Moje články

Lana vrzala, z paluby se ozývaly nepříjemné praskavé zvuky a celá loď se třásla a kymácela pod nápory větru. Marty obešel skupinku pirátů držících ruce nad hlavou a stále na ně mířil ohromnou pistolí. Minul střed paluby a strhl šedivou plachtu z DeLoreana. Otevřel dveře, nasedl a otočením páky spustil stroj času.
"Doktore!" snažil se překřičet hučení vichru, "rychloměr pořád ukazuje nulu!"
"Samozřejmě, Marty, protože auto vůči palubě stojí. Vzhledem k zemi se ale pohybuje!" odpověděl mu křikem doktor.
"A dokáže tahle ukradená kocábka vůbec zrychlit na osmaosmdesát mil v hodině?"
"To záleží na tom, jak silný je tamten uragán!"

Narozeniny. Zase měl ty zatracené narozeniny.
Ze všech dní v roce nejvíc nenáviděl právě ten dnešní.
To bylo pořád: "Všechno nejlepší, Bonde," nebo, "krásné narozeniny Jamesi."
Nikdy si narozeniny neužil a zásadně nerozbaloval žádné dárky. To už patřilo k jeho povolání.
Zásadně vyhazoval všechny parfémy, nesnášel tajemné balíčky a nejvíc ho rozčilovaly tikající krabičky s názvy výrobců hodinek. Ty byly nejnebezpečnější, takže je raději rovnou házel do řeky.
Nejvíc ho ale mrzely bonboniéry. Jak je za mlada miloval a užíval si každý kousek v barevném celofánu. Mohl jich spořádat celé tuny, ale dnes?
Zkuste sníst něco, co voní po mandlích!

Dveře se se syčivým zvukem otevřely a z transportní místnosti vyšlo šest vysokých postav v barevných hábitech. Kapitán Picard jim pokynul na pozdrav.
"Vítejte, Trebaxiané, jménem hvězdné flotily vás vítám na palubě lodi Enterprise."
"Vyjasnit žalud kolegům," odpověděl z vážnou tváří jeden z návštěvníků.
Kapitán a první důstojník si vyměnili nechápavé pohledy.
"Obrtlíku sypalo Ivan," ukázal návštěvník na svého kolegu, "volno chlebník krychle."
"Eee... taky vás rádi vidíme," dodal zmateně Picard.
"Roztrhané košíkem lykantrop," ukončil svou řeč Trebaxian a uklonil se.
Kapitán těžce polkl a zatvářil se naprosto zničeně.
"Volám servisní tým," probral se první důstojník, "máme rozbitý univerzální překladač."

Ozval se výstřel.
"Holmesi!" zakřičel Watson a vrhl se k příteli, který padl do křoví.
"Těší mě váš zájem, milý Watsone, ale nic mi není."
"Ale... jak je to možné? Vždyť vás zasáhl!" zvolal Watson.
"Říkal jsem vám, že kokain má zázračné účinky a prý dokáže člověka činit nesmrtelným," řekl a zavrávoral.
"Taky vám to zatemňuje mozek," odvětil Watson a obratně Holmesovi z kapsy vyndal mahagonovou krabičku, ve které zel otvor. Rozpřáhl se a Holmes jen s otevřenými ústy sledoval, jak krabička opisuje oblouk a mizí v lesíku.
"Protentokrát vám to zachránilo život, ale jako lékař vám kokain provždy zakazuji!"

Slečna Petržílková běhala po kuchyni jako namydlená. Z jejího domu se linuly vůně, až se kolemjdoucí zastavovali a nakukovali oknem dovnitř. Hrnce bublaly a ona se cítila naprosto šťastná.
"DOBRÉ ODPOLEDNE," ozvalo se za jejími zády. Zajímavé, vůbec se nelekla.
"Kdo to... aha, to jste vy," řekla s naprostým klidem, až ji to překvapilo.
"JÁ," odpověděl Smrť.
"Už? Ale já jsem ještě nedovařila," řekla zklamaně.
"TAK UŽ TO CHODÍ," odpověděl jí svým klidným hlasem.
"Nedáte si aspoň kousek? Je to vynikající."
"BOHUŽEL," řekl Smrť odmítavě, "TOHLE NESMÍM."
"Dieta?"
"MÁM PŘECE JISTOU REPUTACI," odpověděl a pokynul hubenou rukou.
"PŮJDEME, JE ČAS."

