DMD č. 22. pro 22. 4. 2025. Téma: Škrábej se

"Máme nový případ," oznámil Charles.

"Ale já jsem ještě neměl čaj," protestoval Edwin.

"Vždyť k němu jenom čicháš. Duchové nedokážou pít."

"Musíš mi to pořád připomínat?"

Charles obrátil oči v sloup. Z podobné nálady Edwina dokázal vytáhnout jen případ. Čím složitější, tím lepší.

Později

Tento případ složitý nebyl.

"Nemohli byste mě poškrábat na zádech, chlapci?" poprosil je duch důchodkyně. "Hrozně to svědí, ale já si tam nedosáhnu."

"Řekni té bábě, ať se škrábe sama!" zavrčel Edwin Charlesovi do ucha.

Charles povzdechl a vyhověl jí. "Děkuji, mladíku," pronesla a zmizela.

"Další spokojený klient!" zajásal Charles. "Není to úžasné?"

"Nesnáším mou smrt."

Sledoval ji zpovzdálí, jak vystupuje ze svého drahého auta a kráčí do honosného domu.
Lehce se usmál. Byl to také jeho úspěch, že se on i ona vyškrábali z toho dna, kde strávili svá neradostná dětství. Teď mají peníze. Ona díky své kráse a zájmu bohatých mužů, on díky svému životu v podsvětí. Ale co na tom. Kdysi si slíbili, že se budou navzájem podporovat, a to za jakoukoli cenu.
Kdyby náhodou se jim někdo zkusil postavit do cesty a překazit cestu vzhůru, neváhali by ho odstranit. Na bohaté dámě a jejím parťákovi z podsvětí nesmí ulpět ani stín podezření.

"Gwen?" připlazil se v pauze Thon.
"No?"
"Funguje to tvoje," zamáchání rukou, "na droidy?"
"No... vyzkoušíme."
Kluci stáhněte se ke mně
V úkrytu se naskládali jeden vedle druhého.
"Co je?"
"Jde čarovat droidy," řekl Thon.
"To jde?"
"Uvidíme."
V soutěsce se objevili dva droidi.
"Ideál."
Thon zašeptal Gwen do ucha.
"Jak malej," prohlásila, mávla rukou a řekla:
"Svědím."

Droid přešlápl.
"Co je, WC-404?"
"Cítím nepohodlí na svém sedacím šasi."
"Negativní," řekl druhý droid.
"Mám nutkání přejet končetinou po oné oblasti."
"Negativní."
"Nutkání roste."

"Takže umím čarovat droidy," řekla Gwen.
Dole v soutěsce se jeden z nich soustředěně drbal na zadku.

„Co myslíš, že děláš!“ houkl na Mikaela Elin. Vybudilo to vlnu zmateného třepetání a rozčileného hvízdání! Chtěl se zlobit, ale nějak nemohl. Díval se na hubeného chlapce oblečeného v nehezkých ženských šatech, obloženého roztouženými kosicemi. Měl vypadat směšně! Jenže obličej prozářený štěstím z toho dělal úplně jiný obrázek.
Uvědomil si, že za poslední dva měsíce kluk otročil, zabili mu otce a týrali ho ve vězení. Tohle byla evidentně první chvilka radosti od onoho vystoupení, kterého ho stálo svobodu. Pokud mu pošetilá hra s ptáky pomůže vyškrábat se ze sevření strachu a bolesti, kdo je on, aby mu v tom bránil?

Škraboška spadla.
Zděsila se toho, co bylo pod ní.
Nejprve mu chtěla vyškrabat oči,
pak chtěla z paměti vyškrábat veškeré vzpomínky na něho.
Nadlidský úkol.
Z citů se stala nečitelná škrábanice.
Láska zhořkla po zeměžluči.
Bodláky emocí. Neproniknutelné křoviny myšlenek.
Hastrman tahá pod hladinou naděje. Kde je nahoru a kde dolů?
Temná voda zakalila úsudek. Dravé proudy odnáší chuť žít.
Zmítání v náruči bezmoci.

