DMD č. 1. pro 1. 4. 2018. Téma: Všechno nebo nic

„Á, pan Pettigrew. Jen pojďte dál. Napřed si probereme nacionále, Petr Pettigrew, 1960, nebelvírská kolej... Copak, líbí se vám moje kočičky? Vy byste se jim taky líbil.“
„Pardon? Tedy proti kočkám nic nemám, ale co to má společného –“
„Tak podívejte, my dobře víme, že jste neregistrovaný zvěromág, ale nám to zase tolik nevadí. Zejména pokud se rozhodnete s námi... tak říkajíc spolupracovat.“
„To já bych... asi... nemohl...“
„Jen se nedělejte. My víme, jaká jste krysa. Můžeme pro vás mnohé udělat, klidné místo na ministerstvu, žádné potíže s úřady... Anebo vás přinutím se proměnit a pustím tady své miláčky z talířků.“

Honba za vášní je jako hra v kostky. Buď vsadíte všechno a vyhrajete, nebo vsadíte půlku a nedostanete nic.
Problém je, že vášeň se nedá dělit. Henri to nechápal, chtěl si mě vzít, miloval mě. Ale nebyla v tom vášeň.
Nedokázala jsem mu vysvětlit, že já svoje srdce jednou vsadila. Jenže teď bylo zamčené v truhle vznešené dámy, která mě jednoho dne při plavbě po benátských kanálech k sobě přilákala.
Mohla jsem ho získat zpět, ale to by bylo proti pravidlům. Hraješ, prohraješ, hraješ, vyhraješ. Hraješ.
Honba za vášní je jako hra v kostky.
Nakonec nejvíc záleží na samotné hře.

V parku voněly šeříky.
Lahev vína, na trávníku sedíme, já jsem líná, a tak mlčíme.
Drbeš mě na zádech.
Stmívá se.
Ve vlasech mě lechtáš, stojíš za mnou, něco šeptáš.
Usmívám se, nevnímám, naivně myslím, že tě znám.
Letní noc
hvězdy svítily, i když nechtěly
Pochybnost jsem nechala
venku ve tmě
víš co? Nech mě.
Ahoj, jak se máš?
po půl roce se mě ptáš.
Mlčím.
Přijdu hned, řekl.
Zahlídla jsem ho pak na baru,
slečna o kterou se opírá,
je opilá a nevnímá,
že jí strká do krku jazyk,
u něj už jde asi o zvyk.
Přijdu hned, řekl.

Když v roce 1923 dobrovolně narukoval k Československé armádě, nebylo to jen kvůli rodinným dluhům, které potřeboval smáznout.
Když ho roku 1939 demobilizovali a donutili podniknout neúspěšný útěk do Polska, nebyla to jen pošramocená hrdost, která ho přivedla k odboji.
Když se 20. března 1942 po setmění setkal s Alfrédem Bartošem, nebyl to jen pocit odpovědnosti, který ho přiměl slíbit mu zařízení nových dokladů pro tým Silver A.
Když si druhý den odpoledne na témže místě přikládal rozžhavenou hlaveň coltu ke spánku, obklíčen nepřekonatelným počtem gestapáků, naposledy stiskl v kapse svou Bibli.
Oni přijdou o všechno.
On už neztratí nic.

Maloval by ji v jasných jásavých barvách. Jen ji. Její výrazy tváře by stačily na stovky, miliony, miliardy obrazů. Pro její úsměv by překonal všechny staré mistry. Byla jeho múzou, jeho potěšením, jeho prokletím. Dal by jí všechno. Dal by jí všechnu svou magii, zvěčnil by ji jako nikdo nikoho před ním. Byla by nesmrtelná! Jako Mona Lisa. Nechtěla ho. Zaplatí. Nezbude jí nic.
Nechtěla s ním mít nic společného. Z jeho pohledu ji mrazilo. Z jeho doteku cítila šílenství. Z jeho obrazů zase smrt.
Prý není horšího nepřítele, než zhrzené ženy... Veronika se měla naučit, že to není pravda.

