Upíři

Došli před policejní stanici. Zastavil a zadržel i Machatou.
„Frau Doktorin, mám pocit, jako bych si nazul Himmlerovy boty.”
Polkla. „Nerozumím.”
„Ty jeho holínky byly sice pěkné, pohodlné, ale kdo si je obul, musel týden jíst jen zeleninu. Mám takové tušení, že tady je to podobné. Takový svíravý tlak v žaludku.” Možná to byl jen hlad.
Žena se křečovitě usmála. Náhle vyjekla a ucukla. Alfons se otočil a pohlédl do zamračeného hrobníkova obličeje.
„Vladimír Vladimirovič Skočnalep,” uvítal příchozího přezíravě.
„Nejsem žádný Rusák!” křikl hrobník.
„Za tebou, Vladko” upozornil Alfons na dva policisty, kráčející ke stanici.
„Mě už nenachytáš!”
Hrobník zaútočil.

Prošli hřbitovní bránou. V parku venčilo psy několik lidí, pár jich mělo na tváři bílé roušky.
„Führer tu toleruje tolik muslimů?” divil se.
„Muslimů?”
Páchla nervozitou. Snad vytušila jeho záměry a bála se. Musel ji uklidnit. Musel se dostat k vůdci.
„Nebojte se!” štěkl, až se několik pejskařů otočilo. „Mám půst, jako v pátek.”
Podívala se na něj jako na blázna. „Chápu,” dodala.
„Náš vůdce byl vegetarián,” pokračoval hrdě. „S břichem plným krve ho neuctím,” vymyslel si.
Zbledla. „Ovšem… v tom případě půjdeme zkratkou tam k tomu domu.”
„Vidím nápis Policie,” usmál se. „Stále je obklopen svojí SS?”
„Uvidíte.”

Sotva vyšli z hrobky, zastoupil jim cestu hrobník.
„Archanděl Michael se jaksi nekonal,” zavrčel.
„Pane Vladimíre,” hlesla žena. „Dejte pozor. Ten muž je… kastrovaný.”
„Vlad?” prohodil znechuceně Alfons. „Jak uboze slovanské! Das ist Untername!” zařval nahlas.
„Ty nacistická klobáso,” syčel hrobník. „Rozdrtím tě.”
„Soudružské nádivy chroupu k snídani,” kasal se Alfons, ale vzhlédl k nebi. „Meine Scheisse! Soudruh archanděl Raffael!” Strhl Machatou na stranu.
Vladimír vykvikl a hopnul za náhrobek.
Alfons se s ženou zatím protáhl okolo lavičky a spěchal ven.
„Zase na to skočil, tupec,” pochechtával se. „To musíte mít tady, Machatá!” poklepal si na čelo „Vzhůru za Führerem!”

„Ne!” křikla žena a rychle dodala: „Hitler…, Hitler je tady!”
Ztuhl. „Cože?”
„Ano… ano,” drmolila. „Prohrával válku…”
„On by nikdy neprohrál!” štěkl.
„Byl zrazen, víte?” vyrážela ze sebe. „Německo padlo, Hitler….”
„Co?”
„Stal se tím co vy!”
„Kastrát?”
Zaváhala. „Jeho tělo neumírá, ale duch…,” ovládla třes. „Duch žije dál.”
„Natürlich,” vydechl. „Věčný árijský duch.”
„Duch ne puch!” ohradila se na oko. „Stále všechno ovládá z pozadí. Velká árijská síla.”
„Malý knírek, velké činy,” uznal.
„Beze mne ho nenajdete!” vykoktala. „Dovedu vás za ním.”
Když se z ženy napije, všechno zapomene. Navíc bude čest povečeřet s Führerem. Společně vysát doktorku Machatou.

I přes tvrdou ránu jednou rukou ženu stále držel a druhou zachytil další úder.
„Co jste za člověka?!” vykřikla.
„Prastrýc? Dárek od Führera? Příklad árijské geniality?” Zahodil tyč za sebe.
„Geniality? Blázne! Jak vůbec můžete být bratr mého dědy? Copak nestárnete?”
Stáhl ji dolů.
Ta tepna u krku byla tak blízko!
„Máte ledové ruce. Proč žijete v hrobce? Proč…” Žena vytřeštila oči. „Jste mrtvý.”
„Jen tělo je mrtvé,” alespoň tak mu to vysvětloval ten Himmlerův poskok. „Uvnitř žiju.” Tělo jako schránka pro tu nenasytnou část duše. Schránka, která se udržuje v chodu na úkor ostatních.
Déle to nevydrží. Odhalil špičáky

