Moje články

Obrazy se střídaly s nahodilou krutostí. Který přijde příště?

Civilista s amputovanou nohou.
Matka svírající právě narozené dítě.
Plačící žena, kterou znásilnili.
Podvyživený chlapeček, kterého se podařilo zachránit.
Jeho sestra, kterou už ne.
Milující otec, který našel své dítě mezi živými.
Voják, vzpomínající na tváře svých obětí se slzami v očích.

Tisíce osudů – lidé různých ras, různých náboženství, různého smýšlení, různého pohlaví.
Snažil se pomoci všem.
A po nocích uvažoval o záhadách vesmíru.
Jak se absolutní hrůza může v jeden jediný moment prolínat s absolutním štěstím, spojeni ve zdánlivě dokonalé symbióze?
Na obloze svítily hvězdy.
V dálce se ozvala střelba.

Můžou předstírat úžas a prohlašovat, že jsem okouzlující.
Můžou mi podlézat a pak mě skrytě pomlouvat.
Můžou se mi smát a říkat, že mám velký nos.
Můžou mi nadávat a tvrdit, že jsem idiot.
Můžou mi ublížit a můžou mě zranit.
Můžou dělat cokoliv.
Můžou dělat.
Cokoliv.
Můžou.
Dělat.
Cokoliv.

Dost!
Řeknu dost!
Jednoho dne.
Řeknu jim dost.
Jednoho dne jim řeknu dost!
Mám právo se bránit a chránit.
Mám právo na lidskou úctu a respekt.
Mám právo říct si o pomoc a využít ji.
Mám právo nebýt obětí jejich ublíženosti.
Mám právo nežít ve strachu z bolesti a ponížení.

Po sto letech se znovu vydával na cestu. Nebo snad ne? Můžete vyjít, když jste nedošli, či dojít dřív než vyjdete? Můžete jít, když jste sami cestou, když jste tím, co ji cestou činí?
Poutník nevěděl. Jeho úkolem nebylo znát, vědět či soudit. Jen žil a nechával žít, poslouchal a vyprávěl, přijímal pomoc i pomáhal. Nikdy se nezastavil, nikdy se nerozešel. Vyrážel s východem slunce a na noc se ukládal ke spánku do trávy a mechu.

Muž zvedl oči k nebi a zaposlouchal se - zvony v Compostele ho volaly na cestu. Stiskl v dlani mušli a vyrazil.
Jmenoval se Santiago.

Sedím přikrčená na polní cestě, snažím s dýchat mělce a tiše. Nesmí mne slyšet!
Jsou tři hodiny ráno a nikde ani živáčka. Jen zlověstný dupot v kukuřici.
Není kam se schovat.
Z druhé strany zaslechnu podobné zvuky.
Divočáci usilovně čenichají a nemají se k odchodu.
Když vyběhnu, zaútočí?
Když zůstanu, odejdou?
Klepu se.
Mám strach!

Myslím, že existují dva typy strachu.
První je projevem našeho lidství, důsledkem (součástí?) naší schopnosti milovat.
Bála jsem se, když sestru vezli do nemocnice.
Bála jsem se, když dědovi našli rakovinu.
Druhý je projevem našeho pudu sebezáchovy.
Tenkrát v noci jsem ho cítila velmi zřetelně.

Leží v postýlce, vedle sebe plyšovou kamarádku Rózu. Jen tak se natáhnu vedle ní, chytnu ji za ruku, dívám se do stropu a představuju si na jeho místě hvězdnou oblohu.
Povídáme si.

„Kolik je jedno nekonečno a druhý nekonečno? Dvě nekonečna?“
„Ne zlatíčko, nekonečno nemá konec, takže nekonečno a nekonečno je pořád jedno nekonečno.“

„Co bude po smrti? Já myslím, že se znovu narodím.“
„A jako kdo se narodíš?“
„Jako lev! Nebo jako medvěd.“

„Mám tě ráda.“
„Já tebe taky.“
„Já tebe víc!“
„Ne, já tebe víc!“
„Nekonečně?“
„Nekonečně!“

Večerní rozhovory mezi čtyřma očima.
Nebo spíš šesti. Róza taky poslouchá.

