Křivdy z hlubin brdských hvozdů (vlastní fandom)

Karl se nemůže srovnat. Něco ho neustále ruší, jako by byl nabit statickou elektřinou. Je slabý, nedokáže se tomu ubránit. Vrátil se domů, ale ani tady nenachází klid. Známá světnice vypadá cize. Známá voda šplouchá v nelibozvučném rytmu, ryby se mu vyhýbají. A lidé. Cítí je, skoro je může ochutnat. Bylo by to tak snadné. Po nábřeží běhají děti. Slaďoučké dětičky a jejich slaďoučké dušičky. Stačilo by natáhnout ruku, blýsknout zrcátkem, mávnout pentličkou. Jeden prstík ve vodě a byly by jeho. Aby je pozřel.
Vběhne do koupelny, zvrací do umyvadla. Vzhlédne.
V zrcadle místo modrých duhovek otcovy mrtvé rybí oči.

Teplo. Kouř. Chladná ruka na čele.
Česťa mrkne, pak otevře oči naplno a zhluboka se nadechne. Ruka z čela se přesune na zápěstí. Studí a pálí zároveň.
"Pusť mě," zašeptá. Česťa si možná nemůže pamatovat, co se odehrálo pod hladinou, ale jeho duše může. A pamatuje si.
Je pozdě, noc skládá poklonu novému dni. Za chvíli bude svítat. Karl přistiženě ucukne a podívá se na něj bolestným pohledem. Jen jedno oko je jeho, druhé nepoznává. Opona se rozevřela, klapky spadly. Oběma.
"Chtěl jsem jen... Sbohem, příteli." řekne, zvedne se a zmizí jako stín.
"Sbohem." zašeptá Česťa.
Kéž se znovu setkáme.

Násilím umlčí hlas ve své hlavě. Zbývají vteřinky. Možná ani to ne.
Potopí se, nahmatá Česťovo tělo a vytáhne ho ven. Nedbá na ostré kamení na břehu. Česťovi sedře záda, sobě kolena.
Natáhne ruku, v níž pevně svírá svíjející se klubko, přitiskne ji Česťovi na srdce. Čeká.
Neozve se nic. Česťa dál nehybně leží na břehu, studený a vzdálený jako měsíc na nebi.
Karl přivře oči a na okamžik zavzpomíná na své rodiče. Otec matku nikdy nepolíbil. Nikdy. Ani když zemřela. Nechtěl se dělit.
Karl chce. Je to jako eso schované v rukávu. Polibek vodníka. Může život vzít.
Nebo vrátit.

Měli bychom si ji nechat, synu.
Karl zírá na opalizující smotek magických vláken kolem perleťově růžové duše. Mohl by si ji nechat. Chce si ji nechat.
Zaplní ho zběsilá žádostivost a zároveň bezbřehá touha chránit.
Nenávist k otci, k téhle situaci i k sobě samému. Láska, která se rozhořela již před dávnou dobou a nikdy neuhasla, ani na okamžik.
Beznaděj, strach a vztek, protože nebude nikdy opětovaná.
Bolest, únava, něha a radost, přátelství, letargie, úzkost.
Agónie. Buší, tlačí, trhá, bodá a láme.
Touží pozřít Česťovu duši, ponechat si ji navěky. Bylo by to požehnání. A přitom prokletí.
Drahocenné vteřiny ubíhají.

Vodník má vždy jen krátkou chvíli, aby zpracoval a uložil duši utopence. Pár kratičkých minut. Pak se vytrhne a rozplyne se.
Karl horečně v rukou převaluje pestrobarevné klubíčko ze světelných nitek a jehlic a opatrně z něj odvíjí to, co k němu nepatří. Kouzelné pečetě na Česťově těle vyhasnou, zatímco se propadá do hlubin na jemný štěrk.
Tyrkysové nitky se rozpustí ve vodě.
Ohnivé jehlice zchladnou a odpadnou.
Kypře hnědá vlákna trhá nehty.
Stříbřitá mu vykluzují.
Jen ať ti to nezůstane v ruce. Držíš Česťovu duši a život. A s nimi i své srdce.
"Měli bychom si ji nechat, synu."

Staré obětní kouzlo není uzpůsobené pro práci s nestabilní ohnivou magií. Je jako voják, kterého pošlete obdělávat pole. Nehodí se k tomu.
Karl horečně dokresluje poslední kruh. Hořící pastelku zahodí do trávy, prudce Česťu obejme. Strhne ho do vody. Horko vystřídá chlad zalézající do kostí, mají sotva půl hodiny.
Voda šeptá Karlovi do ucha. Nebo je to něco jiného?
Zatřese hlavou, vyhledá pohledem Česťu a rázně kývne. Česťa vydechne. Na okamžik strne, pak nechá vodu vniknout do nosu a úst. Pálí, protéká do plic, bodá.
Karl na nic nečeká, povolá si Česťovu duši. S ní vyjde z těla i magie.

Za rozbřesku stanuli na břehu rybníka. Nazí a chvějící se v mrazivém vzduchu.
Karl maloval kouzla na Česťovo tělo, špičky pastelek, které vlhčil jazykem, vytvářely v jeho ústech podivné chutě a na Česťovi ještě podivnější tvary.
Odpusť, příteli.
Kruhy.
Dva na nahých zvlhlých nártech, pro uvolnění zbytků magie elementálů země.
Dva na zápěstích, pro vzdušné bytosti - meluzíny, sylfy.
Jeden na čele pro lidskou magii. Česťa chce jen to, co mu právem náleží.
Po jednom na krku a břiše, pro bytosti ohně a vody. Něco již vzal, ale sirény se brání.
Už jen kruh na hrudi. Pro duši.
Pak vyšlehly plameny.

Slunce zapadne a z nebe začne padat sníh. První letošní. Vločky se po nich lačně natahují. Do rána nejspíš přikryjí jejich deky. Čeká je studená noc.
Karl se zachmuří. Měli by udržovat oheň, ale dřevo je mokré a mají ho zoufale málo.
Jak rád by se vrátil v čase. Do dob, kdy první sníh pozorovali z tepla Česťovy kuchyně nebo dveří nádražky. Ale loňský sníh je v nenávratnu a stejně tak i loňský Česťa a loňský Karl.
Dřív by ani neuvažoval o tom, že se pokusí o kouzlo, které může Česťu stát život. Dřív by nepřemýšlel, jestli mu ho vrátí.