Historie

Obrázek uživatele Lady Peahen

Dekameron 1776 - první vydání

Drabble: 

Letošní předsevzetí napsat sérii sice skončilo spíše jako několik volně provázaných epizod než jako seriál, ale o to více odpovídá vybranému titulu.
Souhrnné vydání v PDF můžete stáhnout zde:

DEKAMERON 1776

Za ilustrace opět děkuji @john_in_london.

Vzhledem k obsahu lehkého erotického dusna doporučuji přístupnost 15+

Závěrečná poznámka: 

Pro případ tisku: Kniha nemá desky, první strana má být tedy vytištěna vlevo. Ale to jste si asi stejně všimli;)

Obrázek uživatele Apatyka

Jen pár jmen

Úvodní poznámka: 

Do výběru zařazuji tohle drabble hned ze dvou důvodů; jednak proto, že se nedočkalo žádného komentáře a taky proto, že ačkoli se mi některé jiné kousky líbí víc, tohle se napsalo úplně samo. A je pro mě hodně důležité.

Psáno mimo seriál na téma "My se nedáme".

Drabble: 

Pražské povstání, osvobození Prahy, oslavy vítězství… To všechno známe, o tom všem jsme se učili, to není nic nového.
Tak jenom pár jmen: Generál Sergej Nikolajevič Vojcechovskij (zemský vojenský velitel v Brně). Kníže Petr Petrovič Dolgorukov (politik). Geograf Petr Nikolajevič Savickij (člen eurasijského hnutí). Kníže Konstantin Alexandrovič Čcheidze (spisovatel). Plukovník Sergej Alexejevič Fjodorov (publicista). Architekt Nikolaj Pavlovič Paškovskij (projektoval například kostel sv. Anežky a patronů českých v Praze na Spořilově).
Ve skutečnosti byly po osvobození Československa do SSSR odvlečeny stovky emigrantů (z nichž část měla československé občanství (!)). Vrátily se jich řádově desítky. Někteří později spolupracovali s STB. Jiní raději zemřeli.

Obrázek uživatele Eso Rimmerová

Poslední statečný

Fandom: 
Drabble: 

Hiró Onoda byl odhodlaný se nevzdat. Nikdy. Přestože již roky neopustil džungli a byl zcela odříznutý od okolního světa. Přestože ho bombardovali letáky plnými lží. Přestože vojín Akatsu opustil své druhy ve zbrani a vzdal se nepříteli. Přestože místní přisluhovači Američanů zastřelili jeho zbývající dva muže. Přestože za ním poslali toho pomateného mladíka, který se ho snažil přesvědčit, že jeho boj je zbytečný.
Pak za ním ale přijel major Taniguči – tedy vlastně pan Yošimi Taniguči, knihkupec – ve staré, moly prožrané uniformě a předal mu své poslední rozkazy.
Psal se rok 1974 a pro Hiróa Onodu právě skončila druhá světová válka.

Obrázek uživatele Rorico

Bytosti

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Duben 1945
České pohraničí

Drabble: 

Dlouhý průvod se vlekl opravdu žalostným tempem. Rychleji to ale opravdu nešlo.

Mohlo by, ale bylo tam příliš mnoho "kdyby". Kdyby bylo víc jídla. Alespoň posledních pár měsíců, když ne posledních pár let. Kdyby bylo vhodné oblečení. Kdyby byly nějaké léky. A ještě nespočet dalších kdyby.

Průvod se sestával z bytostí, které měly-li by tyto "kdyby", vypadaly by jako obyčejní lidé.

Doprovázelo je několik desítek bytostí, které jako lidi vypadaly, ale lidmi nebyly.

Ti, kteří šli poslední, vlekli své nohy ještě obtížněji než ostatní. A všem bylo jasné, že je jen otázkou krátkého času, než své nohy už nikdy neuzvednou.

Závěrečná poznámka: 

Tak to máme hotové. Nevím, proč jsem zakončoval letošní sezónu drabbly na taková témata, ale nějak mi to prostě přišlo na mysl.

Děkuji všem, kteří mě četli a komentovali (stejně jako všem, kteří si to třeba ještě přečtou :)), doufám, že jste si to užili a že jsem vás potěšil, pobavil, v patřičných chvílích zarmoutil a sem tam třeba dal námět k přemýšlení.

Těším se s vámi zase na další sezónu :)

P. S.: Slibuji, že se právě teď vrhám na vás a budu dohánět čtecí a komentovací resty. :)

Obrázek uživatele Ježek

Opona

Fandom: 
Drabble: 

Třásla se mu ruka. Vůbec nemohl zamířit. Vlastně ani nevěděl, proč to pořád zkouší. Odevzdaně si povzdechl. Stejně to nikdy nedokáže.

Opatrně odložil samopal na lavici. Opřel se rukama o dřevěné zábradlí a pozoroval postavu plížící se směrem k ostnatým drátům. Ten muž neměl šanci. Nejspíš ho budou mučit. Mohl by mu to usnadnit, stačil by jediný výstřel. Znělo to tak jednoduše.

Nechat někoho projít se rovnalo sebevraždě. Nechtěl ani vědět, co by mu udělali, kdyby zjistili, že nesplnil svou povinnost. Ale tentokrát to byl poslední člověk, kterého nechal projít.

Psal se rok 1989. Pohraničník ani netušil, že má pravdu.

