Moje články

Pro neznámého režiséra z neznámé planety to byl velký den: konečně měl dokončit svůj dokument mapující moderní koloniální brutalismus. Poslední klapka klapla, před jeho očima se odehrála poslední scéna, kde renomovaný odborník na beton zodpovídal otázky sličné a cenově dostupné komparzistky, a všechno bylo přesně tak, jak si to kdysi na škole představoval.
Na závěrečné a adekvátně nadšené „stop“ však nedošlo, protože se nad štábem otevřel časový vír a z něj vyletěl ohořelý krmelec se dvěma zmatenými přeživšími jisté katastrofy, který smetl jak režiséra, tak karavan s natočeným materiálem.
Na nYoutube to mělo během prvních dvanácti hodin přes miliardu zhlédnutí.

Tlaková vlna je odhodila dřív, než se na ně stihly vrhnout příšery, a Edvin byl nucen přiznat, že tohle je poprvé, co se netěší na chvíle strávené s lady Thrúðr na seně v krmelci. Znamenalo to sice, že stráví poslední okamžiky své existence spolu, a taky tam měli krásný výhled na hořící les, zdevastovaný Ásgard a hromady mrtvol, ale ani to příslovečné eso v rukávu by je teď už nedokázalo zachránit. Nehledě na to, že už prostě žádné neměl.
Nebo snad měl?
Než svět pohltila supernova, krmelec se strašlivým skřípáním zmizel a přenesl ty dva někam docela jinam, do bezpečí.

V posledních okamžicích světa čekal Edvin všechno možné.
To, že Thrúðr v jednu chvíli přestala špikovat netvory kopím a požádala ho o ruku, jej přesto krapet zarazilo. Tak moc, že kdyby to zároveň nezarazilo i příšery v okolí, asi by záhy neměl čím přemýšlet. Neříkala ještě loni, že takové oficiality ke štěstí nepotřebuje? Není přesto trochu brambora, když ho to nenapadlo jako prvního? Co by na to řekl Tór? Stihne ji aspoň políbit, než je roztrhají monstra?
Na rozhýbání měl každopádně jednotky vteřin, protože Surt se napřahoval k poslednímu úderu a rázová vlna z explodujícího Slunce už klepala na stratosféru.

Bylo nebylo, ale spíš bylo než nebylo, žil ve Skyrimu jeden Khajiit. Tedy ono jich tam žilo víc, ale jenom tenhle jeden našel při toulkách po divočině vchod do prastarého dwemerského komplexu, v jehož pokladnici hlídal strašlivý drak. Khajiit se nebál, leč proradné monstrum se nehodlalo vzdát svého pokladu a brzy zahnalo nezkušeného kočičáka na útěk.
Khajiit věděl, že nemá šanci. A tak alespoň odtahal všechny ty krámy, co našel po chodbách, roztavil je v peci, z výsledné slitiny si vyrobil brnění a stovky trpasličích luků a přes noc se stal mistrem kovářem, jemuž mohl nějaký usoplený drak políbit šos.

Odpor obránců Valhaly slábl, Edvin se zbývajícími Chcípáky takticky ustupoval k lesu a Heimdall, poslední z bohů, se připravoval na svou chvíli. Stál na zlaté střeše a už z dálky zdravil přibíhajícího Lokiho.
„Což tě matka nevarovala,“ ušklíbl se na svého soka, „že když budeš moc často měnit podobu, zůstane ti to?“
„Co mi zůstane, negře?“ odsekl bůh neplechy a zároveň mu tím poněkud netaktně vmetl do tváře jistý superhrdinský film z dávných dob, který se v Ásgardu netěšil velké oblibě.
„Ta tvář nejhnusnějšího trpaslíka devíti světů… nebo takhle vypadáš normálně?“
Zabili se sice navzájem, ale vítězem byl jednoznačně Heimdall.

Surta vikinská zarputilost ani v nejmenším nepobavila. V očích mu zaplál strašlivý hněv a nad bojiště vyrazila s razancí nejmocnější vichřice další slova.
„Zabedněnci usoplení!“ vztekal se a krom páry z něj tryskaly i ideje, „jen co padnete, seberu a přetavím vaše meče na pluhy, těmi pluhy přeryji vaši zemi a tam, kde mohl by růst chmel, porostou jen kopřivy!“
Nikdo ho neposlouchal, všude nadále řinčel kov o kov, řvaly nestvůry a válečný ryk berserků přebíjel skřeky umírajících. Obra ten nezájem vyloženě otrávil a zápal kreativního ponižování pohasl.
„Ach jo, víte co? Nasrat. Prostě to tu všechno spálím a hotovo.“

