DMD č. 22. pro 22. 4. 2025. Téma: Škrábej se

Iniciační rituál v muže a manžela se odehrával v úzkém kruhu rodinném. Peter se musel spokojit s budoucím tchánem, švagrem a jejich mužskými příbuznými.
V takovém kolektivu mu chyběla přátelská tvář, nebyl proto nadšený, když zjistil, kde se rituál odehraje.
“Škrábej se!” popoháněl ho Bjørn, když stoupali po strmém svahu skalnaté hory až k jejímu vrcholu. Peter něco neslyšně zabručel a snažil se co nejrychleji postupovat vzhůru.
Očekával další tanec kolem ohně, ale když vylezli nahoru, muži vytáhli vaky s vínem a začali bujaře popíjet.
Když zklamaný Peter pohlédl na fjordy ozářené západem slunce, najednou pochopil, v čem iniciace spočívala.

K čemu mi je, že mě furt všechno svědí
Když o tom stejně nedokážu nic napsat
Jak ven z trablu, když za zadkem hoří, jen ježci vědí
A ani nemusí v myšlenkách tápat
Prej škrábej se
Na rukou, na hlavě, na nose
Na břiše, na zadku, na noze
Ach ten ekzém
Kdyby mi tak nerušil kruhy
Skopec z kopce spadl, už je tuhý
Ekzém leze mi na mozek víc než Chechtáky
Punková nutrie brousí si na mě někde v minulosti tesáky
V mozku bouři mám, která neutichá
V lese náhod hledám trochu klidu a ticha
Zamrkám
Smrkám
Mentální gymnastika toto

Zcela upřímně to nebyl ten nejlepší svetr v galaxii. Kolem vlny nikdy ani neprošel, na rameni mu povolovaly švy, a z vláken se ulamovaly malé kousky, které se zapichovaly do kůže a svědili.
Někteří klienti mu nosili oblečení. Ručně tkané stewjonské šátky, nabooiské šaty s užasnou výšivkou, chandrilská hedvábná kimona, všechno drahé tak, že to ani nechtěl vyslovovat. Byl to ten největší luxus, nechat něco takového skončit zmačkané na podlaze ložnice, roztrhané, když se nevysvlékl dost rychle.
Svetr mu za pár kreditů koupili bráškové z hlídky, aby se přestal klepat zimou.
Radši by si seškrábal kůži, než aby ho sundal.

"Tak ukaž, kde pak ho máme?"
"Tady."
"Vypadá to na rekord, to už máš dvanácté klíště?"
"Ne, třinácté!"
"Dokonce. Nech to působit 10 minut."
"Medvěde, já se popálil."
"Pojď za mnou... Na, namoč tuhle hadru ve studené vodě a chlaď si to alespoň 15 minut."
"Tak, a teď si dám konečně svačinu..."
"Medvěde, medvěde! Pomoc! Pomoc!"
"Copak je, Balvane?"
"Pichla mě vosa."
"Žihadlo tam nemáš, to je fajn. Tak to namažeme fenistilem."
"Tak a teď se vrátíme ke klíštěti... On už tu není! A Ferda si to nechladí. Víš ty co, Krocane? Škrábej se dál, mně už je to jedno."

“Deane,” zakňučel Sammy: “vono to fakt svědí.”
“Tak se poškrab,” zabručel Dean. Poslední, na co měl náladu, bylo řešit další Sammyho problém. Mě se rozvázala bota, já mám v nose hrášek, pořád něco. Dean měl mnohem větší starosti.
“Deane, ale mě to svědí i tak…”
Dean se otočil - přesně včas, aby zahlédl, jak mu ve vlasech štráduje veš.
Pitomá školka. Nikdy ho tam neměl pouštět. I když tam měl obědy zadarmo.
“Deane?” pípnul Sammy.
“To nic. Je to jen vyrážka od blbosti. A na tu zabírá benzín.”
Ještě, že byl táta zrovna na lovu. Ten by to řešil holícím strojkem.

