DMD č. 21. pro 21. 4. 2018. Téma: Odteď jsem optimista.

Tohle je nejkrásnější den mého života! Nedoufal jsem, že se toho dočkám.
Sestřel nad Paříží, útěk z nemocnice, cesta do Británie.
Nekonečné souboje s Luftwaffe, kdy o přežití rozhodovala nejen obratnost, ale i notná dávka štěstí. Tolik startů s nejistotou přistání, letecké souboje, padlí kamarádi.
Akutní zánět slepého střeva a znova do vzduchu.
Ale dnes je to let klidný, slavnostní. Zbrusu nové Spitfiry se řadí do formace a přelétají nízko nad Václavským náměstím a Pražským hradem, pak nasazují na přistání na Ruzyni. Oči jsou plné slz dojetí.
Od teď už bude jen dobře, říká si František Peřina v srpnu pětačtyřicátého.

Probojovali se na velitelskou palubu. Za zády spoušť. Paluba kluzká krví. Tělo kapitána halil cár plachtoviny. Odpor polevil. Vlajka zahanbeně klesla.
Betsy zajásala. Zvítězili. Siréne byla jejich. Zákonná kořist. Každý dostane svůj díl.
„Bojovali jste udatně.“
Frances vrátila meč poručíku Ménardovi.
„Kapitán by se nikdy nevzdal bez boje.“
Slova tmelená oddaností.
„Byl to statečný muž.“
Za odvahu zaplatil cenu nejvyšší. Nebyl jediný.
Frances vnímala prvotní radost své posádky v oparu vyčerpání.
Jásot uhasne. Pak si uvědomí, kolik stojí vítězství. Až budou zašívat hamaky. Až moře pohltí těla padlých kamarádů. I nepřátel.
Zatím se opíjeli nadějí. Na kořistné. Na lepší budoucnost.

Jaroslav s Vraspírem byli dekontaminováni, vykoupáni, nakrmeni a prohlédnuti. Marka od nich oddělili v první dekontaminační komoře. Znovu ho viděli až po prohlídce v nemocnici. Byl vzhůru, ale lékař ho odmítl propustit s nimi.
Teď čekali v kanceláři, až se jich někdo ujme. Byli oblečeni do hnědých uniforem s kápí, Jaroslav si tu svoji nenasadil, Vraspír ano. Mlčeli.
Konečně se otevřely dveře. Vešel Jindřich. Kápi měl sundanou, jeho ustarané rysy tak lemovaly pouze prameny prošedivělých černých vlasů. A Jaroslav už věděl, proč mu jeho hlas zněl povědomě.
"Situaci znáte," zahájil Jindřich bez okolků. "Nejčerstvější zprávy však dávají důvody k optimismu."

Nejsem optimista. Vlastně nikdo z nás. Plujeme si nocí a nikdo o nás neví. Jsme přirození negativisté. Možná proto přinášíme tmu. Jsme vyvolení. Beránci v proudu času.
Kdysi jsme takoví nebývali. Jenže se něco změnilo. Nikdo už neví, čím jsme byli před tím. Ani, co bylo ono TO. Jenom jsme.
Letíme. Pyšní jako pávi, nádhernější než hvězdy. Máme koruny z démantů deště, chocholky z nejjemnějšího peří, těla duhově bílá. Světelné paprsky skrz nás prochází a spojují se v jediný. Jsou bílé, ale vždycky cestou na svět zčernají.
Jsme smutní ptáci. Nikdy neuslyšíš náš smích.
Štěstí, lásku.
I to jsme zapomněli.

4. února 1815
Dnešním dnem to přesně deset měsíců, co se uchvatitel, kdysi svrchovaný vládce celého dílu světa, uchýlil na Elbu. Muž ten, co vládl stovce milionů duší, teď zove se císařem ostrůvku, kde jich sotva pár tisíc. Myšlenka tato naplňuje nás radostí, neboť pokládáme ho za muže nadobro ztraceného pro Francii i pro náš trůn.
Naše radost je o to větší, že poslední chmurný stín, totiž ten, že Elba přece jen příliš blízko, zdá se být zažehnán. Svatá Aliance zamýšlí totiž jeho přeložení. Novým domovem stát se mu má Svatá Helena, ostrov to pustý africký, dva tísíce mil vzdálený.