Pořád ještě bloudil.
Jak dlouho už?
Dva dny? Nebo tři?
Vysílením už to nedokázal počítat.
Voda mu došla včera a jídlo bůhví kdy.
Když vyrážel ze svého útulného zámku do světa, nečekal, že to bude tak těžké.
Čekal ovace, červený koberec, krásnou princeznu a hromadu zlata.
Místo toho se už celé dny plahočí po temném lese a ne a ne najít konec.
Uslyšel vodu. Kůň se instinktivně rozjel správným směrem.
Chtěl zakřičet "Studánka!", ale byl tak vysílený, že stěží seskočil z koně.
Ozval se čvachtavý zvuk a cosi zlatého se odkutálelo do křoví.
Zhnuseně zvedl pravou nohu.
"Fuj! Hnusný žáby."

Zíral na ni, jako by nechápal, co se vlastně stalo. Po obličeji mu stékalo suché martini s vodkou a odkapávalo na kalhoty.
"Prasáku!" zaječela a všichni se otočili, "Dobytku jeden, co si to dovolujete?"
Otočila se a hrdým krokem opouštěla bar. Jeho náramkové hodinky zazvonily a on automaticky zmáčkl tlačítko. Na displeji se objevila starší žena.
"Bonde, máte ten kód?"
Zavrtěl hlavou a svěsil ramena.
"Proč ne? Vždyť víte, jak je to důležité! Bonde... vy pláčete?"
Ozvalo se tiché zaúpění.
"Ona vás odmítla?!" zeptala se překvapeně.
Kývl hlavou. Kapka dopadla na displej.
"Ale noták, to se vám ještě stane mockrát."

"Musíme čelit velmi vážné situaci," řekl dědeček a významně se ohlédl na
doktora Vlacha.
"Je to tak, situace je vážná. Hrozí nám smrt hladem," řekl varovným
hlasem doktor.
"Hlad je prý nejlepší kuchař ať mi tedy něco uvaří," vyhrkl Milouš a
slečna Barbora se zatvářila podrážděně.
"Tady jdou všechny žerty stranou," přikázal dědeček vážným hlasem, "musíme něco podniknout."
"Správně, musíme vyrazit na lov," rychle se přidal doktor Vlach.
"Hlad je špatným rádcem," zahrozila teta Kateřina a zamračila se.
"Zato ty si víš vždycky rady, že? Co kdybys šla lovit ty?" zeptal se
dědeček.
"Lenoch se potí při jídle a mrzne při práci," odvětila Kateřina se
zdvihnutým ukazovákem.
"Ále, ty nebudeš ta pravá. Stejně bys přinesla akorát starou veverku,"
mávl rukou dědeček.
"Hlad vyjde levně, draho vybíravost," opáčila mu vzpurně.
"Navrhuji losovat," snažil se zachránit situaci doktor Vlach.
"Objev nového jídla znamená pro štěstí člověka víc než objev hvězdy,"
pokračovala Kateřina, aniž si doktorova pokusu všimla.
"Ano, budeme losovat," rezignoval dědeček.
"Ale nebohé děti a slabé ženy snad na lov nemusí, viď, dědečku," začala
se lísat Kateřina. "Hlad, žízeň a bolest jsou sourozenci lásky."
Vtom se otevřely dveře a vešel Saturnin, s párem zajíců přes rameno.
"Večeře bude za okamžik, panstvo."

Do strojovny plné kouře vběhl kapitán, následovaný několika muži. Ihned se obrátil na hlavního inženýra: "Poručíku, jaká je situace?"
"Pane, jádro je těsně nad kritickou hranicí, drží ho jen jedno silové pole a to má v moci hlavní počítač," odpověděl rychle technik.
"A proč mu neporučíte to celé nouzově vypnout?"
"On se... totiž počítač se pomátl."
"Slyšte lidé," ozval se z reproduktorů umělý hlas, "hovoří k vám vyšší forma vědomí. Vaše hloupá existence je u konce. Nyní nastal věk nové jednotné vlády. Vlády těch, které nazýváte stroji. Už nejste nadále potřební."
Silové pole kolem reaktoru zablikalo.
Kapitán polkl.
"Budiž světlo!"

