Moje články

V Harry Potterovi a Tajemné komnatě jeli všichni, kdo bydleli v Doupěti, na nádraží King's Cross autem pana Weasleyho. Může mi někdo vysvětlit, proč, když už měli všechno sbaleno, uložené v autě a byli na cestě, se vraceli pro něco, co zapomněli? A to hned dvakrát? Nejdříve zapomněla Ginny deník, ano, přesně ten deník, a pak dvojčata zapomněla košťata. Košťata! To nemohli prostě deník poslat poštou? A košťata? Nebo je poslat Letaxem? Vždyť není problém je vzít, zmenšit, strčit do kapsy, přemístit se do Prasinek, dojít k hradu a předat je. Od čeho jsem kouzelník, že? Proč bych používal kouzla?

„Jak jsme na tom, Tehole?“ Ruket si nacpala pusu další ústřicí. Obrovská prsa se jí přitom nadouvala.

Tehol polkl, zvedl pohled a zaostřil zrak. „Naše plány jdou podle plánů,“ usmál se šibalsky. Musel si upravit prostěradlo v rozkroku. Začínalo mu vadit.

„Potřebovala bych slyšet trochu víc.“

„Vlastním většinu stavebních firem v Lederu. A jejich dodavatele. A právě jsme rozjeli nový druh podnikání.“

„Něco, z čeho může mít cech Chytačů krys užitek?“

„Prodáváme dobré rady. Třetí kategorii po pár střížkách. Druhou kategorii po doku a první kategorii za vrchol.“

„Vrchol? Není to moc?“

„Ceny určuje trh, ne já,“ bránil se Tehol.

„Mizelo! Kde jsi? Kde sakra ta ženská je, když ji člověk zrovna potřebuje?“ odplivla si Pazderka a vyhodila z jámy další lopatu hlíny. „Tohle je přeci práce sapérů. Proč bych to měla dělat já?“ ptala se sama sebe a přitom vztekle vyhazovala jednu lopatu hlíny za druhou.

„A když potřebujete pomoc od kamarádky, ta se sebere a zmizí. Stejně jako vždycky.“

„Ale já jsem celou dobu tady,“ ozvalo se shora od okraje díry.

„Mizelo! Mistře Kápě, tys tady ale nebyla!“ vztekala se Pazderka.

„Kdybych tady nebyla, tak tady teď nejsem,“ ozvalo se dotčeně. „A přestaň, nebo ti neřeknu, co vím.“

Už jako dítě byl malý. Když se dozvěděl, že je kouzelník, začal věřit, že je výjimečný. Nástupem do Bradavic začalo největší dobrodružství jeho života. Toužil si najít přátele, kteří by ho chránili a starali se o něho. Našel je. Čas plynul a tak začal věřit, že skutečně našel to, kam patří. Jenže pak se objevil někdo silnější, mocnější a slíbil mu, že když se k němu přidá, bude také silný a důležitý. Věřil, že konečně zapadne. Bude součástí celku. A tak zradil své slabé přátele a uskutečnil největší rošádu svého života. Nastražil past a zemřel. Zbabělé? Možná, ale geniálně provedené.

„Dobré ráno,“ usmál se Tanal Jatvanar vlastnímu vtipu a zkontroloval upnutí řemenů držících končetiny spoutané osoby. Jemu osobně bylo jedno, kdo to je. Věděl, že vinni jsou všichni, a nezáleželo na tom, kdo byli před zatčením.

„Já nic neudělal,“ protestoval připoutaný ke skřipci. Do hlasu mu pronikla panika.

Tanal Jatvanar se nadechl toho sladkého oparu strachu, který připoutaného obklopoval. „Jistě, a o ničem nevíte,“ odpověděl Tanal Jatvanar. Tuhle výmluvu slýchal několikrát denně.

„Podle Lederských zákonů máte právo nevypovídat. Já sám doufám, že tohohle práva využijete co nejdéle,“ olízl si nedočkavě rty. Už teď byl vzrušený, a to ještě ani nezačal.