Sotva Ódin zmizel ve chřtánu obrovského čokla, udělal si Edvin rychlou inventuru přeživších bohů a seznal, že jsou tak trochu v hajzlu. Tór už byl nějakou dobu zakopaný na pobřeží tam dole, Freye zabil Surt krátce po vylodění, Týrovi už chybělo mnohem víc než jedna ruka, Bragi navždy dozpíval, Forseti dosoudil a Ullovi už ty nové lyže taky k ničemu nebudou.
Zbýval jenom Heimdall a očividně to věděl nejen Edvin, ale i Surt.
„Což nevidíte marnost svého počínání?“ zahřímal, „většina vašich bohů je zničena, již nemá cenu bojovat, vzdejte se...“
Einherjové mu pro jistotu odpověděli sborově.
„Ani za kokot, vole!“

„Já říkal, že to přijde,“ mudroval Ódin, jedním takřka znuděným tahem meče uťal nedefinovatelné bestii čtyři z šesti syčících hlav a Edvin ho v bitevní vřavě slyšel jen díky tomu, že se držel poblíž a rubal zrovna něco tiššího, „neříkal jsem to snad? Sotva loni padl sníh, nabádal jsem vás, ať si ho dobře prohlédnete a zapamatujete, že je poslední. To, co pokrývá bitevní pláň dnes, je prostě hnus.“
On to vůbec nebyl sníh, nýbrž promrzlá krev, střeva a další části oblud i einherjů, ale protože se na obzoru zrovna objevil odpoutaný Fenrir, všichni mu tu drobnou chybku rádi odpustili.

Všude kolem zuřila nejkrvavější řežba v dějinách Ásgardu a jeho kolegové pálili do nesčetných hord lidožravých monster všechno, co jim ještě zbývalo. I Edvinovi docházely náboje, a možná právě proto se rozhodl pro poněkud kontroverzní krok.
Odhodil prázdného kalašnikova a zkusil s monstry vyjednávat.
„Tak zřete, lstiví tvoři z temných míst!“ oslovil hordu a boj kupodivu na chvíli utichl, „jak chaos všude kolem bují teď a naše vaši zase střídá smrt – snad lepší není pro vás, zrůdy, též té marné snahy zničit bludný kruh?“
Příšery ho chvíli zaraženě sledovaly, pak se od svých černých srdcí zasmály a marnost vesele pokračovala.

„Není to Bruce Wayne?“ šeptali si dva důchodci na lavičce v parku, když spatřili povědomou postavu.
„Je,“ potvrdil důchodce třetí, Alfred Pennyworth, sypaje z téže lavičky zrní holubům. „Věděli jste, že když Superman po té patálii s kryptonitovým kopím na truc potlačil veškerý zločin v Gothamu, zkoušel se pan Wayne uchytit jako kadeřník? Investoval do toho všechny své peníze, zaměstnal Červenku a kočičí ženu…“
Zhluboka se nadechl a nasadil si černé brýle.
„Bohužel, byla to péče, kterou si Gotham zasloužil, ale kterou zrovna nepotřeboval.“
Zlomený netopýří muž mezitím cosi zlověstně chroptěl a na invalidním batvozíku honil mouchy kolem odpadkového koše.

Ne že by Edvinovi nějak moc šlo o to horské kolo, které by si vzhledem k finišujícímu Ragnaröku stejně moc neužil, ale obdržený bestiář si za běhu k první linii stejně prohlédl co nejdůkladněji. Doufal, že když z něj nevykouká větší slabiny všech těch potvor, dozví se aspoň jejich jména, každopádně knížečka to byla překvapivě podrobná a on nestačil zírat. Některé žraly lidi zaživa, jiné chrlily lávu, další ovládaly speciální útoky schopné prorazit čelní pancíř tanku, jednoduše to nevypadalo jako něco, co se dá vyhrát.
Na druhou stranu jako dítě prošvihl éru lovení Pokémonů, tak si to teď mohl vynahradit.