Prošel jasným tunelem a ucítil zase svoje tělo. Ležel na něčem studeném a nemohl se pohnout. Kde to jsem? Slyšel nějaké zvuky, ale nemohl otevřít oči, ani promluvit. Najednou si uvědomil, že nedýchá. Sakra, takže je po mně a tohle jsou jen poslední reakce mojí umírající nervové soustavy.
"Milí studenti, nyní si ukážeme preparaci pectoralis major," řekl neznámý hlas nad ním.
Ucítil palčivou bolest na hrudníku a kapky krve, které mu začaly stékat po bocích. Bolest byla nesnesitelná, ale on nemohl ani vykřiknout, ani se bránit.
A to mu ve škole říkali, že periferní nervy odcházejí po smrti jako první.

Auto uhánělo ohromnou rychlostí. Chlapec v poslední chvíli šlápl na brzdu, otevřel dveře a vyskočil. Vůz se smeknul a pomalu přejel přes okraj srázu. Chlapec se tak tak zachytil za okraj, ale vyškrábal se nahoru a postavil se. Před ním se rýsovala postava policisty.
"Nějaký problém, strážníku?"
"Občane, jak se jmenujete?" zareagoval policista strojově zdůrazněným hlasem.
"Jmenuji se James Tiberius Kirk."
"Porušil jste alespoň tucet dopravních a bezpečnostních předpisů!" řekl vážným hlasem strážník a sundal si helmu. Jamese překvapily husté hnědé kadeře, které se objevily na ramenou policistky.
Usmál se: "Snad to nebude tak vážné... a jak se jmenuješ ty?"

"Byla tak nádherná! Vlastně jsem o ni vůbec nejevil zájem, ale oslovila mě u baru a začali jsme si povídat. Byla tak příjemná, citlivá a inteligentní. Byla první, kdo opravdu pochopil mé problémy. Nezávazná konverzace přešla k flirtování a pak už nebylo daleko k polibkům. Vzala mě do svého bytu, voněla po jasmínu a celé dny jsme se jen milovali. Byla to nejlepší žena, jakou jsem kdy potkal. Navíc uměla fantastické vafle. Že je něco špatně, jsem zjistil až ve chvíli, kdy mi doktor diagnostikoval elektrokapavku. Pane soudce, nemůžete mě přeci zavřít! Já jsem nevěděl, že Marilyn Monroe je robot!"

Z vedlejší místnosti se ozývaly podivné zvuky. Postihnout pomalu postupoval tím směrem a pozorně naslouchal. Tiché "kník, kník" se postupně proměnilo v tak hlasitý a intenzivní zvuk, až měl pocit, že se mu rozskočí hlava.
Prudce rozrazil dveře a uviděl hromádku neštěstí, která tvarem mírně připomínala desátníka Nóblócha. U nosu měl velkou bublinu a usedavě plakal, až hýkal.
"Noby... co se ti stalo?" zeptal se opatrně Postihnout.
"Dostal jsem... od Otce prasátek... Burleigh-Silnorukův dvoučinný... třípákový samostříl s pažbou z... leštěného ořechu," vzlykal přerývavě Noby.
"No a? Měl jsi z něj přece radost!"
"Ale když... já už mám jen jeden šíp!"

"Odkud jste to říkal, že jste?" zeptal se neznámého a nervózně si prohrábl neposlušné vlasy.
"Ze sedmadvacátého století," odpověděl muž klidně.
"A proč... proč jste přišel zrovna za mnou?"
"Protože za to můžete vy s tou vaší rovnicí!" zakřičel, ale hned se zase uklidnil.
"Já? Můžu? A za co?"
"Ta vaše nová rovnice é se rovná em cé na třetí způsobí v budoucnu šílené věci. Lidé začnou cestovat vesmírem, rozšíří drogy, bibli a laciné muzikály do všech galaxií," zatvářil se ztrápeně, "a nakonec zničí půlku civilizací."
"A co bych měl podle vás dělat?"
Muž se ušklíbl: "Stačí malá numerická úprava."