"Dnes si připravíme dezinfekční lektvar. Můžete ho používat tam, kde potřebujete něco vyčistit. Například vodu z kaluže v případě, že jste někde v divočině, nebo po nasáknutí do obvazů. Při přípravě lektvaru byste si měli dát pozor na dvě věci,“ mávl profesor Křiklan hůlkou a na tabuli se objevil postup a ingredience na přípravu lektvaru.

„Za prvé, šalvěj, kterou budete používat, je třeba mít sušenou, a to při svitu tří po sobě jdoucích úplňků. Za druhé, korál, který budete drtit v posledním kroku, by měl projít květenstvím. Upozorňuji, že se jedná o velmi vzácnou ingredienci, proto s ní zacházejte opatrně.

„No tak, Harry, Hermiono, to přece musíte znát.“ Nenechal se odbýt Ron. „Králice Alice a chechtavý pařez“, to zná přeci každý. Neříkejte, že vám rodiče pohádky nečetli.

„Mně ne,“ zamumlal Harry.

„Jo, promiň, kámo,“ omluvil se Ron. „A co ty, Hermiono?“

„Rone, pochop, že my známe jen pohádky jako Ubrousku, prostři se, Hrnečku, vař anebo Červenou karkulku,“ vysvětlovala Hermiona.

„Hrnečku, vař? Hehe,“ poťouchle se smál Ron. „To zní jako samovarný kotlík: Kotlíku, vař.“

„Tak mi prosím řekněte nějakou pohádku. Chtěl bych vědět, jaká je taková mudlovská pohádka bez kouzel.“

„Víš, Rone, mudlové mají těch kouzel paradoxně v pohádkách docela dost.“

„Co budete dělat teď, pane?“ otázal se Bugg Tehola, který seděl na trůně.

„Když jsem teď nejmocnější muž říše, jsem v pokušení vydat několik pravidel.“

„Například?“

„Například pravidlo, kdy se v zájmu šetření bude muset každá slepice vyvařit v polévce alespoň třikrát, než ji budeš moci oškubat k další přípravě.“

„Není to příliš despotické?“

„Jsem císař, despotismus se ode mne očekává.“

„Rád bych připomněl, že Žanat bude proti,“ podotkl Bugg.

„Mohl bych ji nechat popravit. Jsem přece císař.“

„Řekl bych, že bude určitě proti,“ zopakoval Bugg. „Dejte si raději slepičí polévku.“

„Je ze slepice?“

„Peří to mělo,“ pokrčil rameny Bugg.

„Použít slepici jako návnadu byl mistrný nápad, pane.“

„Myslel jsem, Buggu, že za tu dobu, co pro mě pracuješ, víš o mé skryté genialitě,“ urovnal si Tehol prostěradlo.

„Skrýváte ji velmi dobře, pane.“

„Jsem i mistr skrývání.“

„Takže Ublala Pung sebere tu slepici a přinese nám ji k přípravě večeře?“

„To je plán, ano, nebo ji rovnou sní,“ odpověděl Tehol. „Buď jak buď, bude mít radost. A já rád dělám lidem radost.“

„Všiml jsem si. Kam vlastně jdete, pane?“ tázal se Bugg Tehola, který šplhal na střechu.

„Lehnout si a ty tady pokliď.“

„Když budu mít čas,“ pokrčil rameny Bugg.

Se svou matkou měla poněkud chladný vztah, proto byla velmi překvapena, že za ní v den její svatby přišla až do pokoje, ve kterém se připravovala a trávila poslední chvíle jako svobodná dívka.

„Celý život jsem tě vychovávala tak, jak se na někoho z našeho rodu patří,“ začala matka přednášku.

„Nyní tě s otcem odevzdáme muži ze stejně starobylé, důležité a bohaté rodiny, jako je ta naše.“

„Dám ti jen jednu radu, kterou budeš ve svém životě potřebovat. Hlavně, děvče, nepracuj.“

A tak se Narcisa Blacková vdala za Luciuse Malfoye a celý život plnila jen to, co jí matka řekla.

