DMD č. 1. pro 1. 4. 2018. Téma: Všechno nebo nic

Bože, co mě to napadlo za ptákovinu. Vision board. Budu si něco představovat, hezky si něco vystřihnu, namaluju a abrakadabra, přičaruju si zářivou budoucnost. Ne že bych měla tak vysoké nároky. Stačilo mi dobře vydělávat, mít byt, manžela, děti, trochu cestovat a zažívat nějaké to dobrodružství. No realita, hlavně vztahová, byla jinde. Dluhy kam se podíváš a místo lásky spíš hádky a rezignace. když navrhl konec a pro něj výhodné uspořádání, tak jsem mu řekla, že chci všechno nebo nic. Tak mám nic. Nebo je to všechno? Ocitla jsem se v Aldormě a můj život se právě obrátil vzhůru nohama.

Domnívali se, že jsou mu naprosto oddáni. Všeho se vzdali, všude ho následovali…
Jejich jistota dostala první trhliny, když se rozhodl jet do Jeruzaléma. Tam přece nebylo bezpečno!
Potom se ukázalo, že nejsou všichni věrní. Jeden zradil.
A ostatní? Rychle ztratili odvahu stát věrně při Mistrovi. Raději se stáhnout, dokonce zapírat…
Bylo jim odpuštěno. Snad se to právě takhle mělo stát.
Teď se ale všechno změnilo. Po Mistrově návratu už nebude kázat on, ale oni sami. Celému světu mají zvěstovat ty radostné noviny.
A přijmout svůj osud, ať je jakýkoli.
Jen tak bude mít jejich víra a oddanost skutečnou cenu.

Kolem tebe
obláček kouře
sníh a holá ramena,
pokožka zbarvená modře.
Jako tvoje oči,
kterýma jsi mě sved'.
Dělám, že nic,
zakázala jsem si myslet.
...
SKUTEK
UTEK
...
Ano, jo, jasně, já vím, já vím.
není to něco víc.
Neříkám ano, neříkám ne.
neříkám všechno, neříkám nic.
Ano, jo, jasně, já vím, já vím.
...
KOMEDIANTI.
Neříkej mi, nebuď smutná.
já tu vlastně nebyl.
Jsem v pohodě, kámo.
ale nebuď debil.
...
Představ si
lásku a všechny její druhy.
Už tomu věříš?
proč máš pořád pod očima kruhy?
Proč se bojíš?
nikomu se nesvěříš víc.
Ale stejně mi říkáš
všechno, ale i nic.

„Slyšel jste to, otče? Otec Rodrigues zapřel víru!“
„Uklidni se, může to být přece mýlka, zprávy z Japonska jsou často nepřesné.“
„Také jsem tomu nechtěl věřit, ale vypovídá o tom shodně více svědků!“
„Proto jsi tak nepokojný?“
„Ano! Vždyť zapřel víru. Šlápl na fumie. On!“
„Bolí tě to, protože jsi ho znal?“
„Věřil jsem mu jako otci… A on odpadl!“
„Neměl bys ho soudit, nevíš, co prožíval.“
„Jak ho můžete omlouvat? Kněz musí pro víru obětovat vše! I život. Nesmí selhat.“
„Ano? A co řekl náš Pán, když ho první papež zapřel třikrát?“
Mladý kněz umlkl a sklonil zahanbeně hlavu.

Eileen mnohokrát uvažovala, jak by její život vypadal, kdyby tenkrát zvolila jinak. Jenže rodina ji postavila před hotovou věc. Buď jako poslušná dcera vykoná všechno, co tradice požaduje, nebo ji ponechají kráčet vlastní cestou. Potom ale ať od nich nic nežádá a nespoléhá na žádnou podporu.
Vybrala si. Konečně, jedním z Prince-Lloydovských rysů byla i hrdost – a alespoň jí se zpronevěřit nehodlala. Jakkoli pochybné a ukvapené se později to rozhodnutí ukázalo, přinejmenším ve svém přesvědčení neměla právo si na nic stěžovat.
Eillen vzdychla.
Vstala a na plynový sporák přistrčila hliníkový kastrůlek.
Nejvyšší čas udělat večeři, než Tobias dovrávorá z hospody.
***

