Equilibrium RPG

Dneska už to není, co to bejvalo. Kam se ten svět řítí? Jó, to za mejch mladejch let… Ale ty mladý dneska? Darmo mluvit!
Našemu řemeslu se pořádně nevěnujou, neví, co by, líný jsou až hanba, nic je pořádně nebaví, nezajímá, kdepak hledat u nich nějakou zvídavost a kreativitu!
My vymejšlely různý variace známejch lektvarů a snažily se přijít i na něco novýho, ale ty dnešní holky? Škoda slov!
I na to lítání koštěti jsou líný.
A sabaty? Taky škoda slov! Ani ustrojit se pořádně neumí!
Tuhle přišla jedna taková, a co myslíte, že měla ve vlasech? Čerstvě nařezaný kočičky!

Historicky vzato byly Edvinovy dubnové dovolené nezřídka provar a on kolikrát zvažoval ukončení tradice. Jen považte...
2011: To nemělo hlavu ani patu.
2012: Taky ne, v budoucnosti.
2013: Stal se rytířem kruhového stolu.
2014: S Batmanem a Dorotkou procestoval Říši divů.
2015: První série, postapokalyptická hra s Vortigauntem a Psem.
2016: Zapomenuté říše s Edwinem Odesseironem a Elminsterem.
2017: Ragnarök.
2018: Pirátské dobrodružství s Dlouhým Johnem Silverem a Pirátem Kapitánem.
2019: Nicnedělání s Geraltem z Rivie a Janou z Arku.
A 2020: Duna s Rickem Sanchezem a Catherine Morlandovou. Dobrodružství opravdu poslední, neb pojedenácté by to nedal.
Ne v dubnu.

„...a to je vše, přátelé,“ ocitoval si Rick závěrem svého vyprávění o putování červem jedno animované prase a zakončil to již vlastním: „seru na vás, jdu domů.“
Tím Edvina ani Catherine nepřekvapil. Tím, že před otevřením vlastního portálu zpátky do domovské dimenze C-133 otevřel ještě jeden pro ně, už docela jo. Copak to pro něj nebylo plýtvání energií?
„No moc nevejrejte, to je kalibrační portál v rámci testování,“ odsekl, prošel svým zeleným kruhem a nadobro zmizel ze scény.
Pravda byla ovšem taková, že se mu s nimi docela dobře kalilo a takovým lidem byl po sežrání šaj-hulúdem ochoten trochu pomoci.

Červ plul dunami a Edvin na jeho hřbetě si připadal jako… no trochu víc jako bůh než obvykle. Sledoval písky, hlídal rychlost a kochal se, byl to takový fremenský ekvivalent jízdy po osamělé cestě s jednou rukou na volantu a básní na rtech. Vlasy mu vlály ve větru a náhle přišel nápad.
„Když poslouchá nás tenhle žížal již, co tancem trochu zpestřit jeho pouť?“ A rovnou sahal po Meči rovnováhy, že trochu přidá na kroucení.
Byla to tedy vůči majestátu červa trochu prasárna, ale chvíli jim to toleroval, než se mu to přestalo líbit, urval se a spolknul jim Ricka.

Těžko by jeden našel všestrannější trojici než tu, co se právě nacházela v poušti, v dunách Arrakis.
Edvin Kaapo Harmaanen byl nižší bůh básnictví, pivovarnictví a antikoncepce, zkušený šermíř, lovec upírů, cestovatel časem a rovněž bývalá zdravotní sestra. Rick Sanchez byl geniální vynálezce, kyborg s mnoha vlastními vylepšeními a obstojný rockový zpěvák a kytarista, co zničil několik planet a stvořil minimálně jeden vesmír. Catherine Morlandová byla nadšená hráčka kriketu, zvládla odříkat Gayovu bajku O zajíci, který měl mnoho přátel, a domluvila se francouzsky.
Nicméně pouštního červa zatím nikdo z nich nezkrotil, takže to do svého repertoáru museli zařadit jaksi zrychleně.

Zatímco v síči se pracovalo na armádě, Rick s Edvinem a Catherine mohli nerušeně paběrkovat bojiště a stavět ze smetí generátor portálu zpátky domů. Ovšem jenom do chvíle, kdy se ukázalo, že i Rickovy prášky mají svoje limity.
„Já se omlouvám, ale...“ oslovil je jeden z fremenů a Rick, sotva se ohlédl a spatřil za ním jeho dvě ženy, drsné to dcery Arrakis, se musel plácnout do čela.
„Sorry, kámo, mně nedošlo, že ne každej tady má doma Kodetovou...“
„Cože?“
„...tohle by mohlo pomoct. Plus tma, víš jak.“
A podával mu škrabošku, černou latexovou masku pro fajnšmekry a papírový pytlík.

Bylo to hlasité, bylo to epické a byla k tomu spousta pyrotechnických efektů. Skupina se do toho opřela od samého začátku, dala si na svém výkonu fakt záležet a v záři vycházejícího slunce zbarvila pódium krví. Krispely řinčely, ručnice hřměly, výbuchy rezonovaly a ranění sténali. Edvin si dokonce střihl krátké sólo a s nostalgií zavzpomínal na to, jak před nějakými dvěma tisíci let působil v garážové kapele Deset malých upírů. Dnešní představení bylo na poněkud vyšší úrovni.