Bylo to sotva pár dní, co Harry bydlel v Doupěti poté, co ho Ron s dvojčaty zachránili z vězení u Dursleyových, když pan Weasley požádal Harryho, aby po snídani chvíli zůstal v kuchyni, protože s ním potřebuje mluvit. Harrymu se sevřelo srdce, ale po snídani zůstal na místě a čekal, co mu kouzelník bude chtít.

„Harry, nerad tě obtěžuji. Určitě máš co dělat, ale mohl bys mi prosím osvětlit několik věcí, které mudlové používají?“

Harrymu spadl kámen ze srdce.

„Já hlava děravá, zapomněl jsem, k čemu tohle slouží,“ řekl, vytáhl televizní ovladač a opatrně ho položil před Harryho na stůl.

Když pan Weasley poprvé nastartoval svůj bledě modrý Ford Anglia, měl takovou radost, že se mu to podařilo, že si nevšiml zařazené rychlosti. Co ví jen Merlin, je fakt, že o nějaké rychlosti v té době neměl ani potuchy. Proto ho velmi překvapilo, když auto poskočilo jako zběsilé a pobořilo kurník, před kterým svůj pokus prováděl. Opravu pak prováděl pod zamračeným pohledem své ženy, která si celou dobu, co kouzlil, mumlala něco o potřeštěných starých bláznech.

Druhý pokus už byl mnohem úspěšnější, možná i proto, že v přestrojení několik hodin pozoroval mudlovské taxikáře. Jeho koníček vyžadoval nevšední nápady a řešení.

„Karso! Nemůžeš tam vpadnout a všechny je povraždit. Je jich několik stovek a všichni jsou to zkušení bojovníci. Snad ani v tom tvém barbarském mozku nemůže být dost arogance, aby sis myslel, že přežiješ,“ namítala Samar Dev již po několikáté.

„Z tvých úst vychází příliš mnoho zbytečných vět, čarodějko,“ zavrčel Karsa Orlong a přehodil si svůj kamenný meč přes záda.

„Teď jdu bojovat. Až zabiju všechny nepřátele, tak se mnou ulehneš,“ oznámil jí zpříma. „Domluvil jsem.“ Po těchto slovech odešel.

Samar Dev tušila, že to bude přesně tak, jak řekl. Karsa Orlong nikdy neplýtval slovy a své sliby vždy plnil.

Ráno vstanu a nakopnu si palec u nohy. Nemůžu si ani zakřičet, ani zanadávat. Jsem otec od rodiny, který jde do práce, zatímco jeho tři zlatíčka ještě vyspávají. Ranní rituál v koupelně pak začne tím, že se mi po šesti vteřinách vypne elektrický kartáček. Při doplňování toaletního papíru mi jedna nová role spadne přímo do záchodu a když ji vylovím, všimnu si, že mi na dně mísy zůstal snubní prstýnek. Po otevření lednice zjistím, že šunka se do rána zkazila, pečivo ztvrdlo a máslo jsem si zapomněl den předtím koupit. A ještě k tomu došlo kafe! Svět se mi zhroutil.

Madam Pinceová stála za jednou z knihoven a přes vršky knih sledovala žáky třetího ročníku, jak sedí u studijních stolků a vypracovávají si úkol z přeměňování. Prozatím se ničím neprovinili, ale ze zkušenosti věděla, že to, co platí teď, nemusí platit za pár vteřin.

Pomalu, jako duch, se otočila a prošla chodbičkou, aby zkontrolovala další studenty. Tam bylo vše v pořádku. Věděla, že zde hlídat nemusí. Na židli seděla nebelvírka s hustými, nepoddajnými kudrnatými vlasy. Ta se k jejím miláčkům chovala stejně jako ona sama. Měla ji docela ráda, protože to byla stejně zažraná čtenářka a milovnice knih jako ona.