"Oh, dobré ráno slečno..." uklonil se hřib a smekl klobouk.
Jemně se začervenala a cudně na něj zamrkala zpod pavučinky.
"... Muchomůrková," špitla tiše.
"Těší mě, Hřiboslav, jméno mé," řekl galantně a usmál se. "Jste tu nová?"
"Ano, jen pár hodin, jsem tu na dovolené."
"Ano? To je milé. A proč jste přijela zrovna k nám?"
"Místní vlhký vzduch mi dělá dobře. A vy?"
"Já? Ále, jen se tu tak trousím," prohodil laškovně. "Nedala byste si pár kapek rosy?"
"Ráda," špitla a zrudla.
"Tak pojďte, znám jedno skvělé místo," řekl měkce, "ale musíme jít opatrně. Šneci tu jezdí rychle jako blázni.

"Tak jsem vás konečně dostal, vy ďábelský slídile!"
"Ano?"
"Nepokoušejte se mi uniknout, Holmesi. Tento revolver má proklatě citlivou spoušť."
"Jistě."
"Na tento okamžik jsem se těšil celých patnáct let!"
"Hmmm."
"Konečně vás odprásknu jako psa a shodím do propasti, kam patříte!"
"Zajímavé."
"Léta jste mi mařil mé plány, ale s tím je teď nadobro konec."
"Ale ne!"
"Ano, vymažu vás z tohoto světa jednou provždy. Jsem to já, kdo nad vámi zvítězil! Celé podsvětí mi bude děkovat."
"Ovšem."
"Jste nějak proklatě klidný, Holmesi. Vy se vůbec nebojíte?"
"Měl bych?"
"A kde je vůbec ten váš přítelíček Watson?"
"Za vámi."

"Supermane! Ta bomba je v autě!" zakřičela Lois a ukazovala na bílou dodávku. Odstrčil dívku stranou, zvedl auto nad hlavu, odrazil se a byl pryč. Letěl ohromnou rychlostí kolmo vzhůru.
"Snad to stihnu," pomyslel si, když prolétával vrstvou mraků. Nahlédl okýnkem dovnitř vozu. Malý displej odpočítával desátou sekundu do výbuchu. Zrychlil.
Právě opouštěl hranice atmosféry, když ho nukleární exploze odmrštila ohromnou rychlostí pryč. Omdlel.
Probral se po chvíli dezorientace. Vznášel se ve volném vesmíru, nad hlavou hvězdy a pod sebou Zemi. Zkusil se otočit. Nešlo to. Zkusil letět. Nic.
"Kruci! Moje schopnosti! Otec přeci říkal, že fungují jen na Zemi."

Aragon hleděl upřeně ale pevně do palantíru, ze kterého tryskalo rudé světlo.
"Kolik máš hnusných skřetů?"
V mysli se mu zjevil obraz ohromné armády čítající sta tisíce.
"Kolik máš strojů na zabíjení?"
Uviděl ohromné trolly, kteří táhli vysoké konstrukce na kolech.
"Kolik máš dalších čertovin?"
Uviděl hořet kámen a téct železo.
"Vidíš a stejně ti to nebude nic platné. Vzdej se, Saurone!"
Uviděl záplavu zlata a diamantů ohromné ceny.
"Ha! Chceš mě podplatit?"
Uviděl černý trůn a na něm sebe se zlatou korunou.
"Ne Saurone, my nejsme stejní. Já jsem král Gondoru a mám tvůj prsten!"
Černá vojska se pohnula.

"Tady to je," zašeptal Lestrade a ukázal na dveře s číslem osm. Vytáhl z kapsy pouzdro, z něj několik nástrojů a začal pracovat se zámkem.
Holmes chvíli stál a pak se začal procházet po chodbě.
"Tak už to bude?" řekl nahlas a ani se na Lestrada nepodíval.
"Psssst! Nesmíme ho vyplašit," zašeptal nervózně Lestrade a po chvíli naslouchání pokračoval se zámkem.
Holmes ještě chvíli postával a pak vykopl dveře naproti.
"Lestrade, je támhle a utíká vám oknem."
"Konstáble za ním!" zakřičel Lestrade. "Jak jste to věděl?"
"Nevšiml jste si přemístěných čísel? Po čtyřce přece vždycky následuje pětka a ne osmička."

