Píseň ledu a ohně

„Ty křepelky jsou vskutku znamenité,“ vychvaloval Malíček, tento týden již potřetí večeřící u lady Tandy. „Musím dávat pozor, abych kvůli nim nezanedbával vaši dcerku.“
Zmíněná slečna se rozhýkala smíchem, až do ní matka musela šťouchnout loktem.
„Když mluvíme o Lollys,“ odhodlala se lady Tanda, „už má nejvyšší čas na vdávání.“
„Ovšem,“ usmál se úlisně Malíček. „A také velmi dobře rozumím, jakého ženicha potřebuje mladá dáma jejího půvabu a duchaplnosti.“
Lady Tanda se spokojeně usmála a zvedla ke rtům pohár Arborského zlatého.
Malíček pokračoval: „Slyšel jsem, že Walder Frey má vnuka, kterému říkají Zvoníček…“
Víno z Tandiných úst vytrysklo jako gejzír.

Vážený pane / Vážená paní,
Kašlu na tituly, na to pozlátko.
No nic, pokračuju.
Tento dopis si Tě najde.
na základě žádosti, kterou na Tichý ostrov přinesl septon Meribald, bych se rád ucházel o nabízené místo vychovatele ve Tvém sirotčinci.
Jakožto laický bratr mám dlouholeté zkušenosti s péčí o děti / odevzdaným dohlížením na ty malé bestie. Uznávám, že Myrcella a Tommen jsou na poměry Lannisterů milá děcka potomky svých pánů s důrazem na jejich prospěch a bezpečí. Před malou vlčicí bych potřeboval zachránit spíš já sám.
Více viz přiložené osobní doporučení našeho představeného.
S přátelským pozdravem a skřípěním zubů
Bratr Půlobr

Připadal si jako někdo, na koho zapomněli. Po právu. Kdo touží být zapomenut.
Při té vzpomínce sevřel zbylé prsty v neúplnou pěst.
„Theon“ mu znělo na jazyku cize.
„Řeknu jim, že jsi mě zachránil. Že jsme spolu skočili z hradeb,“ špitla Jeyne a zkřehle sevřela jeho kostnatou ruku.
Držela ho, jako kdyby ho nehodlala pustit do zapomnění, byť by bylo sebesladší.
„Až nás předvedou před Stannise, musíš hrát Aryu,“ zamumlal.
Jenže je předvedli před někoho jiného.
Černovlasou ženu se zakřiveným nosem. Jeho sestru.
„Asho,“ vydechl. „Tentokrát jsem tě poznal.“
Když pochopila, kdo před ní stojí, jako kdyby jí puklo srdce.

Gendry už byl členem různých sebranek. Ne že by měl zvlášť na výběr. S Arrym, ze kterého se vyklubala holka, měl ale pocit, že ho sebral někdo, s kým stojí za to zůstat. I když si na útěku zpustošenou zemí prošli sedmi pekly.
Jenže pak se z bývalého Arryho vyklubala seveřanská princezna Arya, a než se s tím Gendry stihl srovnat, unesl ji Ohař.
Při té vzpomínce udeřil kladivem do rozžhaveného kovu, až jiskry lítaly. Zůstal mu jen bezmocný vztek a Bratrstvo, které teď po lesích rozvěšovalo všechny Freye, na které narazili.
Doufal, že po lasičkách přijde řada na psy.

Byl prvorozeným synem svého otce a jeho dědicem. Nepochyboval o tom, že mu bude důstojným nástupcem. Pravda, již při svém čekání na dědictví zažil vládu nejednoho krále, nemálo zim, a dokonce několik válek, ale neztrácel trpělivost.
Na rozdíl své matky a šesti po sobě následujících macech se těšil dobrému zdraví – kořínek totiž zdědil po otci. Tomu však nyní již začaly dosluhovat nohy, oči i uši. Teď už cítil, že jeho čas se přiblížil. Konečně…
*****
Stevron Frey padl v bitvě u Volského brodu ve věku šestašedesáti let, zatímco na trůnu podobném vyřezávaném křesle ve Dvojčatech dál neotřesitelně seděl jeho nesmrtelný otec.

