Šestá kapitola

Nadporučice Lesní bravurně zaparkuje otlučenou fabii na jediné volné místo mezi zasněženými vozy a podívá se úkosem na Jahodu. Sedí na předním sedadle a vypadá, jako kdyby spal. Za celou cestu nepromluvil ani slovo.

„Tak jdeme, na co čekáte,“ pronese náhle a nečekaně hbitě vyskočí z vozu. Lesní zavrtí hlavou a klopýtá za ním přes neodhrnutý sníh k nejbližšímu paneláku.

„Skvěle zabezpečený dům,“ zavrčí Jahoda a strčí do vstupních dveří, které se lehce otevřou, „všem zlodějům vstup umožněn.“ Vzdychne, nevrle se podívá na otřískaný výtah, na kterém svítí 8. patro, a pak vyrazí ke schodům.

„Třetí, že?“ obrátí se na Lesní.

„Jo. Ale podle záznamů tu bydlí… bydlela sama, šéfe.“

„Hm,“ odtuší major, „člověk nikdy neví, na koho kde natrefí. Například bych se velmi nerad trmácel někam…,“ na tváři se mu usadí trpitelský výraz.

„Za Jihlavu,“ napoví mu Lesní.

„Hrůza. Ano, tam,“ naváže Jahoda, „abych zjistil, že ji rodiče právě navštívili v Praze.“

„Teď v pandemii?“ otáže se Lesní, ale to už Jahoda mačká zvonek na dveřích s jmenovkou K. Ptáčková.

K překvapení obou se dveře otevřou na délku řetízku a na oba policisty škvírou hledí udivené oči nad respirátorem.

„Kriminální policie,“ praví duo naráz a naprosto identickým pohybem ukáže průkazy.

„Nečekal jsem, že tu budete tak rychle,“ praví muž vyjeveně, „mluvil jsem se stopadesátosmičkou před deseti minutama.“

„Co prosím?“ otáže se Lesní, zatímco Jahoda ve stejnou chvíli praví tím nejúřednějším hlasem: „Tak snad půjdeme dál, co říkáte?“

Ondřej Bílek, „jsem Karinčin přítel, jistě chápete, jak to myslím“, usadí oba kriminalisty u stolu v obýváku a nabídne jim kávu. Zatímco štrachá v kuchyni, Lesní i Jahoda se okamžitě vymrští z křesel a profesionálně začnou obcházet pokoj.

„Management a řízení, Použití IFRS v účetnictví, Jak úspěšně vyjednávat s nadřízenými,“ mumlá Jahoda u knihovny, „něco v angličtině, asi motivační, no, co se mě týká, může to být klidně čínsky, kdo čte takový blbosti..“

„Hnusný polštář a hele, pod ním dývko s péčkem,“ brblá Lesní, „asi inspirace, konečně, která ženská si do bytu nakvartýruje nagelovanýho posila, co ráno chodí v hedvábným županu a na hubě má respirátor, pro všechno na světě.“

Ondřej Bílek ve dveřích strne a hrníčky s kávou na podnose začnou cinkat.

„Netušil jsem, že policie u pohřešovaných prohledává jejich byt,“ řekne vyčítavě.

„Pohřešovaných?“ zdvihne Jahoda obočí, „Vaše přítelkyně, pane Bílku, byla dnes ráno v práci nalezena mrtvá.“

Oči nad respirátorem se rozšíří, pak se objeví bělmo. Podnos s kávou vyletí vzhůru, zatímco ten, kdo ho drží, se nezadržitelně kácí směrem dolů.

Bílek sedí v křesle, tváře má ještě lehce zrudlé od toho, jak ho poručice Lesní několikrát rázně propleskla. Upřeně zírá na svoje ruce, které svírají hrnek s kávou jako záchrannou kotvu.

„Odpoledně jsme se byli projít v centru, Karinka chtěla vidět zasněžený Karlův most. Vyšlapali jsme až na Pohořelec, dali si kafe a ona pak řekla, že je kousek od kanceláře, že si tam dojde pro notebook a ještě si tam něco dodělá. Ať na ni nečekám. Jel jsem tramvají a metrem domů, na Opatově jsem si koupil čínu.“

„A dál?“ zeptá se jemně Lesní.

„Jel jsem domů a koukal jsem doma na televizi. Karinka má ráda The Crown a já neviděl poslední díl. Pak jsem šel spát. Řekla mi, ať nečekám, tak jsem nečekal.“
„A když jsem se ráno vzbudil a ona tady nebyla, zkoušel jsem jí volat, ale nikdo to nebral,“ hlas se mu zlomí, „tak jsem volal stopadesátosmičku.“

„Proč rovnou policii?“ zeptá se Jahoda, „proč jste nezkusil rodiče nebo kamarádky?“

Bílek se na něj udiveně podívá. „Já její rodiče neznám, jsme… byli jsme spolu s Karin půl roku a nebyl čas,“ narovná si respirátor, „a ani příležitost se seznámit. A navíc, jak jsem pochopil, neměla s nimi zrovna blízký vztah.“

„Aha,“ odtuší Jahoda.

„A co se kamarádek týká, Karinka má.. měla mě, proč by nějaké potřebovala?“

„To je ale vůl,“ špačkuje Lesní, když se společně vrací k autu. „Proč by asi potřebovala kamarádky, když má tady mistra fitka, kterého sbalila v rozvolnění někde v centru v baru a po tejdnu si ho nastěhovala k sobě do bytu. Zajímalo by mě, jestli mu žrala ty jeho kecy. „Jsem úspěšný manažer v autoservisu a úspěšný manažer může své podřízené úspěšně řídit i z home-officu, protože si úspěšně dokáže srovnat priority a zorganizovat čas“.. Panebože! A proto se honem honem stěhoval do paneláku na Jižáku, pan, vole, úspěšný. A nemá alibi."

„Víte, co přijde teď?“ přeruší litanii Jahoda.

„Její rodiče ho vyhodí z jejího bytu i s tím jeho nablbým županem?“ zeptá se s nadějí v hlase Lesní.

„Teď přijdou na řadu její rodiče,“ řekne chmurně Jahoda. „Takže Jihlava. Pán Bůh mě netrestej.“