Jak jsem poznal vaši matku

Byl osamělý podivín, s věčně zamyšleným výrazem ve tváři, kterým probleskla panika, kdykoli na něj kdokoli nečekaně promluvil. Nosil příšerně ošuntělý hábit, hůlku měl nejspíš po pradědovi a věčně se hrabal ve věcech, kterým nikdo nerozuměl.
Jenže jí se, naprosto nepochopitelně, líbil.
Na konci páťáku sebrala kuráž a sdělila mu to, zatímco se vrtal v gramofonu, který do školy propašoval bůhvíjak.
Nejenže na to nic neřekl, on ji snad ani neslyšel.
Tak mu prostě jednu pleskla.
Pak, sama zděšená tím, co se právě stalo, mu roztřesená vzteky oznámila:
"Jestli sis ještě za pět let nevšiml, tak já jsem Molly, ahoj."