Minerva

První podezření jsem získala, když si při nácviku zvlášť obtížného kouzla stoupl za mne a zezadu mi vedl ruku. Na krku jsem cítila jeho dech.
Když se mi upřeně zadíval do očí, namlouvala jsem si, že zkouší, jak odolávám nitrozpytu. (Ano, vím, že není součástí studia přeměňování.)
Ale když mi zabořil ruku do srsti poté, co si vyžádal ukázku mé přeměny v kočku, usoudila jsem, že už toho bylo dost. Zasyčela jsem a sekla.
Když si stíral krev ze šrámu na tváři, usmíval se.
„Mám rád ženy s vášní v krvi.“
Konečně jsem pochopila, proč upřednostňuje studentky.
U mne narazí!

Mistr Harold se sice často choval příšerně, ale jako učitel byl nedostižný. I když… i tehdy se občas projevovala jeho zlomyslnost.
Přeměna živé rostliny na jinou, bez toho, aby došlo k její úhoně, je nesmírně obtížný proces. To, že mistr vymyslel vlastní inkantace, je jistě obdivuhodné, ale jejich znění!!!
„Strč-prst-skrz-krk-mrk-smrk,“ pronesl ledabyle, máchl hůlkou a půvabná jablůňka se mrknutím oka proměnila v pichlavý smrček.
„Sterč-perst-skerz…“ trápila jsem neohebný jazyk.
Copak jsou v češtině samohlásky zakázané? zuřila jsem.
A znovu a znovu. Jabloň zůstávala jabloní.
Pekelně jsem se soustředila.
Konečně tady stál smrček… pokrytý stovkami očí, které na mě výsměšně pomrkávaly.

Mistr Harold se uvolil ukázat mi hostinec, ve kterém se schází místní kouzelnická komunita.
„Čau, brácho!“ zajásal plešatý tlouštík a zval nás ke stolu.
„Bratr?“ divila jsem se.
„Ne,“ odsekl, ale pozvání neodmítl. Hůlkou očistil ušmudlaný stůl.
„Hezká kost,“ poznamenal tlouštík.
Pohlédla jsem na mistrovu hůlku. Nebyla kostěná.
„Pořádný kozy, vole,“ pokračoval plešatec. Pak se obrátil na mě: „Bacha, dámo, je to pěknej proutník.“
Žádné dobytče jsem nikde neviděla. Pruty také ne.
Mistr se mračil.
Tlouštík objednal pivo a povzbudil nás: „Zasosáme?“
Když jsem viděla mistrův dlouhý špičatý nos, opravdu podobný sosáku, pochopila jsem, že v češtině mám ještě mezery.

Praha roku 1967 byla šedivá, asi jako Londýn těsně po válce. A pořád něco nebylo.
Darjeeling… no dobře, Češi si na čaj nepotrpí, pomeranče prý budou na Vánoce, OK. Ale když jsem na toaletě narazila na pečlivě nastříhané útržky Rudého práva, propadla jsem panice.
Ovšemže jsem to neměla dělat, má báječná bytná nebyla kouzelnice, ale proměnit ty tuhé kousky v hebký toaletní papír, byla hračka.
Bohužel se to doneslo k mistru Haroldovi.
„V Británii nemáte zákon o utajení? Že jste v Tuzexu sehnala toaletní papír, tomu se snad dá uvěřit,“ hřímal. „Ale že má kytičky a voní? Tomu neuvěří nikdo.“

Na studium v Praze jsem se zodpovědně připravovala. Dokonce i ten podivný jazyk jsem do jisté míry zvládla. Jenže když mi mistr Harold, pověstný svými rozmary, česky (a velmi zlomyslně) nařídil: „Sežeňte kolíčky,“ nebyla jsem si jistá, co vlastně chce.
V obchodě samozřejmě anglicky neuměli. Pracně jsem vysoukala ono slovo, tak, jak jsem si ho zapamatovala. Dodala jsem, že by měl být small, ale zřejmě nepochopili, protože nabízený předmět mi připadal poněkud velký. No co, použiji deferzo. Pro jistotu jsem jich koupila dvacet.
Mistr se zašklebil: „Asi si procvičíte přeměňování. Protože s miniaturními sázecími kolíky mi těžko pověsíte vyprané prádlo.“