Od dvou přihlížejících sklidili všichni přeživší účastníci nadšený potlesk a Rick dokonce projevil zájem o přídavek, neb takovouhle symfonii už prý dlouho nezažil.

Nechali Stilgara spát, užili si zbytek noci a ráno zjistili, že jsou fremeni ještě odvážnější, než se večer zdálo. Naíbové totiž rozhodli, že plánovaný nájezd na nedalekou základnu harkonnenských vojáků navzdory kocovině přeci jen provedou, a jakmile poklidili těch pár nevysvětlitelně přítomných dopravních kuželů, šli se všichni oblékat a vybavit arzenálem přítele Ricka. Netrvalo dlouho a ze síče vycházel zástup odhodlaných bojovníků, s vycházejícím sluncem v zádech a jen trochou zbytkového alkoholu v žilách.

„Sto ku jedný, že všichni zhebnou,“ konstatoval Rick ležérně, jak se tak za nimi koukal, a Edvin nemohl nesouhlasit.
Přesto popadl filtršaty a vyrazil za nimi.

Fremeni byli vždycky národ odvážný, nepřátel se nebáli, na množství nehleděli a vody ke svému životu mnoho nepotřebovali. Měli tedy s Rickem i Edvinem dost společného, o sympatie nebyla nouze a když Rick v předchozím drabblu navrhl kalení, nebáli se toho.
Rozhodně v tom však byli zdrženlivější a skoro to vypadalo, že si to vůbec neužívají. Dva návštěvníci tak byli za dozoru třetí, nezletilé, nuceni zeptat se jich, jestli jsou jako sračky nebo co, že se bojí úplně obyčejného maratonu v chlastání.
To bylo najednou bití do prsou, to bylo najednou holedbání!
Nakonec vyvalili i sud s archivní vodou života.

Někteří lidé po konzumaci koření vidí do budoucnosti, ale to, co sledoval Edvin, vypadalo spíš jako titulky od Monty Pythonů. Začalo to kýchajícím netopýrem, kterého pak někdo šoupl do burgeru a špatně propekl, toho následovalo největší domino, jaké kdy v životě viděl, a na konci byla Země, jak si ji nepamatoval. Pozoroval kozy v tichých ulicích Llanuwchllynu, Godzillu ve vylidněném Tokiu a taky několik létajících talířů, které se planetě vyhnuly uctivým obloukem.
Když se do hlavní síně vrátil Rick s tím, že při výrobě špinavé bomby možná vynalezl muad‘dibí chřipku a asi by bylo lepší chvíli nevycházet, vůbec ho nevnímal.

Rickův proslov k obyvatelům jeskynní pevnosti byl krátký a Edvin se s ním překvapivě ztotožňoval. Řekl prostě Fremenům, že neměl v úmyslu jim lézt na píseček, že vypadne, jakmile bude moct, a že zabije všechny včetně žen a dětí, pokud ho budou dál srát a nevrátí mu placatici.
Pak se začal i ptát a zjistil, že Atreidy zatím nikdo nezná a že stále úpí pod Harkonneny. Když si ještě postěžovali, že zbraně a jejich součástky kupované od pašeráků jsou strašlivě drahé, prohlásil, že v takovém případě jim může postavit pár kanónů a atomovek z obyčejného písku.
Najednou byli skoro kamarádi.

Samotný sborový zpěv jim propuštění z cely nezajistil, nicméně Edvin u mříží jisté pozitivum zaznamenal.
„Jak zdá se, zmizla od nás všechna stráž, tak na útěk je možná vhodný čas?“
Slečna, jež se jim v pauze konečně představila, v očekávání napětí zbystřila, Rick nikoliv.
„Tseh, těmhle fremenskejm jelitům uteču i vožralej,“ odfrkl si, leč než ho na nepříjemnou skutečnost, že placatky jim jelita zabavila, upozornil bůh básnictví, pivovarnictví a antikoncepce, přišel na to sám. „Nebo nahej, ať to má koule, co vy na to?“
Na potvrzení výzvy nicméně nečekal a Edvin se vůbec nedivil, že nebohá Catherine Morlandová hrůzou omdlela.

„Pán je suchar, huh?“ ucedil děda, když se mu nedostalo očekávané plácavé odpovědi, ale na omluvu dotčené slečně to nevypadalo. „Dobrá, jak chcete, ať je po vašem. Já jsem Rick Sanchez, nejchytřejší savec ve vesmíru a v tuhle chvíli jedinej z nás tří, kdo má šajna, kde to kurva jsme. Tak šoupejte nohama a sledujte, jak nás z toho dostanu...“
Kdyby pak jenom zakopl o šutr a padl držkou do písku, bylo by to jistě humorné.
Jenže on zakopl o šutr, padl držkou do písku a z toho písku vyskákala hromada ozbrojenců s modrýma očima, což ten vtip trochu zabilo.