Jednoho dopoledne přicupkala Karmína za Raxinem.
„Raxi, můžu tě o něco požádat?“
„To víš, že jo.“
„Potřebovala bych kamencový prášek.“
„Jistě. Smím se zeptat, na co?“
„Vyrábím si nové šaty. Obešla jsem řemeslníky a sesbírala, co by beztak vyhodili. Taky jsem prošmejdila skládku. Nechutné, ale vyplatilo se. Něco jsem opravila, něco směnila… Už skoro všechno mám, ale potřebuju mořidlo k barvení.“
Za pár dní se v šatech ukázala. Raxin jen zíral. Šaty byly prostého střihu a plné záplat. Zcela dechberoucí byla ale jejich zářivě žlutá barva s rudými vlnkami. Krásně ladila s Karmíninými ohnivými vlasy.
„Jsi moc šikovná, sluníčko moje.“
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit