Moje články

Když se Tom Bombadil rozloučil s hobity, vydal se opět k domovu.
Hola hoj, cinkylink, cynkybřink, hleď tu hleď,
Slunce svítí na vše živé, na celičký svět.
Ptáček zpívá, myška píská, včeličky se rojí,
Tom Bombadil pospíchá už za Zlatěnkou svojí!
Najednou se zastavil a podíval se přímo pod své nohy. „Ho hó!“ zaradoval se. „To bude mít milá moje radost!“ Znovu se rozběhl veselým krokem s kytičkou v ruce.
Hola hej! Pospíchej! Domů cesta nese tě,
hop a skok, břink a cínk, jak je krásně na světě!
Zlatěnko, milá má, nebudu už dlouho pryč,
přispěchám, zamávám, donesu ti petrklíč.

Putovali už desítky sekund, náklad se jim zdál čím dál těžší a dusil je. Temně rudý průvod kráčel pomalými pravidelnými kroky.
„Hemo, vypadáš nějak špatně, je ti něco?“ zeptala se ta malá.
„Nesnáším tohle přenášení kysličníku uhličitého. Dusí mě,“ řekl ten veliký.
„Vydržte, už tam budeme,“ sykl stařík, který je doprovázel.
„Globin, já už... nemůžu. Asi... brzy omdlím. Dělají se mi mžitky před očima.“
„Hemo, vydrž, už vidím plíci! Už je to jen pár kroků! Prosím!“
„Ne, Globin, nezvládnu to. Nechejte mě tady.“
„Hemo! Ty musíš, pojď! Už jsme skoro tam! Přece mi neumřeš!“
Najednou ucítili závan čerstvého vzduchu!
„Ááááááách!“

„Hlásí se Marie Smithová z přístavu v New Yorku, kam právě připlula loď New Titanic. Jsem tu s kapitánem Edwardsonem. Dobrý den, kapitáne.“
„Krásný den.“
„Přesně po sto letech jste zopakoval plavbu Titanicu. Bál jste se?“
„Nebál, postavili jsme dobrou loď, jednu z nejbezpečnějších!“
„Nemohlo dojít ke stejné tragedii, jako před sto lety?“
„Doba pokročila, použili jsme špičkovou ocel a titanové výztuhy, aby nás žádná kra nemohla ohrozit.“
„Aha a kolik obřích ker jste potkali?“
„No... vlastně jsme potkali jen jednu maličkou. Byl na ní lední medvěd a smutně na nás koukal.“
„Děkuji. Pro Kanál 9 Marie Smithová, New York.“

„Týjo, Bendere, tady píšou, že cena zlata roste!“
„Mě zlato nezajímá, já mám svý aktiva v ženskejch a chlastu.“
„Jé a tady se zas píše, že...“
„Hele, Fryi, co je to za pitomost, číst tyhle obstarožní noviny?“
„Náhodou, není to pitomost. Dozvíš se tam spoustu zajímavých věcí.“
„Třeba?“
„Třeba, že ABBA zase hraje v původní sestavě! Ringo, Paul, George i John!“
„Jseš s tím už fakt votravnej.“
„Tady třeba píšou, že se zase objevili vyhynulí kamzíci! Bendere, co je to kamzík?“
„To je taková blbá ryba.“
„Ale tady píšou, že skáče po skalách.“
„Aspoň vidíš, jak blbá je to ryba.“

„Já se na to vykašlu, to jsi zase ty?“
„Jistě, právě včas. Zneškodnil jsem ho, než stihl zabít rukojmí.“
„Ale jak jsi věděl, že jsou zrovna tady? Trvalo mi celou noc to zjistit!“
„Já... jsem prostě poslouchal.“
„A jak ses sem dostal tak rychle?! I při tří set kilometrové rychlosti jsem sem jel hodinu!“
„No... letěl jsem.“
„Tohle fakt nemá cenu, já už se na to vykašlu. Asi nejsem dost dobrej, pověsím řemeslo na hřebík. Dokonce ani starosta už mi nevěří a pořídil si reflektor s velkým es, aby tě zavolal. Supermane, pomoc!“
„Promiň, vážně jsem to nemyslel špatně, Batmane.“

„...glo glo glo glo glória. Aój kité! Ta Mol... Mo... Moava je krásná.“
„Majkle, jsi v pořádku? Tvůj motorický systém je poškozen.“
„Ale jóóó, výboný. Úpně moc vpřádku.“
„Majkle, mé detektory zaznamenávají v tvé krvi přes dvě a půl promile alkoholu.“
„Jojo, byly móóóc hodný, holky jedny.“
„Majkle, tys pil alkohol!“
„Ae jenom mainko, úplně mališko. Pššššt!“
„Jestli se to dozví pan Devon... Majkle... Majkle co to děláš?“
„Dopňuju ti paivo. Trošišku.“
„Majkle, dokážu jet na mnoho druhů paliv, ale tohle je na mě zřejmě příliš slabé.“
„He-e, voe. Měl sem sivovišku, vinko, burčáček a zase sivovišku. Poedeme jako vítr!“

„Harry, proč musím jít do simulátoru se zavřenýma očima?“
„Počítači, spusť simulaci Harry tři pět nula alfa. Tome, můžeš otevřít oči.“
„Teda, Harry, já zírám. Není to ta herečka, z... jak se to jmenovalo?“
„Pobřežní hlídka.“
„Ano, ano, koukali jsme na to minulý týden. Ale kde jsi vzal její hologram?“
„Vytvořil jsem ho interpolací jednotlivých snímků toho filmu.“
„Teda, Harry, jsi opravdu machr. To jsou tvary. Mmmmm. Ale tady... vzadu je to nějaké zamlžené.“
„No... víš, některé části v tom filmu vidět nebyly. Třeba zezadu ji vůbec nezabírali.“
„Tím chceš říct, že...“
„Jo, pod těma plavkama toho taky moc nemá.“

Bilbo byl zoufalý. Prsten ho měl v moci. Nenáviděl ho, ale nedokázal se ho zbavit.
Několikrát ho zahodil, ale za čas jej našel.
Zakopal ho, ale na jaře tam vyrostl keřík s prstenem na větévce.
Zkoušel ho spálit, roztavit i poslat poštou neznámému adresátovi. Vždy se mu vrátil.
Prsten věděl, že musí počkat u Bilba.
Včera dostal nápad. Šel až k mostu přes Brandyvínu a hodil jej do vody. Vrátil se domů s lehkým srdcem.
Zrovna vařil, když někdo zaklepal. Běžel otevřít. Za dveřmi stál starý Isengar Bral. Usmíval se a v ruce držel síť plnou ryb. Bilbo se rozplakal.

Na halucinace už si zvykl, ale bolesti byly nesnesitelné. Nedovolovaly mu jít, myslet ani spát. Vždy jen upadl do bezvědomí a pak se probouzel s ještě větší bolestí a žízní. Ta žízeň ho spalovala už celé čtyři dny. Od té doby, co v boji přišel o obsah jímacích kapes, se plahočili pouští. Poslední den už ho spíš jen nesli. Lidé bez tváře, jen ruce. Zavřel oči a rozhodl se, že už je neotevře.
Najednou ucítil závan vlhkého vzduchu. Jako by ho volal a vábil. Pomalu otevřel oči a uviděl jeskyni. Postupovali dolů hrubě vytesanou skalní chodbou a jakýsi silný muž jej držel kolem ramen. „Už tam budeme, brzy si odpočineš,“ šeptal mu. Nedokázal odpovědět, suché rty odmítly poslušnost. Cítil ale, že vlhkost stoupá.
Najednou se před nimi otevřel velký prostor bez konce. „Tady si odpočineme a zítra budeme pokračovat do síče,“ řekl vůdce skupiny a lidé si začali potichu povídat. Pak to uviděl. Tmavá vodní hladina se táhla celou jeskyní, kam až bylo možné dohlédnout. Byla na dosah jeho ruky. Udělal krok a ještě jeden a začal padat do vodní náruče. Někdo vykřikl a několik rukou jej strhlo zpět. „Ne, člověče! Tohle není voda pro tebe, tahle voda patří Arrakis!“

Když jsem se zmáčený vrátil z prohlídky mostu, stál v chodbě Milouš. Řekl, že když se křičí do lesa, ozve se ozvěna a že co je doma, to není pro něj. Když jsem na něj zůstal zírat s otevřenými ústy, oznámil, že kdo kam chce, máme mu tam pomoci a nadutě odešel.
Při svlékání jsem pak přemýšlel, jakým omylem se Milouš dostal do mé, jinak docela normální rodiny. Asi je pravda, co se říká. Jablko nepadá daleko od stromu.
Večer jsem se z čirého zoufalství přidal k dědečkovi na Saturninovu lekci džiu-džitsu. Kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp.