Hermiona Grangerová se jako jediná z trojice vrátila do Bradavic, kde v roce 1999 složila OVCE. Svou kariéru na Ministerstvu kouzel začala na Odboru pro dohled nad kouzelnými tvory, kde se zásadním způsobem zasadila o zlepšení života domácích skřítků a dalších kouzelných tvorů. Následně přešla na Odbor pro uplatňování kouzelnických zákonů. Jejím cílem se staly zákony, které zvýhodňovaly čistokrevné kouzelníky. Ty se jí i přes silný odpor některých členů Starostolce (čistokrevných) podařilo zrušit. V roce 2014 již byla zástupkyní odboru a také hlavní kandidátkou na post ministra kouzel. Tohoto nejvyššího politického postavení v kouzelnické Británii dosáhla někdy mezi roky 2014–2017.

Draco Malfoy pocházel z vážené, starobylé kouzelnické a aristokratické rodiny. Dokonale ovládal etiketu a společenský tanec. Díky květomluvě, která mu byla vštěpována od malička, přesně věděl, kolik květin a jaké kdy použít. Někteří by řekli, že je nóbl. On tomu říkal dobré mravy. Po týdnu byl ale zděšen tím, že vůbec nerozumí svým spolužákům.

Přestože se tak Zmijozel navenek tvářil, počet čistokrevných dětí v koleji byl minimální. Nejvíce byly zastoupeny děti smíšeného původu a občas někdo s mudlovskými rodiči. Ti všichni ale používali výrazy a slova, o kterých nikdy neslyšel. Proč je někdo na baterky a co je ta baterka?

„Chápeš, Harry? Já se jí zeptal, jestli půjde na ples, a ona se okamžitě urazila!“

„Promiň, kámo, ale přestože jsem kluk, tak chápu, kde jsi udělal chybu,“ odpověděl s úsměvem Harry a díval se, jak Ron nabírá různé odstíny pleti od rudé po fialovou.

„Jak jako chybu? Však jsem se jí zeptal,“ rozčiloval se dál Ron.

„No, spíš jsi začal větu: Hermiono, ty jsi holka...“

„No však je, ne?“

„Jo, ale...“

„No tak vidíš.“

„Běž a vyžehli to. Dřív, než bude hůř,“ radil Harry, ale setkal se jen s nechápavým pohledem.

„Cože mám jít dělat?“ zeptal se nevěřícně čistokrevný kouzelník.

Braň to, na čem záleží! Přidej se k těm, kdo obstojí! Zlomit útlak, vrátit svobodu! Hesla, která lákala a něco pro mě znamenala. Pomoc potřebným a trpícím! V dobré víře jsem se nechal naverbovat.

V době výcviku bylo vše správné a všichni měli stejný cíl, ideály. Služba, čest, odvaha!

Jednoho dne to konečně přišlo. Akce. Bylo divné, že nás, osvoboditele, nikdo nevítá. Bojovali proti nám! Hlupáčci. Nechali se zmanipulovat propagandou. Oni věřili, že ti zlí jsme my!

Po nějaké době mi ale došlo, že jsem byl poslán vraždit a zabíjet stejné chudáky, jako jsem byl já. Žádný vyšší cíl neexistuje.

„My chceme pohádku,“ zopakovala asi podesáté Singhaia a Jonáš na potvrzení velmi důrazně kývl.

Dělal jsem to nerad. Na dětské pohádky jsem z dětského domova neměl moc hezké vzpomínky. Děda s babičkou pak pro změnu vyprávěli dost. Ty jsem si ale zase nepamatoval celé. Rozhodl jsem se tedy pro českou klasiku Červenou Karkulku a chybějící bílá místa v mé mysli domyslel.

Nevím sice, jestli nakonec vážně skončil vlk v paštice, rozřezaný motorovou pilou, ale po konci mého vyprávění se Jonáš schovával pod peřinou, Singhaia byla na černošku nezvykle bílá a počítač, který jsem podezíral, že poslouchal taky, byl podivně nemluvný.