Trvalo to. Měsíce testování. Složit, rozebrat, složit znovu. Plány, nákresy, 3D simulace. A jeden neúspěch za druhým.
Ten, nine, eight
Byly chvíle, kdy už vůbec nikdo nevěřil. Tím méně já. I když mně to mohlo být jedno, já byl celou dobu ve skladě. Většinou sám.
Seven, six, five
Lidi. Blázni.
Four, three, two
Nakonec jste to dokázali a díval se celý svět. Není to ohromné? Vy máte vaše kamery a přímý přenos na Youtube a já mám svoje malé červené vozítko.
One. Liftoff.
Teď už jsem optimista. Já ve svém vozítku mířím pryč, zatímco vy všichni
musíte zůstat
tam dole.

Ani nemohla uvěřit, že je to doopravdy.
Všechno, co viděla, bylo tak nezvyklé, tak neskutečné.
Řada krásných paláců, hned pod nimi voda. Bílý oblouk mostu. Kanál přeplněný loďmi – byly tu i opravdové gondoly!
Kolem zněla řeč, kterou sice už znala, ale nikdy nečekala, že ji uslyší přímo tady.
Vzduch byl prosycený slanou vůní.
Na konci cesty ohromné náměstí s nádherným chrámem s mnoha kupolemi. Zlatá mozaika zářila na slunci.
A za ním už široké moře.
Benátky! Opravdu je vidí na vlastní oči?
Komunisté konečně padli, zavládla svoboda. Otevřely se hranice.
A tady v Benátkách vypadala budoucnost krásně jako nikdy předtím.

Radka zaslechla řinkot a rozčilené hlasy, ale jenom se letmo ohlédla.
Světlo za ní zmizelo, ale vpředu stále měkce zářil žlutý obdélníček a vábil k sobě jak lucerna můru.
Plížila se pod nízkým křovím, kryla se za kmeny stromů, neslyšně našlapovala po hladké trávě. Už nebylo pochyb, že se blíží k obydlí. Komupak asi patří? Komu se zlíbilo usadit se v srdci zakletého pralesa?
Dospěla k okraji mýtinky. Obezřetně vykoukla mezi listím.
Chaloupka z omšelého dřeva a hrubého kamení se napůl skrývala mezi převislými větvemi, maličká jako domeček na hraní. Přívětivě zářící okno zvalo dál.
Tam nemůže bydlet nikdo zlý.

„Asi narážka na to,“ prohodí Linkva, „že vstupujeme do poslední třetiny a shodili jsme skopce!“
„Když vy jste všichni strašně soutěživí,“ vyčítá hlína, „nestíhám to číst!“
„Co se tu děje?“ přilítne Taura a strne, „Proč se tu válíte na jedné hromadě? Kdo je vespod?!“
„Ta-ta,“ výská Viktorka.
„Schizofrenik jeden kvartální,“ vysvětluje nejstarší, „má tu drzost vyčítat ostatním, že chtějí splnit téma!“
„Když se bije táta,“ ucedí Sikar, „musím být u toho!“
„Já se rád peru!“ září Apolo.
„Já jim jenom hlídám brýle!“ následuje Šavla Thea.
„Jsem pln optimismu,“ vstává potlučený Filcin, „v téhle rodině lepší poplužní dvůr než drzé čelo!“

Mágové zapojili invenci, znalosti i energii.
Kolem lodi vskutku vznikla bublina klidnějšího vzduchu a po rozbitých vlnách Elaysiaani plula se vší majestátností.
Mistr Haelkarnas se však musel neustále soustředit na udržení magie v chodu.
"Co se stane, až jej to úsilí vyčerpá?"
"Bublina praskne," prohlásil lakonicky Boleon a prohrábl si vous.
Vydržel to více jak osm hodin, pak se zhroutil.
Mezitím se kolem anomálie vytvořilo jakési druhé oko tajfunu, které silné větry obkružovaly.
"Rozviňte plachty na čtvrtém a šestém stěžni!
Držte kurz abysme zůstali uvnitř oka!"
Za den intenzita nečasu poklesla na běžnou bouři, za další vypluli z pod mraků.