Neviditelný fandom: 

Poslední z rodu Štaufů

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Nechtěla jsem končit tak depresivně, ale to téma mě prostě navedlo tímhle směrem. A ještě se neloučím, možná bude i veseleji.

Drabble: 

Stále stejný pohled z okna na cihlové zdi, paláce a pyšné věže města, které mu vzalo svobodu.
Takhle dopadl syn vládce nezměrné říše na severu i jihu. Nejmocnějšího panovníka křesťanského světa, obdivovaného i nenáviděného císaře Fridricha.
Syn nepocházel z manželského lože, přesto měl nosit korunu. Hájil otcovy zájmy na moři i na souši, dokud nepadl do rukou nepřátel.
Otec dávno zemřel, po něm i královský bratr. Další císařovi potomci skončili pod katovým mečem. Naprostá zkáza kdysi slavného rodu.
Zbývaly jen básně. Alespoň na křídlech veršů unikal z těsných zdí, do úrodné Apulie, na Sicílii, kde kdysi zářil zlatem otcův trůn.

Závěrečná poznámka: 

Enzio, nemanželský syn císaře a sicilského krále Fridricha II., jeden z posledních členů slavné dynastie Štaufů. Byl oblíbeným a věrným císařovým synem, oženil se s dědičkou sardinského království, ale papež dosáhl rozvodu. Ve válce císaře se severoitalskými městy padl nakonec do zajetí a byl uvězněn v Boloni. Císař usiloval o jeho propuštění, ale brzy nato zemřel a Enzio už zůstal v zajetí navždy.
Papežové se stali nesmiřitelnými nepřáteli Štaufů a po smrti Fridricha naprosto odmítali nástupnictví jeho potomků. Král Konrád, Fridrichův legitimní syn, brzy zemřel, potom Sicílii a jih Itálie ovládl císařův další nemanželský syn Manfréd, proti němu vytáhl francouzský princ Karel, kterého papež prohlásil sicilským králem, vyhrál a Manfred byl popraven. Později do Itálie vytáhl ještě mladičký císařův vnuk Konradin (syn krále Konráda), ale byl rovněž poražen a popraven. Zbyl tedy Enzio, který byl ale do konce života, přes dvacet let, zajatcem v celkem luxusním vězení v Boloni. Proslavil se ještě básněmi, které ve vězení skládal.
Přesně vzato se mi nechce dohledávat, kdo byl úplně "nejposlednější", žily ještě samozřejmě také sestry a nějací potomci, kteří už ale stejně za Štaufy považováni nebyli, takže to berme plus mínus.

Obrázek uživatele Keneu

Příběhy nikdy nekončí

Úvodní poznámka: 

A na závěr jako už tradičně jeden multicrossover.
Většinu DMD jsem strávila doma na home office. Děkuji, že jste mi to pomohli přečkat při zdravém rozumu – prostě přečkat. Jsme všichni naprosto úžasní. Ještě bych měla dnes napsat tři drabble, ale už ne pod touhle identitou.

Drabble: 

Poslední spojenectví elfů a lidí vytáhlo proti Sauronovi a zvítězilo. A najednou stojí před Helmovým žlebem elfové.
Poslední hrdina, barbar Cohen, se vydal na Dunmanifestin, aby vrátil bohům oheň. Naštěstí je tu posádka Luňáka a zachraňuje Zeměplochu před katastrofou.
Avatar Aang je poslední vládce větru na světě. Totiž dokud se mu nenarodí syn Tenzin a neobnoví slávu vzdušných nomádů.
Poslední samuraj padl v bitvě o Širojamu. Ale jejich vnitřní síla, filozofie i kultura žije v Japonsku dál. A nejen tam.
Slovní spojení poslední soud zní velmi definitivně. Ale buďme k sobě upřímní – nikdo z nás nemůže rozumem obsáhnout Nevýslovný plán.

Obrázek uživatele Blueberry Lady

Herkules na trůně

Drabble: 

Nejspíš při něm stáli bohové štěstěny už od narození. Umírali jeho bratři, bratranci, strýcové a nakonec, jako náhodou v den jeho osmnáctých narozenin, i jeho otec. Měl být první mezi rovnými, ale chtěl být první nad prvními. Učence převyšoval výřečností, nepřátele bojovností, lid uchlácholil chlebem a hrami, stal se Herkulem. V oděvu ze lví kožešiny vystupoval v amfiteátru, porážel šelmy i zástupy gladiátorů.
Nakonec mu vaz zlomili milenka, komorník a praetorián. Svorně ho otrávili, uškrtili a vymazali z dějin.
První mezi prvními se tak stal nejposlednějším z posledních.*
-------

*A mohlo u toho i zůstat, kdyby ho býval nehrál Joachim Phoenix.

Závěrečná poznámka: 

Císar Commodus byl nejspíš stejně jako mnozí jiní z řad římských císařů trochu blázen.
Ale na Phoenixe se prostě nedá zlobit. :D

Neviditelný fandom: 
Obrázek uživatele Lodní šroub

Odjezd

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Drabble tentokrát spíš historické. Podle skutečných událostí. Povolání a obor protagonisty patrně uhodnete. Po pořádném googlení možná zjistíte i jméno :)

Drabble: 

Silnice je prázdná. Autem smí jezdit málokdo.
Před ním je fronta a v zádech taky, ale tamtu potkat nechce.
Sotva dopsal knihu. Musel ji nechat v kanceláři, nechal tam úplně všechno, včetně přihlášky do strany.
Jenže co měl ksakru dělat, když chtěl sehnat dobré místo v oboru?
O které si může nechat jen zdát. Patrně o jakékoli stálé práci. Do konce života.
Ten není daleko. Vždycky měl mizerné zdraví.
Možná už zítra.
Jak měl sakra vědět, že to takhle dopadne?
Slunce vykukuje zpoza mraků.
Povzdech.
Slunce neví, co se děje.
I kdybychom se tady pozabíjeli navzájem, vesmíru to bude jedno.

