DMD č. 9 pro 9. 4. 2024. Téma: Jsi-li sobec; opusť obec!

Staří Řekové učili, že člověk má především sloužit blahu obce. A to dělám.
Ve všech funkcích, co jsem vystřídal, jsem na své městečko pamatoval. Nejlepší zakázky jsem přihrával místním, v parlamentu jsem jim vymohl lepší rozpočet a různé dotace.
Zastupitelstvo jsem měl samozřejmě pod palcem. A vidíte, jak se tam zvedla úroveň, jak prokouklo náměstí, co všechno se kde založilo a vystavělo.
Mám se dobře, ale místní také. Aťsi mě ostatní nazývají kmotrem, ať mají plnou pusu korupce, zvlášť takoví, co sami nic nedokázali a závidí mi tu haciendu, auta a milenky. Doma si mě dovedou vážit a vždycky budou.

Šlechtic před trůnem vypadal zahnaný do kouta, přestože stál uprostřed sálu.
„Výsosti, je to můj jediný syn, teprve patnáctiletý…“
„Tvůj syn se stane součástí něčeho většího, než je sám,“ usmál se král. „Pokud padne, tvoje oběť přinese tvé zemi moc a slávu. Přece bys jí něco takového neupřel?“
Šlechtic ztěžka polkl a zavrtěl hlavou.
„Protože pokud by sis chtěl syna sobecky ponechat, trestem by bylo vyhnanství. Tvůj chlapec, tvoje žena a dcery by tu zůstali úplně sami. Bez ochrany.“
Následovalo ticho, plné nevyslovených náznaků.
„Slibuješ, že tvůj syn v určeném čase narukuje?“
Šlechtic sklonil hlavu a vypravil ze sebe: „Slibuji.“

Mezi poli vedla sotva znatelná pěšina. Po ní se potácel chlapec ověšen balíky. Potácel se, urovnával si zavadla a mumlal si.
"Sobec, sobec! Blbec! Všichni jsou blbci! Jim to vysvětluju horem, dolem, postraně i našikmo, je to marný! Prej vypadni! Nedáváš kolektívu! Pche!"
Chlapec došel k lesíku a unaveně usedl na balvan.
"Vyhodili tě?" ozvalo se za ním. Byl to jeden z těch z města. Přiletěli s hromadou vojáků a několika Jedii.
"Jo."
"Na cos vlastně potřeboval tu měď?"
"Transformátor."
"Aha. Proto ta přehrada."
"Jo."
"U nás se za syslení nevyhazuje."
Chlapec vzhlédl.
Trins se usmál.
"Co ty na to?"

"Je to odporný sobec a podivín! Pohroma pro naší rodinu! Musíte nám pomoci, pane právníku..." Hobití dáma svírala kapesníček a utírala slzy.
"Ano, ano, můj bratranec se prostě sebral a odešel! Nenechal žádnou zprávu, dům je zcela prázdný. Zmizel jako pára nad hrncem," přikyvoval její manžel horlivě.
"Pokud je nezvěstný již tolik měsíců, bylo by teoreticky možné prohlásit ho za zemřelého in absentia. Potom by jeho majetek a obydlí připadlo nejbližším příbuzným a rodina by se nemusela potýkat s nejistotou," navrhl právník.
"Zcela si rozumíme, pane právníku! Ta nejistota, chápete! O ty stříbrné lžičky nejde!" zvolala Lobélie Pytlíková ze Sáčkova.

„Ranní ptáče dál doskáče!“ škubla teta Kateřina závěsem a zaplavila ložnici jasným světlem. „Mladí ležáci, staří žebráci!“
Jiří si útrpně povzdychl – tetina návštěva se táhla a nic nenasvědčovalo jejímu brzkému konci.
„Jiří,“ potvrdila vzápětí jeho obavy, „měl bys přenechat ložnici Miloušovi. S jeho zdravím-“
„Nepřichází v úvahu,“ okamžitě zasáhnul Saturnin. „Navíc to na tu chvíli nemá cenu…“ významně se na tetu podíval.
„Jsi-li sobec, opusť obec!“ zasyčela na něj.
„Moudrá slova,“ přikývnul Saturnin. „Stejně jako ‚Nenech moudrost ležet ladem, směle vykroč, jdi příkladem!“ výmluvně přejel pohledem od tety k dveřím.
Kateřina pohoršeně vykvikla, otočila se a vyběhla ven.
Chytrému napověz…