V laboratoři vládl naprostý zmatek. Několik ryčících klaksonů rvalo uši. Odkudsi unikala modrá pára a plnila celou místnost. V rohu vyl táhle pes a z prostoru se ozývaly dupajících nožky.
Po chvíli se z mlhy ozval přísný hlas: „Julesi, nechej ten časový transformátor! Verne, polož tu oscilační jednotku! Okamžitě přestaň zapínat proudový kapacitátor! Ne, ne, stabilizační variátor není hračka a přestaň s ním mlátit bratra!“
Dveře se rozlétly a z laboratoře vyběhl bělovlasý muž se dvěma chlapci v podpaží.
„Jestli mě budete takhle zlobit, vrátím se v čase a přesvědčím se, abych nezachraňoval vaši matku před pádem do Sonažské propasti!“

Navazuje na předchozí drabble Takhle to tedy končí.
Vendelín Pidimuška zíral s otevřenou pusou. Ale ne kvůli viktoriánskému domu, který před sebou viděl. Ani kvůli bílému koni, na kterém přijeli. Ani kvůli zahradě plné černých květin. Zíral na kostru před sebou. Nebyl překvapený ani tak tím, že je to kostra a že mluvila, jako spíš tím, co řekla.
„To si děláte legraci?“
JÁ SI NIKDY NEDĚLÁM LEGRACI. BÝVÁM SMRTELNĚ VÁŽNÝ.
„Zachránil jste mě, abych tu sázel květiny?“
JSTE PŘECE ZAHRADNÍK. TO VY DĚLÁVÁTE.
„Ale proč, proboha?“
PRO BOHA? NE, BOHOVÉ SEM NECHODÍ. CHTĚL BYCH TO TU TROCHU... OŽIVIT.
Vendelín začínal chápat, že práce pro nového zákazníka nebude lehká.

„Tadá, Kitte, seznamte se. Tohle je moje nové auto.“
„Nové auto? K čemu Majkle vlastně potřebuješ nové auto?“
„Nová doba si žádá nové auto. Tohle je Mercedes-Benz GLK.“
„A umí mluvit?“
„Ne, ale vejde se do něj pět lidí.“
„A má plamenomet?“
„Nemá, ale do kufru se vejde spousta věcí.“
„A zrychlí na stovku za dvě sekundy?“
„To ne, ale žere jen šest litrů nafty na sto.“
„Radar?“
„Střešní box!“
„Rušičku?“
„Kožený volant s tlačítky!“
„Laser?“
„Osm airbagů!“
„Chemické senzory?“
„Vyhřívaná sedadla!“
„Tiskárnu?“
„Litá kola!“
„Autopilota?“
„Navigaci!“
„Hák s navijákem?“
„Držák na kávu!“
„Majkle, ta penze ti vyloženě nedělá dobře.“

Když jsme se na večer vrátili, já, dědeček, doktor Vlach a slečna Barbora, z odpolední procházky, čekal už na mne Saturnin v mém pokoji. Myslel jsem, že mi chce očistit svršky, ale rozpovídal se o tom, jak jej Milouš opět celý den urážel svým nevybíravým chováním. Nazýval jej slouhou, poručil mu zkrátit živý plot, aby mohl z okna lépe pozorovat slečnu Barboru a nakonec Saturnina dokonce donutil, aby mu ostříhal nehty na nohou. Dodal, že to bylo krajně nechutné. Pokud prý tedy dnes v noci uslyším strašlivý řev, divné rány či smrtelné chroptění, nemám se vůbec ničeho lekat. Saturnin běsnil.

„Tak vás konečně mám přesně tam, kde jsem chtěl!“
„Mmmm“
„Doufám, Holmesi, že se vám sedí pohodlně.“
„Eee eee“
„A že vás ani ten roubík moc netlačí.“
„Uuuuu“
„Byl bych moc nerad, kdybyste cítil nepohodlí, po těch týdnech zábavy, které jsem s vámi prožil.“
„Chrrrrr“
„Zvláště ty honičky přes celé město a ty vaše chytré převleky.“
„Heeee“
„Konečně si vás můžu vychutnat, než vás zabiju.“
„Ho hohehe“
„Na tuhle chvíli jsem čekal měsíce, takže si ji hodlám náležitě užít.“
„Haha hohe ha hu ho hohahe“
„Co jste říkal? Že by poslední přání?“
„Říkal jsem: ‚Sakra, Watsone, tak už ho omračte!‘“