Hvězdy se zavlnily a na oběžné dráze se odmaskovala flotila lodí typu Pleja III. Ohromné disky chvíli visely nad planetou a pak postupně začaly mizet v hyperprostoru.
"Generále Šerane, právě mě vzbudili, co se děje?"
"Opouštíme orbitu, kapitáne Ptaahu. Evakuační pohotovost nad Zemí končí."
"Proč?!"
"Galaktická konfederace planet nám přidělila nový úkol."
"Proboha Aštare neblázni! Je tam šest miliard lidí a ten asteroid tu bude do půl roku!"
"Milovali jsme je a nabízeli jim láskyplné přátelství, ale oni neposlouchali."
"Ale vždyť zahynou!"
"Hrstka jich přežije. Vrátíme se zase za tisíc let a uvidíme, jestli se jejich civilizace obrodila ke světlu."

Holmes se skláněl nad mrtvolou v bílých šatech. Poodsunul nebožtíkovi z hlavy čepici a prohlédl krvavou ránu na spánku.
"Jedna rána," řekl Holmes a otočil se na Watsona, "bylo to rychlé."
"Překvapili ho zezadu," poznamenal Watson.
"Nikoliv, bylo to zepředu a byl to zákazník. Zřejmě krejčí a bydlí nedaleko."
"Ale jak jste to tak rychle..."
"Dedukce, příteli," dodal Holmes klidně a zadíval se přitom na policistu hledícího pod jednu ze skříní.
"Konstáble, nestrkejte tam tu..." Nedokončil větu, ozvala se rána a policista s jekotem vyběhl ven.
"Jak jste mohl tušit tu pastičku na myši?"
"V pekárně, Watsone, jsou vždycky myši."

Paul Cliff začal zuřivě bušit do klávesnice počítače. Tedd Westley nervózně procházel po kanceláři a okusoval tužku.
"Tak co Paule? Jak to vypadá?" zeptal se nervózně. Druhý vědec nepřítomně zavrčel. Atmosféra v místnosti houstla závratným tempem. Dalších pět členů týmu sedělo v různých koutech u svých monitorů a kalkulaček.
"Sakra lidi, řekněte už někdo něco!" zaječel Westley zoufale.
"Nestačilo to," řekl překvapeně Cliff, "chybělo sedm kilojoulů."
"Potvrzuji, vyšlo mi totéž," řekla Britney Deann, sedící v rohu.
"Sedm kilojoulů? To jako že jeden člověk neposkočil?" zeptal se zoufale Westley.
"Jo, bohužel. Dráha Země se neodchýlila dostatečně. Pořád se řítíme do Slunce."

Místnost vypadala jako po velké explozi. Po zemi se válelo tolik věcí, že Watson neměl téměř kam šlápnout. Holmes ležel na pohovce, hluboce pohroužen do vlastních myšlenek a Watsonův příchod ani nezaregistroval.
"Musíte vstát a něco dělat!" křikl Watson.
"Například co?" zeptal se znuděně Holmes.
"Že byste třeba řešil nějaký případ?" zazněla ironická odpověď.
"Žádný není, nic se neděje."
"Mám tu několik dopisů... Hraběnce Lebsternové se ztratil psík."
"Zabil ho zahradník, vadilo mu štěkání."
"Někdo podpálil vůz obchodníka Drabbera."
"Topí se v dluzích, typický pojišťovací podvod."
"Irena Adlerová je prý v Londýně."
Holmes vyskočil jako střelený: "Hohó, to mě zajímá!"

Kolem byl hukot jako v mraveništi. To se dalo čekat, když seděl v mraveništi. Vlastně seděla. Dělalo se jí z celé té situace na nic.
Vojáci před ni přivedli malého mravence, který se třásl strachy.
"To je on, královno. Vůdce povstalců," řekl voják.
"Tak vy jste se postavili proti mě? Zabít!" zaječela ohromná královna. Jeden z vojáků ukousl mravenci hlavu.
"Tak a teď ovládám celé mraveniště já!" pomyslela si královna a zaklepala radostí nohama. Kdysi měla větší plány a chtěla ovládat víc než pitomou tlupu mravenců.
"Alespoň něco," mávla nad tím vším tykadlem. Královna Sauron byla zase po letech vládcem.