Středověké město trhů

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Cestovatelská vzpomínková. Snad se někomu bude líbit.

Drabble: 

Bělostné město Provins na kopci, obehnané mohutnými hradbami, patřívalo k sídlům vznešených hrabat z Champagne. Jejich dvůr míval lesk téměř královský a lákal proslulé trubadúry.
Snad ještě víc však město proslavily středověké trhy. Přicházeli sem kupci ze všech koutů dostupného světa. V uličkách z bílých domků prokládaných dřevěnými trámy zněla neuvěřitelná směsice jazyků. Pod klenbou tržnice se vedle vlny blyštělo hedvábí, vzácná orientální koření voněla dálkami. Chybět nemohly plátky purpurové růže z Provins, chlouby města.
Když se však obchodní cesty odklonily, město upadlo v zapomnění.
Nyní se však každým rokem probouzí z šípkového spánku a jeho dávná sláva zase ožívá.

Závěrečná poznámka: 

V 11.-13. stoletím se v severní Francii, kraji Champagne, protínaly hlavní obchodní cesty a na jejich křižovatce vyrostlo město Provins. Svého času tu bývaly snad nejslavnější evropské trhy a asi i proto tu sídlila hrabata ze Champagne, příbuzná francouzských králů (např. ve 12. století dal Ludvík Sedmý provdal za jednoho z nich svou dceru Marii a sám se napotřetí oženil s hraběnkou Adélou). Během křížových výprav přivezli páni z Champagne z Orientu sytě zbarvené růže, které se staly symbolem města a pěstují se tu dodnes.
Jenže po přesunu obchodních center do flanderské oblasti trhy zanikly, upadla i moc místních pánů a Provins v podstatě usnulo na staletí. Díky tomu se tu zachovalo úplně nedotčené úžasné středověké město s hradbami. A v červnu se tu konají velké historické slavnosti připomínající proslulé trhy.

Obrázek uživatele Lee

Proti šílenství

Fandom: 
Drabble: 

Přemýšlel o vesmíru, o hvězdách, o nekonečnu… aby nezešílel. Pak přišla chvíle, kdy už se v dalších úvahách bez číselných údajů neobešel. Ale co počít? Mnohé z nich zapomněl a miniaturním okénkem by neproletěl ani ptáček, natožpak kniha. Z vězeňské knihovny mu nosili vždy jen jednu knihu na deset dní a většinou to byl nějaký pamflet.
Modlil se, prosil Boha o pomoc. Když mu pak o hodinu později přistála v cele učebnice astrofyziky, na nic nečekal. Dva dny nato si náčelník věznice knihy povšiml, bachař mu ji obratem vytrhl, ale bylo pozdě. Všechno, co potřeboval, se už mezitím naučil nazpaměť.

Závěrečná poznámka: 

Příběh ze Solženicynova Souostroví Gulag. Zpracovala jsem ho hůř než on, ale tak mě zasáhl, že jsem ho prostě musela napsat.

Obrázek uživatele Naughtilus

Thrice Upon A Time At St.Omer Airfield

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Do třetice všeho dobrého se podíváme k JG 51, za nebohým Wernerem.
Tedy, no, dobrého...posuďte sami.

http://www.sosaci.net/node/38145
http://www.sosaci.net/node/40624

Drabble: 

Jednotka se připravovala k přesunu na východ.
"Wernere," oslovil mladého poručíka velitel eskadry, "zaleť s touhle depeší do Abbeville. Vezmi si Bückera, Messerschmitty už jsou zabalené na převoz."
Se zmíněným cvičným dvouplošníkem kdosi kdysi přilétl, a stroj už u eskadry zůstal.
Dva mechanici se povalovali na trávě a pozorovali jeho odlet.
"Ty, Heinrichu, kdy jsme naposled dělali údržbu na tý stojednatřicítce?"
"Ani ti nevím, Hansi. Ale to bude v pohodě, co se na tom může potentovat?"
O půl hodiny později, vysoko v oblacích, se náhle ozval ošklivý zvuk a z dvouplošníku byl rázem jednoplošník.
"Ah fick mich, nicht schon wieder..."

Závěrečná poznámka: 

Radsi poznamka pro kontrolory: to jako ze se uTRHlo horni kridlo...

Obrázek uživatele Tora

Když dojde voda...

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Střítež u Jihlavy, 26. července 1872

Drabble: 

Muži kmitají sem tam, snaží se zachránit, co se dá.
„Strhněte tuhle zeď,“ rozkazuje velitel. Horko vysušuje hrdlo, saze nutí ke kašli.
Stříkačka, z které doposud padal proud vody na hořící budovu, zarachotí a zmlkne. Požární hadice splaskne, muž, který ji drží, strne.
„Veliteli! Došla voda! Ve studni už nic není!“
„Sakra! Zrovna teď, už to vypadalo, že ten oheň zdoláme! Jiná studna?“
„Není, pane!“
„Pozor!“ ozve se křik, vzápětí ohromná rána. Zeď varny je stržena. Veliteli zajiskří v očích.
„Sem s hadicemi!“
Pivovar ve Stříteži je jediným místem, o němž se ví, že tam byl požár uhašen mladým pivem.

