Křivdy z hlubin brdských hvozdů (vlastní fandom)

Ještě si to můžeš rozmyslet.
"Ne, to nemůžu. Přiznávám, že tenkrát to bylo jednodušší. Když jsem se tě zbavoval poprvé. Ale ani tak si to nerozmyslím. Nepatříš sem."
Voda rozevře svou náruč a pohltí ho. Druhý vodník se na něj jen chvíli dívá, pak kývne. Karl znejistí. Ne proto, že by si to chtěl rozmyslet. Proto, že toho druhého nezná. Ale jak řekl, i kdyby dnes zemřel, bude to smysluplná smrt.
Měl dobrý život. Život, jaký si kdysi ani na vteřinu neuměl představit. Život, jaký si podle sebe, alespoň ze začátku, ani nezasloužil. Tak co na tom?
Ještě jeden krok...

"Cože se necháš?!"
Čekají na břehu Berounky, už hodiny, když se Karl odhodlá všechno vysvětlit.
"Utopit není přesný termín. Technicky jde o smrt ve vodě. Musí mě magicky spoutat, zabít, vyjmout duši, oddělit otcovu od mojí a tu mou pak vrátit zpátky do těla."
"Ale co když tě prostě jen zabije?"
"Já se toho břímě zbavit musím. A kdyby to znamenalo smrt, bude to dobrá smrt."
Matějovi potřese rukou, Veroniku políbí na čelo, a pak přistoupí k Česťovi. Obejmou se, slova jsou zbytečná. Česťa chápe.
Pak Karl dojde ke břehu a bez pozvání vstoupí do vody. A zmizí pod hladinou.

"Máte toho vodníka?" Zeptá se Karl. Šéf se opře o židli a založí ruce na prsou.
"Teoreticky máme, prakticky, kdybychom ho požádali o laskavost, porušíme dohodu, kterou jsme s ním uzavřeli."
"Blbost," ozve se Veronika.
"Pan Prasák prokázal našemu oddělení velkou službu."
"Zahákli jste ho na udici a teď ho nechcete vytáhnout. Proto zůstal taky spis v archivu, že? PBZtko je krásný a všechno, ale jen do tý doby, než se vám člověk zase hodí, ne? A on o tom nemá ani ponětí. To není fér."
"To byl omyl, Tichá. Pokud chcete jeho pomoc, musíte o ni požádat neoficiálně. Sami."

"Deprese, úzkost, záchvaty vzteku. A přitom měl všechno do puntíku promyšlené. Nebýt toho, že jsme si na zaměstnance začali dávat větší pozor, bylo by mu to prošlo." Významný pohled na Veroniku.
"Neuvědomil jsem si, co dělá, dokud mi to neřekli. Všichni ti mrtví..." Krátkého parťák složí hlavu do dlaní. Za poslední rok zestárl o deset.
"Nemyslím si, že by to byla úplně jeho vina." Pronese Karl do nastalého ticha. Všichni se na něj otočí.
"Vnímáte magii pěkně špatně, když jste si nevšimli, že ten dům je prokletý." Naváže Česťa.
"Cože?!"
"Prokletý. Zřejmě matkou, když umírala. Usmažilo mu to mozek, myslím."

Veronika v čele úderné jednotky vtrhne do domu a doufá, že nejde pozdě.
Krátkého kolega jim dal znamení, ale smrt může být příšerně rychlá.
Nastane chaos. Krátkého pacifikují, Česťu probírají, Karla prohlížejí, lidé se pletou jeden druhému pod nohy. A všichni křičí. Jeden přes druhého, různé věci, nikdo nikoho neposlouchá, jsou vůči sobě slepí a hluší. Stejně slepí a hluší, jako byli vůči Krátkému. Možná volal o pomoc, možná někomu dal znamení. Neviděli ho. Neslyšeli. Lidé jsou sobečtí.
Veronika si zhluboka oddechne, když vidí Karla i Česťu naživu. Ví, že nemají vyhráno, nikdo z nich, ale stejně. Je to úleva.