Edvina čekalo na Valhale velké překvapení: ne ty hromady prapodivných monster z jiného světa, co zaplavovaly dříve malebnou zelenou pláň a pomalu ale jistě se prosekávaly skrz tisícovou armádu einherjů, nýbrž malá knížka, kterou mu do ruky vrazil Viking u skladu zbraní hned po kalašnikovu a neprůstřelné vestě.
Jeho pohled byl naštěstí dostatečně zmatený na to, aby dostal vysvětlení i bez nutnosti veršovat „wtf?“.
„Bestiář těch parchantů, Frey to našel v trpasličích archivech,“ vysvětloval skladník, dnes patrně ne poprvé, „měly by tam bejt slabiny všech těch srágor a očíslovaný fotky – kdo přinese šest hlav v posloupnosti, může vyhrát horský kolo.“

Na groteskní bitvě se třemi jezdci z Apokalypsy se po dalších pěti minutách změnilo jediné – už to byla groteskní bitva jen se dvěma, protože Edvin v záchvatu nudy rozpůlil Znečištění Excaliburem. Každý normální člověk by pak přemýšlel, jak podobně odbavit i ty zbývající dva, ale Edvin nebyl tak docela člověk a už vůbec ne normální. Místo toho měl najednou hlavu plnou rozhodování, jestli si na oslavu dát steak nebo kančí žebírka, a přirozeně se strachoval, že jeho oblíbené restaurace budou mít takhle v předvečer konce světa zavřeno.
A tak ho Hlad nakonec přemohl a odeslal expresní linkou zpátky na Valhalu.

Edvin měl od bojových schopností třech zbývajících jezdců z Apokalypsy docela vysoká očekávání, ale celá šarvátka začínala čím dál víc připomínat grotesku. Válku opakovaně udeřil litinovou pánví, až to znělo jako odbíjení poledne, Znečištění na chvíli zavřel na záchod, od nějž spolknul klíč, a Hladovi udělal na kravatě takový uzel, že se z něj dostával skoro minutu. Dokonce i Antikrist se tomu ve svém velitelském letounu nad Armageddonem po chvíli začal smát.
Ale přeci jen tomu ještě něco chybělo…
Naštěstí se záhy dostali do rozbombardovaného Walmartu, kde nebyla nouze o banánové slupky, a tak byl žánrový přerod záhy úspěšně pojištěn.

Od chvíle, kdy Edvin poprvé umřel, uběhlo dvě stě dvacet let, plus mínus pár týdnů. Odmyslíme-li si četné temporální anomálie, kdy například čtyřicet let pobýval v šestém století nebo v časové smyčce šlapal na hrábě, dělá to něco ke dvěma milionům hodin, z nichž velkou část využil k tréninku s ostatními obyvateli Valhaly. Den co den, s pochopitelnou výjimkou čtvrtka, se prostě konala cvičná bitva – s reálným sněhem, ledem, vodou, bahnem, hladem, střevy, ohněm a dalšími legracemi, to všechno až do poslední kapky krve.
Teď, když se snažil naráz sundat tři jezdce z Apokalypsy, se mu to všechno náramně hodilo.

Edvin ony motorkáře skutečně dohonil, ale tím jeho problémy zdaleka nekončily.
Přeci jenom byli čtyři a žádný z nich nebyl máslo – maník v plynové masce tasil rezavou šavli, hubeňour v saku elektrický obušek, dokonce i ta zhruba osmiletá holčička v maskáčích vypadala s tím armádním nožem jaksi hrůzostrašně.
Přesto našel slabinu a sejmul toho čtvrtého, bledého plešouna s kosou, jenž nad ním už nějakou dobu neměl žádnou moc, a jeho vnitřnostmi při dalším boji proměnili vozovku v abstraktní malbu.
Antikrist to sledoval na obrazovce ve svém velitelském letounu nad Armageddonem a ten mazanec s extra rozinkami mu úplně přestal chutnat.

Edvinův plán na řešení současné situace byl strašně jednoduchý: když selhala jednání se Satanem, zkusí jednoduše dohnat a ukecat přímo jeho podřízené. Jakmile tedy spálili Tórovo tělo, nasedli do Lady Nivy a na jednu kočku vyrazili přes oceán, dohonit čtyři poněkud hardcore motorkáře. Nešlo to tak docela podle plánu, kočku jim sestřelila raketa, Hanse roztrhl šrapnel a nouzové přistání taky nedopadlo nejlíp, ale Edvin vytrval. Zrekvíroval jakousi starožitnou motorku a s Maeve za zády pokračoval v pronásledování po zemi.
Teprve když i ona padla, zasažena koulí z praku Války, přešel na plán B: prostě těm kreténům rozstřílí prdele na sračky.