Závěrečná poznámka: 

Doufám, že strhnutí zdi se bere též za trh. Trhnout požárními háky museli určitě...

Zdroj: Stanislava Jarolímková - Co ještě nevíte o životě našich předků

Obrázek uživatele Blueberry Lady

Tržnice

Fandom: 
Drabble: 

Klokotání řemeslných nástrojů, pravidelný rytmus kovářova kladiva, šum nedalekého potoka, zpěvné hlasy dívek s malovanou keramikou, drsné volání řezníka od masného krámu, smích a smlouvání, capkání bosých dětských nožek v bahně i nekonečné škemrání o almužnu. Vůně čerstvého chleba, vzácných koření, štiplavé rybí šupinky, lákavé chutě uzeného, pot stovky nemytých těl. Provolávání vrchnostenských příkazů, babylon jazyků z křižovatky, vyděšené výkřiky pod popravčím pódiem, přísné pohledy biřice na příliš těžká závaží. Většina přítomných neumí číst, ale počítat dovede od kolébky. U stánku s kožešinami se právě domluvil sňatek, sedláci si s plácnutím podali pravice.
To vše byl trh. Trh byl život.

Aby jim bylo dobře oběma

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Asi je to BJB.

Drabble: 

Byla nakonec dobrou manželkou, to musel uznat. Po nevydařených začátcích se mu zcela přizpůsobila a výborně plnila úlohu vládcovy ženy.
Jenže co naplat, syna se nedočkal.
Navíc by potřeboval jinou nevěsta. Dceru z nejvznešenějšího rodu, která by mu zajistila příbuzenství s panovníky.
K manželce se zachová co nejlépe, její postavení jí z velké části zůstane.
Ovšem když měla přijet nová nevěsta…
Snad by ji raději neměla znepokojovat přítomnost jeho bývalé choti v Paříži či okolí.
Ta proto dostala zámek v Normandii. Opuštěný a ve špatném stavu.
Ale nakonec byla požádána rovnou, aby opustila zemi.
Alespoň než se narodí vytoužené dítě.

Závěrečná poznámka: 

Takhle ohleduplně přistupoval Napoleon ke svým dvěma manželkám - opuštěné Josefíně a novomanželce Marii Luise. Josefína si mohla ponechat oblíbený zámek Malmaison u Paříže, musela ho ale načas opustit, protože se nacházel příliš blízko hlavního města. Nějaký čas skutečně odešla z Francie a přebývala na statku ve Švýcarsku, po několika měsících si vyprosila, aby se mohla vrátit na svůj nový zámek Navarre v Normandii. Nakonec, když už byl potomek na světě, se mohla vrátit i na Malmaison.

Obrázek uživatele Tora

Nadarmo nejsem císařovna!

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Vídeň, 1756

Drabble: 

„Je tak úžasný… milý… krásný… ohleduplný… A chytrý! Statky pod jeho vedením jen kvetou! Jen k mým citům je naprostý sobec! Tolik dětí jsem mu dala, miluji ho nade vše… a on? Kněžna Dietrichsteinová! Hraběnka Taurocová! Hraběnka Daunová! Ach, s jakou předstíranou nevolí mi byl podstrčen ten posměšný leták – prý Paní Rézi, pozor dej si na svého France! Moc rád běhá za Katynkou na šance! Mladou Auerspergovou sem sám čert nastrčil! Ale nadarmo nejsem císařovna. Všem poběhlicím ukážu a ctné manželky mne budou milovat.“

Císařovna Marie Terezie se dala do psaní. Zřízení mravnostní policie s rozsáhlými pravomocemi bylo dílem okamžiku.

Závěrečná poznámka: 

Marie Terezie si svého manžela, Františka Štěpána Lotrinského, brala opravdu z lásky, což se v těchto dobách a kruzích moc nevidělo. Měli spolu šestnáct dětí, jen deset z nich však Marii Terezii přežilo. Nicméně stejně tak moc, jak svého „Myšáka“, jak mu říkala, milovala, na něj žárlila. A že měla na co. Vydržela to dlouho, ale když v roce 1756 se její milovaný Myšák ve svých osmačtyřiceti letech sblížil s Vilemínou Auerspergovou, devatenáctiletou chotí komořího knížete Johanna Adama Auersperga, pohár přetekl.
Nechala obratem zřídit mravnostní policii, která měla dbát nejen na mravopočestnost společenského života, ale i zatýkat a do vězení dávat mladé dívky, přistižené v nočních lokálech v mužské společnosti. Zákonem zakázala ženám práci v hospodách – pod ztrátou koncese pro hospodského, který by je tam ponechal i nadále.
Přistižené ženy byly ostříhány dohola, popřípadě vymrskány z města. Pokud se vrátily a byly znovu chyceny, byly deportovány do rumunského Banátu na nucené práce v lese.
A dámy z vyšší společnosti? Anglický spisovatel Nathaniel Wraxall napsal o Marii Terezii: „Císařovna… podupe jakoukoli galantnost vahou své nemilosti. Vejde-li ve známost, že se nějaká urozená paní prohřešila, může tato dáma s jistotou očekávat, že dostane rozkaz opustiti Vídeň. V žádném evropském městě se v milostných vztazích nehledí na počestnost tak, jako ve Vídni. Je nutná velká opatrnost, aby člověk neupoutal císařovnin pohled…“
Co vše nedokáže záletnictví a žárlivost…

