Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
První milovník v roli Romea pohlédl vzhůru k balkonu, přivřel oči, položil si ruku na hruď a začal recitovat:
"Ó, promluv opět, lesklý anděle!
vždyť temnem nočním záříš nad mou hlavou
jak okřídlený posel nebeský
nad smrtelníku vydiveným okem
v sloup obráceným..."
Otevřel oči, aby jimi dle režijních pokynů zamilovaně ulpěl na Julii.
Místo na divu v (již značně ošoupané) noční košili mu zrak padl o něco níž.
Na čerstvě zrenovované zábradlí.
Ozdobené andělíčky.
Dosahovali mrňavé představitelce Julie akorát k prsům. Zahlodávali se jí do těla pokřivenými tvářičkami plnými třísek.
Milovníkovi vypadl text. Navázal z vody:
"Pravím: ó hrůzo hrůz!"
Bylo použito několik veršů ze hry v překladu J. Čejky.
Slovo "putti" je kupodivu slušné, jmenují se tak ti andělíčci.
Chvěl se chladem a hrůzou. Cítil hnilobný zápach a hmatatelný stín smrti. Drželo ho cosi lepkavého. Ve tmě se něco hýbalo a on zahlédl stovky očí.
„Miloušká, hodňoušká. Slyšeli jsme, že tu žije, ano. Bojí se jí dokonce i špinaví skřetíšci.“
Zastavilo se to a poslouchalo.
„Neubližuj chudáškovi Sméagolovi. Je samá kostiška, trocha kůžišky, málo masíška. Sméagol pomůže. Přivede dva tlusťoušké vypaseňoušké hobítky. Měkké a dobroušké.“
Pohnulo se to směrem k němu.
„Sméagol si jen vezme, co je jeho, jistě! Ale pak jí je nechá. Nechá jí křupavoušké hobítky!“
Dotkla se ho. Zavřel oči v závalu paniky. Sevření pavučiny povolilo.
Častokrát jsem si kladl zásadní otázku – jací vlastně jsou, jestli existují? Jsou naše představy o nich správné?
Běžná představa běžného člověka je taková, že jsou vysocí, štíhlí, se šedavou slizkou kůží. Že mají podlouhlé hlavy s velkým mozkem a dvě velké černé oči, které proporčně zabírají větší část obličeje.
Ale to je všechno jen lidská fantazie. Co když létající talíře vůbec nevypadají jako talíře, ale jsou podobné hvězdným lodím ze sci-fi seriálů? A co když mimozemšťané prostě nevypadají jako šediví Retikulíni?
Co když vypadají jako docela obyčejní lidé?
Co když jsou jako my malí a oškliví a od nás neroznatelní?
Jsou chvíle, kdy Bigbyho budí výkřikem. Po tvářích jí tečou slzy, oči vytřeštěné z nočních můr.
Znovu je v té temné chýši uprostřed lesů, měsíc za měsícem, nikdy sama, aby neutekla. Znovu po ní šátrají jedny, dvoje, sedmery ruce, drží ji pevně na lůžku, ucpávají jí ústa.
Znovu a znovu se vrací do jejich doupěte s kordem, číhá na ně ve stínu stromů, na prvního, na druhého, na sedmého. Znovu do nich zabodává čepel, seká a trhá, křičí nenávistí. Zmítají se, chroptí, krev jí postříká tvář a šaty. Znovu...
Bigby sevře Sněhurku do náruče a nepustí ji po zbytek noci.
Nemoc bource morušového ničila francouzské hedvábnictví. Housenky hynuly dříve, než se zakuklily. V kraji se šířily dvě epidemie - pebrina mezi housenkami a hlad mezi lidmi.
Luis Pasteur přijel do Alais se ženou, dcerou a mikroskopem. Z knih věděl, že entomologové pozorovali malá černá tělíska v některých vajíčkách, housenkách i motýlech bource morušového.
Čtyři roky zkoumání, mikroskopování, probírání vajíček. Důkazy, že nemocní motýli snášejí nemocná vajíčka. Že se nemoc přenáší i potravou. Konečně je Pasteur schopen předpovědět, z kterého vajíčka se vylíhne zdravá a z kterého nemocná housenka.
Zbývá přesvědčit pěstitele hedvábí, aby zakoupili mikroskopy a přes zimu všechna vajíčka prohlédli.
Název je převzat z názvu knihy O. Kuzněcovové Nepřítel pod mikroskopem. Vřele doporučuji k přečtení, vhodné od cca dvanácti let :).
Pasteur prokázal, že pebrina se šíří i nakaženou potravou (výtažek z nakažených housenek, jejich trus i sliny) a že nakažení motýli snášejí nakažená vajíčka. Proto je potřeba zahubit všechna vajíčka, která snesli nakažení motýli, a tak nemoc postupně vymýtit. Ve vajíčkách však bylo tečkování, které bylo známkou nemoci, méně zřetelné, než na motýlech. Proto doporučoval tento postup: Jakmile bude motýl snášet, podstrčte mu hadřík, jak jste zvyklí, a po skončení snášky motýla k hadříku připíchněte (stejně za pár dní pojde). A v zimě posaďte každého, kdo má slušné oči, k mikroskopu, a nechte ho hledat drobné černé tečky na tělíčku motýla. Pokud je najdete, snůšku i s hadříkem spalte.