Mínus třicet. Paluba klouže. Lodní lékař Goodsir mrzne.
“Kapitáne?”
Sir Franklin pozoruje led. Nepřestává věřit.
“Pane Goodsire! Dobré zprávy?”
Lékař si odkašle. “Pane, část posádky zachvátila horečka.”
“Tak rozdávejte chinin, člověče.”
“Pane, při vší úctě... začíná se říkat, že výprava je... prokletá.”
Sir Franklin se prudce otočí. Lékař couvne.
“Pane Goodsire. Vaším úkolem je léčit horečku. Mým úkolem je nalézt severozápadní průplav. Já svůj úkol splním, i kdyby mě to mělo stát posádku, tuto loď nebo život. Ostatně zima brzy skončí. Vyplujeme.”
Goodsir se vrací na ošetřovnu. Musíme věřit, pomyslí si. Přijde jaro. Erebus a Terror jistě brzy znovu vyplují.

Rychle vyběhl schody. Dveře kanceláře zavřel poněkud razantněji. Když sedal za stůl, vybavila se mu ženská tvář. Korpulentní šedooká dáma, třiapadesát let, šedé vlasy, ale vrásky žádné. Sprostě zaklel. Potom vytáhl tu zatracenou složku a zaklel znovu. Původně vypadala ideálně. Celé dny seděla doma a jistě znala tajemství svých sousedů. Hodila se, navíc vypadala, že souhlasí. Přesvědčil ji snadno. Jenže dneska to vypadalo úplně jinak. Chvíli se bavili o ničem, potom zavedl řeč na svého člověka. Takovou scénu ještě nezažil.
Do spisu rozmrzele napsal: Nebyla vytipována jako vhodná ke spolupráci, protože je v přechodu a má sklony k hysterickým výstupům.

„Od partnerky požaduji všechno. Tvrdě makám, vydělávám slušný prachy a nebudu tolerovat nějaký kyselý ksichty.“
Poslouchám Petra a přitom se dívám oknem bistra ven na ulici. Podívám se na hodinky. Na ulici se pošťuchuje partička školáků, kolem nich projde žena s letištním kufrem. Petr nepřestává mluvit. Upíjím limonádu. Dneska jsem tu Dacií.
Petr volá manželce. Mají jít s obchodním partnerem na večeři. Nikdo to nebere.
Využiju pauzy, omluvím se, zaplatím žoviálnímu plešounovi a vyjdu ven.
Za rohem na parkovišti stojí u mého auta Petrova žena s kufrem.
Obejmu Zuzku: „Vybrala jsi mu konto?“
Zuzka se usmívá: „Nenechala jsem mu nic!"

Vždycky chtěla vědět víc než ostatní. Přečetla víc knih než její spolužáci. Ale poznatky získané studiem se jí brzy zdály nedostatečné.
Navštěvovala různé přednášky. Na stole se kupily hromady zápisků a náčrtů. Stále to bylo málo.
Následovaly všemožné kurzy. Nestačilo to.
Odpovědi na stále složitější otázky jí nedaly ani karty. Chtěla víc, chtěla vědět všechno.
Záhy ji ani křišťálová koule nedokázala uspokojit. Chtěla přímé spojení kdekoliv a kdykoliv.
„OTEVŘEME VAŠE ČAKRY! PROBUDÍME VÁM HADÍ SÍLU! JIŽ ŽÁDNÉ TAJEMSTVÍ VÁM NEZŮSTANE SKRYTO!“
To bylo konečně to pravé…
„Pane doktore, nevíte, co se té pacientce stalo? Chuděra ani neví, jak se jmenuje.“

Říká se, že v první řadě záleží na kvalitních surovinách. O tom se Bídák nikdy nepřel. Jenže kvalitní suroviny vám nezaručí dokonalý výsledek.
Trvalo léta, než se od otce naučil onen, do té doby pro něj tajemný, postup.
Připadal si jako alchymista.
Přesné množství sladu a chmele byl základ.
Vodu bral z horských pramenů. Osvědčila se mu nejlépe.
I tak se stávalo, že to nevyšlo. Prostě to bylo buď a nebo. Jedinou výhodu spatřoval Bídák v tom, že ať uvařil sebehorší pivo, ta cháska ho pila s vděčností.
To jen on sušil hubu.
Případně si zašel na jedno ke konkurenci.