Minerva

„Co se mělo znamenat?“ Minervin hlas zněl ostřeji než jindy. To znamená, že mohl řezat diamanty.
Jamie pokrčil rameny.
„To je na dlouho a mandragory jsou podrážděné.“
„To já taky!“
Povzdechl si.
„Krátká verze. Ve škole jsme se několikrát pokusili zabít. Máme se rádi jako chobotnice s arašídovým máslem.“
Zmateně zatřásla hlavou.
„Cože?“
„Zkusila jsi ochutnat chobotnici s arašídovým máslem. Já...“
Řev mandragory. Minervě pukala hlava.
Jamie mávnul hůlkou. Ticho.
„Jsi v pořádku?“
Kývnutí.
„Říkal jsem, že začnou zpívat. Dovedu tě na ošetřovnu.“
„Díky.“
„Víš, že jsi pořád v županu?“ zeptal se s širokým úsměvem.
Zcela nevědomky ji začal tykat.

Ve dveřích narazila do Ethana. Přejel ji pohledem. Svlékl ji pohledem. Pobavený úsměv.
Odezněl. Hůlka v ruce.
„Jamie?“
Mandragory zaúpěly.
„Pan Nebelvír se přišel podívat!“
Měli hůlky v rukou. Minerva vytáhla svoji.
„Co to děláte?“
Nevěnovali jí pozornost.
„Troufneš si na mě uprostřed skleníku?“
Ethanova hůlka začala žhnout.
„Proč ne?“
Jamie se ušklíbl.
„Protože jsi vůl jak lev.“
„Cože?“
„Volům něco chybí a Nebelvírům taky, v tvém případě mozek.“
Ethan zrudnul.
„Jednou tě potkám mimo skleník.“
„Těším se, napeču cukroví.“
„Víš, co. Jdi do prdele!“ Ethan prásknul dveřmi, nechal za sebou smějícího se Jamieho a konsternovanou Minervu.
1:0 pro Mrzimor.

Černé zplihlé vlasy, kruhy pod očima, brýle. Malinko při těle.
Prototyp teoretického kouzelníka.
Nesnažila se předstírat. Proměnila se zpátky a ukázala se v županu. Odskočil, zasedl do hlíny.
„M-minerva McGonagallová!“ vykoktal překvapeně. Zrudnul.
Bylo vidět víc nahé kůže, než by chtěla. Upravila se.
„Jsem poněkud v nevýhodě.“
Vstal.
„Jmenuji se Jamie Braiden, jsem nový učitel. Expert na rostliny.“
Věnovala mu úsměv.
„Doufám, že se nám bude dobře spolupracovat. Musím už jít!“ Srdce až v krku. Nedávala to znát. Cestou ke dveřím se snažila působit tak důstojně, jak jen žena v županu může.
„Nebolí vás pravé rameno?“
Polil ji studený pot.

Stála pod sprchou a ignorovala bolest hlavy. Nepomáhalo to.
Vylezla ven, oblékla si župan.
Proměnila se v kočku. Nějakým neznámým způsobem to pomáhalo.
Byla Nebelvír a táhlo ji to k dobrodružství, i když to ráda popírala. Protáhla se dvířky pro skřítky. Celé Bradavice jsou protkané chodbami pro personál, jako kočka se mohla nepozorovaně dostat kamkoliv.
Prošla sklady lektvarů, prozkoumala nejtajnější zákoutí knihovny a skončila ve sklenících.
Procházela se mezi mandragorami, když někdo vešel. Schovala se mezi listy.
Mohutné nadechnutí.
Byl rychlý, nestačila zareagovat (kvůli doznívajícímu alkoholu). Chytl ji za kůži na hřbetu.
„Šampón!“ řekl, když si ji zvedl k obličeji.

Minerva se probouzela těžce. První den se zvrtnul.
Ethan ji našel rozezlenou přede dveřmi kabinetu a nehledě na její protesty ji odtáhl na „malou“ uvítací párty. Dozvěděla se, že Ethan byl do Bradavic vyslán, aby chránil studenty, což jí hnulo žlučí.
Sklenička.
Vyprávěl jí o přednostech bývalých studentek.
Sklenička.
Otylý učitel lektvarů ji oznámil, že přijali mága rostlin. Píchlo ji v rameni.
Sklenička.
Následně ji odchytila profesorka věštění. Prožije prý tři války...
Dvě skleničky.
... a budou se kolem ní motat dva muži...
Tři skleničky.
... blbost.
Cesta Bradavicemi nebyla nikdy tak zamotaná. V jejích snech pak vystupoval Ethan a masožravá kytka.