Čtyři roky trval výzkum a další čtyři přesvědčování, aby se pěstitelé nebáli mikroskopu a naučili se ho používat. Jednou z učitelek práce s mikroskopem byla i Pasteurova dcera, tou dobou školačka, právě proto, aby prokázal, že tuhle práci zvládnou i děti.
Pořádat koncert známé skupiny je vždycky mnohem větší sranda, když jsou její členové ješitnější než nejvyšší kancléř. Organizátor měl totiž před sebou nelehký úkol: vybrat takové předkapely, vedle nichž budou hvězdy vypadat ještě hvězdněji.
„Potřebujeme nějaké malé zmetky, co neumí hrát,“ mozkobouřil šéf agentury.
„Mám jednu bandu punkerů z Malastare, pane,“ hlásil podržtaška.
„Jsou oškliví?“
„Nepředstavitelně. Navíc sprostí, násilní a smrdí. Je jen otázkou času, kdy je diváci vypískají.“
Bylo domluveno. Když se pak na pódium vypotácela banda ožralých Dugů, všechno vypadalo nadějně.
Jenže potom to rozjeli.
A rozjeli to tak, že se celá ta slavná rádobykapela mohla jít zahrabat.
Namátkou tři z cca dvaceti drabblů, které odkazují na Ding Dong Dugs, ať víte, co je to za zvířata:
První.
Druhý.
Třetí.
Vždy nimi opovrhovali, kopali do nich, zneužívali a využívali ich. Hnus, ktorý slúžil pre ich blaho a spokojnosť. Zotročené, nepekné, malé stvorenia. Nezaslúžili si ani štipku úcty, nieto vľúdneho slova.
Keď sa však húfne vrhli do boja, aby sa pomstili, aby bojovali za spravodlivosť, aby svojou trochou prispeli k možno lepšej budúcnosti, mnohí z tých, ktorí nimi opovrhovali, si v posledných chvíľach uvedomili, že aj tie tvory majú dušu.
Domáci škriatkovia na čele s Kreacherom chceli svetu ukázať, na čej strane stoja. S víťaznými heslami na perách a s nožmi v rukách sa rozhodli vybojovať si svoje miesto na zemi...
Navzdory nevelké postavě byl velkým bojovníkem.
Těšil se ze silného, mrštného těla, ze vzrušení, když zápasil s protivníkem, z úcty v očích sousedů.
Když vzpomínal na minulost, otřásal se odporem. Trapné oblečení, kňouravý hlásek, žabomyší války a roztomiloučké příhody. Postavičky navlečené v nočních košilích, a ta věc, kterou nosíval na hlavě…
Někdy se mu ale zastesklo po družných chvílích pod pruhovanou peřinou a po prospaných zimách. Po přátelství, které slibovalo být bez konce.
Když to na Křemílka přišlo, popadl Duběnku za ruku a zašli do Pařezové chaloupky navštívit Vochomůrku a Studánkovou vílu.
Stačilo pouhých pět minut, a nostalgie byla pryč.
Pokud jste dosud nepoznamenaní a zajímá vás, jak se z Křemílka stal ninja - a jak zápasil o sojčí vejce se Severusem Snapem - ve fandomu je o tom minisérie.
;)
(koukám ale, že ve fandomu jedno chybí, předposlední. Tak ho dám sem, kdyby to někoho zajímalo. http://www.sosaci.net/node/7124)
Když byla malá holčička, nosívala culíčky a šatičky. Ráno se chodívala pomazlit k babičce do postele a babička pro ní vymýšlela pohádky o babě, co bydlí v krmelci.
Když jí bylo šestnáct, vyměnila šatičky za kalhoty a košile. Když jí bylo dvacet let, zradila sama sebe a zešílela. Vyrostla z ní malá holčička, zapomněla posledních třináct let svého života a už nikdy mentálně nedospěla.
Maminka zase voní po induloně, dělá jí culíčky. Ona se zase bezstarostně směje, hraje si. Babička jí hladí po kudrnatých vláskách a zase vypráví o ošklivé babě z krmelce.
Je jejich holčičkou napořád. Umře jako panenka.
Když se objevili, všichni se jim smáli a ohrnovali nad nimi nos. Byli malí a oškliví.
Jenomže v tom kraji moc na výběr nebylo, tak si lidi řekli, že to s nimi zkusí. A oni lidem věrně a spolehlivě sloužili. Udělali všechno, co lidi chtěli, i domy s nimi stavěli.
A taky pomáhali zbourat jednu velkou silnou zeď.
Potom se doba změnila a lidi si mohli dovolit jiné pomocníky. Velké a silné.
Ti malí a oškliví málem upadli v zapomnění, ale nedali se a vyrazili do světa.
A lidem se najednou vůbec nezdáli oškliví.
Vždyť se tak hezky smějou.
Trabanti.
