DMD 2016

„Dneska budu vyprávět pohádku já, taťko.“
„Tak jo, tak začni.“
„Přišel šneček domů z práce, byl unavenej a hladovej a paní šnečková byla tak strašně pomalá, že za celej den nestihla ani uvařit polívku.“
„Kubiku, takhle to asi u šnečků nepujde.“ Usměje se taťka.
„No jo, jak mohl přijít domů, když má domeček na zádech!“
„Správně. A taky, jak se pozná pan šneček od paní šnečkový?“
„To nevim, vypadaj stejně, ne?“
„No právě, každej šneček je tak trochu pan a pani šnečková dohromady.“
„Takže si musí každej vařit polívku sám? To my jsme na tom líp, že máme mamku, viď?“

Některá zvířata mají zimní spánek a čistokrevný drabblista má spánek dokonce jedenáctiměsíční. Duben uběhl jako voda. Již čtvrtý takový měsíc je za mnou.
Opět přibyla další dobrodružství hrdinů mých fandomů, na posouzení čtenářů nechám, zda se změnili k lepšímu či ne. Občas se dostalo i na fandomy obecné. Letos v dubnu nezemřela žádná významná osobnost, na rozdíl od předcházejících dvou ročníků, takže náměty tohoto typu se nevyskytovaly.
Zbývá tedy napsat posledních pár slov. Nevím, co hlubokomyslného lze ještě sdělit. Každodenní tvoření literárních dílek je náročné, avšak duševně mne povznáší.
A teď už se jdu oddávat dalšímu mezisezónnímu spánku. Nebo ne?

“Steve?”
“Krucinál, Bruci, můžeš aspoň chvíli mlčet? Chci se vyspat,” řekl Steve a nahmatal potmě polštář. Pro případ, že by ho chtěl po Bruceovi hodit.
“Já právě taky, nemůžu prosím k tobě?”
“Co se děje?” Zeptal se Steve starostlivě.
“Nic, akorát tam Nicko dělá hrozný bordel.”
“Jsi si jistý, že se tu vyspíš líp?” Bruce souhlasně pokýval hlavou, “Tak fajn,” posunul se Steve víc ke kraji a nechal druhý polštář na místě.
“Děkuju,” zašeptal Bruce.
“Spi už,” přehodil přes něj Steve deku, “Dobrou,” dodal ještě.
“Dobrou noc,” odpověděl Bruce a políbil ho za odměnu na tvář. Steve se konečně usmál.

„Mám zavolat sanitku?“
„Ne, postřelení by nahlásili policii.“
„Takže co?“
„Takže mi podej pinzetu, jehlu a niť. A zelenou. Ach bože, nic jiného tu nemají? Tak zelenou.“
„Už jsem to párkrát dělal. Sáro, ty hlídej venku. To je ale patok.“
Obrovská postava nelidské vizáže rozrazila dveře. Jack nepřemýšlel. Vychlístnul netvorovi do obličeje obsah svojí sklenice.
„Padáme!“
Laciný motel za městem se osvědčil jako klidný úkryt pro potřebné zdravotnické úkony.
Jack se spokojeným zafuněním dokončil poslední steh.
A teď spát, přitulil se k Sáře. Sára se protáhla: „To byl zase den.“
„Mohlo být hůř,“ zamručel Jack.
„Aspoň jsem nemusel pít zelenou.“

"Koší, páníček nenapsal poslední letošní drabble! Už spí, úplně jako dřevo!"
"Hm, zkus ho poskákat."
Hop, tlap, skák, vrni vrni. "Ani se nehnul."
"Kašlem na to. Bodů má dost. Proč zas máme všechno oddřít my?"
"Ale Koší, on chtěl letos body všechny! Všech třiatřicet!"
"Říkám, Želvo, kašli na to. Jdem spát taky."
"Ne! Jsem zodpovědná drabblecí kočka a jdu to napsat!"
"Doháje, samotnou tě to napsat nenechám, to by to dopadlo. Počkej, jdu taky."
Košín se vydrápe z pelíšku, Želva do něj hbitě skočí.
"Díky, Koší, žes mi to tak hezky zahřála. Ať se ti pěkně drabblí!"
"Ty jedna..."
"Chrrrr..."