Ač šlo o první kontakt s mimozemskou civilizací, epizodu Star Treku to připomínalo jen velmi vzdáleně. U břehů Ásgardu prostě zakotvila ošklivá kocábka z nehtů, vyskočil z ní obr Surt s planoucím mečem v prackách a portálem si přivolal kamarády odkudsi z jiného světa. Ne proto, aby je seveřanům představil, ale aby mu pomohli je zničit. Milionová armáda einherjů na to naštěstí byla připravena a od lidožravých démonů nic jiného nečekala. Přesně na tenhle den čekali někteří i dvě milénia a první ostrý konflikt od své smrti vítali nadšeným rykem.
Bylo tedy docela k vzteku, že ho prostě nemohli vyhrát.

Tór se ze svého vítězství nad Jörmungandem dlouho neradoval. Učinil devět kroků po pláži a padl čelem do písku, otráven jedem nestvůrného plaza. Norny měly zase jednou pravdu.
Edvin pietně sklonil hlavu, načež mu pohled padl na kladivo. Když se to tak vezme, měla by ho teď zdědit Thrúðr, Tórova nejstarší dcera, se kterou už přes dvě století žil, jejíž valkýry o něm nemluvily jinak než jako o jejím muži a jejíhož nyní zesnulého otce směl na veřejnosti oslovovat „pane tcháne“. A to by zase mohlo znamenat...
Děsně nenápadně se natáhl pro rukojeť, zabral a… nic.
Psí knížka očividně nestačila.

Vyjednávání se Satanem nikam nevedlo, a tak šli Chcípáci něco sejmout – ten ultragigantický had, co zrovna lezl z moře, vypadal jako slušný začátek. Jenže jak na něj, hm?
Hanse napadlo, že kdyby se nechali spolknout, mohli by nejspíš vlézt do některé ze zvířetem sežraných ponorek a odpálit její termonukleární arzenál. Maeve chtěla raději postavit improvizované iontové dělo a bestii jím alespoň ochromit. Edvin kontroval návrhem uspat zrůdu předčítáním Odinových projevů, ale pak si všichni vzpomněli na věštbu Norn.
Závěr byl jasný.
„Potřebujeme Tóra.“
Bůh hromů a blesků se skutečně objevil, ale trochu jim vypálil rybník, neboť Jörmunganda prostě ubil kladivem.

Nestává se často, aby medaili za největší ztrátu bodů nezískal někdo z Nebelvíru, jak se ti to povedlo?
No, Hagrid vypouštěl do jezera nějaký kouzelný ryby a poprosil mě, že když umím tak dobře plavat, tak ať na ně dohlídnu, než si zvyknou v novým prostředí. A ono to nějak… to…
Nevyšlo?
Jo.
Co přesně se stalo?
Prostě jsem se neudržel, začal ochutnávat a najednou nebylo co hlídat.
To máš štěstí, že tě nevyhodili, nemyslíš?
On nakonec Brumbál uznal, že to byla spíš Hagridova chyba. No řekni, nechat ryby hlídat někým, kdo je registrovanej tulení zvěromág, to je trošku blbost.

Slunce pomalu expandovalo, u Armageddonu proti sobě vybíhaly dvě největší armády v dějinách Země a vypařujícím se mořem sebejistě proplouval Leviatan. Vlnobitím ničil evakuovaná nebo rozbombardovaná přístavní města, sem tam zakousl nějakou tu ponorku kvůli železu nebo godzillu kvůli proteinům a rozhodně nikam nespěchal.
Nepředstavitelně obrovská masa zrůdnosti se prostě líně plavila Atlantikem a ve vší své příšernosti se usmála – svět možná hoří, ale je celý jenom jeho. Netvor se zatetelil blahem, přistál na písčině mezi Albionem a Galií a opaloval se v rudém soumraku lidstva.
A právě tam ho zaskočil a jako špagetu vcucl Jörmungand číhající v Severním moři.

Zatímco Edvin u Satana vyjednával odložení apokalypsy, na zbytcích Internetu to vřelo ještě víc než v atomovkami roztavených městech.
„Jasný rasismus,“ soudila youtuberka, která se genderově identifikovala jako bezpohlavní vektor, a zástupy reakčních profilovek s ní souhlasily, „vždyť v armádě einherjů není jediný afroseveřan!“
„Blaničtí rytíři zase mají ve svých řadách jen pouhé procento žen!“ stěžovala si předsedkyně Strany reformovaných feministek.
„A jak to,“ podivovali se sborově čtenáři Novinek, „že mrtví můžou využít dopravu hrazenou bohy, kdežto živí křesťané musí k Armageddonu dojet na vlastní náklady?“
I Bůh si v tu chvíli říkal, jestli má cenu za ty idioty bojovat.