DMD č. 6. pro 6. 4. 2013. Téma: Klácení zmijí

Nálada ve společenské místnosti se pohybovala někde na úrovni rozepsaného pojednání, přesto však nikomu neuniklo, když se Hermiona najednou zakuckala, zrudla a zvedla si učebnici zaklínadel těsně před obličej. Ron po ní okamžitě chňapl.
„Podívejte, tady je zaklínadlo na klácení zmijí!“ prohlásil pobaveně Ron a začal hlasitě předčítat: „Zaklínadlo toto velice složité jest, zmiji nebezpečnou však spolehlivě zklátí.“ To už zpozorněli i Fred a George.
„Copak Hermiono, ještě jsi žádnou zmiji nezklátila?“
„Takové klácení zmijí, to je totiž ohromná zábava.“
„Měla bys vidět, jak se u toho kroutí.“
Harry se ušklíbl. „Tak nevím, který z vás by chtěl zklátit Malfoye.“

Stojím na louce. Tráva mě studí na nohou. Vítr přináší vůni jehličí. Slunce se schovává za mraky.
Nedaleko stojí muž. Znám ho, i když nevidím jeho tvář. Vím kým je, ale jméno nepřichází. Jen strach.
Před ním se v trávě kroutí hádě. Důvěřivě se obtáčí kolem bot. Naivní. Ztracené.
Muž se krutě usměje a najednou malou zmiji svírá. Tiskne její tělíčko v dlani. Stále víc, stále bolestivěji.
Nemohu se pohnout... dýchat... myslet.
Sleduji, jak jí upouští na zem.... vlna bolesti mě strhává k zemi.
V jeho ruce se objeví hořící bělostná látka... mé tělo zachvátí ničící žár.
A pak… procitnu.

PERSEUS: Sklátil jsem tu lítou stvůru, skolil jsem tu prokletou!
SBOR: Kde jest krev její, kde jsou její údy? Dovol nám je popatřit a radovat se z tvého vítězství!
PERSEUS: Jaké údy, jaká krev? Pravím, že jsem ji sklátil!
SBOR: Tvé tělo neproměnilo se ve studený kámen, když dotkl ses jí?
PERSEUS: Buď ujištěn, že část mého těla v kámen se promě…
SOFOKLÉS (vztekle): Co to je? Nedělejte ze mě druhořadýho Aristofana!
PERSEUS: Takhle se to událo!
SOFOKLÉS: Už o tobě nenapíšu ani slovo! Zmiz!
SBOR (zpívá): Autor statečný vítězí nad hrdinou svým.
SOFOKLÉS: A vy mi taky… pijete krev

„Baldricku, válka má jediný účel. Dostat se z ní pryč. Bohužel většina vojáků jde tou nejhloupější cestou - přes frontu,“ řekl Edmund.
„Chcete dezertovat, pane?“
„Pořád. Jenomže dějiny Anglie jsou lemovány šibenicemi, na nichž se v lehkém jihozápadním větříku klátí moji předkové. Já jsem poslední z rodu Blackadderů. Musím být opatrný. Ty ovšem žádné rodové zatížení nemáš, krys je dostatek.“
„Chcete abych dezertoval, pane?“ řekl Baldrick.
„Chci, abys otrávil generála Melchetta.“
„To nám generál nejspíš nedovolí, pane. A rod Baldricků se taky nechce klátit.“ Baldrick hrdě vypjal hruď. „My umíráme vestoje.“
„Já vím. A po uši v blátě,“ povzdechl si Edmund.

Zvon vyzváněl, zvuk se nesl přes poničená pole i spálené lesy. Byl svatý Jiří. Zima i vojsko, zdálo se, odtáhli, ale pořád byl hlad. Po cestě spěchali Kaška se Štěpánou. Poutě a modlitby byly řešením, i když oba měli pocit, že ty jejich nebyly vyslyšeny.
Štěpána zakřičela. Polekaně ukazovala na dvoubarevného hada, který ležel přes cestu.
„Pomoz, muži!“ pištěla.
Kaška uchopil hůl. Zaváhal.
„V Irsku nejsou žádní hadi, u nás máme zmije jako vy tady. Zmiji nejlíp zabiješ holí, pevně ji sevřeš a...“ Tělem mu projelo známé příjemné mrazení.
Pak jím zacloumal vztek a jednou ranou přerazil zmiji v půli.

Pan učitel nás vzal za město a pravil: „Rozhlédněte se, děti, jak jaro všechno probouzí. Každý z vás namaluje dnes nějakou květinku.“ Ale Svobodová Eva se bála, že jsou v hájku zmije, pročež jsem našel klacek a bušil jsem s ním do trávy, abych všechny hady vyplašil a Bejval Antonín pronesl polohlasem: „V březnu hadi, no jo, holka.“ A pan učitel mě viděl a pokáral mě: „Bajzo, Bajzo, takto se chováme k přírodě?“ Pročež Jirsák Čeněk pravil: „On za to nemůže, on je zamilovaný.“ Pročež jsem si řekl, že s ním do smrti smrťoucí nepromluvím, se šlejškou, protože je takový.

