Tichý, rozhodně ne klidný

Ponořená v myšlenkách vytrvale vytahovala nová a nová vlákna a čarovala niť. Sledoval ji, spokojený a klidný, knížku zapomenutou v klíně. Poslední paprsky slunce jí posypaly uprchlý cop mědí.
Usmála se pro sebe.
"Biatris?" prolomil ticho výzvou ke sdílení.
Usmála se i pro něj.
"Vzpomněla jsem si, jak kazatelé vždy chodívají ve dvojici, takže je mezi nimi i ten třetí, který sám nepromluví."
Známá pravda.
"A?"
"Je to s nimi trochu jako tady u nás doma," zazubila se, jak to dělávala, když věděla, že si obzvláště dobře rozumějí.
"Jistě," vrátil jí úsměv, "zatím."
"S našimi hlasy? Máme poslední týdny klidu."