Zdroj: Jan Bauer - Co se nevešlo do dějepisu

Nedoceněný

Fandom: 
Drabble: 

Nikdo se nemůže divit temperamentnímu muži, že ho omrzela stárnoucí upjatá katolička. Dříve byla ženou jeho bratra, to je hřích (proto nemá syna!) a on nemůže dopustit, aby si oba dál duši hříchem zatěžovali. Než by se tvrdošíjné ženy pohodlně zbavil popravou, složitě zařídí odluku od Říma, vznik nové církve a rozvod.
Může se oženit z lásky.
Nikdo se nemůže divit temperamentnímu muži, že ho obtěžují žárlivé a hysterické výstupy jeho krásy pozbývající ženy, která mu nedala syna.
Láska si nedá poroučet. Král se zahledí do jemné dvorní dámy.
Na stětí královny ohleduplně pozve kata s mečem až z Francie.

Obrázek uživatele Blueberry Lady

Jasná volba

Fandom: 
Drabble: 

Stavy čerstvě zvolený král byl sotva třiadvacetiletý, měl chytré uhrančivé oči a nebál se dávat najevo, kdo je tady majestát. Rád chodil mezi svůj nový lid, předváděl své krásné štíhlé nohy v nejlepších botách, své sametové kabátce, velké klobouky se zlatými pírky. Předstíral zájem o obyčeje té podivné země, která si ho zvolila, a jíž nikdy nebyl schopen porozumět úplně. Koupal se prý nahý ve Vltavě, tancoval s měšťankami a dětem sám lezl na stromy pro jablka.
Když došlo na listopadové dny, velmi ohleduplně se rozhodl nepřekážet na bitevním poli, nasedl do kočáru a víckrát ho v Čechách nikdo nespatřil.

Závěrečná poznámka: 

Jeho veličenstvo Fridrich Falcký byl opravdu velmi ohleduplný sobec. Sobecky se do ničeho nepletl, ale ohleduplně se taky nepustil do války, což mohl. Miloučký chlapec. :-)

Svědectví oživlé děvečky

Úvodní poznámka: 

Praha, léta Páně 1625

Drabble: 

Všichni zírali na tu ženu na loži. Před necelou hodinou ležela na marách, a teď jim klidně oplácela pohled.
„Byla jsem na onom světě,“ prohlásila. „Vrátila jsem se, abych podala svědectví!“
Vypukl překvapený šum. Děvečka pokračovala:
„Viděla jsem v nebi pány, co je popravili na Staroměstském rynku. Měli bělostná roucha a drželi palmové ratolesti. Zato císařský rychtář a jiní mocipáni viseli v pekelném ohni za ostruhy!“
Lidé spustili jeden přes druhého, ale děvečka mluvila dál. Kázala, prorokovala, jak skončí válka a co bude následovat.
Zpráva o zjevení se rychle roznesla po Praze i na venkově.
Děvečka však skončila v šatlavě.

Závěrečná poznámka: 

Zpráva o prorokující oživlé děvečce, zdánlivě zemřevší na mor, ze Široké ulice v Praze, kterou zaznamenal bratr popraveného Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic. Pobělohorská doba a první léta třicetileté války byla vůbec mimořádně bohatá na zjevení, tajemné úkazy a lidová proroctví.

Obrázek uživatele Tora

Na horách a silnicích stávali a se mnou loupili

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Mučírna ve Vysokém Mýtě, 9. října 1550, výslech člena loupežné bandy, vedené Janem Žamberským.

Drabble: 

Item s bratry z Pohořalic a Jírou, městského rychtáře synem, s Žamberským a Svačinou hudcem v Lukový u krčmáře, Bořkova votce, zabili jsme Šimka, písaře z Plumlova, v noci a vrhli jej do studnice a kůň pustili za ves. Měl mnoho peněz, což byl na rybníce natržil. Mně jest se z nich nic nedostalo, neb Žamberskej s jinými s těmi penězi se umyli. V Malšovicích pak Hrobníka, druha našeho, vrhli jsme pod led, neb pravil, že na nás bude pískati. Byl u toho Jan Žamberskej.
Nejen za tyto činy, ale i za řadu dalších, skončil rybníkář Václav Stehno na kůlu.

Závěrečná poznámka: 

Opět jsem citovala ze smolných knih. Podobných zápisů byly plné. Loupežná tlupa vedená Janem Žamberským působila v Železných horách, kudy vedla starodávná obchodní cesta z Prahy přes Kolín, Čáslav, Golčův Jeníkov a Německý (nyní Havlíčkův) Brod do Jihlavy. Zátah na tlupu začal v listopadu 1549 a na sklonku léta 1550 byla skupina pochytána.
Přiznali desítky krádeží a také několik loupežných vražd. Po popravě Jana Žamberského (dostal trest rozčtvrcením, přitížil mu i pokus o spáchání sebevraždy, kdy se ve vězení čtyřikrát bodl nožem) se zbytek rozprášené tlupy znovu zformoval, s cílem se pomstít. Pod vedením Petra Řezníčka (dle protokolu On jest s Žamberským i s jinejmi už od šesti let bejval v lotrovství, jak sám pravil), chtěli zabíti Buriana, hejtmana na Pardubicích. Po dopadení vypověděl:
„Tu pijíc spolu z hrubý konve, na tom jsme zůstali, abychom vás, jmenujíc Buriana, zamordovali. A to mělo tento rok bejti, protože vy nás taky hubiti dáte. Věděl sem, že Šeperku budou loviti a vy že tam pojedete. Tu sme na vás v boru měli čekati těchto časův. A tu taky ten Petr Vinař a hospodář v Lísku, o těch všech našich vzatcích věděl a nás fedroval a také nás i jné na ty loupeže a mordy vyvozoval i chodil i pomáhal a o tom všem dobře věděl.“
Jana Řezníčka vpletl pardubický kat do kola, zbytek tlupy byl pověšen.

