DMD Bonus č. 6 pro 21. 4. 2013.

Jen tam tak ležela. Jen tak tam ležela a přímo vybízela k otevření. Přirozeně, zakázané ovoce je vždy tím nejsladším. A ona ví, že nesmí. Chodí kolem po špičkách, radši se ani nedívá. Předstírá, že není. Ta věc na stole provokuje. Láká a vysmívá se. Asi by se už dávno otevřela sama, kdyby mohla. Tak tam jen tak ležela a lákala. Provokovala, vysmívala se. Nakonec prosila, snažila se vlichotit. Dlouho jí to nebylo nic platné. Pozorovala je, je všechny a nakonec si vybrala. Nejslabší článek, nejzvědavější z nich. A tak promluvila se vší sladkostí a vlídností.
„Pandoro... Pandoro... Sežeň zámečníka!“

„Tření
- způsob rozmnožování vejcorodých (jikernatých) bytostí. Jikernačka (samička) na trdlišti vypouští jikry, mlíčňák (samec) nato mlíčí. Předpokladem je teplota vody, přítomnost vegetací zarostlé mělčiny a skupina pohlavně dospělých jedinců. Z oplozených jiker se později vylíhne (tzv. „vykulí“) plůdek. V období tření nemají vejcorodé bytosti zájem o nástrahy rybářů: upřednostňují vlastní a cizí jikry. Pro zvýšení produktivity byl zaveden poloumělý a umělý výtěr. Poloumělý se provádí na sádkách, Berrovou metodou nebo v Dubraviových rybníčcích, umělý ve specializovaných přístrojích (Vackově, Košovičově, kalifornském) a v lahvích (zugské, Chaseově, Kanegietrově).“
Malá mořská víla zaklapla knihu. Rozhodla se, že se za každou cenu stane člověkem.

"Cool, cool, cool," řekl Abed a podíval se na Troye, ten se rozhlédl po svých bojovnících a nadechl se aby začal svůj proslov: "takže lidi, doufám že jste vyzbrojeni a připraveni, útočíme na vedlejší kolej, a musíme vyhrát. Teď bych rád předal slovo generálu Jeffovi, díky jehož účasti nad dnešní bitvou přihmouřil děkan oči."
Jeff zvedl pohled od telefonu, když zaslechl své jméno. Přehlédl skupinu studentů, kteří se na něj napjatě dívali a povzdechl si: "jenom připomenu že naše nepřátele vede Leonard, který bojoval ve druhé světové válce i ve Vietnamu, takže je rozhodně nepodceňujte. A teď pojďme do boje!"

Chca nechca, na potíže má policajt zkrátka čuch. Arazím ho tedy rozhodně měl. Už ve chvíli, kdy krokem rozhodným a neochvějným vkročil do vypulírovaného foajé První Brněnské Záložny, věděl, kolik uhodilo. Zasloužilí členové pátračky tam stáli jako opaření a tvářili se… no, zkrátka jako parta vopajšlíků, co by teď nejraději byla úplně jinde. Jenom je viděl, a cítil, kterak mu na čele vyskakuje žíla.
„Kde máte obviněnýho?“
„Nó,“ troufl si Zahálka, „Vocásek už je v antonu. Čekáme na zámečníka.“
„Na zámečníka? Proč? A kde je sakra Jarý!?“
„Zde, pane štábní.“
Znělo to provinile. A tlumeně. Ten trezor byl vážně solidní.

Moc se na tu dovolenou těšil. Chystal se s partou k Severnímu moři. Mají se tam třít tresky (nebo snad jsou na cestě za třením) a dají se přivést obrovské úlovky. Počasí jim však nepřálo, přijeli domů s prázdnou, rozmrzelí a nakonec i tak trochu smutní.
Tak snad příští rok. Tentokrát to určitě klapne, do Norska se přesouvají letecky. Jen dorazí na nehostinné pobřeží, obloha se zatáhne černými mraky, zvednou se veliké vlny a takové počasí trvá až do jejich odletu. Další rok už ho tření tresek nezajímá. Zůstane raději v jižních Čechách a chytí si u rybníka pořádného kapra.