"Jdi se učit!" drtím mezi zuby, když počítám slova.
Nenaučím se nic. Počítač okupován bratrem.
"Vypadni!" zuřím.
"Drabble je důležitější než tvoje škola!" kontruje patriarcha.
Všichni se čteme navzájem. Poctivě kachničkujeme. Běda, když se opomene druhá identita.
Konečně usedám k práci, tu se vrací otec s říkankou. Nerýmuje se. Ani nemá rytmus. To nezabrání pětičlenné skvadře zarecitovat ji po návratu matce:
"Vinpike, Vinpike, Vinpike, všichni na něj kašlou!"
Večer ve znamení F5.
Po vydání informován esemeskou každý člen mimo domácnost.
Když pozdě, mazec. "Nezplodil jsem vás proto, abyste mi neposlali téma!"
Třicátého všichni slzí. Já především.
Asi neodmaturuju.
Jdu spát.

Kamenné městečko mezi horskými hřebeny.
Nad ním se tyčí skalnatý vrchol se zříceninou hradu. Jediná mohutná věž se čtyřmi baštami ostře ční proti zapadajícími slunci.
Dál už jen pustina, rozlehlá planina porostlá nažloutlou travou. Nad ní další hřbety.
Campo Imperatore, velice drsná, holá a fantastická horská země.
Hrad tone v růžové záři. Zvedá se chladný vítr.
Cestou dolů se stmívá. Do údolí už nelze dohlédnout. Jen sem tam na svazích svítí vesnice. Nebe zelená, temní. Přes hory se nese hlas vzdálených zvonů.
Jinak je slyšet jen vítr. Tady, daleko od civilizace, vládne ticho, žádné diskotéky, aut málo.
Čas jít spát.

"Já už jsem unavená," ozvalo se zpod deky. "Pořád do mě strkáš a chceš po mě příběhy. Copak jsem nějaká Šeherezáda?"
"Ještě jednou. Prosím."
Nevrlé zamručení za mými zády značilo souhlas. Převalila se na posteli a vystrčila hlavu nekonečných kučer plných tajemství ven na jarní světlo.
"Ale jenom jednou. Pak mě necháš spát. Přísaháš?"
"Na co bych měla přísahat?"
"Hmm... Přísahej na dinosauří kachňátka. Když to nesplníš, budou ti bloudit sny a štípat tě do krku."
"Jako kdybych už takhle neměla divný sny. O utopickou nadvládu slonů jsem si snad říkala? Dobře, přísahám."
"Jaké je téma?"
"Velké srdce, malý mozek."

Poslední téma, to to uteklo... už po prvním týdnu jsem se nemohla dočkat, až bude konec, přišla jsem si úplně mimo a taky jsem začala rychle litovat svýho předsevzetí, že letos napíši VŠECHNA témata. ALE! podařilo se, jen pár bonusů jsem přehlédla, páč mám rychlej odkaz hned na "přidat obsah". Příští rok to změním, čestný slovo.
Některá "dílka" jsem tvořila v šest ráno, cestou do školy, některá krátce před půlnocí. Tak se těším, že si ve vlaku znovu přispim a večer budu taky moci padnout za vlast, beze stresu, že to téma musím vymyslet, protože jsem si to prostě slíbila.

"Dobrou noc, Miss Matty."
"Dobrou noc, má drahá. Bůh s tebou."
Sotva dokončila modlitbu, když se ozvalo lehounké ťukání na dveře. Ve světle jediné svíčky vypadala paní domu vyděšenější, než možná byla.
"Mary dear, odpusť, je mi to nanejvýš hloupé..."
"Copak se stalo? Třesete se, pojďte dál."
"Děkuji, díky... já... budeš si myslet, že jsem hloupá, ale... víš, jak mi zůstal ten dětinský zvyk, že před spaním hodím pod postel klubíčko?"
"Vím, jistě."
"Dnes se nevykutálelo na druhé straně. Dívala jsem se pod postel, není tam. A teď tam mám spát?"
"Nesmysl, Miss Matty, samozřejmě. Budete spát tady se mnou."