Úžas. Vážně - vážně se to stalo?
Nadšení. Konec Já, od teď už jen My!
Pochyby. Jak za tebe můžu nést zodpovědnost? Co když to… pokazím?
Bolest. Tak veliká! Proč něco krásného tolik bolí?
Radost. Chci tančit, zpívat, běžet s větrem o závod!
Strach. Jestli si ti něco stane - nepřežiju to!
Smutek. Zažiju ještě někdy radost? Vždyť při srovnávání s tímhle bude všechno smutné...
Štěstí. Když se budeš mít dobře, na ničem jiném už nezáleží.
Vztek. Měli mi tě dát hned, chtěla jsem to tak!

Jeden člověk je na všechny ty emoce prostě málo.
A možná proto děti nepadají ze stromů.

Zítra bude bojovka, pújdeme kašdý sám!
Nevěřícně zavrtí hlavou. Jejich sedmiletá Anička se bude sama prohánět lesem? Určitě si zase něco vymýšlí.

Ulovyla jsem bobžíka hladu, i kdyš sem ráno trochu blinkala.
Blinkala? Co to tam dělají?!

Přestupový táborák byl super. Kluci se museli brodit bahnem, ale my holky to měly lehké.
Brodit bahnem? Ale vždyť… na webu mají v tom svém zákonu, že skaut je čistotný!

Držte mi palce, rodičové, zítra budu plnit Noční výsadek. Kája sice loni potkala divočáky, ale…
Dál nečtou. Po počátečním zmatku už pochopili, že děti se musí zocelit, ale podrobnosti je občas lepší nevědět.

“Někdy mívám pochyby. Trvá to tak strašně dlouho, než najdu alespoň malou jiskřičku lásky! Není… není ta cena příliš vysoká?”
Nechat se spoutat časem, přírodními zákony, nechat se ponížit, pocítit bolest a pak-
“Není,” přerušil ho prudce Věčný společník, “je přesně taková, jaká být musí. To já jsem ten, kdo bude trpět a strádat. A jsem na to připravený.”
Naposledy ho objal, usmál se a odešel. Zůstalo po něm nepříjemné ticho, prázdno a slabá vůně dřeva.
Mýlíš se. To milující rodič nejvíc trpí, když ubližují dítěti.
Někdy.... mívám pochyby.
Ale pro ty malé jiskřičky lásky - budu s Tebou, Synu.
Vždycky.

Nikdy nebyl příliš velký snílek - nohama stál pevně na zemi (a občas i pod ní).
Vždycky věděl, že jeho intelekt nikoho nezajímá - jinam než na učňák stejně nemohl. Jeho otec byl komunista, vítězný únor mu ale úplně vítězný nepřišel, a tak ze strany vystoupil. A soudruzi nezapomněli.

Celý život pracoval v dole jako svářeč.
V turistickém oddíle vedl děti ke skautským hodnotám.
Nenáviděl komunisty a církve.
Přes čtyřicet let byl ženatý, vychoval jednu dceru.

Věřil, že život je tvrdý.
Když mu nemoc vzala dech i možnost utíkat do přírody, začal poprvé v životě snít.
O vodě, o trávě, o lese...

Když se řekne sám, představíme si většinou jen částečnou samotu - možná bez kamarádů, možná bez partnera, možná bez příbuzných. Jenže… co když jste úplně sami?

Fatu takovou samotu zná, vždyť jediný, kdo jí na světě zbyl, je stárnoucí matka Nájin. Nikdy neměla kamarády, ale ani nepotkávala cizince.
Kdysi jí vyprávěli úžasné příběhy - o lásce, o partnerství, o Sudánovi. Jenže pak najednou přestali.
V davu chovatelů se cítí osamoceně, ale ještě pořád má své sny. Věří, že jednou ho potká.

Nikdo jí neřekl, že Sudán, poslední žijící samec severního bílého nosorožce, byl po prudkém zhoršení zdravotního stavu utracen 19. března 2018.