Vesnici opouštěli potmě.
Hester, pořád nesvá v zaječí podobě, se ho snažila uklidnit, ale nedokázal se na její slova soustředit. To, co řekl jeho otec, bylo silnější.
A vlastně měl pravdu. Pořád bylo spoustu práce, s penězi nevycházeli, jeho otec měl svůj věk a on…
On se plížil nocí jako kluk, který ukradl ze spižírny lahev whiskey. Utíkal před odpovědností, aby se mohl honit za sny.
Všechno, co měl, byl kabát, prsten po matce, a půlku příručky pro vzduchoplavce.
“Možná…” nadhodil: “Ještě se stihneme vrátit, než se probudí.”
Místo odpovědi se Hester rozběhla.
Neměl jinou možnost než utíkat za ní.

"Nedělej fóry!" Jiřka před Věru postrčí lejstro. "Podepsali všichni. Proč zas musíš dělat potíže?"

"Protože já u nás žádný atomový rakety nechci."

"Ale...," Jiřka si nervozně posune vycpávku na rameni, "ale jsou to strategický zbraně. Mají zabránit válce."

Věra ji počastuje tak významným pohledem, že ho pochopí i předsedkyně SSM.

"Hele, je to jenom podpis."

"Přesně. Bude ti chybět jenom jeden podpis. Nic víc."

"Vážně, Věro, proč mi to děláš? Já jsem se za tebe postavila a ty mi to nemůžeš vrátit jedním blbým podpisem? Ty jsi takovej sobec!"

Popadne papíry a než práskne dveřmi, plivne ortel: "Sama ses rozhodla!"

V naší pospolité zemi
pomáháme silami všemi
budovat ty lepší zítřky.

Spolu si to zvelebíme,
jsme tu šťastní,
dobře víme,
obec naše krásně vzkvétá.
Překonáme roky, léta!

Co se mračíš, škarohlíde?
Slepic se ti málo líhne?
Pastva chudá, ovce bečí,
a ty jen tak mezi řečí,
povíš: na co tolik shonu?
Nechte vidle, jděte domů!
Co ty jsi to za soudruha?
Takhle zklamat svého druha!

Že ti krávy málo dojí?
Hrdě přilož ruku svojí!
Nebuď líný, blaho lidu
dopřeje i tobě klidu.

Málo kozí, málo ovec?
Že nejsi rek ni hrdobec?
Tak mám pro tě varování:
Jsi-li sobec,
opusť obec!

Chtěla jsem studovat.
Čekala jsem informace, knížky a spoustu práce.
Ale dostala jsem mnohem víc.
Večery na výukovém pobytu strávené u ohně, záchvaty smíchu na přednáškách, semináře kolem jednoho stolu, zatímco koluje čokoláda. A hlavně spolužáky. Některé ve věku mých rodičů, každého s jinou motivací, ale všechny skvělé. A i když ve zkouškovém jsme nakonec každý sám, stejně jsme v tom spolu - posíláme si zápisky a nahrávky, sdílíme dojmy a zvedáme si telefony.
Bojujeme s tím všichni - ale dokud neztratíme solidaritu, bude to boj vítězný.
I kdyby ne na rovině akademické, tak alespoň na té lidské. A to se počítá.

Přes námitky švagrové si vzala Linu stranou. Posadily se na postel v jejím dětském pokoji. Pod oknem pořád stála truhla s panenkami.
„Antoine nepřijede. Víš to, že?“
Mlčela.
Aneta si dceru přitáhla k sobě a políbila ji do vlasů. „Věděl, že jsi těhotná, když odešel?“
„Věděl,“ zašeptala.
„Je to sobec. Dobře, že se nevrátí.“
Lina se v jejím náručí napřímila. „V čem je to jiné u tebe?“
„Karoline!“
„Vím, že pozítří zase odjíždíš, tak si nehraj na svatou.“ Její hněv sílil každým slovem.
„Willi málem oslepl! Jak si vůbec dovoluješ...“ Nádech. Výdech. „Přijdu zase zítra.“
Lina jí v odchodu nebránila.