DMD č. 24. pro 24. 4. 2016. Téma: Ham

Leckdo by mohl namítnout, že hrdinové mají být čistého srdce a štítu. Ovšem leckdo by si měl uvědomit, že štít zřídkakdy slouží jako příklad dokonalého cídění. A pokud jste někdy viděli srdce, taky víte své.
Jo, byl to podvod, ale car si s tím začal sám, když tomu trubkovi Ivanovi dal nůž na krk s tím, že mu má přivést Jelenu Překrásnou výměnou za koně Zlatohříváka.
Jelena byla opravdu překrásná a car dal hned slavit svatbu. Když se mě chystal políbit, proměnil jsem se zpět ve vlka a ukousl mu hlavu.
Koneckonců, proč se mají podobnými kejkli bavit jen lišky?

Říkali mu Whispers. Byl to jeho nápad. Ironie. Možná přiznání. Tajil to i sám před sebou (protože v jeho případě byla hranice šílenství vždy tenká). Skládal se z šepotajících ozvěn svého klastru, které mu vyčítaly, že pro ně netruchlí. Byli součástí jeho samého a zemřeli. Mělo by to znamenat víc bolesti, než je vnímající bytost schopna snést. On to snesl a dál se pohyboval časem a prostorem. Občas zneužíval jejich jména – Matheson, Friendman…
Pokaždé, když někoho dohnal k tomu, aby si do úst vložil hlaveň pistole a polkl smrt, bylo to na počest jednoho z nich. Pak alespoň někdo truchlil.

Když se připravujete na polární expedici, musíte myslet opravdu na všechno a podle toho se řádně vybavit. A co teprve, když se chystáte dojet auty na severní pól? Nikdy před tím žádné auto na severní pól nedojelo.
Všichni jim říkali, že se určitě zabijou. Oni jsou však známí tím, že jsou naprostí blázni. Přece nejde, aby auto někam nedojelo! A že měli nějaké auto! Hilux speciálně upravený Islanďany. A víte, co se o Islanďanech říká. Nejen auto, ale i oni se museli řádně připravit. Měli i brokovnici! Dokonce i gin tonic!
Co jsi ale May nevezme? No jistě, plechovku lančmítu!

Kovářův syn Rocky nikdy nebyl žádnej hubeňour. Dlouhý roky mezi chlapama kolovaly vtípky, ve kterejch jsme slýchávali termíny jako „bečka sádla“, „špekoun“ nebo „tlustoprd“. Po klukovejch jednadvacátejch narozeninách na tohle téma všichni nějakým zázrakem oněměli. Sem tam někdo prohodil něco o jeho „výraznějším prostorovým řešení“ nebo tak něco, ale i to pronesl sotva slyšitelným šepotem a se špatně maskovaným nádechem hrůzy.
Když jsem se na to onehdy ptal hospodskýho, za neustálýho pokukování ke dveřím mi prozradil, že když tu Rocky zapíjel plnoletost, zatloukl jednoho z posměváčků pěstí do stolu, načež v tichosti spořádal jelení hlavu i s parohama a odešel.

Byli tři hodiny, právě přišly ze školy. Katka je všechny pozvala, na čaj o páté. Laura, jakožto její nejlepší kamarádka, měla čestné místo u zábradlí na pavlači. Monika se usmívala a vyprávěla o příteli. Měla ho jako jediná. Lucka psala úkol, pak určitě nebude čas.
„Dáte si ham?“ zeptala se Katka.
„Cože?“
„Anglickou šunku.“ Oči v sloup.
Monika vyvalila oči: „Fakt z Anglie, jako princ Harry?“ Všechny čtyři psali fantazie o tom jak pojedou do Anglie a nabrnknou si prince, nebo alespoň nějakého supr cool Angličana.
Katka se zamyslela snad jen na vteřinu.
„Ano!“
Hned se stala o něco oblíbenější.

