Šoustek-Šuk-Tydlitát

"Miláčku, pojď k večeři!", slyší Lev vraceje se domů.
Natěšeně přichází ke stolu a zkoprní. Na talířích leží toliko mrkev, kedlubna, rajče a ředkvička s trochou sýra.
"Co to je?", vypraví ze sebe.
"Dieta, miláčku", praví Scholastika,"oba potřebujeme zhubnout, nejsme už docenti, Otíkovi zdravá strava také prospěje. Jediný pohyb, který vyhledáváš, je zvedání půllitrů, tak nemůžeš jíst jako dřevorubec."
Lev pochopí, že píseň Michala Tučného nezní z CD přehrávače náhodně. Ze skleničky ochutná neznámý nápoj.
"Z toho se snad pos..."
"To je kombucha, z toho se nepo..., a i kdyby, tak ti to jen prospěje", usadí jej rázně Scholastika.

"Méďo, pivko!", zahaleká Lev na hostinského, vstoupiv do hospody.
"Kde máš kumpány, přijdou?", ptá se hostinský Medard Medový, řečený Méďa.
"Nevím, ale mohli by, když dávají Ligu mistrů; zapni, Méďo, bednu."
A už je v hospodě i Tadeáš a rozšiřuje množinu zdejších diváků.
"Nebrblala Timea, že zase mizíš?", ptá se Lev.
"Dnes ani ne, od doby, kdy ji jednou probudil výkřik 'tři jednáááá', je raději, když sporty sleduji mimo dům."
"Rozumné děvče, Scholastika brble vždycky. Ještě, že si ten fotbal můžu vychutnat zde mezi spřízněnými dušemi", libuje si Lev a přemýšlí, zda dnes zápas dospěje do prodloužení. Tehdy více vypije.

Scholastika s Timeou stojí před obchodem a debatují.
"Šuk v poslední době opět chlastá přes míru, chce to něco na něj vymyslet."
"Bílé myšky?", napadne Timeu.
"Myšky? Ten potřebuje mnohem většího hlodavce! Třeba nutrii."
"Pravda, nutrií farma je kousek odsud, snad tam nějakou seženeme."
Tu projde okolo vyznavač punku s obřím čírem na hlavě.
"A bude to punková nutrie!", rozhoduje Scholastika.
"Není to ujetý?"
"Je, ale na ožralu musíme tvrdě. Snad to Lvův holicí strojek zvládne. To bude něco, až na něj nutrie s čírem vylítne v předsíni. Tak honem běžme pro tu nutrii, ať ji připravíme včas!", zavelí Scholastika.

Jimram, Vincencie a syn Zachariáš vstupují do letištní haly, aby záhy nasedli do letadla, které je přemístí na vytouženou dovolenou u moře. A tu ji Jimram spatří. Je to ona! Bibiana Bíbrdlíková, bývalá milenka. A míří ke stejné přepážce. Rád by rodinu nějak zdržel, aby nemusel do fronty hned za ni, bohužel není čas. Je mu jasné, že takhle vyfasují sedadla blízko ní.
A také že ano. Od bývalé milenky ho dělí jen ulička. Bibiana má na sobě šaty jako tehdy, když mu zmazala košili rtěnkou. To jen probouzí Jimramovo černé svědomí. Jen doufá, že míří každý do jiného hotelu.

"Vintíř má nějakou ženskou, našla jsem v autě kalhotky. Co mám dělat? Mám mu sbalit kufr?", pláče Gizela na rameni švagrové Vincencie.
"Hlavně klid, dej mu pár facek, ale žádný kufr. To by z toho vyšel příliš lacino! Pěkně se s tebou bude starat o děcka až do důchodu. Do jejich!"
"Ale když on mi zahnul..."
"Ty si myslíš, že mně Jimram nezahýbal? Jen si myslí, že jsem nic netušila. Jednou někde prošustroval košili, koupil si novou, bláhově předpokládal, že nic nepoznám."
"To ti byly jeho zálety jedno?"
"Samozřejmě nebyly, já jsem ovšem paní podnikatelová, ty ostatní jsou jenom štětky!"