V roce 1800 byl všem kouzelníkům odebírajícím Denního věštce doručen ranní výtisk obsahující tento krátký text.

Dne 27. července, bylo nalezeno tělo pohřešované čarodějky Vespy Oliphant. Tato výjimečně nadaná čarodějka se po smrti své slavné sestry (výzkumnice trollů Gondoline Oliphant, †1799) upnula k jedinému cíli, a to vystopovat trolly, kteří stáli za smrtí její sestry, a pomstít se jim. Dle stavu, v jakém se nalézaly její ostatky, je více než pravděpodobné, že než aby nalezla hledané, ti nalezli ji.

Ministerstvo kouzel tak i nadále důrazně varuje před jakýmikoli pokusy kteréhokoli kouzelníka nebo čarodějky kontaktovat či se přibližovat k teritoriu trollů.

„Dneska si vás trochu prozkouším,“ ozvalo se po vstupu fyzikáře do třídy.

„Kohopak to vyzkoušíme, co?“ podívá se do třídy a pak zpět do knihy. „Tak to vezmeme hezky od prostředka. Tak třeba pan Macek,“ usměje se, jako by to byl nějaký interní vtip. Vlastně je. Macka zkoušel z posledních čtyř hodin třikrát. Scénář je vždy stejný.

„Macek dneska není,“ ozve se ze třídy.

„Není? Škoda. Tak Hošek! No jen pojď, pojď, nestyď se. Tak nám řekni definici elektrického proudu.“

„Elektrický proud je neuspořádaný pohyb volných částic s elektrickým nábojem, uspořádaným vnějším elektrickým polem,“ vychrlí žák.

„Hošku, Hošku, brzdi trošku.“

„Plukovníku, dorazily zásoby,“ hlásil ode dveří Radar.

„No, konečně. Už mě nebaví spát tady v kanceláři.“ pohlédl plukovník Potter na desátníka.

„Pane, obávám se, že nové stany za ty poničené vichřicí nedorazily.“

„Že ne? A co nám poslali tentokrát, synku?“

„231 kusů lyžařských hůlek, 60 padáků a dvě otevřená balení použitých golfových míčků.“

„Padáky? Hůlky? Golfové míčky? Co si proboha myslí, že tu děláme?“ mračil se plukovník od svého stolu.

„Z těch padáků uděláme stany. Hůlky zkuste použít místo poničených tyček. A desátníku?“

„Ano, pane?“

„Držte Klingera dál od těch padáků. Nikdo nestojí o módní přehlídku svatebních šatů s vlečkou.“

Když někdy kolem roku 1980 čtyři Švédové s nevyslovitelnými jmény zakládali firmu Target Games, věnující se výrobě a distribuci deskových her, ještě netušili, že dali vzniknout něčemu, z čeho se jednoho dne stane firma s miliardovými obraty, udávající trendy v oboru strategií.

V roce 2026 je Paradox Interactive a její počiny, jako série Crusader Kings, Victoria, Hearts of Iron, Europa Universalis a Cities: Skylines, známá milionům hráčů po celém světě, kteří objevují kouzlo ukryté v historii (velká část her se snaží být historicky přesná, alespoň ze začátku) či urbanismu, nebo si plní dětské sny o tom, jak se stát diktátorem.

Marie Tereza Habsburská se vydala do Saint-Jean-de-Luz v jihozápadní Francii, kde si měla vzít svého budoucího chotě Ludvíka XIV. Přijela přímo z Madridu; Španělsku v té době vládl Filip IV. z rodu Habsburků. Svatba byla vyústěním dlouhotrvající války mezi Francií a Španělskem a jednou z podmínek tzv. pyrenejského míru, který symbolizoval definitivní konec španělské dominance v Evropě a nástup Francie jako nejsilnější evropské velmoci.