Svižné prsty sundaly šátek.
„Ctnostné ženy jsou pokorně oddány a střeží skryté kvůli tomu, co Bůh nařídil střežit. A ty, jejichž neposlušnosti se obáváte, varujte a vykažte jim místa na spaní a bijte je!“
Strach z hříchu, který se neodpouští? pomyslela si. Proč? Vždyť „až dospěješ k rozhodnutí, spolehni se na Boha, neboť Bůh miluje ty, kdož na Něj se spoléhají.“

Muži se pevně objali. Držíš mě?
„Kdyby muž spal s mužem jako s ženou, oba se dopustili ohavnosti; musejí zemřít.“
Držím. Protože „kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon.“

„Tak koho vyzkoušíme dneska?“ zahájil fyzikář hodinu. Třída ztichla.
„No nehlaste se všichni. Vždyť to nic není, prosím vás, dvě tři otázky na elektromagnetickou indukci, víc po vás chtít nebudu.“
Ve třetí lavici jeden chlapec opatrně zvedl ruku.

Šprt, říkalo se o něm, když dostal další jedničku.
Blázen, tvrdili, když se přihlásil na Fyzikální olympiádu.
Podivín, neslo se školou, když místo vysedávání v lavici chodil na stáž.
Smáli se mu, že si nikdy nenajde žádnou holku.

Kláru potkal na dnu otevřených dveří na Matfyzu. Na rande ji pozval na vědeckou konferenci a o tři roky později ji požádal o ruku.

Jako by jí někdo přilepil na čelo ceduli: Můj život je přísně tajný. Dotazy zakázány.
A přitom se, teď už byla schopná to tak říci, zas tak moc nestalo. Prostě skončila na vozíku.
Jenže od té doby se dotazy dělily do tří skupin.

„Zvládneš se obléknout? Řídíš auto? A jak rychle ten vozík jezdí?“
Zeptal se tak každý druhý.

„Můžeš ještě mít sex?“
Zeptal se málokdo. Jednoduše tabu na druhou.

„Kam zrovna jdeš? Teda... jedeš? Nebo... ne, promiň, neodpovídej.“
Zeptali se všichni. Každý jednou. Od té doby už zásadně jen: „Jak se vlastně máš?“

A cedule na čele dál lhala...

V noci se nevyspat, ráno vstávat v šest. Přebalit dceru, obléci, přesunout.
Zaplatit 120 korun za to, že ji někdo doveze do školy, nejbližší speciální je na druhé straně města.
Do práce, domů.
Nakoupit, vyprat, uklidit. Vyrazit pro dceru.
Uvařit, pomoci s úkoly. Přesunout na postel. Po tisícáté se pokusit opravit vozík lepicí páskou.
Svléknou, přesunout, umýt, přesunout.
Po nocích pracovat, polohovat, uklidňovat.
V noci se nevyspat, ráno vstávat v šest.

Pro svou dceru by vydržela mnohé, ale po dvaceti letech už se únava materiálu někde projevit musí. Potřebuje odpočinek.
Ale v noci se nevyspí a ráno vstává v šest.

Nepotřebují hudbu, vždyť sami andělé jim zpívají.
Nepotřebují rytmus, vždyť sama země jim tiše bubnuje.
Nepotřebují kroky, vždyť sama láska řídí jejich svaly.

Tančí. A jsou tancem.

Tančí o světě, o trávě, o lásce i o moři. Tančí o hvězdách jasně zářících na nebi i o zvěři, která se prohání po lesích. Svým způsobem tančí o Bohu. Vždyť co jiného je Bůh než tráva, láska, moře či ze všech nejzářivější hvězda?

Každý tančí jinak, věrný své vlastní představě Lásky. Ale co na tom záleží? Vždyť hlavní je, že tančí. A já věřím, že sám Nejvyšší jim tiše hraje na harfu.

Stojí v dešti, kapky jedna po druhé padají do vlasů, valí se dál a dál, v nekonečné neměnnosti se řítí k zemi.
Jaké to asi je, letět s vědomím, že se dole roztříštíte na kousíčky? Je to s hrůzou očekávaný konec vlastního já, nebo je pád do kaluže jen návratem do matčiny náruče?
Vítr chce odnést vše, co mu přijde do cesty. Tahá za vlasy, oblečení, bere vše.
Kam se tak řítíš? Bojíš se bezvětří, nebo se na něj těšíš? A až pomineš, jaké to pro tebe bude?
Kapky ani vítr neodpoví.
To jen my, lidé, se bojíme konce kruhu.

