„Se slzou na víčku hledíme na sebe, buď se mnou bratříčku, bojím se o tebe, na cestách klikatých bratříčku...

...v mokasínách.“ "Dospívej můj rudý bratře, vždyť se nemáš čeho bát, na znamení našich svazků stačí mi jen ruku dát. Máš srdce jehněčí, do kalhot spadlo? Pírko ti za uchem poněkud zvadlo. Ty, že jsi náčelník? Kde je tvá hrdost? Pověstná odvaha a pěsti tvrdost? Kde je stisk chlapácký, muž, s tváří kamennou, jež v nitru ukrývá dušičku plamennou? Že by tvá odvaha nadobro pošla?" V tu chvíli Oldovi výmluvnost došla. Řekl si, že nemá cenu jenom trousit kecy, rozhodl se mluvit zpříma a jít rovnou k věci. "Chceme-li být hrdinové, románoví bratři, trocha rudé tekutiny k tomu zkrátka patří."