Upíři

Zachrastění řetězů, když se pohnu, se rozezní celým sklepem.
Tělem mi pulsuje ostrá bolest. Mysl se mnou odmítá komunikovat. V hlavě slyším pouze ozvěnu vlastního křiku.
Vím, kde jsem.
Vím, co mě čeká.
Poslední bolest. Poslední tlukot srdce. Poslední lidská myšlenka.
A pak… temnota. Démon zmocňující se mého těla.
Nikdy.
Nedopustím, aby mé tělo patřilo někomu jinému.
Nedopustím, aby se mé mysli zmocnilo něco tak temného.
Padnu na kolena, když uvolní okovy.
Přichází konec.
Rychlý pohled k dýce u mužova boku.
Trumf. Poslední eso v rukávu. Poslední možnost jak uniknout.
Myslí si, že toho nejsem schopná.
Ale smrt osvobodí každého.

Noc prosvětlovaná jen září hvězd.
Temná a studená.
Mysl zaplněná vzpomínkou.
Radostná a potěšená.
Vítr mi cuchal vlasy, když jsem procházela mezi náhrobky.
Lem sukně klouzala po vlhké trávě, která mě chladila na bosých chodidlech.
Náhrobek byl bělostný a na něm se skvěla zlatá písmena.
Půda byla ještě zkypřená a trávou téměř nedotčená.
Zvedla jsem zrak od květiny v ruce k nebi.
Byl čas.
Půda se zachvěla a rozletěla do všech stran.
Nejdřív ruka, pak druhá.
Usmála jsem se.
„Vítej mezi námi, drahý.“
Vykročili jsme vstříc společné budoucnosti.
Temné a lákavé.
Zůstal po nás jen rudý karafiát z mých rukou.

Moje pohyby připomínaly chůzi geparda. Ladné, lehké a skrývající nebezpečí.
Sledovala jsem jeho tvář zatím, co jsem před ním chodila jako by byl jen dalším kusem, kterého je potřeba se zbavit.
Také byl, ale nejdřív jsem potřebovala informace.
Něco co pro mě bylo důležité, něco co mi dávalo záminku si trochu pohrát.
Do boku jsem mu vrazila rozžhavený pohrabáč.
Bez varování, bez okolků, bez slitování.
Slyšela jsem, jak se jeho kůže začala škvířit. Cítila jsem pach pálícího se masa. Slyšela jsem, jak křičí a naříká.
„Víš, co po tobě chci…“ zapředla jsem blízko jeho ucha. „Zazpívej a bude to rychlé.“

Procházel ulicemi a prohlížel si lidi, které míjel.
Vše bylo tak jiné. Vše se měnilo a přetvářelo.
Vzpomínal si na dobu, ve které se narodil. Byla temná a děsivá, ale měla své kouzlo tajemnosti a krutosti.
Ale jak šel čas, vše se měnilo.
Temnota nahrazovaná světlem.
Usedlý život nahrazován životem plným hýření a večírků.
Tajemství a krutost nahrazované radostí.
Každá doba přinášela nové.
Pohled mu padl na dívku mířící zřejmě z nějakého večírku, na sobě šaty připomínající ty nejhorší léta, která zažil.
Vzdušné účesy a odporně kytičkované a barevné šaty.
Ušklíbl se.
Nenáviděl šedesátá léta, ale dívky byly vždy chutné.

„Víš… vždycky jsem přemýšlela nad tím, jestli někdy narazíme na něco tak úžasného,“ protáhla vesele s tichým pochychtáváním sledujíc hvězdy.
„Je to skvělý, co?“ zasmál se tiše, zatímco se snažil sevřít v dlani něco, co se mu podle všeho mělo vznášet nad hlavou.
„Jo naprosto,“ souhlasila neméně vesele. „Ty hvězdy opravdu tančí!“
„U mě už dotančily…“ zamručel nespokojeně a strčil do těla vedle sebe. „Škoda, že už v něm není ani kapička.“
„Ani kapička?“ zakňourala neméně nespokojeně, zatímco se přetočila, aby lépe viděla na svého druha. „Byl…“
„…to skvělej matroš,“ dokončil za ní rozveselen posledními zbytky drogy z mladíkovy krve.

Opíral se zády o futro a hleděl dolů ze schodů.
Ruce založené na hrudi prsty vyklepávající pravidelný rytmus o druhou paži.
Sledoval postavu ležící na podlaze, přemýšleje nad tím jak skvělý by mohla být mazlíček.
Jaké by to bylo, kdyby se o ni nemusel starat. Jen jí zavřít v tomhle starém sklepě aniž by jí musel obstarat jídlo a pití. Kdyby byla jen dokonalý stroj dodávající mu přísun čerstvé krve.
Takový jeho malý soukromý perpetuum mobile.
Ušklíbl se, odstrčil od futra a začal scházet dolů.
Nemusí být vědec, aby věděl, že to není možné.
Mimo to... lov je přeci zábavnější.

Venku tma se rozprostírá,
vrcholky stromů zakrývá.
Prší a kapičky vody na sklo padají.
oči mé po temné krajině klouzají.
Démon ve mně je potěšen
a každý kdo mě uvidí, bude vyděšen.
Mizí tíha slunce nad hlavou,
cítím, jak všichni kolem po něm prahnou.
Nechci dál jen ve stínu stát,
nastal čas, kdy v mých očích bude touha po smrti plát.
Je konec, je noc, je čas přestat oknem dívat se ven,
alespoň do doby kdy nastane nový den.
Konečky prstů skla se dotknu,
naposled dnes na slunce jen mrknu.
Je čas ven jít
o starém okně nechat si snít.

„Ach bože, to je naprosto úžasné!“
„Jsem ráda, že ti chutná… ale opatrně… nechceme jí přeci zabít… byla by škoda, kdyby zemřela.“
„Jaks to dokázala? Nikdy jsem nic takového nepila.“
„Základem je správné křížení.“
„Křížení?“
„Oh jistě, drahá… je to velmi dlouhý proces a velmi často se stává, že po desetiletích zjistíš, že směřuješ špatným směrem…“
„Ale kdyby si vzala dva lidi a zkřížila je…“
„…nebylo by to ono. Musíš vytvořit vhodný pár. Zkoušela jsem to s rodinnými příslušníky, ale krev se začala kazit a nakonec byla jen břečkou v jejich žilách. Základem této dívky byla anglická a evropská krev…“