Od sebe. Urovnat. K sobě. Přeložit.
Dělat to sám je těžké. A výsledek nikdy nebude tak dobrý.
Od sebe. Urovnat. K sobě. Přeložit.
S pomocí je to mnohem jednodušší, ale vyžaduje to spolupráci, toleranci i schopnost se přizpůsobit.
Od sebe. Urovnat. K sobě. Přeložit.
Existuje mnoho způsobů jak na to. A nikdo z nás nemá právo rozhodovat, který z nich je dobrý a který ne.

Od sebe. Urovnat. K sobě. Přeložit.
Pořád spolu.
Od sebe. Urovnat. K sobě. Přeložit.
Pořád bez sebe.
Od sebe. Urovnat. K sobě. Přeložit.
Žít.

Možná je to o skládání deky.
A možná taky o životě.

Malý zapadlý aktikvariát s učebnicemi. Moje poslední naděje.
„Dobrý den. Prosím vás, já hledám Odmaturuj ze ZSV, to novější vydání.“
„Koukněte támhle, ale asi už máme jen to staré,“ nasměruje mě majitel.
Není tam.
Ach jo.
Obchůdek je prázdný, jen dva kluci postávají u okna.
„Hledáš tohle?“ zeptá se jeden z nich, v ruce poslední výtisk novějšího vydání.
Přikývnu.
„Tak si ji vem. Já ji nepotřebuju, jen mě zrovna zaujala.“

Byla to jen kniha. Ale taky to byl dar - od cizince, kluka, jehož jméno ani neznám.
Možná si jen stavím vzdušné zámky.
Ale já věřím, pevně věřím, že andělé existují.

Pravidelně kouří přibližně každý pátý Čech. Je to hodně, to ano, ale ne zas tolik. A my všichni se kvůli nim v obchodech musíme dívat na fotky zničených plic, nádorů a umírajících lidí.

Kouření může zabíjet.
Kouření vážně škodí Vám i lidem ve Vašem okolí.
Kouření může způsobit pomalou a bolestivou smrt.
Kouření způsobuje stárnutí kůže.
Kouření v těhotenství škodí zdraví Vašeho dítěte.

Kouří jen pár lidí. Ale kolik z nás má občas pěknou depku? Všichni. A tak pořád marně čekám, kdy Ministerstvo zdravotnictví konečně nechá všude tisknout P. A. V. O. U. K.

Pesimismus A Vysoké Obavy Ubližují Každému

Proč slunce pálí a ničí?
Protože takový má úkol. Svítit, zářit. Mnoho bere, ale ještě více dává - život, naději. Takový je smysl slunce.

Proč vítr rve, proč odnáší, co milujeme?
Protože to je jeho podstatou. Vítr nemůžete spoutat a ovládnout. Můžete se jen těšit z jeho darů.

Proč vlci napadají a zabíjejí?
Protože koloběh života je nekonečný. Dnes jsou lovci, zítra budou kořist. Ale vždycky zůstanou svobodní - nikdy je nedokážete doopravdy zkrotit.

Celý život je kruh - bez začátku, bez konce. A každý v něm má svou roli.

Vždyť já vím, přikývla. Chci být tím kruhem. Vzkaž, že se vracím domů.

Stojím před zrcadlem.
Dívám se.
A vidím.

Laskavou tvář, nataženou ruku - pojď, podržím tě, pomůžu ti. Srdce plné lásky - milujícího otce, věrného manžela. Směje se, i když nemá proč, třeba jen proto, že ráno vyšlo slunce. Dívá se na svět přímo; pozorně sleduje, aby byl ve správnou chvíli tam, kde může být užitečný.

Ale vidím taky něco jiného.

Namyšleného borce, který se neptá, kdo potřebuje pomoci; nemiluje, neodpouští. Vzhlíží jen sám k sobě - měří si obvod bicáčků, svět nevnímá. Jen občas k němu periferním viděním doletí obraz něčeho jiného - zapomene na něj téměř okamžitě.

Stojím před zrcadlem.
Dívám se.
Jsem.