Ten škrábající zvuk drásal nervy. Neklidně poposedla a přesunula pozornost z prázdného stropu na otázku života a smrti před sebou.
Vyberte správnou odpověď: x = 8, x = 11.
Zamyšleně otočila tužkou v prstech, přičemž se z její rotace (super oblouček!) snažila vyvěštit výsledek. Bez šance. Proboha, úplně stejně se mohli ptát, v kolik hodin australského času se Hanibal rozhodl přejít přes Alpy.
Omrkla učitelku, poté nenápadně stočila tělo na bok. „Psst. Frankline.“
„Patnáctku nikdy nevyřeším,“ povzdechl.
Patty rozčileně nafoukla tváře. „Tak dej osm, já jedenáct.“
„Ale to pak jeden z nás bude mít špatně,“ namítl.
„Učení je nekonečné dobrodružství!“

Laurensovi se znovu vybavil usmívající se obličej.
Pihovatý mladík se schoulil do klubíčka, aby alespoň trochu zmírnil tu hroznou bolest, a roztřásl se potlačovanými vzlyky.
Nemohl už takhle polovičatě žít. Cítil k němu to, co dosud necítil k žádné ženě. Co zatím necítil k nikomu. Miloval ho. Co ale měl dělat?
Mohl si to nechat pro sebe a udržet si nejlepšího přítele. Mohl mu to říct, a tím pádem ho ztratit, nebo získat životní lásku.
Byla to sázka do loterie.
Může to Alexander cítit stejně?
…
Utřel si slzy a odhodlaně se zvedl.
Risk je zisk, řekl si a usmál se.

Dvanáctiletá Megan se vzteká. Z vlasů jí srší divoká magie.
„Nevím, proč nesmím se Susan k její babičce na celé prázdniny.“
Teddy z pozice čerstvě dospělé moudrosti shovívavě vysvětluje.
„Pokud vím, rodiče tě do Francie pustí na dva týdny. Taky si tě chtějí užít. Ještě loni jsi tvrdila, jak jsou prázdniny s nimi fajn. Že vždycky jedete na nějaké super místo.“
„To bylo loni,“ odsekne. „Pokud mi nedovolí strávit se Susan aspoň měsíc, nepojedu s nimi nikam.“
„Raději budeš doma?“
„Jo,“ nesmlouvavě přikývne.
„Ty to máš všechno nebo nic,“ pocuchá jí vlasy. „Ale život je kompromis. Časem ti to dojde.“

Prázdná místnost. Prázdné stěny. Nic. Takhle to nemohl nechat.
Vzal štětec, barvy a začal malovat.
Nejdřív si vyzkoušel barvy, světlé, tmavé.
Pak namaloval déšť, vodu, nekonečnou plochu a mračnou oblohu.
Pokračoval pouští, mořským břehem, zalíbily se mu i stromy, květiny a keře, ovocná zátiší.
Západ slunce. Noční obloha.
Do moří přikreslil ryby, paryby a další vodní živočichy, na oblohu a do korun stromů ptáky a hmyz.
Možná ještě krále zvířat a jeho poddané...
Po pěti dnech práce mu zbyl jen malý kus nevymalován. A tak tam místo podpisu namaloval autoportrét.
Pak si už jen sedl a pozoroval. Všechno bylo dobré.

Dan pořád o čemsi žvanil, ale Adam ho neposlouchal. Byl celý den duchem mimo. Promítal si před očima všechny své věci. Sbírka autíček. Milovaná koloběžka. Dort se Spidermanem, který měl slíbený k narozeninám. Kapesné, klidně za celý rok. Všeho by se vzdal.
Rozloučili se před domem. Otočil klíčem. Máma už byla doma.
Našel ji u kuchyňského stolu zírat do prázdna. Na stole ležely papíry. Zahlédl v jejich záhlaví adresu nemocnice. Výsledky.
Podívala se na něj a nemusela nic říkat.
“Mami,” zašeptal a polykal slzy, když ji objímal. Nebylo nic, čeho by se mohl vzdát, nic, co by mámu udrželo zdravou.