DMD č. 1. pro 1. 4. 2018. Téma: Všechno nebo nic

„Krááásnééé ráááno, novýýý den!“ line se mírumilovnou vesničkou nepříliš libý zpěv. „Jááá měl dnes divnýýý sen!“
Mužík s harfou se nadechuje k další sloce, když se uzavřená brána zachvěje, závora zaskřípe, dřevěná křídla se ke zděšení Galů rozevřou dokořán a v nich stojí…
„Obrýlenááá mučitelka se vracííí!“ zaječí bard a zapadne do domku.
„Všichni Galové nástup!!“
*
„Vyžaduji přesné dodržování mých pokynů!“ pochoduje před skleslými Galy vysoká žena v podivném oblečení. „Pokud vše půjde dobře, povolím delší pauzy na pivo!“
Obelix se nahne k mračícímu se Asterixovi: „Jo, zase po nás bude chtít všechno a my z toho nebudeme mít nic.“

„Já to říkal,“ chmuří se Filcin, „měli jsem statečně zdrhnout!“
„Buď v klidu,“ chlácholí Linkva, „zadání je stejně nesplnitelné, neb s pravopisnou chybou!“
„Já bych to tak neviděla,“ chlubí se Thea, „pozemské všechno je v Božích očích nic a naopak! V průniku se ta množství nevylučují!“
„Třeba když okrádáš nahou bezzubou mrtvolu,“ chrochtá smíchy Sikar, „bereš všechno nebo nic, vyjde to nastejno!“
„Nechte těch nechutností u večeře!“ chvátá s napomenutím Taura.
„Nechci strašit,“ chroustá rohlík Apolo, „ale s Viktorkou je podezřelé ticho!“
„Kdo ji zapomněl v obýváku?“ chytá se za hlavu otec.
Ze zásuvek vyházela všechno, neboť ji nic nezaujalo.

Nachystali jsme to se vší péčí. Jen vymyslet, kam s tou její havětí. Nakonec, už máme těch chlupatých či okrunýřovaných potvůrek doma dost. A čistá a nová místnost jen pro mou potřebu, to je sen, který si já můžu nechat jen zdát. Měla by být tedy vděčná. Jsem tu paní domu a žádnou další havěť tu už nechci. Hm. Vlastně jsem nikdy žádnou havěť doma nechtěla, víš! A nedělej tady ty svoje psí oči. Víš, že to na mě neplatí. Jasně, že nebyla vděčná. A nežebrej! A ty se taky nelísej. Potvory jedny. Tak pojďte. Brzy budete mít nové kamarády.

Úvozovou cestou kráčely dvě postavy, tmavovlasý muž a pohledná hnědovláska. Zuřivě diskutovali.
Křoví se otřáslo a porodilo dva lapky.
"Stát! Peníze nebo život!"
"Moment," řekla hnědovláska.
"Peníze nebo život! Povídám!"
"To znamená, že máme na vybranou?" ptal se muž.
"Ne, to znamená, že mu dáme peníze a pak nás sejmou, nebo nás nejdřív sejmou a pak nám všechno vezmou."
"Kdepak, slečno. My si vezmeme peníze a vás. Chlapa jenom přizabijeme."
"Tak vidíš, měl jsem pravdu, máme na vybranou."
Odpověď dívky byla nepublikovatelná.
Následoval drobný akční zmatek, který skončil dvěma mrtvolami.
"... nebo taky ne."
Úspěch mise na snížení kriminality byl zaručen.

Dával nabídku, která se nedá odmítnout.
„Peníze, nebo život!“
Ten první, kravaťák, se rozesmál.
„Měl jste přijít dřív, mladíku! Uvěřil jsem a rozdal vše, co mám... Nehromadím pokladů časných, co stejně rzi, molům a zlodějům podléhají! Chcete-li oblek, berte, nahý jsem byl zrozen. Ale bude vám velký.“
Peněženka vybílená, kreditek prázdná.
Druhý pracháč po čichu.
„Vás mi, zbojníku, seslalo samo nebe! Peněz mám jak šlupek, ale nedám zadarmo ani korunku! Život mě ale nebaví, ba jsem ze své lakoty zhnusen! Vemte si ho, pro mě je nic.“
Prosil, láteřil, proklínal, ale já jsem zloděj, nikoli vrah.
Uprostřed úpadku světa hladový.