Ale, ale. Jídelko utíká? Zavrčel a skočil na schodiště za doktorkou Machatou. Zápasila s dveřmi, které předtím zajistil železnou tyčí.
„Kampak, Frau Doktorin?”
Popadl ji. Zavřískla, otočila se a kopla ho mezi nohy.
„Před proměnou mě vykastrovali,” vysvětlil nenuceně. „Dívky z Bund Deutscher Mädel na nás vyvolené pořádaly hony. Jedna mě chtěla za ženicha, ale vypadala víc jak Göring než žena mých snů. Byla tak neodbytná, až…” Zaklel. Zase blábolil a Machatá zatím uvolnila tyč. „Prostě. Na útok do slabin jsem imunní.”
Tvrdý úder kovovou tyčí do čela mu všechny vzpomínky na dívky z BDM vyhnal z hlavy.

Couvla ke schodům.
„Vůdce? To myslíte Zemana nebo Motýle?”
„Herr Motüle?” To zní jako pěkné německé příjmení.
„Já tak říkám Babišovi,” vysvětlovala překotně a dotkla se nohou schodu. „Prohlásil totiž, že chce znovu v přírodě motýle.” Znechuceně nakrčila ret. „Toho bych nepozdravila a vlastizrádce na hradě taky ne.”
„Nemáte ráda motýle?” vyzvídal. Očividně se válka za čisté lidstvo změnila na boj o fešná křídla.
„A co vy? Jak byste pozdravil Babiše nebo Zemana?” Zeptala se bezelstně.
Koukej se a uč se, pomyslel si. Srazil paty k sobě, švihl rukou a zařval. „Heil Zeman. Heil Motýle Babiš!”
Neváhala. Rozběhla se nahoru.

„Himmlerem?” polkla. Couvla ke schodům.
Co to zase vybreptal?! O Aloisovi měl mlčet! Opanoval se a potlačil chuť na krev. Musí se koncentrovat. Takže tahle ženská je Aloisova vnučka. To znamená… Než se z ní nakrmí, musí získat informace. Fikaně a prohnaně. Usmál se, až se žena otřásla.
„Takže my jsme Familie! Skvělé!”
„Radši bych Aloise v rodině neměla,” ucedila.
„Máte pravdu,” přizvukoval. „Na to hovado by se mělo úplně zapomenout.”
„Je to váš bratr!”
„Führera ani Himmlera bych tím nepotěšil,” povzdychl si. „Ale mluvme o něčem veselejším…” Čas na záludnou otázku! „Ukaž mi, dceruško, jak bys pozdravila současného vůdce?”

Nácek? Zdá se, že Frau Doktorin nemá ani kapku úcty ke genialitě velkého Germána. Co hůř, nebojí se veřejně projevovat.
Zamlaskal hlady.
„Děda Alois byl celý život ve straně,” drmolila.
„V národně socialistické?” podivil se.
„V komunistické přece!”
„To asi Lojzu rychle odstřelili.” Cítí její krev!
„Jeho?” nechápala. „Byl tajný, toho si soudruzi považovali až do důchodu. Stydím se za něj.”
„Es stimmt! Solche kommunistische Gesindel!” odplivl si.
Zarazila se. „Řekl jste Lojzu?”
„Řekl jsem Gesindel! Prostě ksindl.”
„Ale...Znal jste Lojzu?”
Tepna jej volala. „Jak víte, že mám bráchu Lojzu? Před Himmlerem o tom nemluvte…”
Musí se ovládnout.
Nakročil.

Hlad mu zatemňoval úsudek, ale zároveň oživoval vzpomínky... portrét Franze Josefa, vysoké boty zamračeného otce, plačící matka, sestra v horečce, ukradená slepice a zase hlad. Bití, křik, hádky. On a Alois. Jeden hnědý, druhý rudý. Nedal bez něj ani ránu a pak… Vzpomínky se projasnily.
„Mein Führer,” zašeptal na Aloisovu fotku.
„To není Hitler, vy ignorante!” prskla žena. „Ale děda. Navíc komunista.”
Nevnímal ji. Měl tady tajný úkol! Požírání krve mu úplně zastřelo mysl. Musí se opanovat a zůstat lačný!
„Frau Doktorin!” štěkl. „Teď budete wieder ein gutes kleines Mädchen a řeknete mi vše o Führerovi.”
„Děda Alois nebyl nácek!!!”