DMD č. 11. pro 11. 4. 2015. Téma: Nevidím zlo neslyším zlo nemluvím zlo

Po boji Alžběta unaveně usedla na Natašina nosítka, otírajíc peány. Dívka otevřela morfiem zastřené oči. „Bětko, zazpíváš mi?“
Alžběta nakřáple zanotovala:
„Kde domov můj...“
Doktor Weber, nenávistný šovinista, kontroloval Natašiny stehy. Opovržení vyměnilo překvapení. Tichounké „na ženskou dobrý“.
Opodál třesoucíma rukama otvíral flašku. Bětka uhnula očima.
„kde domov můj...“
Čujkov, co se s Natašou pral, přiskákal po pravé noze, jestli něco nepotřebuje. Do levé to schytal.
Odplivnutí jakéhosi bratra legionáře: „Svoloč prašivá,“ raději přeslechla.
„vody hučí po lučinách...“
Golovin raněné mlčky podstrčil cigaretu. Potom s vděčným úsměvem přisedl.
Snad proto nepřestala zpívat, když viděla Josefa objímat zrzavou Rusku z trénu.

Někdy ho jeho práce unavovala. Tolik toho viděl, slyšel a zažil – jeho přesvědčení, že pravda je tam venku, bylo podložené na reálném základě. Ale i přes to si tu pravdu musel nechat pro sebe.
Už ani nedokázal spočítat, kolikrát jim sebrali důkazy o tom, co právě viděli. Nedokázal spočítat, kolikrát museli mlčet o tom, co bylo zjevné. Snažili se je naučit nevidět a neslyšet, ale on věděl, že fakta nemůžou potlačit tím, že budou předstírat, že neexistují.
Byl to boj s větrnými mlýny. Přesto nedokázal zastavit touhu protrhnout tu membránu nevědomí, kterou nad nimi natahovali.
Všichni měli právo znát pravdu.

„Stáhněte vlajku,“ zavelela Frances bezbarvým hlasem.
Palba znaveně utichla za odevzdaného vrzání kladek. Překročila padlý stěžeň a zvolna se vydala vstříc svému protivníkovi.
„Pane, musím vás požádat, abyste mi odevzdal svůj meč,“ pronesl konverzačním tónem snědý muž, jakoby se setkali někde v krčmě a ne na palubě pokryté vrstvou zakrváceného písku. Stiskla rty. Ještě před chvílí by ji bez váhání zabil. A ona jeho. Se sebezapřením mu podala jílec své šavle.
„Bojovali jste statečně. Bylo mi ctí mít vás za protivníka.“
„Zdvořilosti si strčte za klobouk, pane, a radši přejděte k věci. O co vám jde?“
Ona se přetvařovat nedokázala.

Zkusmo k nám poslali nějakýho novýho psychologa.
Moc se mi nezdál, ale vedení je vedení. Odběhl jsem do krámu.
Měl jsem pravdu. Byl to klaďas v přestrojení. Chtěl napravovat.
Podle Ježibaby se drželi, dokud jim nezačal papouškovat mantru NEVIDÍM ZLO, NESLYŠÍM ZLO, NEMLUVÍM ZLO.
Na to Vlk zařval:
„ABYCH TĚ LÉPE VIDĚLA, ABYCH TĚ LÉPE SLYŠELA, JEŽIBABO, PODEJ LOPATU!“
Tím začala vzpoura. (Detaily jsem nezjišťoval.)
Klaďas zbaběle zdrhl.
Víte, vlastně jsem na ně hrdej.
Jen mi nešlo na rozum, proč je totálně vyrabovaná spižírna.
„Přece u každý vzpoury se rabuje,“ pípnul Otesánek.
Došel jsem si do krámu pro druhýho Amundsena.

Nad padlým záporákem se tyčili tři postavy. Jedna celá v černé, druhá celá v rudé, třetí... nazvěme to fialovou. Situace byla zachráněna, svět si mohl opět oddychnout.
"Jsme jak ty tři opice," řekl muž ve fialové. Jeho hlas zněl hrubě a kovově. Zbylý dva se na něj otočili s tázavým výrazem.
"No jak je to v tý japonský legendě, ne? Jedna opice neslyší zlo. Druhá ho nevidí. Třetí ho nemluví."
"To jako vážně?" pronesl jasným hlasem muž v červené.
"Pointa je, že člověk očividně nemusí zlo vidět, slyšet ani mluvit. Stačí, když mu prostě pořádně nakope zadek."
"Ježiši kriste, Hawkeyi..."