Minerva nechtěla nic jiného, než jít spát. Měla pocit že většinu žáků vůbec nezajímá a ta zbylá část se na ní dívá, jen protože je mladá žena. Byla unavená jako nikdy.
Ve dveřích od kabinetu přeměňování stál Brumbál. Pořád zarostlý a jeho pohled stále vyčerpaný, ale alespoň se umyl.
„Vypadáš hůř než já.“
Smutně se na něj podívala.
„Nemůžu být učitelka.“
Rozesmál se.
„Každý je prvně příšerný.“
„Vůbec mě nevnímají. Na nic se neptají. Jen se baví mezi sebou.“
„Tak vymysli, co udělat jinak.“
Pokrčila rameny.
Povzbudivý úsměv.
„Co se ti povedlo?“
Zamyslela se.
„Jeden kluk poprvé proměnil...“ Rozpovídala se.

Minerva nemohla spát. Zítra ráno ji čeká první hodina přeměnování zpoza učitelské katedry. Vymyslela si skvostné cíle. Pečlivě si připravila pomůcky. Časově si rozvrhla hodinu na minuty, snad i na vteřiny, aby stihla všechno, co chtěla. Vymýšlela netradiční metody práce. Představovala si ty desítky očí dychtících po tom, aby se naučili další kouzla. V hlavě si připravovala odpovědi na všechny otázky, které by žáci mohli položit.
Cítila se sebevědomá, připravená na všechno a s nadějemi očekávala první kroky po třídě.
Ráno nervózně vstala, nasnídala se a s vervou vešla do učebny.
Začala hodina a mladí kouzelníci roztříštili její představy napadrť.

Prvního září. Hodina před slavnostním zahájením roku. Mladí kouzelníci už byli v Bradavicich a scházeli se v společenských místnostech. Jen Mrzimorské musela svolat profesorka Parkerová a stejně si jich polovina dělala své věci. Minerva ji pomáhala je vykopat z pokojů.
Proslov Parkerové byl – Mrzimorský.
Do místnosti vtrhnul Jamie.
„Jestli dovolíte, měl bych pár slov. Nebelvír má svoji odvahu, Zmijozel touhu po síle, Havranspár blyštivé vědecké projekty a my své zlepšováky, které si necháváme pro sebe.
Před deseti lety jsme soupeřili o první místo. Víte proč? Protože jsme si je nenechávali pro sebe...“
Parkerová zašeptala: „Etham měl podobný proslov k nebelvírský.“

Minerva zmeškala oběd. Ne proto, že by její zranění byla nějak vážná, ale protože se madam Loganová a Jamie hádali o nejlepším léku na bolavé ucho. Ani si nevšimli, že se proměnila v kočku a utekla.
Měla hlad. V pokoji nic neměla, ale alespoň si vzala něco důstojnějšího než župan. Vydala se ke kuchyni. Snad něco zbylo.
Ve dveřích kuchyně stál zástup studentů. Hlasitě se dožadovali odpolední svačiny a skřítka jim vysvětlovala, že nic nezbylo.
„Neslyšíte, ona vám nic k jídlu nepřičaruje!“
Rozešli se, skřítka děkovně kývla hlavou a zavřela dveře.
Minerva poprvé v životě přemýšlela, že si chytí myš.

„Kousek Nebelvíru. Mrzimor!“ řekl kouzelný klobouk.
Mrzimor pro něj byl jako stvořený, nikdo se nikam nehnal, nic po něm nechtěl a Jamie se klidně vrtal v hlíně. Snažil se zjistit, jak lépe pomocí magie pěstovat obilí a v koutku duše mu vadilo, že jsou pořád poslední a nesnášel narážky ostatních.
Ve čtvrťáku byl na stopě převratnému objevu. Vzorky rostly přímo před očima. Pak na něj Ethan shodil skleník. Neudělal to naschvál, ale omluva Jamiemu nestačila.
Ten večer měl proslov ve společenské místnosti.
Ten rok Mrzimor vyhrál.
Za rok oba vyklouzli z hradu a v Zakázaném lese se pokusili navzájem zabít.