„Hele, stačí tu trojnožku svázat takhle?“
„Utáhněte to, takhle vám to spadne na hlavu!“

„Postavil už někdo ty kamna?“
„Oni kluci ještě nedovezli cihly. Pospíchá to?“
„No jestli chcete teplý jídlo, tak docelo jo.“

„Kdo šel kontrolovat ten sklep?“
„Asi Honza, prej chce bejt sklepmistr.“
„A ví, že tam bude jen mlíko a vajíčka, že jo?“

„Kolik máme těch týpek?“
„Zatím tři, to čtvrtý holkám pořád padá, ale už tam šla Kája.“

Slunce zapadá, oheň praská; stojíme kolem něj a držíme se za ruce.
Pracovali všichni. A tak dnes máme kde spát a zítra kde jíst a kde si hrát.

Na stole leží dvě složky. Nechce se do nich dívat, připomínají jí její největší vinu. Ale musí. Pro tu nepatrnou kapku naděje.

První složka je červená. Červená jako krev, kterou všichni neseme na rukou. Má stovky, možná tisíce stran.
Tak velký je náš hřích? ptá se zděšeně. Chtěla by zavřít oči, ale neudělá to.

Druhá složka je černá. Černá jako smrt nevinných.

Střídavě prochází obě, snaží se zapamatovat si co nejvíce. Možná bláhově věří, že dokud na nás někdo vzpomíná, nemůžeme doopravdy zmizet.

Margaritifera margaritifera, Falco peregrinus, Spermophilus citellus, Artemisia alba.

Pláče. A déšť za okny bubnuje do vyprahlé země.

Bože, měl bych takovej dotaz, tak Ti píšu dopis.
Slyšel jsem teďka nedávno, že některý témata jsou zakázaný, když se s Tebou člověk chce bavit. Slyšel jsi o tom taky?
Prej se s Tebou nesmí mluvit o lásce. Teda o lásce jako o sexu, chápeš? Že je to neslušný nebo co. A taky peníze jsou tabu, že prej důležitý jsou hlavně naše hříchy a tak.
Osobně mi to přijde jako pitomost. Jseš přece můj nejlepší kámoš, tak s Tebou můžu mluvit o všem, a to je na tom supr, nebo ne?
Někdy bych Tě rád pozval na pivo.
Čau,
Karel

„Hrozně mě to děsí. Všechno tam je tolik známé i neznámé. Zapomenu, abych mohl znovu objevovat. Ztratím, abych mohl znovu nacházet. Odejdu, abych mohl žít. Je tolik věcí, které bych mohl pokazit!“
Láska ho objala, skryla v náručí.
„Chápu tvůj strach. Nedá se to nacvičit. Neexistují zkoušky ani přípravy - bude to jen jednou, rovnou naostro. Ale já budu pořád s tebou.“
„Ale co když zapomenu? Co pak? Jak najdu cestu domů?“
„Zapomeneš, abys mohl znovu objevovat - nejsou to tvá vlastní slova? Není se čeho bát. Když se ztratíš, dojdu si pro tebe.“
A pak se usmál a stvořil nový život.

Bylo jednou jedno malé dráče, ne moc hezké a celé hnědé.
Starší draci se mu smáli: „Nejsi drak! Vypadáš jako brouk, neumíš létat.“
A v něčem měli pravdu. Tomu malému dráčeti létání vůbec nešlo! A čím víc se mu smáli, tím méně to zkoušelo, až nakonec jejich vinou přestalo létat úplně.

Jednou za dráčetem přiletěla včelka a povídá: „Jé, ty jsi krásný drak! Určitě skvěle létáš. Pojď, proletíme se.“
„Neumím létat,“ zavrtěl hlavou dráček.
„Nesmysly! Jsi přece drak.“
A dráček, kterému poprvé v životě někdo věřil, se vznesl a letěl a letěl a letěl. Výš, dál, vzhůru k nebi.
Domů.

„Já se bojím,“ svěřuje se, skryta v objetí, tvář zabořenou do ramene sestry.
„Čeho, prosím tě?“
„Duchů.“
Sestra váhá. Co na tohle odpovědět?
„Myslíš, že jsou ti duchové zlí?“ ptá se tedy. „Třeba ne. Třeba to jenom tak hrajou, víš?“
Falešná předstíraná identita duchů? Vlastně proč ne. Proti nočním můrám je každá zbraň přijatelná.
„Nehrajou. Já mám strach!“
Obejmou se pevněji. Nepustím, nedám!
A pak přijde spásný nápad.
„Víš, čeho se duchové bojí úplně, úplně nejvíc? Smíchu. Takže když tě zlechtám a ty se budeš smát, tak oni se leknou a utečou!“
Smějí se obě.
A duchové už se nevrátí.