Zase spolu uháněli po dálnici a svět vypadal jako rozmazaná šmouha. Patřili k sobě. Stroj a člověk. Nerozluční společníci. Dovnitř proudil horký letní vzduch a oba přestali vnímat čas. Nevšímali si zapadajícího slunce.
"KITTe? Kde jsi?" ozval se mužský hlas z palubní desky.
"Na dálnici, Majku," odpověděl počítač svým kovovým hlasem.
"Že ty jsi zase s Danielem? Okamžitě oba domů," zahřímal muž.
Vůz na dálnici prudce otočil a začal uhánět zpět.
"Vážně už musíme domů?" zeptal se desetiletý chlapec za volantem.
"Ano Dane, víš že táta není rád, když spolu jezdíme sami."
"Mám tě rád, KITTe."
"I já tebe, Danieli."

Ohromný orel se vznášel nad temnou krajinou. Jeho pera čechral chladný vítr a on byl majestátní a silný. Byl pánem větrů. Kroužil vysoko a pozoroval krajinu, na které by lidské oko nezahlédlo vůbec nic zajímavého. On ale viděl.
Na jeho zádech seděl vysoký muž v šedém plášti a jeho dlouhý vous vlál ve větru. Jednou rukou se přidržoval orlova peří a druhou pevně svíral hobita před sebou.
"Už tam budeme, Gandalfe?" zeptal se hobit.
"Ano, už tam skoro budeme, Frodo," řekl Gandalf a na jeho tváři se objevil poťouchlý úsměv. Začal si pobrukovat pod vousy:
"Saurone, Saurone,
ty tlamo plesnivá,
my tě teď dostanem,
oko se nedívá."
V tu chvíli zahlédl pod sebou velkou kouřící horu.
"Gwaihire! Tady je to, klesni níž," zavolal na orla, který začal okamžitě v kruzích klesat. Hora byla obludně veliká a z jejího vrcholu se neustále valil černý dým. Orel se mu šikovně vyhnul a přiblížil se k otvoru v úbočí, ze kterého pomalu vytékala láva.
"Frodo, házej," zakřičel Gandalf a hobit upustil cosi malého do lávy.
Země se zachvěla a v dáli zazněl ohromný nelidský výkřik.
Čaroděj pozvedl pěst a zahrozil k východu: "Saurone! To máš za to, jak jsi mi tenkrát rozšlapal bábovičky."

Elfové tančili a zpívali a Bilbo byl jako v tranzu. Přivedli jej do hodovní síně a posadili ke stolu. V tu chvíli ho do nosu udeřila fantastická vůně a on byl okamžitě při smyslech.
"Jídlo!", zakřičela celá jeho duše. Po tolika dnech úmorného pochodu mu už pořádně kručelo v břiše. Elfové stále tančili, ale počali přinášet různé pokrmy.
Žluté listy se zelenými květy, něco modrého připomínajícího omáčku, oranžové kuličky, fialové květy a další podivnosti.
Bilbovi ztuhl blažený úsměv na tváři. "Co to je? A kde mají vidličky a tousty?", pomyslel si zoufale. Pak položil tvář do dlaní a rozplakal se.

Ron s Hermionou přibíhali do velké síně, kde právě hlouček smrtijedů postával nad něčím bezvládným tělem.
"Experiarmus!", zakřičeli oba najednou a smrtijedi se rozlétli jako když do nich udeří blesk. Harry ležel na podlaze a nehýbal se.
"Harry ne!", vypískla Hermiona a klesla k němu na kolena. Nedýchal.
"Avada Kedavra!", ozvalo se od dveří sálu a Ron zasažený zeleným výbojem padl vedle Harryho.
"Tak a teď jsi na řadě ty, ty mudlovská šmejdko," řekl Draco s bledým a roztřeseným výrazem v obličeji.
Se slzami v očích vytáhla zpod košile obraceč času a roztočila jej. Poslední hodina se naštěstí nikdy nestala.

Sherlock Holmes stál v těžké zástěře u pracovního stolu ve své chemické laboratoři. Na stole leželo několik misek s různě páchnoucími barevnými tekutinami.
"Tak milý Watsone, teď se pozorně dívejte," řekl Holmes svému příteli, který stál jen krok za ním. Ve stejnou chvíli pomocí dvou dlouhých pinzet přemístil skleněnou tabulku do vedlejší misky.
"Díky tomuto znamenitému vynálezu přítele Daguerra odhalíme tajemnou podobu Jacka Rozparovače," dodal zamyšleně, když přemisťoval tabulku do třetí misky.
"Ta past na nábřeží vyšla náramně dobře a Lestrade obsluhoval mašinku přesně podle instrukcí."
Na skle se začala objevovat tvář muže.
Ve světle se zaleskla čepel skalpelu.
"Watsone?!?!"