Zdroj: Jindřich Francek - Dějiny loupežnictva

Obrázek uživatele Smrtijedka

Černo/bílý svět

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Nahrazuji téma č. 24: Zakopaný pes.

Drabble: 

John vyráží do práce, nastoupí do autobusu, prohodí pár přátelských slov s řidičem, kochá se raním mumrajem, sedí celou cestu.
George vyráží do práce, řidič si ho bez pozdravu nepřátelsky změří, v zadní části autobusu si na chvíli sedne, pak ale nastoupí někdo „lepší“.

John si po práci zajde s kamarády na pivo.
George by šel taky, ale nejbližší hospodu pro barevné nedávno podpálili.

John i George venčí svého psa, přirozeně ne ve stejném parku.

Až jednou zemřou – páníčci i jejich psi – zakopou je na opačných koncích hřbitova. (Psa) černého (pána) na jednu stranu, (psa) bílého (pána) na tu druhou.

Závěrečná poznámka: 

K tomuto drabblu mě inspirovalo toto video o (stále) segregovaném pohřebnictví v USA (v angličtině), na konci zazněla i historka o tom, že existovaly i segregované hřbitovy pro domácí mazlíčky.

Obrázek uživatele Blueberry Lady

Inferno

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Sprosté slovo!

Drabble: 

Ve vyhnanství měl sice více času na své dílo, ale také větší vztek na všechny, kteří se o jeho vyhoštění zasloužili. Sázel je do pekla jednoho po druhém, vymýšlel pro ně hrozivá podzemská okruží. Čím víc žluči, tím hrozivější pekelný kruh. Celou Bolognu bičují démoni, Florenťané se zase topí v řekách tekoucích hoven, papeži Mikulášovi pekelníci pálí holou řiť. Papež Bonifác se k němu brzy přidá. Vředy, hady a pijavice na kůže všem bohatým bankéřům a zrádce čeká věčné požírání.
Psal verš za veršem, odplatu po odplatě.
Ale svědomí ho nakonec tížilo natolik, že sám sebe v očistci nechal trestat.

Závěrečná poznámka: 

Nevím, zda a v jakém překladu jste četli Božskou komedii, ale řeknu vám, že většina těch trestů z pekla je hodně nechutná a pro některé z postav v dnešním chápání zcela neopodstatněná.

Obrázek uživatele Blueberry Lady

Mystéria z Eleusis

Fandom: 
Drabble: 

Zástupy očí sledovaly horizont v napjatém očekávání slunce. Telesterion praskal ve švech, tolik lidí toužilo stát se mlčenlivým svědkem mystéria. V okamžiku, kdy se světlo dotklo posvátného kamene, na nádvoří vstoupila Déméter, vložila posvátný klas do rukou eleusinského krále Triptolema a naučila ho zasít obilí.
Dav propukl v jásot a začal se oddávat rituálu. Nejprve je třeba obětovat tučnou bachyni. Kněžka panna a kněžka matka malují posvátnou krví zvířete znamení na čela. Poté začínají poznamenaní tančit kolem obětiny v projevu nejvyšší úcty k bohyni. Vonný kouř halí celé nádvoří, mystérium vrcholí únosem Persefony.
Poté přišlo zasvěcení účastníků.
Jaké? Dodnes nevíme.

Závěrečná poznámka: 

Obsah mystérií je tak trochu nevyřešená otázka, protože kdo ho zažil, ten o něm nesměl mluvit, neb byl zasvěcený. V Eleusině probíhala největší mystéria na počest bohyně Déméter, měli tam pro tento účel budovu pro tak 30 000 lidí. Přehrával se tam příběh o prvním člověčím pěstování obilí a tančilo se tam kolem obětovaného prasete.

Jiný prasečí tanec už nevymyslím, leda byste měli zájem o vášnivé tango dvojice Zeman-Babiš. ;)

Obrázek uživatele Tora

Ono se řekne kuchyně

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Rožmberské panství, kolem roku 1600

Drabble: 

„Jo, holenku, ty si myslíš, že nakrmit rožmberský dvůr je hračka? Víš, kolik lidí se o takovou běžnou kuchyni stará? Deset až patnáct! A to nepočítám sebe, kuchmistra! To máš kuchaře, kuchtíky, čelední kuchaře a paštikáře. Taky myčky, nádobí, to by žádný kuchař nedělal. Potřebujeme zásoby, ty dodávají pekaři, řezníci, vinní a pivní klíčníci, zahradníci, lovčí, myslivci, ptáčníci, zámečtí hospodáři a obročníci. Všechno musí zaznamenat kuchyňský písař. A na stůl nosí hotové pokrmy kráječi, pokrývači stolů, osobní šenkové, truksasové a stříbrníci. A běda, když se pánům něco nelíbí!“

Malý kuchtík, právě přijatý do hradní kuchyně, zesmutněl. Tohle si nikdy nezapamatuje!

