Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Od malička byl jiný. Vše ho zajímalo, o všem přemýšlel. Se svými přibuznými neměl mnoho společného. Byli zemití, ba dalo by se říci přízemní. Šlo jim jen o přežití, jídlo, pití, sex. On byl renesanční typ: vzdělával se, měl fantazii, maloval, vymýšlel vynálezy, zlepšoval svět … Oni byli sotva schopni udělat šišatou kuličku, a to ještě jen někteří.
Někdy přemýšlel, zda-li není cizí, zda-li ho maminka neměla v temnotě kina s někým jiného druhu, snad s některým z hrdinů filmového plátna. Pak ale pohlédl na své krovky a na svá tykadla a byl si definitivně jist, že je brouk. Brouk Pytlík.
Volně navazuje na Hodinu Síly, která je k nalezení na Budči.
O Živsově hrdinství nemůže být sporu :))
Neviditelný prach na knihovně s kompletním Tolkienem v samizdatu* byl nemilosrdně setřen a Jirkovy svršky se přestěhovaly do skříně.
"Ty uklízíš? Už zase?" pobaveně zvedl obočí Jirka a pověsil si bundu na věšák.
"Obávej se nejhoršího, neboť na inspekci přijede sám velký inkvizitor i s babičkou."
"Bude vytahování rodinných alb?"
"...a kompromitujících historek, jistě, milášku," přisvědčil Viktorín.
"Nemám si radši píchnout přesčas?" nadhodil Jirka, kdykoli připraven sbalit kufry."
"Nechápeš? Přijedou hlavně kvůli tobě."
"Zastrašovací manévr, chápu."
"Když to chceš brát takhle...," pokrčil rameny Živsa.
"Přece jen radši přespím na té služebně."
"To mě jim necháš napospas?!"
"Ty jsi mi hrdina...!"
* který po Živsově smrti prosákl mezi obyčejné a ti ho začali lavinovitě šířit.
„Odpusťte mi otče, zhřešil jsem.“
„Copak tě trápí, můj synu.“
„Rodiče. Jsou trapní, shazují mě před přáteli, ukazují jim fotky, jak se jako malej cachtám v bazénku.“
„Synu, takový už rodiče bývají. Chlubí se tebou, dokazují ti svoji lásku.“
„Jenže mě to děsně štve.“
„Nesmíš si to tak brát.“
„Už nebudu.“
„Jak to myslíš, synu.“
„Stala se jim menší nehoda.“
„Umřeli?“
„Dá se to tak říct.“
„Jsi v domě Páně, mluv pravdu.“
„Vlastně jsem v tom nevinně, spletli si dveře v TARDIS a omylem je vcucla Černá díra.“
„TARDIS? Černá díra? Nerozumím.“
„Tím líp otče, teď bych prosil to rozhřešení.
Skoro osm let jsem už neviděla své příbuzné. Tetu, strejdu a dva bratránky. A to bydlí jen devatenáct kilometrů od nás. Vlastně už skoro čtyři roky bydlím ve stejném městě, ale to oni neví.
"Tak se Martinovi narodil syn. A Tomáš měl před půl rokem svatbu," oznámil mi taťka.
"To ti volal strejda?" vyhrkla jsem překvapeně nad novinkami.
"Ne, to mi řekl jeden Ukrajinec na lince. Zná se s Tomášem. Byl zvědavý jestli ho neznám, když máme stejné příjmení."
"Hustý. No a co babi s dědou? Řekl si jim to?"
"Já jim to snad říkat nebudu," povzdechl si smutně taťka.
Jména bratránků jsem neupravovala. Vlastně ani není proč...
Ehm, nepřipadám si jako nějaký "hrdina", těmi jsou spíš babi s dědou, kteří už ony informace ví a berou to docela sportovně. První pravnouče se totiž narodilo mému bráchovi a malého vídají.
Otec byl opilec, doma chrápal, v hospodě se svlíkal, nahej táhnul vesnicí, děti po něm házely bláto. Jeho bratr je blázen. Povídá si sám se sebou, povídá si s kočkama. Matka – pánbíčkářka, do kostela leze po kolenou. Vesnici pro smích. Její bratr nemluví vůbec. Hýká. Rodinná pole? Koukol, pýr, kopřivy a bodláky.
Může se mi někdo divit, že jsem chtěla vypadnout? Za každou cenu? Že bych šla s kýmkoli, kdo by mi slíbil, že mě dostane pryč?
A bylo to sladké, tu krátkou chvíli to bylo nebeské.
Už není.
Vracím se zpátky.
Je po všem.
Zabila jsem holoubátko, matko má.
Toho večera členové Společenstva seděli u ohně a jedli ulovené zajíce.
"Můj otec se jmenoval Arathorn, syn Aradorův," vyprávěl Chodec, "byl náčelníkem Dúnedainů tři roky, než ho zabili skřeti."
"Mým otcem je Denethor, správce Gondoru," přidal se Boromir a upřeně se díval na Chodce.
"Já jsem synem Thranduila, krále elfů v Temném hvozdu," navázal Legolas.
"Mého otce, který se spolu s Bilbem a Gandalfem vydal k Osamělé hoře, všichni znáte, potkali jste ho v Roklince." Gimli se mračil směrem k elfímu princátku.
Frodo se mlčky klackem přehraboval v ohništi, na svého otce a čtyřicet tisíc jezdců jeho khalasaru nerad vzpomínal.