Smršť citů narazila na stavidlo.
Touha po pomstě se rozplynula jako cukr v kávě.
Milosrdný čas léčí bolavé srdce hojivým balzámem.
Světlo slunce se stává majákem.
V nitru zatím nesměle poskakuje radost.
Touha žít dostala zelenou.

"Mě strašně svědí tělo, co mám dělat?"
"Škrábej se," napovídají mi hlasy v hlavě.
"Ale to mi nepomůže, to bude svědit ještě víc."
"Tak si sundej ten kousavej svetr," radí kamarád.
"Ten svetr nekouše, to je možná tím jak jsem se spotil, tak proto mě to začalo svědit."
Podívám se na kamaráda a vidím jak má ruku v kalhotech a škrábe na stehnech.
"Taky tě to svědí, co?"
"Jo trochu, to je tím jak mám upnutý kalhoty a tře se ta látka o kůži. Zítra si vezmu volnější, ale co mám dělat teď?"
"Sundej si ty kalhoty, nebo se škrábej!"

Příkrá cesta se sype pod nohama. Dávno zůstal vzadu úsek, kde stromy skýtaly úlevný stín a kořeny tvořily něco jako schody. Hrdlo vysychá, pot štípe v očích, dlaně horkem otékají.
Stezka je úzká, místy neznatelná na úbočí. S prudkého svahu stále hrozí pád.
Skála se zvedá, je třeba pomoci si rukama, úchyt, stup. Smeká se, kluzká mlhou, která zalézá snad až pod kůži. Do rozmáčených prstů bodá každé zrnko písku.
Sněhové pole v nízkém světle oslepuje. Kroky na ledu beznadějně sjíždějí zpět.
Padá mrazivá noc.
Balvan vyklouzl a ztratil se kdesi v údolí.
Budeš se po něm muset jít podívat.

"Vy máte doma vzteklou kočku?" ptali se bocmana, když byl pan Bert psí mimino s třemi kily muší váhy a tlamičkou plnou piraních zoubků. Jak dlouho tahle váze trvala už si nepamatuje. Mimoděk si strhne strup na předloktí - toho dne už třetí. Ví, že to nemá dělat.
"Neškrábej se, budeš mít jizvy."
To poslouchala celé dětství, kdykoliv začala na odřených kolenou a loktech tvořit krátery. Nemůže si pomoct. Nedělá to vědomě.
Její ruce spíš než útok kočky domácí připomínají nájezd medvíďat. Deset kilo připravených hrát si na zabíjenou třeba o půlnoci.
Jednou z toho vyroste.
Strupy se změní ve vzpomínky.

Nadporučík Filmor přišel požádat navigátora Narsise o pomoc s rozluštěním zprávy, kterou obdržel od neznámého odesílatele z admirality. „Je zašifrovaná,“ podal mu papír se zprávou, „poslali mi k ní akorát identifikátor ‚Škrábej se‘, ale nemám k němu klíč.“

Narsis zprávu převzal, přiložil čistý papír a oboje vhodil do terária, kde choval zlaté mravence. Ti nejprve prolezli papír se zprávou, a pak začali vyškrabávat dešifrovaný text na druhý papír.

Když byli hotoví, Narsis vytáhl dešifrovanou zprávu z terária. Oba důstojníci na ni užasle zírali. „Hele,“ prolomil Narsis ticho jako první, „proč se tady píše, že máš sabotovat loď a odstranit admirála?“

"Musíš se vyškrábat," říkám jí.
Lenička je ještě malá. O polovinu menší, než je malá dneska. Ještě jí pořádně nerostou vlasy.
Když si oholím hlavu, je to prý proto, aby jí už konečně začali pořádně růst. Ekvilibrium přírody.
Zatím vypadá jako chlapeček.
Pobíhá po společné chodbě a zalívá kytky, oblečená... jen jako je oblečený kačer Donald.
Když dá jedné kamarádce přednost před druhou, řekne té druhé, že první je jí "příbuznější".
Do toho složí okolo pobíhajícího kluka ukázkovou ragbyovou skládkou.
Chce ke mně na klín.
"Musíš se vyškrábat," říkám jí.
Chvíle zmateného rozmýšlení. Potom mě začne škrábat prstem na koleni.