Závěrečná poznámka: 

Kuchmistr, který hovoří v drabble, by ještě dodal, že nejen musí hlídat chod celé kuchyně, ale také kontrolovat přijaté i vydané potraviny, dohlížet na zásoby ve spižírnách, na hygienu kuchyně, čistotu nádobí i zda jsou dobře vysmýčená kamna. Také sledoval, zda u dvorních stolů usedají pouze příslušníci dvora a zda usedají dle předepsaných pravidel. Měl „pod palcem“ vzácná koření, hlídal, aby nikdo z personálu neodnášel z kuchyně potraviny domů. Samozřejmostí bylo vedení a výchova kuchyňského personálu. Prostě měl na starosti velmi rušný provoz, a pokud se mu dařilo, byl také podle zásluh skvěle odměňován.

Právě z pozice kuchmistra se vypracoval nahoru rytíř Jindřich Vintíř z Vlčkovic – ten nastoupil v roce 1596 k Petru Vokovi jako kuchmistr českokrumlovského dvora, ale již v prosinci roku 1600 byl tento ambiciózní šlechtic jmenován kancléřem. Časem byl pověřován jednáním s nejvyššími zemskými úředníky v Praze, účastnil se zasedání zemských sněmů a dokonce vyjednával s italským rodem Ursiniů, který se přihlásil s domnělými nároky na dědictví po Vokově bratru. Zemřel však náhle v prosinci 1604, uprostřed příprav na křtiny dcerky. Petr Vok se se ztrátou schopného úředníka vyrovnával velmi těžko, zato ostatní, méně úspěšní úředníci, závidějící mu jeho strmý vzestup a kariéru, netruchlili.

Mimochodem – truksas (z německého Truchsess) je nejvyšší stolník, čestná hodnost u dvorského stolu. Stříbrník se staral o stolní stříbrné náčiní, vydával ho na stoly a po hostinách zas uzamykal do skříní.

Zdroj: Václav Bůžek, Josef Hrdlička a kol. Dvory velmožů s erbem růže

Obrázek uživatele Blueberry Lady

Mistr nad mistry

Fandom: 
Drabble: 

Kde se v malém chlapci vzalo tolik nadání, nedá dodnes spát nejedné hlavě. Zvládal tolik různých oborů. V malbě byl nepřekonatelně precizní, do mistrovy dílny přišel jako hotový umělec. Sochařská díla zdobila nejeden palác či vilu. Na loutnu hrál jako žádný jiný, přestože byl samouk. Zkoumal pohyby planet a záhady vesmíru, chtěl odhalit tajemství krve a hledal i lidskou duši. Nakreslil bagr, padák, vrtáky a byl zcela posedlý létáním. Zvládal myslet tak nekonvenčně, že vyděsil celý tehdy známý svět.
Tisíce dochovaných náčrtků a rukopisů jsou jenom zlomkem jeho díla. Něco zničil čas, většinu jeho vlastní ruka. Třeba sonety pro Salaie.

Závěrečná poznámka: 

Mistr nad mistry a práce úplně všeho druhu. ;)

Památka psa mučedníka

Úvodní poznámka: 

Středověká pověst a pověry z východní Francie

Drabble: 

Někdy za nocí přicházejí matky churavých dětí do pustých lesů u řeky Chalaronny.
Tam, kde před dávnými lety stával hrad, je hrob nespravedlivě zabitého chrta. Páni ho jednoho dne přistihli potřísněného krví u převržené kolébky svého dítěte. Byl zabit dřív, než rodiče spatřili živé a zdravé dítě a opodál roztrhaného hada.
Po tomto neštěstí rodina odešla a hrad zanikl. Venkované však nikdy nezapomněli na věrného psa a uctívají ho jako svatého mučedníka.
Matky zanechávají děti pod stromy vyrostlými na hrobě a vzývají tajemné síly. Poté noří děti do ledové řeky. Věří, že tak získají požehnání a zdraví pro své potomky.

Závěrečná poznámka: 

S takovými zvláštními rituály se setkal ve 13. století francouzský (burgundský) kazatel a inkvizitor Štěpán Bourbonský v odlehlém kraji východní Francie severně od Lyonu mezi řekami Rhonou a Saonou. Byl šokován nejen uctíváním údajného svatého, kterým byl pes, ale také výrazně pohanskými kulty přírodních sil a božstev, ke kterým se pes jenom přičlenil jako další. A ovšem také poněkud nehumánním zacházením s dětmi, které vedlo asi mnohem častěji ke škodě než k uzdravení. Zakopaný pes byl potom vykopán a odklizen a veškeré kulty samozřejmě zakázány.
Varianty příběhu o nespravedlivě zabitém psovi nebo jiném zvířeti, které bylo obviněno z vraždy dítěte, ačkoliv ho naopak zachránilo, se vyskytují v různých zemích a kulturách.

Obrázek uživatele Tora

Neveselé výsledky kontroly státních úřadů

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Francie, rok 1633

Mimochodem, taky máte pocit, že se situace tak nějak pořád opakuje?

