatce odvést a řádně si jej vyzpovídat.
Baronův bratr se nebránil.
“Vy jste ti rifasané,” řekl klidně, když dveře zaklaply. Dokonce se na Avani usmál.
“Jsme,” odvětila prostě.
“Tu šarádu jste si mohli odpustit. I když aspoň byla zábava. Čekal jsem vás už dávno,” dodal skoro vesele.
Mrkla na Leokastise, ať nechá mluvit jen ji. “Omlouváme se. Nevyzpytatelné zdržení.”
“Máte kůži?”
Znovu rychlá výměna pohledů, pak Leokastis vytáhl kousek na šeříkovo obarvené kůže, který našli v Caradocově domě. “Samozřejmě.”
Srdce mu tlouklo rozpínající se nadějí…