Když poprvé jsem uviděla v rozvrhu to zvláštní “chá”
Vůbec by mě nenapadlo, co to se mnou udělá

Náš chemikář byl prostě třída a než bys řekl švec
Pokus se stal synonymem pro zábavnou věc

Nad tabulkou se vzorečky dodnes trávím večery
Sním, jak ti chemici zdatní zaplňovali mezery

Výpočty jsou pro mě výzvou, “em je em krát en”
O metodách analýzy zdál se mi i sen

Ve volném čase čtu si bibli od McMurryho Johna
Alkoholy jsou mou láskou, tak mám je všechny doma

A jako správný chemik vím, do 0,1 molární
Kocovina nehrozí mi, snad ani ta morální

Když se na Tebe dívám, vidím:
Vzpomínky - běháme po lese, hledáme bunkry, lezeme na střechu.
Smutek - poslední dobou mi chybí Tvé úsměvy.
Sestru - poznám Tě, i kdybychom se deset let neviděly.
Šla bych za Tebou i do pekla. Nebo na oddělení dětské psychiatrie.

Když se na sebe díváš do zrcadla, vidíš:
Zrádkyni - nedokázala jsi uvěřit, že nemusíš být dokonalá.
Strach - že každá Láska je něčím podmíněná.
Nadváhu - i když už jsi vyhublá na kost.

Vždycky jsem věřila, že zrcadlo je pomocník, který nám pomáhá poznat sám sebe - vidět víc, vidět dál.
Ale teď? Nějak pochybuji, že pro Tebe je přítelem...

Hvězdy začaly iniciativně vznikal už v únoru.
Země se rozhodla dát si trochu načas a na scénu vstoupila až uprostřed července. První organismy se jejím neutěšeným podmínkám přizpůsobily už na konci srpna, na příjemné dny si ale první živočichové museli počkat až do sedmého prosince.
Rod Homo se objevil poslední prosincový den okolo šesté odpoledne, druh Homo sapiens se uráčil vyvinout až deset minut před půlnocí. A známé dějiny lidstva? Ty nejsou starší než patnáct sekund.
Druhá světová válka začala 0,239 s před koncem roku a skončila o pět milisekund později.

A já? Co já?
Nejsem starší než 0,047 s.

Je po osmé a město se chystá ke spánku. Nádraží je výjimkou. Lampy svítí a davy cestujících tiše proudí všemi směry. Nemluví, jen z amplionů se nese strojový hlas.

“Vážení cestující, studentská lež Byl(a) jsem u doktora ze směru Brno - Upřímná přijede na druhou kolej. Vlak dále pokračuje ve směru Praha - Nedůvěřivá do stanice Lživá u Podvodu.
Manželská lež Zdržel(a) jsem se v práci ve směru Rozvodová je zpožděna o 10 minut z důvodu výluky na trati u stanice Polopravda,...”

O dvě hodiny později lampy stále svítí a ampliony pokračují v tichém monologu. Na tomhle nádraží se provoz nikdy nezastavuje.

Dříve byl sobec. Ne že by se nedokázal podělit, neuměl pomoci nebo neměl ostatní rád. Měl. A moc. Ale první otázka, kterou si vždy pokládal, zněla: „Co chci já?“

A pak bylo najednou všechno jinak. Jen tak, bez nejmenšího varování. Překalibrovat vědomí, změnit hodnoty, přetočit Vesmír - tři, dva, jedna, teď!
Nikdo se neptal, jestli o to stojí, svět se prostě změnil; úplně a od základů. A „Co chci já?“ bylo najednou bezvýznamné, neúplné a až bolestivě zbytečné.

„Co se stalo?“ můžete se ptát.

A já, s vědomím, že ani jazyk ve vší své dokonalosti na to prostě nestačí, odpovídám: „Láska.“