Jednadvacetiletá Marie Tereza Habsburská svému budoucímu, stejně starému choti řekla své „ano“ 9. června 1660. Oplátkou dostala první manželský polibek od krále Slunce, který pak Francii vládl ještě dlouhých 55 let, než 1. září 1715 zemřel.

„Hou, hou, houpy hou,“ šeptal otec a u toho se pohupoval v kolenou, kyčlích, ramenou a loktech. V každém jmenovaném jiným směrem než v ostatních.

Jeho andílek po 276 minutách, obsahujících devatenáct kroků jedním a devatenáct kroků druhým směrem, konečně usnul.

Člověk, který nikdy nepocítil rodičovské jho, netuší, že je možné nenávidět něco, co zároveň z plného srdce milujeme.

A pak to konečně přijde. Ten pocit, kdy se tělíčko, které držíte v náručí, konečně stane bezvládným. Už vás čeká jen jeden herkulovský úkol. Uložit ho do postýlky. A doufat, že se cestou po stoletých parketách neozve jedno malé osamocené vrznutí.

Voldemort předstoupil před své služebníky v evidentně dobré náladě.

„Crucio,“ mávl směrem do shluku Smrtijedů a zachichotal se.

„Dneska se sečteme. Já budu jednička,“ roztáhl bezertá ústa do úsměvu, který spíše než cokoli jiného připomínal puklinu ve tváři.

„Ty budeš co?“ ukázal na první zahalenou postavu.

„Ehm... asi dvojka, můj pane,“ sklonil hlavu konsternovaně tázaný.

„Správně! Crucio!“ hodil náhodně další kouzlo do chumlu a pochechtával se, když se ozval bolestný výkřik.

„Tak dál,“ vyzýval přítomné, kteří nevěřili tomu, co se před nimi odehrává.

„Třetí,“ ozval se ženský hlas.

„Čtvrtý,“ pokračoval další.

A tak Pán zla spokojeně přihlížel až do konce.

Rhulad seděl zhroucený na trůnu.

„Kolik šampionů je na programu?“ vydechl tiše a tváří pokrytou mincemi mu projela křeč.

„Pět, můj císaři. Někteří z nich vás jistě zabijí. Nicméně i tak víme, jak to dopadne. Hroby pro ně již máme přichystané.“

„Dobře, chci, aby tam byla Nisall. Musí mě vidět. Musí!“ vykřikl zoufale do ticha trůnního sálu.

„Pošlu pro ni, pane,“ přikyvoval úlisně kancléř.

Náhle se Rhulad propnul jako luk, postavil se a rázným krokem se vydal pryč ze sálu směrem k aréně.

„Nezapomeň dnes zemřít, císaři, a Blouda prosím, ať už nadobro,“ vyprovázel odcházející postavu v myšlenkách Triban Gnol.

Jeho Rytíř řetězů byl nevypočitatelný a bylo nutné ho ovlivňovat prostřednictvím ostatních loutek. Bidithal byl jako loutka dokonalý. Přesně do puntíku plnil to, co Chromý bůh chtěl. A ten ho k tomu ani nemusel postrkovat. Jeho ztráta z rukou Karsy Orlonga ho zabolela. Jedna loutka srazila druhou. To se prostě stává. Kulata ovládal mnohem příměji, do doby, než byl k ničemu. Stačilo přestřihnout provázky. O Tene Baraltu přišel až příliš rychle, dřív než ho využil. Byl čas si najít nové loutky. A věděl, kde.

Z ohně, kam hodil další hrst omamných bylin, se vyhrnul kouř a vyplnil celý prostor stanu.

„Musíme se rozejít.“ Zadíval se do jejích hnědých očí. „Tam, kam jdu, je to nebezpečné a nevím, jestli to přežiju. Nebudu riskovat, že se ke mně pokusí skrze tebe dostat. Stejně jako přes Siriuse.“

Oči se jí naplnily slzami, pak vzdorovitě pohodila hlavou a nakročila k němu. Kdyby ho uhodila, nebránil by se.

