Na Cimburku

Vítek se stočil do klubíčka na houni blízko topeniště. Po dvou ledových koupelích jej teplo brzy uspalo. Probudily jej dívčí hlasy. Svatava s Dorotkou přebíraly hrách a předstíraly, že o Vítkovi nevědí. Máří sice splnila slib a o Vítkově zážitku nikomu neřekla, zato povídavý Ctibor nemlčel.
"Povídala bába popelářka," ztišila hlas Dorotka, "že v dutině stromu nad tůní jsou zlatá vejce labutí královny."
"Kdo ví, co viděla."
"A slyšelas o obřím mraveništi? Mravenci prý nejsou černí ani červení, ale docela zlatí. Jen to neříkej před Vítkem, ještě by lezl na strom a spadl do tůně," mrkla Dorotka.
"Nebo do mraveniště."

"Ještěže jsi přišla tak rychle," šklíbí se Ctibor pod ježatými vousisky, "bál jsem se, že se na hrad tlačí vodník a chce se tu usadit."
"Nech planých řečí, mluvko, a radši mi dones ze studny dvě vědra vody. Musí se vykoupat. A ty pamatuj," obrací se Máří k Vítkovi, "tu zmáčenou halenu a nohavice od bahna si vypereš."
Máří se zdálo, že Vítek divně nese ruku a kulhá. Vzala věchet a začala jej mýt. Přitom pečlivě prohmatala všechny klouby a svaly, aby se ujistila, že nemá nic zlomeného. S úlevou jej poplácala a silou nešetřila. Na pohlazení bude čas večer.

"Adame, svěřuji ti svůj nejvzácnější poklad," říká chvatně Jan. Adamovi plně důvěřuje, stejně jako by důvěřoval rodnému bratru. Adam i kočí Vacek jsou osvědčení a věrní. Zpráva, kterou Adam přinesl, nutí Jana, aby, ač nerad a s velkými obavami, uspíšil návrat z návštěvy u Kateřininých rodičů. Jan ví, že bratr Jakub by jej zbytečně nepobízel k rychlosti. Co si zas ten strýc Vladan vymyslel? Ještěže už byli připraveni na cestu. Jan tedy sám pojede na koni napřed a vůz pomaleji za ním.
Poslední objetí a rychle odjíždí.
"Neboj se, tatínku," slyší ještě z dálky zvonivý chlapecký hlásek: "Já maminku ochráním."

"Máří, pojď sem honem," volá z fortny Ctibor a hlas mu přeskakuje utajovaným smíchem. "Něco hrozného se nám tlačí do hradu."
Stará chůva bručí něco o nanicovatých dědcích, co si nevědí bez ženské rady, ale přesto pospíchá k fortně.
"Vítku," tiskne si ruku na srdce, "jak to vypadáš? Voda z tebe jen crčí, tady za uchem ti visí nějaký žabinec... a jak smrdíš..." nakrčí nos. "Co jsi kde prováděl, že ses tak zmáčel?"
Chlapec stojí, oči sklopené.
"Tak dozvím se to?" hartusí Máří.
"Víš..." říká potichu Vítek, "bratr Metoděj vyprávěl, jak Pán Ježíš chodil po vodě. Chtěl jsem to zkusit."

Jan zavřel oči, ale spát nemohl.
Setkání s Vladanem jej hodně rozrušilo. Ten stařec je tak chtivý majetku, že Janovi v rozhovoru předhodil, že nemá žádné dědice, a proto by měl panství předat jemu a po něm jeho dětem.
Ještě že je tady sám a nemusí se stydět skrývat slzy. Bolest nad ztrátou jediného syna jej svírá i po letech. Kdyby aspoň věděl, co se s dítětem stalo... Osud mu nedopřál být otcem a vidět své děti vyrůstat.
Ne, vzchopil se, přece se stal otcem, byť své děti sám nezplodil. Svatava, Dorotka a vlastně i Vítek jsou dětmi jeho srdce.

