Kajícník

Metoděj požádal syna, aby odešel.
„Radime, čekám návštěvu. Nebyl by rád, kdyby ho někdo zahlédl. Bojí se. Kdybys ho včera viděl, chudáka starého. Ruce se mu třásly, opakoval, jen aby mě tu neviděl...“
„Koho se mohl bát?“ zeptal se Radim.
„Nikoho jiného než Bernarda.“
Už se stmívalo, když se ozvalo nesmělé zaťukání. Metoděj vyšel a uviděl starého kněze Bořivoje, schouleného v nepadnoucím plášti. Mírně se mu uklonil a pozval jej dovnitř. Bořivoj ztěžka usedl.
„Čím ti mohu prospět?“ přerušil ticho hrnčíř.
„Jsem špatný kněz. Přišel jsem pro rozhřešení.“
Metoděj posmutněl. Nebude snadné vysvětlit, že hřích snímá pouze Ježíš, ne člověk.