Ten zastrčený kout lesa mě přitahoval, jako by měl v sobě zvláštní kouzlo. Po úpatí kopce se táhl kamenný násep s párem kolejnic, které v obou směrech po pár desítkách metrů končily. Stará trať vedoucí odnikud nikam. Zřejmě šlo o přípojku k nějaké továrně, kterou dávno zrušili, i když bylo trochu divné, že zrovna tenhle kus zůstal nerozebrán.
Strávil jsem toulkami podél kolejí spoustu času, ale mému povídání o houkání vlaku, vzdušných vírech a páře stoupající z neviditelného komína nikdo nevěřil.
Proto jsem nikomu neřekl o tom divném zvířeti, které jsem tam jednou objevil. O žábě. Byla celá z čokolády.

Přemýšlím si nad tématem Milionový nápad a ptám se mamky, jestli nemá nějaký nápad. Protože já ne.
Moje múza si totiž sbalila kufry, odjela kamsi do tramtárie a nezanechala adresu.
Takže, co s tím?
Mořím se s tím už týden a pořád nic.
A tak tu teď tak sedím a říkám si, že mi na dané téma nezbývá napsat nic jiného, než úvahu o tom, že nemám nápad.
Objektivně vzato... i to je nápad.
Nebo ne?
Takže můj nápad za milion je o tom, že nemám ani milion ani nápad.
Snad jen... tuhle trapnou úvahu.
Tak co, splnila jsem téma?

Oblékl se, udělal si snídani a zapnul televizi, divný pocit ho od rána neopustil.
„Hromadná autonehoda na dálnici zablokovala pruhy v obou směrem, tvoří se kolony.“
Zamrkal. Dopil kafe a pelášil na nádraží, kde si ještě stihl koupit noviny.
Za pár minut seděl ve svém kupé a četl titulek: Dvě letadla mířící z USA do Evropy nezvěstná.
„Co se to sakra děje?“ Náhle ucítil silné otřesy. Zalapal po dechu.
* * *
„Křáááách…“
„Joquaro, přestaň si hrát s tátovou planetou a dej ten vlak zpátky na vedlejší kolej!“ rozzuřila se žena na svého synka, který ukřivděně stáhl ocas a šel si hrát ven.

Range Rover uvázl na kameni. Počtvrté. Navrhl jsem, že ho tentokrát vysvobodíme lanem a plynem na podlaze. Roztlačování nemělo smysl. Další zbytečné tření mohlo fatálně poškodit už tak dost pochroumaný podvozek.
Byl to fakt milionový nápad, stát jen metr před autem, v té vyjeté vedlejší koleji, říkám si zpětně, zatímco ležím pod přední nápravou. Ale žiju. Zatím.
Vyučený zámečník Stig se mě snaží vytáhnout ven, nedostudovaný pisálek Clarkson mi zastavuje krvácení špinavým ručníkem a absolvent výtvarného umění Hammond jen zírá a přemáhá nutkání zvracet.
„Ne že bych nevěřil, že to myslíte dobře,“ usmál jsem se. „Ale nechcete radši zavolat záchranku?“

Usadili se, zakládali pole, seli obilí, vyháněli dobytek na pastvu. Až se sklizní vzhlédli od své práce ke hvězdám. Ptali se, co skrývají, a doufali, že jejich tajemství odhalí. Stavěli věže, aby dohlédli na pohyby hvězdných uskupení, aby se naučili číst jejich zákonitosti. Nejdřív malé, ty ale nestačily. Začali proto stavět věž, která sahá až do nebe. Z hlíny pálili cihly, místo malty měli asfalt a věž rostla a mohutněla. Když z výšky spadl některý z nich, pohřbili jej a nahradili. Když však někdo nešikovností upustil cihlu, dlouze a trpce ji oplakávali.
Tehdy Bůh usoudil, že zdvihli hlavy příliš vysoko.