Všimli jste si, že Tolkien jen opravdu zřídka používá jiné uvození přímé řeči než said, answered a cried?
trapní spíše jako trápící, ale pokud byste si přečetli, jak spolu ti dva mluví (tučňáčku, myško, ještěrko...) a jak přemýšlejí, tak asi i trapní
a jako hrdinu můžete brát jak Potifara, tak Mút, protože ta to ve výsledku odnesla nejhůř
drabble poskytuje vysvětlivky k některým veršům téhle básně
Mé děti
urovná prázdné polštáře, prohrábne rukou vzduch
budu vám vyprávět o vašich prarodičích.
nakloní hlavu a poslouchá
Ano, o dědečkovi Huij a babičce Tuij, našich nerozlučných stařečcích. Spolu v mateřském lůně, spolu v dětství, sobě zaslíbeni, spolu zplodili syna.
povzdechne si
Z rozmaru bohů se jejich syn, můj muž a váš tatínek, narodil zdráv a dožil se dospělosti, moudrosti a poct.
Až na jednu maličkost. Vaši prarodiče pocítili ze svého spojení strach, a tak učinili z Petepréa prázdného slunečního komořího, určeného velkým věcem, ne však rodinnému životu.
naznačí ve vzduchu šmiknutí
A proto jsem tu tak sama, milé děti.
Milá striggo,
musím ti říct jednu věc. Důvodem, proč nespíš a padáš na hubu víc než Hermiona ve třetím ročníku, není chybějící obraceč času, nýbrž to, že se snažíš skloubit dvě zaměstnání, školu, vztah, přátele, DMD a řešit rodinný problémy a ono to prostě nejde. Takže uber plyn, protože až si tě vodveze Chocholoušek, já ti do blázince nosit perník nebudu.
Tvé
Druhé já
~
Milé Druhé já,
kdykoli jindy bych tě nazvala trapným a blbým, ale jelikož jsem právě rezignovaně napsala do jednoho zaměstnání, že končím, musím ti dát jednou zapravdu. Poprvý v životě přiznávám, že nejsem superman.
Tvoje
strigg
Přátelé a kamarádi,
jen bych se ráda omluvila za to, jak to letos zoufale nestíhám. Jak málo komentuju a píšu málokdy včas (a když včas, tak za cenu dalšího spánkovýho deficitu). Důvodů je moc a moc, a především ten, že strigga si vždycky myslí, že všechno zvládne, jenomže jednou přijde to zdrcující zjištění, že prostě nezvládne. Nelíbí se mi, jakou "povinností" se pro mě DMD stává. Neobjevila jsem se tu kdysi proto, abych za každou cenu naťukala každý den "aspoň něco"; byla jsem tu vždycky proto, že mě baví psát, že ráda lidi rozesmívám a že mám moc ráda celou tuhle naši místní komunitu. A chci, aby to tak zůstalo.
Takže pokud byste v příštích dnech měli pocit, že tu moje drabblátka nějak málo vidíte, tak to není tím, že jsem se na to vybodla. Je to naopak tím, že jako silně zásadový člověk chci, aby to tu pro mě zůstalo jako dřív. Třeba i za cenu toho, že toho holt tolik nenapíšu.
Mám vás ráda. Moc. A i když nekomentuju tolik jako dřív, jsem pořád tady. A tohle tu chci mít jako připomínku, kdybych někdy na tuhle svoji důležitou zásadu zapomněla.
s.
P.S.: Dá se vůbec druhý já brát jako trapnej příbuznej? ;D
Stála na verandě jako vykřičník. Věděla, že o ni byl zájem a že za ni otec dostane spoustu věcí, ale Robin už jí dávno natloukl do hlavy samostatnost a sebeuvědomění. Otec slintal vzteky a chrlil na Becky výčitky a rozkazy. Vstal jsem a vykročil pryč, nechtěl jsem být svědkem rodinné hádky, ale Becky mě pevně drapla za ruku. "Buď tady, Alasdaire!" Otec mluvil bengálsky ale Becky mu tvrdohlavě odpovídala anglicky.
"Přijmi tati jednou pro vždy, že si nevezmu toho zmetka jen proto, že ty chceš nové auto! Něco jsem tu dokázala a nezahodíš mi to!"
Hrdě pohodila hřívou havraní vlasů.
Není snadné jít proti něčemu, v čem byl člověk vychováván po celé dětství. Všichni jsme na ni byli moc pyšní. :-)
No, hrdina tam je, trapní příbuzní taky. Anebo naopak. Jak chcete :).
Zvonek u dveří ho vyruší ze spaní. Hrdina se posadí, shazuje nohy přes okraj postele, líbá ženu na tvář. Navléká papuče, pohladí maličkého synka a schází ze schodů. Nebojí se, ačkoliv by venku klidně mohl stát masový vrah a vymlátit mu duši z těla. Ten pohrabáč si bere jen tak pro jistotu.
Jde bez reptání, ačkoliv Bůh ví, že by si dnes zasloužil spravedlivý odpočinek. Ve firmě znovu zachránil den, když si všiml té špatně vypsané faktury.
Tak dobře... nádech, otevřít dveře. Chvíli jen nechápavě zírá. Potom sklopí pohled.
Košík? S dítětem?
Zdravě rozčílený hrdina rozzuřeně utíká zpátky.
„Petuuuuniééé! Petuuuuniééé!“
Edit: a fakt si bez ironie myslím, že je hrdina. Viz moje komunikace s Terdou :).
