Záchranná stanice záporných postav

Dnešek začal výtečně. Pistole u hlavy je ohromně příjemný probuzení.
"Pardon," omluvil se Santer, když jsem zařval a prorazil hlavou strop, "blbej zvyk."
Tvářil se divně odhodlaně.
"Šéfe," nedechl se dramaticky, "mám plán. Ale... potřebuju je."
Jindy bych to asi zatrhnul, ale po čtyřiadvaceti dnech izolace s perníkem, zpruzeným Voldemortem, zešílevším Otesánkem, Sauronem v depresi a totálně bez vodky, už bych dal úplně cokoliv, aby ten zatracenej dub někam odtáhnul.
Ještě před polednem se stavil Krakonoš, začoudil půlku lesa, zahudral si a odkázal Otesánkova zákonnýho zástupce do patřičných mezí.
Santer je hrdina. Ještě že jsem mu to konopí nevyhodil, fakt.

Favorit Otesánek s froté prostěradlem kolem (cca) krku se nervózně protahuje.
Píšťalka odstartuje závody, přibíhá Vlk, staví před Otesánka mísu, Otesánek hltá prvních šedesát knedlíků jako nic, natahuje se po další míse, Voldemort zakopne o hábit, ale v pádu knedlíky Otesánkovi háže do úst. Slabší soupeři odpadávají, Otesánek neváhá, třetí porci sežere i s mísou, rozhodčí připisují bonusový bod!
Zbývá poslední soupeř, Otesánek zvažuje sežrat jeho, Ježibaba peláší jak její chaloupka zamlada, dobíhá, hrdě staví před Otesánka porci, Otesánek otevírá ústa – a náhle váhá, s hrůzou v očích pouští mísu a – prohrává.

„...jsem myslela, že bude za perník navíc rád!“

„Chceme složit písničku!“ oznámili. Upřesnění znělo „jak se nežrat a tak“.
Ty brožury ústředí mi ničí život.

V kolektivním vytí jsem vystopoval náznak Řekni, kde ty kytky jsou.
Prej vyšperkují původní verzi – vyhodí kytky.

„Dáme pušky,“ navrhoval Santer, zatímco Voldemort vyžadoval hůlky, nejlépe bezové.
Sauron mírně senilně trval na prstenu, načež se urazil a šel se mazlit s kulatým vykrajovátkem. Ježibaba zkusila propašovat perník aspoň jako drobky nebo zbytky, načež se strhla mela, když Vlk sotto voce kontroval s blitky a obhajoval se proudem vědomí.

Nakonec prohlásili, že je šikanuju s propagandistickou tvorbou.
Mezitím Otesánek tematicky sežral všechny moje sazenice.

14. duben

7:00 - Zhnuseně vstávám. Už týden jsme nevystrčili paty a je to pěkná schíza. Připadám si, jako když jsem měl v sedmi letech spálu, akorát u toho aspoň neprudil Voldemort.

7:30 - Vlk hlásí, že tam ten zatracenej dub pořád stojí.

9:00 - Vysíláme vyjednavače. Moc si od toho neslibuju. Už to zkoušela Ježibaba s perníkem, Sauron s těsnicím kroužkem a já s nervama v kýblu. Kůrovec to zkouší imrvére. Dneska jde Santer.

9:30 - Santer je zpět. Bez pistole, zato s epesní boulí. Otesánek se snaží prokousat podlahou a vybudovat únikovou chodbu. Ignoruju ho. Jdu pro vodku.

Pomalými kroky se ke dveřím blížila zrzavá postava. Šla nepřirozeným trhavým krokem, jako kdyby každé ohnutí kloubu bylo velice namáhavé. Proudy deště stékaly po oknech a po ramenou. Postupně se chůze zpomalovala a v místech, kdy stékaly kapky, se objevovaly další zrzavé proužky, jako kdyby déšť smýval zrzavost z hlavy a postupně ji rozprostíral po celém těle. Čelist postavy se hýbala, ale hlas nebyl slyšet přes zvuky melodických nárazů kapek o sklo. Pohybovala se čím dál pomaleji.

„Někdo si pro toho Kostěje zajděte, než tam celý zreziví.“

„Jen ať reziví. On je stejně nesmrtelný, tak ho vyzvedneme, jakmile přestane pršet.“

Že se u nás na něžný klepání obvykle nehraje, asi nejlíp ilustruje fakt, že dveřníka nám dělá Sauron. Jenomže tohle byl extrém. Práskl hrom a Sauron proletěl i s dveřma do jídelny.
"Šéfe," konstatoval zkoprněle Santer, "v kuchyni je les."
Podlaha byla plná dubovýho listí. A za dveřma, no...
"PŘIŠEL JSEM SI PRO SYNA," zahřmělo nad náma.
Otesánek zakvičel. Fakt!
Voldemort zařval nějakou kletbu, dveře okamžitě přirazily na místo a my zůstali jak opařený.
Jedinej, koho to nevyvedlo z konceptu, byla Ježibaba.
"Prosím vás, chlapci. Náš přítel kůrovec už sežral jinačí kabrňáky. Prostě si chvíli počkáme. Kdo si dá perník?"