Moje články

Klepna si vesele zařehtala a přidala do kroku. Vzduch voněl jarem a v příjemném větříku jí povlávala hříva.
"Vzácné paní i vznešení pánové, dovolte mi..."
Zaklínač jen stiskl rty. Bard jeho nelibost nějakým způsobem vycítil a ihned přehodil notu.
"Drahý příteli, poslyš, co se stalo v převelikém městě zvaném Cintra..."
"Já vím, co se tam stalo, DRAHÝ PŘÍTELI. Kdyby sis nemohl vzpomenout, byl jsem to já, kdo ti zachránil zadek."
"Ale Geralte, ty takovéhle věci vůbec nechápeš." Básník znatelně posmutněl.
"Máš pravdu, Marigolde. Ale od toho mám přeci tebe. Zazpívej mi svou baladu." Geralt si povzdychl. Tahle cesta bude únavná.

"Ty přestárlá slepice!"
"Kdo je u tebe stará slepice? Ty kačeno jedna!"
"Já ti dam kačenu! Viděla si se v poslední době? Bejt tebou, strčim hlavu do hnojníku!"
"Na hnojišti se můžeš popelit tak ty sama a neplést se mezi slušnou společnost, ty vypelichaná krůto!"
"Ty kozo vyžilá neduživá!"
"Co se tu kravíš, že se nestydíš!"
"Já že bych se měla..."
"Ticho tady bude! Ještě jednou uslyšim nějaké zvířecí narážky, tak přísahám, že vám tak vyprášim kožichy až z vás bude peří lítat!"
*
Slepice se lekly a zalezly do svých kurníčků. A od té doby byl v kanceláři blažený klid.

Už zase si na něj ukazovali. Vyhýbali se mu. A přitom se chtěl jen přidat, být třeba tou nejnepatrnější součástkou v tom velkém celku. Byl by pro to ochoten udělat cokoli. Cokoli! Nechápal to. Hořké slzy mu kanuly z očí.
Jediné, co ho drželo naživu, byla naděje, že se mu jeho přeměna podaří...
*
A ten den skutečně přišel.
Rozběhl se skrz stádo. Ovce mu mávaly na pozdrav. Poprvé ve svém životě se cítil skutečně šťastný. Svobodný.
A pak zafoukal vítr a odnesl jeho rouno pryč. V tu chvíli někdo zakřičel:"Vlk, je mezi námi vlk!" a ovce se zděšeně rozprchly.

"Vím, co mám dělat. Nejsem už žádnej zelenáč. Jsem starší agent a jako takového by mne měl taky brát. Rozhodně si nestěžuju, jediný, co chci, je trochu víc prostoru, abych mohl dokázat co ve mně je. Musí si uvědomit, že na slepé poslouchání rozkazů je mne škoda. Můj velice výkonný mozek zvládne vyřešit jakýkoli problém, jsem jedním z nejefektivněších vyšetřovatelů z týhle agentury. Vždyť jsem dokonce odmítl vést vlastní tým ve Španělsku! Každý chce přece pracovat s těmi nejlepšími a on prostě je nejlepší. Jenže! Já potřebuju autonomii. Nastal čas vzdoru. A to právě teď!"
"DiNozzo, jdeme!"
"Už běžím, šéfé."

Ach. Ten pocit začíná v palcích u nohou. Poté se roztřesou kolena. Motýlci poletují v břiše. Lehká hlava se točí ve víru neskonalého potěšení. Extáze se šíří celým tělem. Každé nervové vlákno se zachvívá pocitem dokonalého uspokojení.
Ano. Jeho mnohaleté úsilí se konečně vyplatilo. Nyní si bude moci dopřát chvíli zaslouženého odpočinku a pak... Pak vyleze ze své "cely" a řekne světu o svém převratném zjištění. O tajemství, které, ač všem na očích, zůstalo tajemně skryto. Až do teď. Do tohoto momentu, kdy se změnilo vše, co znal. Nic už nikdy nebude stejné.
Ten tajemně dokonalý tvar totiž zní: DOOORAT.

"Je to opravdu nutné?"
"Ano, řekl mi, že kdyby nic, tak tohle pravidlo prostě musíme dodržet."
"Já fakt nevim, myslíte, že bychom měli?"
"No, tak co se dá dělat. Dost se mi to příčí, ale když hlavní velitel rozhodl..."
Třísk. Prásk. Beng.
Fury vztekle rozrazí dveře.
"Co se to tu, k sakru, děje?"
"Děláme jenom to, co jsi si poručil, Nelsone."
O dva dny a tři vyčištěné latríny později.
"Sem si řikal, že to je divný, že bitky uvnitř party jsou povolený."
"To bylo furt já sem doktor, latinu umim vodpředu vodzadu. Sakra, Bruci, tobě už žádnej překlad nikdy nesvěříme!"