Drabble: 

„Ne, pane,“ klečel zplnomocněnec před kardinálem.
„Žádný úředník?“ ujišťoval se Richelieu.
Zplnomocněnec tiše odpověděl: „V přístavech nesídlí žádní přístavní úředníci. Z doků v Brestu zbyla obvodová zeď, v Cassiu zbyl jeden podnájemník, na obranu přístavu má dvě děla, z nichž jedno je prasklé. V Toulonu zůstal jen velitel a ten prý nedostal od vlastníka úřadu plat ani nepamatuje… Situace je katastrofální.“
„A výběrčí daní?“
„V Bordeaux jsme našli dva… ovšem ti vůbec nevěděli, jaké daně jsou nyní v platnosti. Vybírají podle šedesát let starých pravidel…“
Richelieu se zamračil. Prodej úřadů těm, kdo si víc zaplatí, zřejmě nebyl ten nejlepší nápad.

Závěrečná poznámka: 

Francouzská koruna si ve snaze zajistit peníze v 17. století sáhla k prostředku, který se jí později velmi vymstil – k prodeji úřadů. Zahrnovala možnost předplatit si úřad pro své dědice nebo jej volně prodat dalšímu zájemci. Kardinál Richelieu uvalil na prodej úřadů daň pět procent, ovšem tím se státní úřady staly oficiálně soukromým majetkem. A poptávka byla silná, velmi silná – stát musel vytvářet a prodávat stále další posty.
Ovšem držitelé těchto postů museli ze svých příjmů hradit i veškeré náklady na výkon této funkce. Platy byly nízké, a tak se všichni snažili vytlouci ze svého postavení co nejvíce. Korupce, defraudace, zanedbávání povinností – to vše v kombinaci s tím, že držitelé úřadů mnohdy postrádali jakékoliv schopnosti či vzdělání k výkonu své funkce vedly k žalostným koncům. Richelieu byl z výsledků kontroly, kterou vyslal na obhlídku úřadů v roce 1633, zděšen. Stát postupně vytvořil a rozprodal desítky postů, ale téměř nikdo z držitelů neplnil své povinnosti.
Snaha o reformu byla marná. Pokusil se o ni v roce 1648 kardinál Mazarin, ale neúspěšně. Podobná praxe přetrvala až do revoluce…

Zdroj: Tomáš Konečný - Kuriozitami novověké kultury

Obrázek uživatele Lejdynka

Danse macabre

Fandom: 
Drabble: 

Noc hoří touhou, i královna hoří.

Černá, zlatem vykládaná maska, se zevnitř leskne potem.

Stéká dírami ve dřevě, připomíná slzy, zlatý vosk.

Tvář se roztéká horečnatým tancem, křikem, smíchem, radostí.

Její tanečník, maska temně modrá se stříbrným lemováním.

Mávne rukávem a vyletí kosti. Mávne druhým rukávem a vylije se víno.

Kouzlo poslední noci.

****

Noc hoří smrtí, královna páchne.

Když maska spadne, odhalí roztékající se tvář.

Zlatý vosk, nalitý do ran pálí jako hříchy předchozí noci.

Její společník obličej skrývá černou, pokojem voní tymián, myrta, hřebíček, šalvěj.

Špičatý zobák probodne tělo, otevře vřed, vyvalí se hnis.

Danse macarbre, zůstala jen smrt.

Obrázek uživatele hidden_lemur

Dobré ráno, doktore.

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Fujdrabble. Aktuální.

Drabble: 

Jedno se těm bylinám musí přiznat - město díky nim smrdí o trochu míň. Alison od Černého vola stačila za městem nasbírat nejsilnější směs, než ji to sklátilo taky. (Nesnáším říkat, že jsem něco říkal, ale vysvětlujte těm hlupákům slovo karanténa...)
Ulice jsou skoro prázdné. Sběrači se svou páchnoucí, odkapávající károu jezdí před svítáním. Rozeženou krysy a posbírají těla. Nebezpečná práce. Jediné krysí kousnutí a jste na marách. Nemají jiné ochrany než usmolený hadr přes ústa.
Už je znám všechny jménem. A oni znají mě. Vidí mě rádi. Maska s dlouhý zobanem znamená pro někoho naději.
Jedno jediné, malé, roztřesené MOŽNÁ.

Závěrečná poznámka: 

Tady vidíte, že na tom dnes ještě nejsme tak zle. A rozhodně jsme mnohem lépe vyzbrojení. <3

Obrázek uživatele Blueberry Lady

Nic pro slabé žaludky

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Varování: prosím čtenáře se slabým žaludkem a milovníky domácích mazlíčků, aby se připravili na nejhorší.
P. S. A tentokrát to myslím vážně.

Drabble: 

Zatímco misionář vytrvale zvracel bez ohledu na svou důstojnost, jeho filipínský tlumočník jenom krčil rameny. Přivoněl k misce a neshledal na ní nic závadného. Obrátil se na kuchařku, která nechápavě koukala.
"Jak dlouho byl zakopaný?"
Kuchařka se zamyslela: "Minimálně půl roku. Do toho nejjemnějšího písku jsem ho zahrabala."
"Dosušil se potom na slunci?"
Kuchařka kývla. "Denně jsem ho sama potírala solí a bylinami... Není ten člověk nemocný?"
Tlumočník znovu pokrčil rameny. Přivoněl k lehce čpícímu masu se sklovitým povrchem, pak si nabral do vlastní misky a pustil se do jídla.
Takhle vynikajícího psa už dlouho nejedl. Misionář je nejspíš blázen.

Závěrečná poznámka: 

Ňamka z jihovýchodní Asie, kterou misionáři hodně rychle zakázali, ovšem plemeno psa výhradně chovaného pouze na maso se dodnes těší velké oblibě v celé oblasti. Recept na zakopaného psa si tentokrát raději nechám pro sebe. Dobrou noc.

Stránky

-A A +A