DMD 2016

Melkor láskyplně pohladil černé vejce, které měl Mairon usazené na klině. Bylo žhavé a pulzovalo.
„Brzo se vyklube,“ konstatoval Melkor. Sklonil se na úroveň Maironova klína a zašišlal: „Tatíček uš še na tebe těší.“
„Nešišlej na něj! A nejsem maminka!“ rozohnil se maia a oheň v jeho žilách pulzoval zřetelněji.
„Líbí se mu, když se zlobíš. Podívej,“ řekl Melkor a ukázal na praskliny táhnoucí se přes lesklý povrch. Za chvíli dostalo ven hlavu. Mairon k němu natáhl ruku a dráče mu olízlo prst.
„Jak se bude jmenovat, mami?“ zeptal se Melkor a zastrčil druhovi vlasy za ucho.
„Glaurung,“ rozhodl dojatě.

Předstírá spánek. Polštář je navlhlý slzami. Otočí jej zrovna ve chvíli, kdy vrznou dveře.
„Kolik je hodin?“ zašeptá hrajíc rozespalou.
„Teprve svítá, spi,“ odpoví Fingon, skloní se k ní a políbí ji na čelo.
„Mluvili jste dlouho.“
„Dlouho,“ přitaká manžel.
Netuší, že je viděla. Vysokou Maedhrosovu postavu pomalu se blížící k té Fingonově. Závoj rozpuštěných vlasů, cudně skrývající polibek. Temnou siluetu manželových zad, prohnutých v záchvěvu chtíče. Obrys Maitimových boků a křivku jeho rtů lapajících po dechu.
Mohli alespoň zhasnout. Svíce byla krutý udavač. Tanec stínů vypověděl vše.
Zhluboka vdechla. Fingon voněl mýdlem.
Aspoň má tolik slušnosti, že se umyl.

Na nábřeží toho dne seděl námořník. Byl zády opřený o lampu pouličního osvětlení a po tvářích mu stékaly slzy.
Někdy máte svíravý pocit zeptat se, co se stalo.
V ruce svíral poloprázdnou láhev rumu a rozmazaným zrakem bloumal po vodní hladině.
Na některé věci vás možná nenapadají správné otázky.
Na levém rameni měl vytetovaného mořského hada s kotvou a předloktí měl rozdrásané do krve.
Jindy vám zase dochází slova.
"Mamí, pláčou námořníci rum?"
Občas je dobré mlčet a jít dál?
Muž prstem setřel slzu a olízl jí. Pobaveně zavrtěl hlavou a konečně se usmál.
Někdy je lepší nechat mluvit jiné.

Háj černých topolů a vrb pokrývá břeh. Je tu věčné přítmí, mrtvolné ticho, ani lísteček se nepohne.
Ticho přerušuje zvuk bosých nohou a občasné zabečení. Nohy se po chvíli zastavují, ruce vyhrabávají jamku.
Svist nože. Záblesk karmínově rudé. Kapky, pramínky, potůčky se slévají v jamce.
Netrvá dlouho a objevuje se první, pak další. A další. Desítky. Všechny víří ve spletitém tanci okolo jamky plné chladnoucí krve.
Některé z nich zná. Své padlé druhy. Své přátele. Se slzami v očích poznává svou matku. Tolik touží s ní promluvit. Nesmí. Zatím. Musí nejdřív najít jiný stín. Ten jediný, který mu může pomoci.

Bylo mu dvacet a cítil se na patnáct.
Byl mladší královský syn – lehkovážný a nezodpovědný – přesně takový, jakým ho navzdory všem výčitkám chtěli v skrytu duše mít, aby v budoucnu neohrozil svého staršího bratra a mír v království. Byl se svým bezstarostným údělem spokojen. Jenom občas ho v noční temnotě přepadla lítost, že po něm nezůstane nic kromě pár levobočků, o jejichž královské krvi se nikdo nesmí dovědět. Ale pokaždé ji okamžitě zahnal. Klidný život byl pro něj lákavější než věhlas.
Všechno změnila jedna válka a dvě rány mečem. Najednou byl král.
Bylo mu dvacet a cítil se na padesát.

Keneu: Labutí hněv http://www.sosaci.net/node/18506
Borch: Nevítané zdržení http://www.sosaci.net/node/18608
Eliade: Kde se stala chyba http://www.sosaci.net/node/18784
Kytka: Jasné poselství http://www.sosaci.net/node/19514
Mordomor: Odplata http://www.sosaci.net/node/19792
Aveva: Ztracené schopnosti http://www.sosaci.net/node/19842
Smrtijedka: Technicky nepoškozená http://www.sosaci.net/node/19868
Galadion: Milá návštěva http://www.sosaci.net/node/20837
L.P.Hans: Návštěva u rodičů http://www.sosaci.net/node/20852
Eso Rimmerová: Stormtrooper http://www.sosaci.net/node/21802