Byl v pr...ve studni. Kolečko modré oblohy, které viděl vysoko nad sebou, moc velkou naději na samoosvobození se nedávalo. A jako naschvál se nemohl spojit ani s Rafaelem. Teď už mu chybělo jenom psychicky se zhroutit a jeho věznitelé budou radostí bez sebe. Nezbývalo než čekat. Loki se posadil a dal si do úst párátko. Ve chvílích, jako byla tato, se na povrch draly nepříjemné myšlenky. Pokusil se je zahnat tím, že přemístil párátko do druhého koutku úst. Ne, nebude se litovat. Musí se odtud dostat. Nejspíš bude muset využít ten kousek nebe... Nebetyčné drzosti, která mu ještě zbyla.

Je zpátky.
Černé díry se vrátily, aby mne zkonzumovaly zaživa. Proč? Proč? Proč to jen udělal? Já nechtěl! Já nechtěl... Nechtěl jsem to dovolit. Nemohl jsem se hýbat. Vždyť svaly mi ještě docela fungovaly!? Tak proč jsem se nemohl pohnout? Prosím, proč mi nikdo nepomůže? Proč mne nikdo nezachrání? Proč mi to nikdo nevěří? Cítím se tak... Špinavý. Můj bratr. Můj milovaný bratr. Je zpět.
Gavvy je zpátky.
*
Druhý den našli v pokoji spoušť. Rozbitý nábytek, střepy z nádobí, zbytky jídla rozházené po podlaze.
"Ještě že tak." Alexander se na ni udiveně podíval.
"Žádná krev", vysvětlila, "obyčejně tu bývá krev."

„Fakt nevim, k čemu nám to bude. Akorát mne z toho bolej kopyta."
„Nefrfněj pořád. Je to stará zlobří tradice. Zavedl ji Plivník První řečený Mlat."
„Nojo nojo, to jsou furt nějaký historky, příběhy a pohádky... Já tomu řikam zbytečná námaha pro nic."
„Tak hele, ty malej šedivej krátkonohej vosle, když si se sem vetřel, tak já jsem taky nebyl nadšenej. Ale postupně jsem si na tebe zvyknul a respektuju tě. Takže teď bys zase na oplátku ty mohl projevit nějakej respekt mně!"
„Nojo pořád, dyť už mlčim. Můžu si aspoň broukat? Ale kdo to kdy slyšel, klátit stromy zmijí?!?"

Tichou šerou místností se nese rytmické šmik... Šmik... Šmik...
„Takovou hlavu svět ještě neviděl, na vaše vlasy bych si rád sáh',
dejte mi alespoň malou naději, než vaše tělo zmizí v dál."
Šmik. Šmik. Šmik.
„Sůl a pepř se snoubí u vás, toť kombinace královská,
to, co nás čeká po životě nikdo z lidí nepozná."
Šmikšmikšmik.
„Hebké jak samet, husté jak srst,
koukněte, pane, jde pro vás smrt."
ŠMIK!
„Já ti dám, holomku, stěžovat si na mé služby. Mé účesy nikdy nejsou zubaté!"
A od té doby se nenašel nikdo, kdo by byl se slovutným holičem z Fleet street nespokojen.

...prosím, najděte si svého osobního zachránce...
„Nojo, pořád, to je najděte si svýho osobního zachránce, ale jak? Bůhví, kde zase vězí!"
...a neprodleně opusťte stanici...
„A jako na potvoru nemůžu najít cestu k Tardis. Co když na mne zapomněl a prostě si odlít?"
...výbuch supernovy...
„Paráda. Bude ze mě smaženej škvarek. Fuj! A ještě se jim tady válí kravince! Div sem to nevyšlápla!"
...za 5 minut...
„Těší mne, jsem váš osobní Alfa Save C. Přenesu vás i vaši loď do bezpečí."
„Doktore!?! Mluvící bobek?"
„Vy lidé jste tak úžasní! Nejnovější recyklovatelný teleport! Nic se neboj, prostě do toho musíme šlápnout..."

Setmělá místnost.
Big boss: „Oukej, DiNozzo, ty a Ziva doprava, McGee se mnou."
Tichý šustot speciálních oděvů. Rána. Po pravé straně je slyšet kroky.
Agentka Z.: „Tony, je za tebou"
Agent T.: „Mám ho na mušce."
Rychlý dusot.
Big boss: „Rychle za ním."
Místnost ozáří záblesky výstřelů.
Big boss: „Pal!"
Agenka Z. „Nestřílejte! Všechno letí do větru! Má bombu!"
Big boss: „Cože?"
Agent T.: „Bože!"
Rána. Záblesk. Výbuch. Je slyšet dopadající trosky. Dlouhé ticho. Tma.
* o tři dni později.
Nemocniční pokoj. Čtyři postele, v nich leží zafáčovaní agenti.
Agent T.: „Pro příště, Zivo, říká se vyletí to tu do povětří!"