"Jimrame, neodvezl bys mi švestky do palírny, dostaneš litr slivovice", navrhuje Tadeáš.
Nabídka je lákavá, a tak druhý den již auto s oběma kamarády míří k sadu.
"Nech auto pod kopcem, svezu to dolů na kolečku", diriguje Tadeáš.
"Moje kára to zvládne", oponuje Jimram.
"Neblbni, je navíc mokro!"
"Svěřil jsi mi logistiku, tak nech velení na mně!"
Auto je ve svažitém sadu, bečky s kvasem naloženy. Jimram startuje, kola se však na mokré trávě protáčí. Marně přidává plyn, vůz nakonec poskočí dozadu, zadní nápravou do příkopu, zaráží se o keř.
"Tak běž, veliteli, najít někoho s traktorem, aby nás vytáhl!"

Otík pod máminým vedením provádí další grafomotorické cvičení. Obrázky pomalu, ale jistě nabývají žádaných podob.
"Tak je to už dobré a nakonec se pěkně podepiš. Ota Šuk. Hezky podepiš, to O je šišaté, to Š vygumuj a znovu."
"Mami, mě už to nebaví, stále a stále psát."
"To se nedá nic dělat, jen cvičení dělá mistra. Buď rád, že máš tak krátké jméno. Jako všichni chlapi v naší rodině. Jako holka bys byl Šuková, to je dvojnásobek písmenek. Vžij se do mé kůže. Vzpomeň si na mé jméno za svobodna. Měla jsem to mnohem těžší, když jsem byla Scholastika Kundeliusová."

"Šuku, kdy konečně zasádruješ tu prasklinu ve zdi? A kdy dáš do zdi tu skobičku, jak jsem ti říkala před čtrnácti dny?", hudruje Scholastika.
"Promiň, já zapomněl", reaguje Lev.
"A do hospody jít jsi nezapomněl! Pak jsi přes den ospalý, nic s tebou není, Otíkovi by ses měl věnovat víc. Je to taky tvoje dítě. Já do té výchovy dávám dlouhodobě víc než padesát procent!"
"Hergot, to mě musíš takhle buzerovat?", zmáhá se na odpor Lev.
"Musím! Jednou jsi něco slíbil před svědky a před úřadem, a tak to budeš plnit. Protože, nic naplat, pacta sunt servanda!", končí Scholastika kázání.

"Tadeáši, doporučuji ti jít také někdy spát, děti se ráno ptát nebudou, co jsi dělal v noci", kárá svého muže Timea.
"Vždyť jo", zabrblá Tadeáš, projížděje ještě dálkovým ovladačem teletext.
"A dnes bude noc o hodinu kratší!"
A sakra, pomyslí si Tydlitát, už je tady zas ten letní čas. Na víc než půlrok mi seberou hodinu. Pravda, na podzim si delšího spánku užiji, ale teď to bude krize. Kdybych přes léto umřel, je ta hodina v pytli. Ihned však morbidní myšlenku zavrhuje, není ještě přece tak starý.
A stejně je to sranda, řekne se letní čas a venku leží sníh.

Vincencie, Scholastika a Timea se svými dvojčaty v kočárku sedí u kafíčka a dortíčku.
"Dokud Jimram chodil za ženskými, tak se v domácnosti snažil, teď ho musím ke všemu dokopávat", praví Vincencie Šoustková.
"Lev, ten po sobě sám taky neuklidí, musím nad ním stát jak dráb", přidává se Scholastika Šuková.
"Tadeáš, když může, tak se jde zašít do sadu, ale úroda stejně není nic moc", přisadí si Timea Tydlitátová.
A Scholastika rozohněně pokračuje:
"A jaké má Šuk blbé řeči o rodinném krbu, když se vrací z putyky! Zabít málo!"
"Žabíť májo", zažvatlá malá Tabita, zatímco bráška Tobiáš dál nerušeně vyspává.