Všechno se stane strašně rychle. Česťa najednou leží omráčený na zemi.
"Vole, s tímhle nechci nic mít!" Bouchnutí dveří a Karl s Krátkým sám. Připoutaný.
"Nemůžeš už kurva chcípnout, ty hajzle?" Zřejmě mu povolily nervy.
"Vodníka je extrémně těžké zabít."
"Tak se podívej, hajzle, buď to budeš ty, nebo to odskáče tvůj kamarádíček." Vezme do ruky nůž.
"Existují jen tři možnosti. Buď mě oběsit na lýčeném provaze, sebrat mi šos a zakopat ho, abych ho nenašel, nebo mě utopit, ale to dokáže jen jiný vodník."
"Šos nemáš. Neutopim tě. Takže lýko." Náhlé vzdemutí magie. Portál.
"Radši bych tu čtvrtou možnost."

Matěj úplně cítí ty sebemrskačské myšlenky. Veronika je tichá jako pěna.
"Verčo." osloví ji tiše.
Vzhlédne od práce, ale nic neřekne.
"Nikdy jsi nebyla cíťa, tak teď nezačínej."
"Strávíme tu dalšího půl roku. Kvůli mně. A Karl s Česťou jsou v tom taky kvůli mně."
"Šli jsme do toho dobrovolně. Já i oni. Sakra, byl bych tě následoval třeba do pekla, vždyť to víš."
"Kdo ví, jestli tam jednou neskončíš." Ta poznámka zabolí, Matěj je jeden z mála, kdo ví, že už se jí to jednou málem stalo.
"Nech už toho. Je to..." Nedopoví. Na stole zazvoní telefon. Zní zlověstně.

Jeho matka byla švadlena. Otec byl také krejčí a měli malou dílnu na starém městě. Byl jejich jediné dítě a už odmalička bylo jasné, že je magicky nadaný. Jeho rodiče to šokovalo. Otec si představoval, že půjde v jejich stopách. Nikdy nechtěl, aby vstoupil do magického světa a pracoval v něm. Maminka ho chápala. Mluvila s ním i po tom, co ho vyhnal z domu.
Dodnes si vzpomíná na její obličej. Na její dlouhé řasy. Když jí nějaká upadla, dala ji na prst a nechala ho, aby ji sfouknul a něco si přál.
Měl si přát, aby ji magie nezabila.

10 let si myslel, že je docela mimo systém. Že se zbavil policie, podezírání i odsuzování. Žil si spokojeně. Berounka je krásná řeka, prostředí je dobré, sousedi taky. Udržoval si dům na souši a tvářil se jako normální člověk.
A pak přišel ten posraný vzkaz. Schránku kontroloval už jen ze zvyku. Roky nic. A najednou tohle.
Říkala, že má přítele v nouzi, ale je policajtka. Sice za ním evidentně šla bez vědomí, nebo aspoň pověření, vedení, ale stejně ho to vyděsilo. Nechtěl přijít o svůj život. Ale úplně hmatatelně cítil, jak se jeho svoboda zmenšuje. Jako kdyby ji spoutali řetězem.

Veronika je jako v Jiříkově vidění. Jako by byla obutá v cizích botách. O dvě čísla větších. A má běžet maraton. Necítí se vůbec dobře a na Matěje se nechce ani podívat. Dostala je do průšvihu, zase. A tentokrát evidentně zbytečně.
Protože Karl je momentálně výměnou za to, že magická policie přivře všechny oči, tajný agent. A Česťa taky. Jednou se z těch staříků pomine. A ze sebe taky.
Nikdy by ji nenapadlo, že se z Krátkého vyklube krysa, ale asi je to tak. Každý má své slabé místo. Její jsou Karl, Česťa a Matěj. U Krátkého to byla matka.