Šoustek-Šuk-Tydlitát

Tadeáš jde s dětmi do garáže, když tu se Tabita zeptá:
"Tati, proč tady stojí ta pumpa?"
"Dříve lidé neměli vodovod až domů, a tak si brali vodu takhle z pumpy."
"Ale dnes už má vodovod snad každý", namítne Tobiáš.
"Vodu může potřebovat i náhodný kolemjdoucí", praví Tadeáš a vzápětí se mu v mysli zjeví vzpomínka z dětství.
"Jako kluk jsem k této pumpě jednou běhal pro vodu, když nám před garáží hořelo auto."
"A uhasil jsi?", je zvědavá Tabita.
"Neuhasil, ani hasiči, tehdy vlastně požárníci, auto nám shořelo."
"Tak k čemu byla vlastně dobrá ta pumpa?", otáže se Tobiáš.

"Za chvíli bude Vintíř ukládat dítka na kutě, myslím, že bude po tom dni vyšťávenej, Barnabáš s Polyxenou ho asi nenechali přes den chvíli v klidu", zamyslí se Gizela a slastně se ponoří do termálního bazénu.
"Zachariáš dal Jimramovi asi taky pokouřit", přidává se Vincencie, "doufám, že chlapi nezjistili, že jsme tu spolu; aby si to neulehčovali společnými aktivitami."
"Ano, ať zas jednou máknou, frajeři liboví!"
"Pravá žena se nenechá mužem zotročit", zhodnotí Vincencie, "zavčas mu ukáže, zač je toho loket, dokáže si udělat čas na sebe, zkrátka chtělo by to šampus, abychom si mohly připít na cestu pravých žen!"

Šlapu k domovu pěšky. Kdybych se nestavoval na té pštrosí farmě, třeba bych vlak stihl. Ale nesu si vejce. Aspoň budu moci udělat doma pořádnou omeletu.
Vida, hospoda! U Médi. Doplním tekutiny i živiny. Přisedám k jednomu stolu, batůžek s vejcem pokládám na lavici vedle sebe. Jimram a Tadeáš mne zatahují do hovoru. Takže si ani nepovšimnu, že se z pisoáru vrací třetí kumpán. Ozve se křupavý zvuk.
"Ty vole, Lve, pán tam má vejce!"
Mírně podroušený štamgast má zadnici promočenou od obsahu vejce. Já mám vejce v prdeli, on má vejce v prdeli. Kdo je na tom relativně lépe?

"Tiše, ať nevzbudíš Otíka! Bude pak ráno protivnej jak lejno. Táhne z tebe jak ze sudu. Samozřejmě jsi to vzal jako záminku k chlastání!"
"Ženo, představ si, že už máme mezi spolužáky čtyři nebožtíky. To je hrůza!"
"Tak dej bacha, ať nejsi brzy tím pátým", opáčí Scholastika.
Lev raději mlčí, na diskusi nemá ve tři v noci chuť ani sílu.
"A to sako si pověs na balkón, ať z něj vyvětrá ten kouř!"
Lev provede a konečně uléhá. Přemýšlí. Nejsou na tom ti jeho spolužáci nebožtíci líp než on? Tato myšlenka by jej před pár lety, za svobodna, vůbec nenapadla.

"Tati, co je to presumpce?", ptá se Ota Lva.
"Presumpce, to je předpoklad, například presumpce neviny. To znamená, že když mne chce někdo obvinit, že jsem provedl něco špatného, musí sám dokázat, že to bylo tak, jak tvrdí. Ne, že já musím dokázat, že to tak nebylo."
Otík si vyřčenou definici přebírá v hlavě, když tu přichází domů Scholastika a spustí na muže:
"Šuku, v noci jsi nezhasl v koupelně!"
"Určitě jsem zhasl."
"Nevykládej..."
"Tati, tady není presumpce neviny?", zareaguje Otík.
"Chlapče, to platí jen u soudu, v manželství a rodině, tam jsi vinen vždy", nadsazeně si povzdechne táta Lev.