"A na závěr naší soutěže tady máme samozřejmě i možnost "všechno nebo nic", jdete do toho?"
Zmítá mnou nervozita.
"Chcete riskovat všechno, co jste doposud vyhrála? Máme tady bezpečí domova, starostlivou péči, donášky jídla až do postele, obdiv a podporu, a dokonce možnost pořídit si rodinu. Stačí jen správně a pravdivě odpovědět na jedinou otázku a vaši výhru ještě znásobíme. Pokud ale neodpovíte vůbec nebo odpovíte špatně, přijdete o všechno. Chcete hrát dál?"
Je to příliš silné lákadlo. Kývnu...
"Dobře tedy, otázka zní: Nejste zamilovaná do nikoho jiného než do vašeho muže?"
Nemůžu se nadechnout. Jaká odpověď je teď správná?

Svatopluk světlo světa nespatřil.
Uhynul uvnitř, ve tmě, v šestém měsíci.
Evin kalich pit do dna, jistě, rodit budu v bolesti, tratit však? Ztrhanou tváří rodičky prokmitává úsměv. Utahaný, vydřený, hluboký.
On viděl škleb. Výsměch do těla vcuclé cukrovky.
Do roka samodruhá.
Do roka a šesti měsíců samojediná, vyždímaná mana, v bezedné propasti za pokrajem sil, jichž nezbylo ani na úsměv či škleb. Dítě! Dcera!
Měl vše, ale chtěl víc. Kdo chce víc, nedostane nic. Přijde o vše.
I s plodem v pátém měsíci.
Nemělo cenu pátrat po pohlaví.
Nic už nemělo cenu.
Kde je maminka?
Zabil jsem ji, dcero.

Vášnivá láska a věrnost až za hrob. Pak najednou prázdno. Odjakživa to tak měla.
První manžel. Brala si ho z povinnosti, ale ne úplně bez citu. Vzpomínala na něj s nostalgií jí spíše nevlastní. Koneckonců i jeho smrt byla zábavná.
Ten druhý. Byl tím mužem, kterého si představovala po svém boku. Dokázala prominout, že jméno jeho rodiny nebylo na seznamu dvaceti osmi, protože ho milovala a jeho matka byla Gauntová.
Je mnoho čistokrevných rodů, které nikdo nezná. Je. Jeho matka je Gauntová!
Ta pomatená kurva...
V jednu chvíli měla muže a dceru, pak najednou prázdno.
Tu malou zrůdu zabije první.

Centrum Londýna bylo po setmění plné rušivých vjemů. Záměrně vybral pro schůzku právě Piccadilly Circus. Pokud se měli někde spolehlivě ztratit, pak tady.
„Oheň?“ zeptal se příchozí a zamával cigaretou.
Oslovený muž vytáhl z ošumělého kabátu krabičku zápalek a tou poslední škrtnul.
„Jdeš pozdě.“
„Smrtijedi nepracují od devíti do pěti, Lupine.“
„Dobrá. Tak co pro nás máš?“
Snape mu do tváře vyfoukl obláček dýmu a jízlivě se usmál.
„Záleží na vaší nabídce.“
„Nemůžeme ti dát všechno, co požaduješ.“
„Tak nic.“
Zamířil pryč a odpočítával vteřiny, kdy mu Lupinova ruka přistane na rameni.
Raz... dva... tři.
Řád musí být skutečně zoufalý.

"Nemůžeš chtít všechno hned," mračil se Tonraq, zatím co své dceři ošetřoval škrábance od drápů medvědopsa. "I štěňatům chvíli trvá, než si zvyknou na člověka."
"Nemůžeš chtít všechno hned," povzdech si Tenzin, když jeho žačka větrem oškubala listí v půlce zahrady. "Na ovládnutí vzduchu je potřeba trpělivost."
"Nemůžeš chtít všechno hned," zavrčel Mako. Neuvážený útok jeho spoluhráčky je posunul zase o jednu linii dozadu. "Ještě jedna taková chyba, a skončili jsme."
"Nemůžeš mít všechno hned," řekla Asami.
Zbytek té věty Korra umlčela polibkem. "Ale můžu. Můžu a taky chci."
Tahle strategie zatím fungovala ve všem. Tak proč ne v lásce?