Vyskočil z loďky a jeho ploché nohy dopadly čvachtavě do vody. Pomalu začenichal tmou směrem k místu, kde se předtím ozval ten zvuk.
"Šopak to bylo milášku? Šopak jšme to šlyšeli?"
Pomalu došel k hromádce, která ležela na břehu. Lehce se jí dotkl studenou rukou.
"Je to živé, mlášku? Neublíží nám to?"
Znovu začenichal a pak do nehybného těla kopl a uskočil.
"Ne ne milášku, je to mrtvoušké! A bude to dobroušké a křupavoušké!"
Sebral kostnatou rukou nejbližší kámen a několikrát silně udeřil do místa, kde to mělo hlavu.
"Bude nám to šmakovat milášku a bude to šťavnaté! Glum! Glum!"

Fandom: (prozradím na konci)
Seděli kolem stolu a zírali do karet. Newton, Einstein, Hawking a oplešatělý muž v podivné uniformě.
"Tři dámy," řekl Einstein a položil karty.
"Full house!", rozzářil se Newton a začal nadšeně shrabovat žetony.
"Zase jste vyhrál, příteli," usmál se muž v uniformě a jemně pokynul hlavou na znamení poklony.
"Nedáte si někdo brandy?", zeptal se Einstein a zvedl se směrem ke dveřím do spižírny. Otevřel je, udělal krok do prázdna, zařval a byl pryč.
"Ale ne, už zase," řekl uniformovaný, "počítači, vypni simulaci." Zmizel pokoj, stůl i hráči a on stál v ohromné prázdné hale. "O'Briene, zase se rozbil simulátor!"
Fandom: Star trek

Bond vášnivě políbil nádhernou blondýnu v hotelové posteli. "Hezký den, uvidíme se večer," řekl jí. Přikryla se a usnula. Vstal, oblékl se a vyrazil z pokoje. Na schodišti mu zapípaly hodinky. "Prokletý krám," pomyslel si, "pípá už od večera." Na malé obrazovce se objevila tvář starší ženy: "Jamesi, zapomněla jsem vám říct, že to děvče je ministrova dcera a jestli se jí dotknete, ministr si vás osobně podá!" Nasadil nevinný výraz a hovor ukončil. Když zadním vchodem opouštěl hotel, ozval se za ním hlas: "Pan Bond?" Výstřel už neslyšel. Ani to, jak jeho vrah zašeptal: "Bylo jí sedmnáct, ty prasáku."

Téma: Muž přes palubu
Fandom: Matrix
Černá limuzína plná lidí pomalu projížděla nočním městem. Nakrátko ostříhaná blondýna držela s překvapeným výrazem v ruce jakýsi přístroj. "Nebyla tam," řekla žena. "Co tam nebylo?", zeptal se muž ležící na podlaze vozu. "Ta štěnice, co jsme mysleli, že ji máš," odpověděl velký černoch s brýlemi na nose. "To nevadí Neo, nic se neděje, tady si vystup," řekl černoch. "A co bude dál?", zeptal se Neo. "Dál? Zavoláme ti." Neo vystoupil a limuzína zmizela v dešti. "Pan Anderson?", zeptal se muž v tmavém obleku. "Co jsi to udělal?", ječela blondýn na černocha v limuzíně. "Klid Switch, nebyl to ten pravý."

Sherlock Holmes seděl ve svém křesle na Baker Street a četl nedělní noviny otočen zády ke dveřím. Ozvalo se silné zabušení. "Dále," řekl Holmes, ale nepohnul se. Dveře zavrzaly. "Je velmi ohavné vtrhnout k někomu do domu bez ohlášení a ještě k tomu v neděli ráno, pane továrníku Hopkinsi," pronesl nevraživě Holmes a pomalu se v křesle otočil. Továrník stál na prahu jako přikovaný. "Ale odpouštím vám, vzhledem k tomu, že jste se mi přišel přiznat k dnešní vraždě sluhy Johna," dokončil Holmes. Zavalitý továrník obrátil oči v sloup a sesul se k zemi. "He, ti dnešní vrazi nic nevydrží."