"Posaď se, brácho, zajdu to najít do komory", praví Jimram.
"Díky, postojím; mám rozsekanou prdel, Gizela mě chytila in flagranti."
"Říkal jsem ti, kašli na baby, usaď se, nestojí to za to."
To již však hovor zaslechl zvídavý Zachariáš.
"Strejdo, co jsou to ty inflagranty? A proč máš kašlat na baby?"
"To máš tak, chlapče, in flagranti znamená v žáru...", potí se Vintíř.
Naštěstí zasahuje Vincencie a zahání synka zpět do dětského pokoje. A poté zhodnotí situaci:
"Už ne více vlivu hříšného strýce. Stačí, že to má kluk v genech."
A ovládá se, aby neřekla, že po otci i strýci.

Odlehlá lesní cesta, na ní auto. Uvnitř si právě Vintíř užívá se svou milenkou Valburgou. Oba jsou přesvědčeni, že Gizela o nich neví.
Náhle se otevřou dveře a na Vintířovu holou zadnici dopadá posilovací guma.
A znovu a znovu.
"Šoustku, ty prasáku", hřímá zákonitá choť Gizela, "domů a rychle! A vy, slečno, opusťte naše auto!"
Valburga, vymanivši se zpod milencova těla, zoufale prchá, její svršky za ní létají z rukou rozzuřené Gizely. Obléká si je až v bezpečné vzdálenosti. Vintíř odjíždí vleže na břiše na sklopeném sedadle spolujezdce. Na rozsekaný zadek se nějakou dobu neposadí. Už ví, že Gizela ví.

Nedělní dopoledne. Dětské hřiště se postupně zaplňuje. Dítka v tento čas přicházejí převážně se svými tatínky, neboť maminky většinou vaří.
Je zde Lev s Otíkem, přichází Jimram se Zachariášem. Než se nadějí, objevuje se i Tadeáš s Tobiášem a Tabitou.
"Oto, počkej, zastrčím ti mikinu do kalhot."
"Tabito, do písku si nesedej, je mokrý, a ty, Tobiáši, neházej ten písek ven z pískoviště!"
"Zachariáši, slez z té skluzavky, další děti také chtějí jet."
"Hergot, to je ale hemžení", povzdychne si Lev.
"Neskuhrej, měkoto, máš na povel jen jedno dítě, já dvě", kontruje Tadeáš a jde opět umravňovat svá rozdováděná dvojčata.

"Lve, máš na to dobrý tmel?", táže se tchán Krunoslav Kundelius.
"Ano, přesně pro tyto účely."
"A děláš s Otíkem to psaní a kreslení, nebo je to jen na Scholastice?"
"Dělám, i když tolik nestíhám."
"Otík je roztěkaný, asi po tobě, musíš se mu soustředěně věnovat. Trávíš všechny večery v hospodě, nebo jsi aspoň někdy doma?"
"Také bývám doma."
"Tak jednou do týdne, co?", přidává se tchýně Bernardina.
"Já si tu připadám jak ve zpovědnici...", osmělí se Lev.
"Dej pokoj se zpovědnicí", praví Krunoslav, "nemohl bych být duchovním otcem se spoustou oveček, mně stačí být Scholastičiným otcem a tvým tchánem!"

Tadeáš vyrazil do sadu. Dnes poseče pořádný kus louky. Zrovna ten, který je posetý pampeliškami. A obuje se do toho, aby Timea neremcala, že se tam chodí zašívat.
Kosa je sestavena, Tadeáš se dává do díla. K zemi klesají useknutá stébla trávy a mezi nimi i pampelišky. Žluté květy se válí po zemi jako hlavy popravenců. Ne však dlouho, neboť Tadeáš trávu shrabe, a tak zmizí uvnitř velké kupy.
"Tadeáši, neseš nám ty pampelišky?", vítá jej doma Timea.
"A safra, já na to zapomněl jako na smrt".
"Vždyť jsem ti říkala, že chci s Tabitou vít věnečky", povzdechne si Timea.