Prošla branou do Bradavic. Nostalgicky do sebe nasávala atmosféru. Tedy než do ní narazilo dítě.
Spousta žáků byla v Bradavicích přes prázdniny. Dva měsíce bez režimu a nedostatečného hlídání udělaly svoje. Malí kouzelníci běhali, ječeli... Minervu do pěti minut rozbolela hlava. Ethan se smál.
Vydala se do kabinetu přeměňování.
Otevřela dveře. Vyvalil se smrad.
Rozházené papíry, zbytky jídla, bublající kotlík a uprostřed toho všeho Brumbál, který se evidentně měsíc nemyl. Páchl alkoholem.
„Pane profesore!“ zakřičela.
Rozespale zamžoural.
„Minervo, co tady děláte? Nevystudovala jste už?“
Její obočí se změnilo v přísnou tenkou linku.
„Jsem vyučující. Dejte se do pořádku!“
Práskla dveřmi.

Když byl malý, řítil se na kole z kopce.
„Používej mozek!“ říkala matka, zatímco ho vezla do nemocnice.
Jenže rychlost byla opojná.
V prváku zkoušel, co všechno dokáže. Zuřivě máchal hůlkou.
„Používej mozek!“ říkal profesor, když hasil.
Jenže magie byla zábavná.
V zápasu proti Zmijozelu skočil pro zlatonku z koštěte.
„Používej mozek!“ říkal trenér, zatímco oslavoval.
Jenže vítězství bylo sladké.
Od čtrnácti se kolem něj rojily dívky.
„Používej mozek!“ říkala spolužačka, které rozbrečel kamarádku.
Jenže její rty byly měkké.
Po škole se stal bystrozorem. Uviděl čtyři zločinné kouzelníky – nečekal.
„Používej mozek!“ říkal nadřízený, když je přivedl.
Jenže zlo bylo odporné.

Zírala mu do tváře. Přes oko krvácející škrábance. Krev jí kapala do vlasů.
Kývla. Pustil ji. Posadila se a mnula si zápěstí. Bude mít modřiny.
„Nebyl jsem si jistý. To ty chlupy.“
Tykání?
„Kdo jste?“
„Ethan Rush.“
Černé rozcuchané vlasy. Nenucený úsměv. V Nebelvíru jich byly mraky – frajírků, které nesnášela. To jí ani nemuseli sebrat práci. Byl hezký.
„Tři dny tě sleduju.“
„Co prosím?“
„Ministerstvo kouzel. Potřebují tě odklidit, protože ohlásí dohodu s Grindelwaldem. Status quo ante.“
„Víš, kolik zabili lidí?“
„Čtyři tisíce.“
Vytřeštila oči. Věděla o dvou.
„Nepřestanu psát!“
„Nabízejí místo v Bradavicích. Neodmítneš.“
Sevřela ruce v pěst. Neodmítne.

Tma. Oči změněné na kočičí. Náznak srsti.
„Jak mě našli?“
Noc. Mraky na obloze. Vůně hlíny, tráva pod koleny. Bušící srdce. Hlasy mužů. Pevně sevřená hůlka. Dva pronásledovatelé zády k ní.
Nebála se. Záblesk. Dvě rány.
Běh. Píchání v boku. Potemnělé domy. Zhasínala mudlovská světla. Tma byla přítelem.
Deset rozsvícených hůlek.
Přitiskla se ke zdi. Hůlkou škrtala o omítku.
Někdo chytil její pravou ruku a zatáhl ji do průchodu. Děs. Tma pro kočičí oči. Nekřičela. Sekla po útočníkovi levačkou. Drápy ťaly do kůže. Krev. Ticho. Zkroutil ji pod sebe.
„Pšš!“
Bušení srdce. Kroky pronásledovatelů. Nedýchala, dokud se neztratily.
„Minerva McGonagallová?“

Je patnáct minut po půlnoci. Bezmračná noc. Minerva usíná. Převaluje se v posteli. Venku vřeští kočky a ona jim rozumí.
Je osm hodin, patnáct minut. Nádherné ráno. Itó si prohlíží dlouhý, vyřezávaný klacík. Když s ním švihne, jiskří. Snaží se jej zlomit, aby zjistil, jak to udělátko funguje. Nevnímá výkřiky ženy, která k němu běží.
Minervě proběhne mráz po zádech. Vyskočí k oknu a hledá útočníky.
Motor letadla. Itó i žena se podívají na oblohu.
Je třicet minut po půlnoci. Minerva si lehá, zavírá oči.
Je osm hodin, třicet minut. Itó nemá oči.
Je šestého srpna, svět se nepatrně otřásl.