Člověk většinou netuší, o čem mluví, dokud si to nevyzkouší na vlastní kůži. Proto už se snažím nedávat nevyžádané rady, obzvláště pokud s tímto nemám vlastní zkušenost, pokud možno čerstvou a snadno přenositelnou. A tak jsem si neustále po porodu říkala, až bude umět to a to, bude to lepší, až začne lézt, až začne sedět, až začne chodit. Jenže jakmile to kýžená až nastala, tak to rozhodně nebylo lepší, ale zase spíš náročnější. A tak to bylo i s mluvením. Až bude mluvit, tak to bude lepší. Pak přišla slova jako ham, nechci a moje a bylo po klidu.

Bratříčci mě táhnou chřtánem prázdnoty.
Bezpečí. Konečně.
Jakýsi důstojník čte... jména?
Češi, Slováci... Rusové žádní.
Pak já.
Pak nic.
„Co moji bratři? Slíbili jste!“ prosím důstojníka.
Nechápe: „Máte jedno místo. Nepotáhneme do republiky každého.“
Prázdnota cení zuby.
„Lhali jste!“ osočím bratry.
Aljoša pláče. Roman tiskne zuby. „Potřebovalas pryč, Anuško.“
„Zůstanu! Nesmíme se rozdělit...“ prosím. Copak nechápou?
„Ty musíš přežít!“ neustupují.
Záboj mě táhne pryč. Vytrhnu se, chytám bratry.
„Mám-li přežít, tak teď přísahejte! Že si pomůžete jako bratři! Že mě najdete!“
Chvíli hoří křivda.
Pak se obejmou.
„Najdeme. Kdekoliv, sestřičko.“
Nechávám se odvést.
Chřtán sklapne, když je pohltí tma.
Křičím.

Tragéd rdousil divu tak náruživě, že principál a kouzelník jen okouzleně přihlíželi. Stella se překonávala - chroptěla, rudla, nakonec přesvědčivě zemdlela. Tragéd vyběhl z maringotky.
Na schodech se málem srazil s principálkou, nesoucí velkou mísu koláčů.
"Jak jde zkouška, už jsi Stellu uškrtil?"
"Definitivně," zahučel.
"Tak jdu dovnitř, aby jim to nevystydlo."
Kouzelník se podle scénáře vilně přitočil k divě. "To je tělo, zrovna do toho ta sakra policie. Slečno Fančo," hladil ji po nohách. "Fančo? Stello!!! Ty vrahu! Ona nedýchá!"
"Dá si někdo koláčky?" vstoupila principálka.
Diva vydechla, čiperně vyskočila z kanape, odstrčila kouzelníka a chmátla do mísy.
"Já! Tvarohové!"

Včera jsem se nedostavil do práce. Do noci jsem zkoumal přísloví: Alkohol ti nedá odpověď, ale alespoň zapomeneš na otázku.
Jaké bylo mé překvapení, když jsem dnes zazvonil u dveří perníkové chaloupky a Sauron mi neotevřel. Zjištění, že je zamčeno, mělo jediný následek. Dovnitř se musím prokousat.
Společenská místnost, do které jsem se dokutálel, vypadá jako po výbuchu atomovky.
Sauron s Voldemortem křičí: "Ham, ham, ham!"
Otesánek se rozvalil uprostřed místnosti a na čas polyká kila perníku, který mu Ježibaba tahá z horké pece.
Santer cupuje sázkové kupony a Vlk řve něco o studni a myslivcovi.
Že já nezůstal doma.

Pátek byl stejně zasněžený jako jiné prosincové dny. Aneta se vyšlapanými cestičkami blížila k uzenářství. Zarazila se, když jí v ústrety vyšla známá tvář.
„Dobré poledne, Beatrix.“
„Dobré,“ odvětila oslovená. „Kampak?“
„Koupit šunku,“ řekla až příliš rychle. Beatrix přikývla, ale k odchodu se neměla. Místo toho do Anety zabodla známě zelené oči.
„Neodpovídáte bratrovi na dopisy.“
Nadechla se k odpovědi.
„Měla byste se stydět. Kvůli takové prkotině mu lámat srdce.“
„Prkotině?“ Lámat mu srdce?
„Už jako malý si domů tahal zraněná zvířátka.“
„Alexandr není žádné zvířátko!“
„Jak myslíte, drahá,“ usmála se Beatrix kysele. „Ale zastavte se někdy. Nic není ztracené.“