Radost, ta obrovská radost ho zaplavila.
Zase jsi můj! Zase jsi můj!
Padal a nevěděl, nevnímal. Byli zase spolu.
Už tě nikdy nikomu nedám! Nikdy tě neopustím.
Už budeme jen ty a já, nikdo mezi nás nevstoupí.
Nikdy už se tě nedotknou, ani ti zlí, ani ti malí.
Nikdo z nich už na tebe nevtáhne ruku!
Horko se pod ním rozlévalo, ale on ho nevnímal.
Konečně, po tak dlouhé době!
Ano, opět spolu a opět jedno!
Objala ho svou horkou náručí, ale on měl oči jen pro něj.
Vzali jsme si tě zpátky!
Doštali šme tě k naroženinám, můj mil...

Snad ani člověkem nemohu být,
když toho tvora chtěl jsem zahubit.
Mohl bych pustit ho, nechat jít.
Ještě mám šanci se vykoupit!
Ach, svědomí, ty prý patříš mezi ctnosti,
proč ale drásáš duši mou, plnou nevinnosti?
Proč boj s vědomím tu svádíš,
a z temnoty mne nevyvádíš?
Zabít tu bestii, to snad je hřích?
Když sežrat chtěla duše nevinných?!
Chtěla je pozřít, hleď tu obludu,
obě jsem vyrval zlému osudu.
Nebudu již déle v žalu svém se brodit,
musím tě do studny teď příšero zlá shodit,
že Karkulku a babču sežrati si chtěla,
nacpu do tě kámen, pomsta bude celá.

„Zatraceně, kde je ten Sodomka s tím psem?“ křičel lékárník Hoffman a rozhlížel se po sále.
„Tady jsem,“ přiřítil se se psem chasník v mysliveckém, rozrážeje dav nedočkavců.
„Konečně! Dejte sem kus jeho oděvu,“ zakřičel lékárník na královnu.
Muž v bohatě zdobené dámské róbě se s pohledem plným proseb otočil na krále.
„Nepátrejte po něm! Nenajdete ho!“ zvolal úpěnlivě král.
„V Národním se taky našel! Dejte sem něco, třeba botu!“ začal být lékárník nervózní.
Král pokrčil rameny a beze slova mu hodil kus hadru. Lékárník jej zachytil a přiložil psovi k čumáku.
„Hledej, psisko, ten Hamlet přece někde musí být!“

Zablesklo se, ale žádný hrom se neozval. Pak doprostřed louky vystřelil zářivý objekt. Ujel ještě pořádný kus cesty a pak zastavil.
Kouřící auto se podivně rozevřelo a vystoupili dva lidé. Mladík v červené bundě a starší muž se stříbrnými brýlemi.
„Profesore, noták. Potřebujeme seznámit moje rodiče, musí se políbit před půlnocí.“
„Marty, neboj se, vrátíme se včas.“
„A co tady vlastně děláme, pět tisíc let v minulosti?“ rozhlédl se chlapec nejistě kolem.
„Takový malý experiment,“ řekl ten starší a vytáhl z kapsy bílý předmět, který vložil do malého hnízda v trávě.
„Tak, teď už konečně víme, že první bylo vejce!“

„Tak tady to končí,“ říkal si Vendelín Pidimuška. Dokázal myslet jen na neuvěřitelné vedro a lano kolem svého krku.
„...tímto se odsuzujete k trestu smrti,“ řekl soudce.
Kat si olízl ret.
Někdo vykřikl.
Vendelínovi z nosu ukápla kapka potu.
Kap.
Další.
Kap.
Znovu.
Kap.
Zavřel oči.
Kat kop.
Dav zahučel.
Zvuk se zasekl, ztuhl, převrátil, narovnal a ztichl.
Vendelín otevřel oči. Kapka mu visela kousek před hrudí.
Uslyšel zvonivý zvuk, jako když nejostřejší břitva přeřízne vlas.
NESTŮJTE TAM A POJĎTE, NEŽ SE TU OBJEVÍ AUDITOŘI. NEMAJÍ RÁDI TAKOVÉ ZÁSAHY.
„Kam to jdeme?“ zeptal se překvapeně.
UVIDÍTE, MÁM PRO VÁS PRÁCI.