DMD č. 5. pro 5. 4. 2017. Téma: Žádám vysvětlení

„Cože?!“
„Vězni uprchli, veličenstvo.“
Thranduil se dlouze zahleděl do prázdna.
„Jak? Jak je to možné?!“
„Schovali se do prázdných sudů určených pro Jezerní město.“
„Daleko neutečou. Hned za vodní bránou na ně čeká skřetí přepadení.“
„Ale sire, naše hlídky stráží les. Žádní skřeti neproklouznou.“
„A po jejich stopách už určitě vyrazil můj syn.“
„Ale Legolas je přeci na hlídce u severního okraje hvozdu.“
„A doprovází ho jistě spanilá elfka.“
„Dobře víte, že se váš syn cítí lépe ve společnosti mužů.“
„Jen se modlím, aby je zastihli, než jednoho z trpaslíků postřelí.“
Hlídač jen svěsil hlavu, král prostě občas plácal nesmysly.

Pan Kaplan zdaleka nebyl nejhorší noční můrou profesora Parkhilla. Vyskytovalo se ještě několik jmen, na které se snažil usilovně zapomenout. Třeba pan Womaczka. Mlčenlivý starší pán byl proslulý svým naléhavým „žádám fysvětlení!“, které pronášel velice často. Profesoru Parkhillovi se vždy orosilo čelo, když si vzpomněl na své následující dlouhé výklady a usilovné snahy o názornost, které však bývaly odměněny pouze neznatelným pokrčením páně Womaczkových ramen. Začal vážně pochybovat o svých pedagogických schopnostech. Vše se vyjasnilo, teprve když praskla žárovka a školník ji vyměnil za silnější prototyp. Tehdy pan Womaczka pronesl spokojeně: „Konečně dobrý fysvětlení, teť na tu tabuli konečně fidím!“

V Odinově trůnním sále bylo ticho málokdy, ale teď, s každým dalším výbuchem v Midgardu, začínal být kravál přímo nesnesitelný. Tór řval cosi o malých zmrdech a vyrážel preventivně zmlátit Lokiho, ale většina ostatních se prostě jenom velmi hlasitě dožadovala odpovědi na otázku, co se to tam dole děje, a to včetně Frigg.
Edvin tušil a tiše mazal kalašnikova.
Odin mlčel, ale když mu u ucha přistál Hugin s novinkami, zasmušile vstal a než odešel pro brnění, uvrhl pouhými pěti slovy síň do hrobového ticha.
„Připravte vojsko, soumrak je tady.“
Ty předchozí tři roky rekordní zimy najednou dávaly dokonalý smysl.

Stojím před dveřmi a tluču.
Už zase.
Posté?
Víckrát.
Metafyzická brána reality přede mnou se ani nehne. Tisíckrát hozené „proč“ mi deseti tisíckrát vrátí zpět a vysměje se mi do obličeje.
Bolí mě hlava, kterou mlátím do neexistující brány.
Není tu. Je tu.
Poznám vůbec, když mi odpoví?
A co vlastně?
Vrhám se po imaginárních vratech a se slzami v očích letím zpět.
Nezvládám to.
Vzdám to?
Odejdu?
Zlomeně se otáčím a vracím se. Do reality? Možná.
Plížím se pryč.
Pokolikáté? Po sto tisícé?
Přijdu znovu. Po milionté a ještě jednou. Znovu budu stát před bránou a tlouct. A jednou...

Barry Allen nečakal, že sa raz zobudí s povedomým, neznámym mladíkom.
„Dobré ránko, láska,“ zamrmlal mladík vedľa neho.
„H-h-artley?“ neisto sa opýtal Barry.
Hartley na neho pochybovačne pozrel, vnímajúc nepokoj v očiach jeho partnera, si ho dokonale prezrel.
„Ty nie si môj Barry,“ ozval sa po chvíli.
V tom momente boli ich dvere rozrazené Iris Westovou, ktorá neváhala a vbehla svojmu bratovi skoro rovno do postele.
Hneď za ňou vošiel jej otec a Barryho adoptívny – Joe. S otázkou v očiach sa pozrel na dvojicu v posteli - „Barry?!“
Barry iba pokrčil ramenami a už nie s tak prekvapeným výrazom poznamenal: „Flashpoint.“