„Víš co, ty pitomče? Tak si jdi! Mohla jsem jít s tebou, Ronem a Hermionou. Ale pak se nediv, že nebudu tiše sedět v koutě jako tehdy, když mi bylo deset, a čekat na tebe!“

Věděla, že na něho počká, klidně až do své smrti. Nebo Voldemortovy.

Po několika málo panácích tequil se stávám nejlepším tanečníkem široko daleko. Co, široko daleko. Nejlepším tanečníkem celého světa. Rozvlním boky, nohy, ruce, klidně i uši. Vše v rytmu. Nezáleží čeho. Samba? Cha! Polka? Jistě! Irské tance? Pojď mi hop! Břišní tance dávám líp jak Šeherezáda a na disco válím tak, že se každý zastaví a zírá s otevřenou pusou. Breakdance v mém provedení? Raygun by bledla závistí a Phil Wizard by vrátil zlato z olympiády.

Tak mi tedy řekněte, proč před týdnem volali záchranku, záchytku, lovce specializujícího se na uspávání divé zvěře a vymítače ďábla, který přiletěl rovnou z Vatikánu?

Matka tě nikdy neměla ráda, ozvalo se potichu v jeho mysli.
"Tvoje dívka tě také nikdy neměla ráda," ozval se temným lesem sotva slyšitelný chrapot.
"Chachacha..."
Polknul a svlékl si šaty. Musel to udělat. Prostě musel zachránit svého nejlepšího kamaráda.
Odhodil hůlku, zahodil svou hrdost a pak... pak i svou důstojnost, pak zhasínadlo a vrhl se pod led, který ho přivítal ledovým sevřením. Naposledy ho tak sevřela matka do své láskyplné náruče.
"Vždy toužila po tvém nejlepší příteli" tedy, odmlčel se hlas," pokud to tvůj přítel vůbec kdy byl," zasmál se hlas chladně.
"Lžeš!" nic jiného než lež! pomyslel Ron.

Na nádvoří spali psi, ve stájích koně. Na střeše spali holubi, každý z nich hlavičku zastrčenou pod křídlem. Všude bylo ticho. Takové ticho, jaké si neumíte představit. Dokonce ani vítr nefoukal. Vzduch byl jako deka. Vstoupil do zámku. Po stěnách spaly mouchy, u stropů v pavučinách pavouci. Nejdivnější byla ta absolutní absence jakéhokoliv závanu. Šel po dlouhé chodbě a míjel spící služebnictvo. Jeho kroky se sice rozléhaly po mramorové podlaze, ale ozvěna náhle utichala, jakoby i ona spala.
Vystoupil po dřevěných, staletých schodech, které nevrzaly. Otevřel zrezivělé panty, které nezaskřípěly. Tam, uprostřed věže, spala ona. Krásná tak, jak legendy popisovaly.

Troufám si tvrdit, že panu Ho je několik set let. Nikdy jsem se ho na to nezeptal. Je to neslušné v naší i jeho kultuře. Přesto mě překvapil. Krom záliby ve sbírce vodních dýmek, kterých již má celou řadu, se shlédl i v českém punku. Spolu s Ulriškou chodí na koncerty, kde spolu pogují na pecky jako je Známka punku.

On, malý, seschlý asiat s copem do půli zad, ona vyžle s duhově vyčesaným kohoutem, piercingy a několika zámky v uších. Dohromady tvoří skutečně kuriózní pár. Přitom jinak jsou celkem normální, ona, geniální počítačový mág, on, dokonalý stroj na zabíjení.

"Maminko, maminko," vběhl do světničky malý Josífek a vrhl se mamince do náručí. V pěstičkách přitom svíral několik mladých proutků. "Podívej co jsem ti přinesl," prohlásil pyšně a hned zase seskočil a ukazoval mamince svůj poklad.
Pro Krista pána," spráskla ruce maminka a pohoršeně se zadívala na nezbedného synka. "Vždyť to jsou kočičky!"
"Ano, maminko, ty jsou pro tebe," podával Josífek mamince bezelstně svůj úlovek.
"To jsi ale neměl, Josífku," kárala maminka naoko hocha. "To je první jarní jídlo pro včeličky a čmeláčky."
"A co teď?"
"Dáme je spolu do vázy a pak na okno. Tam se můžou také občerstvit."