Danuta skládá vyprané košile a pláče. Její chlapci odjeli teprve před dvěma dny a jí se tolik, tolik stýská.
Vzpomíná na den, kdy Zbygniw donesl do její jizbičky nečekaný tovar. Položil jí ten páchnoucí zakrvácený ranec do náruče a utekl. Skrýval drobného vyhublého chlapce, asi ve věku Janečka, kupodivu bez zranění. Dítě mělo silnou horečku a zoufale křičelo beze slov. Dlouho trvalo, než se podařilo horečku zvládnout, ale třebaže byl už chlapec při plném vědomí, neodpovídal na otázky, ani sám nemluvil. Časem začal opakovat slova, která uslyšel, jako to dělá malé dítě. Nikdy nezjistili, jak se dostal do Zbygniewova vozu.

"Synu, proč mne odmítáš?"
Mladý kaplan vstává a protahuje si nohy ztuhlé z dlouhého klečení. Otvírá rychle okno, aby zjistil, odkud zazněla slova, jež jej vytrhla ze soustředěné modlitby. Nebyl to stařecký hlas Bořivojův ani mladicky přeskakující Hanina vnuka Pavla. Otevřeným oknem vhání prudký vítr studené dešťové kapky. Raději zavírá a hledí ven. Pozoruje stružky vody slévající se na okenních tabulkách do silného proudu.
Jak to ten starý povídal? Co vím o Božím otevřeném srdci?
"Čekám tu s milujícím otcovským srdcem, až mě pozveš do svého." Zase stejný hlas.
Milující otec? Takového neznám.
Bernard nechává slzy volně stékat po tvářích.

Bernard sedí celý zkoprnělý. Co to do starocha vjelo? Vždycky tu sedí, s hlavou svěšenou, něco žmoulá a dnes tohle... Kde přišel na takovou otázku?
Mladý kaplan ví, že jej Bořivoj nemá rád a Hana už vůbec ne. Vlastně o jejich přátelství ani nestojí. Radši je sám za sebe. Je to jistější.
Vidí se znovu v klášterní škole. Mnich Silvestr uměl mezi chlapce postavit bariéry. Bernard byl jediný, kdo od jisté doby nedostával ochutnat lískovou medicínu, ale mnich nezakročil, když Bernarda ostatní chlapci bili a nadávali mu. Měl zpočátku jednoho kamaráda, ale ten nevydržel dlouhé hodiny na kolenou a utekl.

Zadumaný Jan se znenadání ocitl v medvědím objetí tělnatého muže. Chvíli zmateně hleděl, teprve až muž promluvil, poznal svého dávného přítele Ondřeje.
"To jsem rád, že se potkáváme," hlaholil Ondřej. "Jak se ti daří?" Nečekal na odpověď: "Viděl jsem tvého laskavého strýčka, Vladana. Netušil jsem, že ten starý havran ještě žije."
Jan se nadechl k odpovědi, ale Ondřej pokračoval:
"Ještě pořád se domáhá svého práva? Viděl jsem jej s jedním věčným sudičem. Dost o něm. Změnil ses, brachu, šedivíš."
"Taky už nejsi kudrnatý," opáčil Jan.
Ondřej se bouřlivě rozesmál, pak se vážně zeptal:
"Co tvé hledání?"
Jan sklíčeně pokrčil rameny.

Bernard s Bořivojem sedí proti sobě u stolu a vzájemně se pozorují. Bernard přezíravě a Bořivoj s obavami. Nasupená Hana mezi ně položí mísu s kouřící kaší a džbán mléka a s brbláním odchází. Bernard zaslechne jen... "dost dobré"... "na lepší".
Bořivoj vzpomíná na včerejší večer, kdy mu Metoděj povídal něco o Božím srdci. Prý Bůh čeká s otevřeným srdcem na to, že k němu člověk přijde se srdcem pokorným a kajícím. Nepletu to nějak? uvažuje stařec.
"Co víš o Božím srdci?" obrátí se nečekaně na Bernarda. Na odpověď nečeká, šourá se od nenačatého jídla a nechává zmateného kaplana samého.