Míval jsem brtě, krásné, plné včel. Medu nesly pro celou vesnici. V nich jsem měl obživu a budoucnost.
Stávaly v lesích pod městem, které zmizelo. Na místě věží, hradeb a sýpek zbyl jen starý knížecí dvorec, kostelík a val.
Město zmizelo a s ním mé včely. Zbyly prázdné brtě a oči pro pláč.
Obyvatelé zmizelého města skryli své ulice krokům nehodných. Oni sami se vrací a nikdo o ně nestojí.
To jen mé včely zmizely navždy. Ztratil jsem obživu a budoucnost.
Co na to obyvatelé neviděného města na planině?
Jsou to čarodějové. Kdo by se odvážil žádat po nich vysvětlení?

"Vysvětlíte mi, a to okamžitě," Lady Catherine se nezdržovala s oslovením, "jak je taková hanebnost vůbec možná."
Pan Collins hleděl na svou chlebodárkyni s naprostou hrůzou. I jeho přirozeně zakrnělým společenským jemnocitem dokázala proniknout její prudká zlost.
"Ma..."
"Vaše žena bydlí na faře už sedm měsíců a není mi známo, že by snad byla v očekávání."
Panu Collinsovi se zatmělo před očima.
"Nedávala jsem vám dobré rady a netrpěla jsem vaše přebytečné pobyty v Hertfordshiru proto, abyste se šťastně usadil a nyní snad očekával čápy či zázrak boží. Nebo snad i v této oblasti potřebujete slyšet mé rady a doporučení?"

Právě dopřebalil Tapa, když se ozvalo zabušení na dveře. Za nimi stál rozkacený pan Havran, v křídlech třímal talíř s pořádným kusem piškotového dortu. “Prroč?” zakrákoral.
“Proč co?” zeptal se Fido nechápavě
“Prroč jste mi nechal dnes po obědě na prrahu dorrt?”
“Spal jste. Nechtěl jsem vás budit.”
Pan Havran zakoulel očima. “Ale prroč jste mi ho tam vůbec nechával?”
“Měl jsem hroznou chuť na sladké, tak jsem si dopoledne upekl dort. Až pak mi došlo, že ho sám nesním. Doufal jsem, že mi pomůžete.”
“Aha,” zabručel pan Havran. “Takže žádné laskavosti?”
“To v žádném případě!” zavrtěl Fido vehementně hlavou.

Váhavě našlapuji, jsa obklopena šedou masou betonu a prázdnotou prosklených stěn. Architektonicky přísný řád ostrých rovných linií a organizovaných křivek.
V mysli mi vytane otázka.
Neživé. Chladné. Bez emocí.
Proplétám se zhypnotizovaným davem, trochu proti proudu. Dav jásá nad tou novotou, ve tváři tupý výraz, hrne se za slíbenou dokonalou budoucností.
Ztrácím se v uličkách, jež rozestaveny jako bludiště, zaplňují rozlehlou šedou prázdnotu. Police nacpány barevnou směsicí předmětů.
Ceny směšné i závratné.
Hodnota nulová.
Padá na mě úzkost. Otázka v mysli začíná býti neodbytná.
Proč?!
Prchám ven, pryč, co nejdál od toho bezduchého kultu konzumu.
Opravdu potřebujeme další obchodní centrum?

Ťuk, ťuk, bum, bum, buch.
„Tatí, já mám taky kladívko, já budu taky oplavovat!“
Taťka si bere další hřebík. „Tak si tady můžeš ťukat.“ Ukazuje. „Hlavně se u toho neprašti.“
Ťuk, ťuk, bum, bum, buch. Poslední rána je provázena zařváním a ryčnou nadávkou.
Chvíli je ticho.
„Tatí, ploč žikáš splostý slova?“
Stále ještě ztěžka oddychující otec odpovídá: „Protože se mi u toho písmene R vždycky děsně uleví.“
„A až budu velkej, tak budu moct taky žikat splostý slova?“
„Hlavně až budeš pořádně umět to R.“ Říká taťka a jde znovu přibíjet.
Do svorného ťukání dvou kladívek se ozývá tichounké „Tdtdtdtdtd…“