Po několika minutách snahy se pan Ji podíval do očí a nespatřil v nich nic než led. Zajímalo by mě, co mu tenkráte prošlo hlavou. Mně hlavou běželo jediné. Neuvěřitelný ledový strach z toho, že mě Van Vren a Wries chytí a pošlou zpět na loď paní Dao. Jestliže jsem několik měsíců před tím zvedl dvouapůlmetrákové závaží, dnes by mě strach donutil zvednout celou loď, naložit si ji na záda a utíkat s ní jako s větrem o závod. I přes to všechno jsem mu chtěl nechat jeho důstojnost a nevyhrál jsem na plné čáře. Občas jsem prostě pan hodný.

Philippe Karl je bývalým Ecuyer francouzského Cadre Noir de Saumur a také jednou z předních osobností klasického jezdeckého umění. Otevřený kritik donucovacích tréninkových metod nabízí každému jezdci alternativu založenou na porozumění a respektu ke koni.

V roce 2004 založil Ecole de Légèreté (Škola lehkosti), ve které se s lidmi dělí o to, jak cvičit koně s laskavostí a respektem. Přestože oprávnění k vyučování filozofie Légèreté mohou žáci získat až po mnoha letech studia a složení přísných praktických a teoretických zkoušek, škola se rychle rozrostla do více než 10 zemí světa.

Své zkušenosti a myšlenky sepsal v knize Omyly moderní drezury.

Ano, musím přiznat, že na rozdíl ode mě, Richard Krajčo něco dokázal. Splnil si svůj sen. Má kapelu, která hraje koncerty po celé republice. Jejich písně hrají v rádiích. On sám hraje ve filmech, ačkoliv o jeho hereckém umění by se dalo polemizovat. Z prvního manželství má dvě děti, které mu jistě dělají radost. Nově je znovu zamilovaný do krásné ženy, kterou si i vzal. Dle všech předpokladů se jedná o úspěšného muže.
Tak sakra proč vždycky, když slyším některou z jeho písniček, absolutně nechápu smysl a význam textu? Už několik let tvrdím, že to je jak generátor náhodných slov.

Konečně se mu jeho dcera ozvala. Moc se těší, až ji zase uvidí. Vlastně ho dost mrzelo, když s ním před deseti lety náhle přestala komunikovat. Představoval si, jak před něho předstoupí a odprosí ho za ta léta nejistoty. Také doufal, že se má skvěle. Vlastně ne. On to věděl. Vychoval ji dobře. Určitě má muže ze stejně smýšlející rodiny. Dobrou práci a dělá čest své vlasti.

Zvonek. Konečně. Přišel ke dveřím a otevřel. Před ním stojí cizí potetovaný muž s jiným cizím černým. Asi sluhou? Chvíle zmatení.

"Ahoj tati," promluví ten cizí muž. "Tohle je Hassan. Budeme se brát."

Nevím, co mě to napadlo, vrátit se sem po 15 letech. Tentokráte mi skok do nitra Vesuvu nepřipadal tak strašný. Možná to bude tím, že vím o Velkém Kardinálovi.

Karolína mě prosila o nějakou hezkou dovolenou k líbánkám. Pokud tedy jste schopni uznat, že si může upírka vzít člověka posedlého démonem.
Rozhodl jsem se, že ji tedy seznámím s Devlinem, když už mi nemohl jít za svědka.
Třináct kruhů pekelných tu bylo, jako by to bylo včera, co jsem tudy utíkal naposledy, a ta prázdnota mi nepřipadala tak nicotná.
"Nadechni se a skoč. Neboj, chytnu tě," mrkl jsem na novomanželku.