Znenadání od Aplír o skutečné propasti.
Mlčení od Danae o tom, že sny občas vstávají z mrtvých.
Vstaň, vezmi dítě i jeho matku a uprchni do Egypta od ef77 o otci.
Kde se stala chyba od eliade o původu světa, náhod a vůbec.
Vánek uprostřed lomozu od Faoba o síle ticha.
Druhý brácha od Hippopotamie o tom, jak je to s božskou přirozeností složité.
Výhodná koupě od Keneu o - inu - výhodné koupi.
Otevřená hlubina od Mordomora o hlubinách a o tom, koho nezastaví.
יהוה אֱלֹהִים od Owlicious o Jednom, člověku a dějinách spásy.
Míkal od Ryi o tom, že manželství nebývají snadná.
Poslední dvě stoslůvky nejsou čistě biblické, ale biblicko-historické a musím říci, že se toto propojení autorkám neobyčejně povedlo.
Je třeba hledět na jejich skutečný život, ne ten imaginární od Erendis o lidech a o milosti.
Poslední od Lejdynky o čtyřech jezdcích.

„Bratranče!“ První důstojník Uxbridge mladší vběhl do pracovny kapitána Uxbridge a předal mu pergamen. „Máme problém.“
„Ale ne!“ zaúpěl kapitán, když si na něm přečetl, že jeho vzdálení příbuzní je hodlají poctít návštěvou.
Oba Uxbridgeové zavzpomínali, jak dopadla poslední návštěva.
„Dort od tetičky Ágnes, kterým se přiotrávil šéf bezpečnosti,“ řekl kapitán.
„Bratranec James rozšteloval magosovi jeho oblíbený kogitátor,“ dodal první důstojník.
„A synovci Normanovi navigátorka málem ustřelila hlavu, když ji plácl po zadku,“ uzavřel kapitán. „Musíme zmizet, než dorazí.“
„Ale kam?“ zeptal se první důstojník.
„Tam, kam za námi nikdy nepoletí.“ Oba Uxbridgeové se na sebe podívali. „Do Oka Teroru!!“

Seděli u stolku v kavárně a trošku rozpačitě po sobě pokukovali.
Kamarádi, kteří kdysi tvořili na základce nerozlučnou trojici.
Kamarádi, kteří se na konci 9. třídy se slzami v očích loučili a slibovali si, že se určitě zase brzy uvidí.
Kamarádi, kteří se dlouhých 5 let neviděli.
Kamarádi...?
,,No, a jak se jinak máte?" Usmál se Adam a přelétl pohledem z Jany na Anetu a zpět.
,,Ale joo... dobrý," usmála se Jana a Aneta přikývla.
,,Co ty?" Zeptala se. ,,Taky v pohodě," mávl Adam rukou a vrátil jí úsměv. Jana si povzdechla. ,,Se teď učim na ty přijímačky..." ,,Jo no, já taky. Je to děs. Kam se hlásíš?" ,,Na VŠE. A ty?" ,,Já na žurnalistiku." Adam se napil šálku kávy. ,,Tak to vám budu držet palce. Kdy to máte?" ,,Už prvního..." ,,Já až třináctýho." ,,A ty jsi na tom peďáku teda?" ,,Jo jo. Jsem se stejně ani jinam nehlásil no..."
Chvilku mlčeli a pili kávu. Co taky říct? Anetě se honila hlavou spousta otázek.
Chodíte na nějakou brigádu? Bydlíte pořád tam, co tehdy, máte řidičák?
Jak jste zvládli maturitu, jaká vůbec byla střední?
Chodíte s někým, máte někoho?
Adame? Miluješ mě ještě...?
Mlčela a pila kávu.
Během následujících několika hodin se všichni tři celkem slušně rozpovídali, smáli se téměř všemu a Jana trefně poznamenala, že i po těch pěti letech jsou pořád stejně praštění. Aneta zase dostala odpověď na většinu svých otázek.
Včetně té, kterou by za nic na světě nevyslovila nahlas.
Adam pohlédl na hodinky. ,,Budu muset jít." ,,Přítelkyně čeká?" Zažertovala Aneta.
Usmál se. ,,Ne ne... Přítel."
Krátce si pohlédli do očí.
,,Doufám, že se ještě uvidíme...?"
Nadechla se a s úsměvem přikývla.
Objal ji. Pevně a dlouze.
V očích ji pálily slzy.

Na podlaze tančí stíny stromů vrhané lucernami oknem .
Ťap, ťap, ťap…
Bosé nožky ťapkají po studeném linoleu.
Asi metr před postýlkou se zastaví a pak - hop! Rychle skočí do jejího bezpečí. Zamuchlat se do peřinky a rychle spát. Co kdyby náhodou!
Rodiče někdy mají zajímavé výchovné metody.
Tatínek chtěl mít s maminkou aspoň večer chvilku klidu. A tak, když jsem neustále trajdala a trajdala, pošeptal mi do ouška tajemství: „Je tam, pod postelí. Chytá děti, které v noci ponocují a nechtějí být v postýlce.“
Postýlka byla mým bezpečným útočištěm.
Pod mou postýlkou totiž nebyl žádný obyčejný bubák.
Byl tam LEV!