Nikdy nebyl oblíbený. Nebyl hezký, nebyl příjemný ani dobrosrdečný, dokonce ani nebyl rytíř. Zato uměl pít, karbanit, rvát se, nadávat, a hlavně uměl zabíjet.
Přesto teď stovky lidí sledovaly, jak mu miláček davů, Rytíř květin, tiskne pravici a až k přeplněným tribunám musela dolétnout jeho pochvalná slova: „Vděčím ti za svůj život, den patří tobě, sere.“
„Já nejsem žádný ser,“ ohradil se nevrle proti oslovení, ale naditý měšec s výhrou si vzal rád. A rozhlédl se po kolbišti.
Diváci, kteří jindy povzbuzovali jeho soupeře, mu nyní nadšeně provolávali slávu a tleskali. Stočil pohled jedním určitým směrem: I pobočníkova dcera tleskala.

Stannisův rozkaz zněl jasně: Vydej se do Bílého přístavu a zajisti mi spojenectví lorda Manderlyho.
I Manderlyho rozkaz zněl jasně: Přivez mi ze Skaggosu Rickona Starka, pašeráku, a já pošlu Lannistery a Freye k šípku a podpořím tvého krále.
Nyní na něj mířila kopím divoká žena a po jejím boku vyčkával černý zlovlk, na němž seděl rudovlasý chlapec.
„Nech to dítě na pokoji,“ ucedila žena. Zlovrk zavrčel.
Chlapec se zamračil. „Bude v Bílém přístavu matka? A Rob? Sansa, Arya a Bran?... Jon?“
Davos měl pocit, že za něj odpovídá ten tichý hlas, který ho provázel při plavbách.
„Vrať se domů.“

Zatímco venku tančily hrozivé zelené plameny, Ser Dontos se svíčkou v ruce stoupal po točitém schodišti. Tohle byla ta chvíle, kdy bylo možné pomoci své mladé Jonquil k útěku. Nemohl se dočkat, až se z šaška stane opět rytířem.
Konečně byl nahoře. Otevřel dveře a zůstal zkoprněle stát. Komnata byla prázdná. Kromě mihotavých světel vkrádajících se dovnitř oknem ani nejmenší hnutí. Jen na podleze ležel špinavý zakrvácený kdysi bílý plášť, ale po lady Sanse nebylo ani památky.
Ta mezitím, s ohněm sevřeným hlavním městem za zády, ujížděla tmou na uhlově černém válečném oři s docela jiným Florianem. Konečně v bezpečí.

Hudba hrála a tanečníci kroužili hodovní síní vyzdobenou černobíle pruhovanými kanci rodu Crakehallů, mezi nimiž na počest hostů zářili zlatí lvi. Tywin Lannister se obvykle slavností svých vazalů neúčastnil, ale dnešek byl výjimkou – jeho syn byl totiž panošem lorda Sumnera.
Když píseň skončila, Cersei se nenápadně vytratila ze společnosti potomků starého lorda Crakehalla a přitočila se k bratrovi. „Pojďme na chvíli odtud,“ špitla mu do ucha.
„Nemůžu,“ oponoval. „Musím být lordu Sumnerovi nablízku, kdyby mě potřeboval.“
„Probírá s otcem obchody, to jim vydrží dlouho,“ usmála se sladce.
Otočila se k odchodu a Jaime ji následoval. Nikdy jí nedokázal říct ne.

„Jsi to ty!“ vyhrne Sansa. Hledí na něj, jako by nevěřila vlastním očím.
Sandor je na tom stejně. Když ji viděl naposledy, byla ještě napůl dítě. Vybaví si, jak strašně se k ní zachoval v noci, kdy hořela Černovoda. Provinile sklopí oči.
Vtom ucítí lehký tlak na tváři – nic víc mu zničená kůže nedovolí. Ale je to dotek. Najednou jako kdyby nebyl znetvořený. Jako kdyby mohl být jejím rytířem, i když by to nikdy nahlas nepřiznal.
Sansa ho přiměje zvednout hlavu.
„Říkali, že jsi mrtvý, ale jsi tu,“ špitne. „Třeba jsou zvěsti pravdivé a žije i moje sestra a bratři.“