Kouř a zápach střelného prachu. Šedá clona halila palubu jako pohřební rubáš, přestože děla už dávno mlčela. Frances se zvedla na koleno. Jako ve snu se rozhlédla kolem. Pak její pohled padl na Lindsaye. Opíral se o pahýl stěžně, jen pár kroků od místa, kde ještě před pár okamžiky ležel Elliot. Zatmělo se jí před očima.
„Vy! Vy zatracenej hade! Zabiju vás! Za Harveyho i za Elliota... Mizernej sabotére!“
Skočila po něm dřív, než si vůbec uvědomila, co dělá. Kouřem se blýskla čepel nože. Ránu však nedokončila. Svěsila ruku a zapotácela se. Pozdě jí došlo, že právě napadla nadřízeného důstojníka.

Ne, tohle musí být sen. Prostě musí, teď se štípnu... Au! Co teď?

"Glorie, stůj při nás!" dávám se na modlení přímo na Hogu.

"Co se modlíš?"

"Modlení ke Glorii může mít jen jedinej důvod: V DMD vyšlo nové téma a nic mě nenapadá!"

"To je strašné!" Já tu ironii slyším, Oří! Ale ignoruju.

"Přesně tak! Co mám, u Glorie, vymyslet na téma Klácení zmijí?"

"Svatý Petr ti nic neříká?"

"Klátil zmije?" Nafackuj si za tu poznámku, nafackuj!

"To nikdo neví, jak ty hady odehnal, nebo co s nima dělal, ne?"

"Merline, svatí jdou mimo mě, ale nebyl to Patrik?"

Před měsícem
Jahoda: "Jo, Indové! To jsou ty, který tancujou s těma zmijema, že jo?"
Učitelka: "No, skoro. Až na to, že jsou to kobry a tancují samy, bez Indů."
Jahoda: "Já bych si trsnul i se zmijí."
Učitelka: "To by vám bylo k ničemu, zmije nemají hudební sluch."
Jahoda: "Včera jsem hrál jedný zmiji na kytáru a vona se nádherně klátila do rytmu."
Učitelka: "Na základě jedné zmije přece nemůžete soudit, že zmije mají hudební sluch. Udělejte experiment, sežeňte víc zmijí, zahrajte jim a uvidíme, co z toho bude."

Dnes
Jahoda: "Měla jste pravdu, ostatní se klátily zcela náhodně."

Tísifoné nebyla ve službě, tak se tvářila blahovolně a zlobila se jenom trochu na svoji maličkou Deinó, která rozházela nádobí, rozlila kaši a ještě před chvílí řvala na celé kolo. Teď si hrála někde pod stolem, ani nebyla vidět. „Co děláš, příšerko?“ Číhám.“ „Dobře, číhej.“
Tísifoné přidala do polévky žabinec a hledala nůžky na pažitku. Nikde nebyly. Přísahala by, že je položila na stůl.
Dokončila polévku, dala se do žehlení.
„Co děláš, malá obludičko?“ „Klátím zmije.“ Tak dobře … počkat!“ Odhrnula ubrus. Zpoza stolu vylezla úplně holohlavá malá erínye. Asi třicet hadů bez konečků ocásků se rozlezlo do všech koutů kuchyně.

Nad ležením rytířů kruhového stolu svítalo a hrdinové se připravovali na další střet s Římany. Tráva byla ještě mokrá od rosy, ptáčci vesele prozpěvovali a Edvin se vydal na průzkum okolí.
Na nedaleké louce zastihl muže černých vlasů a evidentně nižšího stavu, kterak podivně poskakuje mezi drny s ještě podivnějším kopím v ruce. Raději to šel prověřit, co kdyby to zas byl nějaký čarodějný poskok od Morgany, a zeptal se jej, co tam jako ráčí dělat.
„Szukam żmije,“ odpověděl sedlák, jako by to tady byla běžná věc, a Edvin už se radši na nic neptal. Ti Slované jsou fakt blázni.

„... šla po lese s košíčkem, já jsem na ni vyskočil ze křoví a říkám: ,Tak co, jak to de?' ona nejdřív oprndávala, ale viděl jsem jí na očích, že to taky chce, chápeš. Protože jsme neměli kondom, nasadil jsem si zmiji... Vyhrál jsem sázku, Jacku. Vyspal jsem se první s Červenou Karkulkou. Jsem největší kanec ve vesmíru.“
Jack Harkness se usmál.
„Takže... technicky vzato jsi sklátil zmiji a ne Karkulku.“
„Eeeeeeh!?“ Vykoktal Chuck Norris.
„Omluv mě,“ mrkl na něj Jack a odcestoval časem i prostorem.
***
„Já snad dneska k té babičce nedojdu,“ pomyslela si o patnáct minut později Červená Karkulka.