Na struny bezčasí měsíc dnes hraje
a ptáci vřískaj do ztichlého kraje.
Kočky se mrouskají na střechách Londýna,
pod lampou v ulici postává blondýna.
Nevidí, neslyší, že zlo se blíží,
beze slov ostrý kov cestu jí kříží.
To ty jsi chirurgem jejího osudu?
Maj tě za hloupého místního pobudu.
Tvá dýka z ocele chladná a bez duše,
v tichosti na lidstvu provádí retuše.
Jack R. je rád, neb dílo se daří,
životy nehodných úspěšně maří.
Je bájným Krysařem, jen v jiné době,
nezištně prospívá lidstvu i sobě.
Nesnese ten obchod s láskou a falší,
ve stínu vyčkává na oběť další.

Když v prvním ročníku ta válka začala, odvracel zrak. Jemu do toho koneckonců nic nebylo. Měl svých problémů dost.
Když se ve druhém ročníku častovali nadávkami, dělal, že ohluchl. Ačkoliv slyšel všechno, protože nemohl neslyšet. Ten jeho malý chlupatý problém...
V pátém ročníku, v té osudné chvíli na břehu jezera, stál opodál, viděl, slyšel, ale nepromluvil. Nechtěl promluvit. Nemohl riskovat, že je ztratí.
Později už bylo příliš překážek v cestě k napravení. Snažil se. Merlin ví, že se snažil. Jenže zlo už bylo napácháno.
Protože jediné, co potřebuje zlo k triumfu nad dobrem, je to, aby slušní lidé neudělali nic.

Na stráži u vévody je moje tvář kamenná. Tak mě to naučili.
Bez výrazu shlížím na vraha, který ubil tři lidi ve spánku. Nepohnutě naslouchám ztrápenému hlasu.
Hluboko v hrdle mě škrábe uzel lítosti. Vím, proč zabíjel, a nedivím se mu.
„Tvoje dcerka mluví, ale ti tři jsou pořád mrtví, Hasene,“ povzdechne vévoda. „Co čekáš, že s tebou udělám?“
Hasen sklopí hlavu.
„Šel jsi za starostou, ale za soudcem už ne.“
„Neodsoudil by je,“ zašeptá Hasen.
„Tys soudil rychle a popravoval zbrkle,“ odpoví vévoda přísně. „Janisi, pošli pro velitele stráže!“
Učili mě říkat ano, můj pane.
Ale tentokrát poslechnu mlčky.

Tom odmalička vedel, že je to otázka vôle. Vedomosti pomáhajú, iste, ale nikto iný nechápe tak ako on, čo v tých slovách tkvie.
“Avada Kedavra,” vysloví takmer nežne, len pre tie slová, preto, čo preňho znamenajú.
Marvolo umrie okamžite. Ladne. Ľudia dochnú ako potkany, a kvičia ešte viac. Tom sa nevie nabažiť toho ticha, čo po nich ostane.
Čierna mágia, temná mágia, zlá mágia? Nech sa nedajú sa vysmiať, útlocitní zbabelci. Omdlievajú pri kvapôčke krvi, a Tom sa kvôli nim má obmedzovať?
Zlo? Čo je zlo? Zlo neexistuje. Je len moc, a tí, čo sú prislabí, aby sa jej chopili.

Čím více jsem handicapovaná, tím více si připadám volná.
Jako jeden z prvních trestů mi přerušili drátky, které odváděly zrakové vjemy do mozku. I tak jsem byla revolucionářem, proto přišla další ztráta, sluch. Nadále jsem se snažila bojovat, nevzdávala jsem se, i když to byl předem prohraný boj. A poslední kapkou bylo vytrhnutí jedné z mála částí, kterou tvořilo maso. Přišla jsem o jazyk. Nechtějí mi dát právo na zakoupení kovových součástek, které by nahradily prázdná místa.
I když jsem ztratila veškerou šanci na lepší zítřky, jedno pozitivum to přeci jen skrývá.
Nevidím zlo, neslyším zlo, nemluvím zlo. Necítím zlo.