Nemůžu uvěřit tomu, co se chystáme udělat. Prostě nemůžu.
"Pantere," řeknu zoufale, "nemůžeme..."
"Mlč a škrábej se nahoru," zahučí Panter a já si uvědomím, že visím na dost pochybným žebříku spuštěným ze vzducholodi; nade mnou se ozývá nepříčetný smích Nezapomenutelného, Aloise, podkreslený něčím, co zní jako Mandarinek zpívající ukolébavku - jak asi Tonička povyrostla, napadne mě, než mi dojde, že mi už zjevně přeskakuje, a kromě toho k nám letí hejno zarputile se tvářících hus...

Vzbudím se, strhnu z hlavy sombrero a oddychnu si. Jsem na zemi.
"Šmoulinko," řekne Panter s nebezpečným leskem v očích, "mám plán."
Jímá mě neblahé tušení.

Škrábej se, šplhej až tam, támhle nahoru
I když tam zanecháš zbytky svých sil
Možná to děláš tak trochu ze vzdoru
A nebo aby ses cítil, žes’ žil

Či marně biješ o skleněnou závoru
Vzdávat se, to nikdy nebyl tvůj styl
Škrábej se, šplhej až tam, támhle nahoru
I když tam zanecháš zbytky svých sil

Smrt s kosou v pařátech podobných sochoru
I když žít plně je, o čem jsi snil
Tělo a duše, ač nerady, ve sporu
Jen pozor, ať v tom všem nemineš cíl
Škrábej se, šplhej až tam, támhle nahoru
I když tam zanecháš zbytky svých sil

Nad před okamžikem pokropenou Vídní vysvitlo slunce. S postupujícím podzimem sláblo a sláblo. Brzy bude ledové, tak jako zrazené milenky cit...
Judita stála vprostřed altánu. Lavičky po okrajích byly vlhké, kromě toho jí tato poloha připadala dramaticky vybroušenější. V prstech žmoulala kapesníček a přehrávala si, co řekne, až se Violetta objeví.
„Jsi falešná jako ta tvoje líčidla! Tvoje filmy se nikomu nelíbí! Škrábeš se do každé postele, nebo jenom do postelí mojí rodiny? Škrábej se jinam!“
Ta správná formulace jí jistě přijde na mysl, až tu Jezebel spatří. Pak ji políbí jako Jidáš Ježíše a už jí nikdy neuvidí. Amen.

Plukovník seděl sklesle ve zšeřelé sednici a vyhýbal se pohledu do okna. Najednou ho začalo svědit na hrudi, přesně v místech, kde kdysi nosíval medaile za hrdinství a službu míru. Poškrábal se, ale dotěrné svědění se za chvilku ozvalo znovu. Tělo ho volalo do služby a on tu seděl jak stará podvlíkačka a bál se rostliny. Byl čas navléci parádní uniformu a jednou pro vždy zjistit, zda volavka byla jen nepřítelem nastrčená volavka či jeho skutečná přítelkyně a rostlina přebujelý drzý výrostek, nebo užitková plodina, která stojí na jeho straně, i když u toho vydává více zvuků, než je příjemné.

Prach letních ulic, vůni ovčích roun, omastek a kouř z kuchyně, stopy barev od kádí. Tisíce vlákének z tkalcovny, chmýří z draní, pot z polí, mléko a ještě mnoho jiných věcí z chléva.
Starosti z rodin, starosti o chléb a myšlenky na zítřek, příští zimu i další rok.
Stud z duše, těžkost ze srdce, slova z hlavy.
Skupina děvčat, prostovlasé, lněné hadříky v rukou. Zlatá hodinka červencového večera. Bez šatů, bez ostychu, bez rozdílů. Tyrkysová řeka laská kotníky, smích se nese utichajícím udolím.
Vydrbej se a smyj to všechno, Hers ať si to odnese a nikomu nevydá.
Dnes večeříme maliny.