Souhrn: Pan Lindsay promešká svou příležitost mlčet.
Poznámka: ŽOLÍK. Tento příběh je zcela fiktivní. Podobnost s reálnými historicko-geografickými celky zcela náhodná. Místopis je taktéž fiktivní. Za beta-read děkuji Veveričce.
Varování: Obsahuje násilí na lidech a vulgarismy
Ranní hlídka se dávno přehoupla do druhé poloviny, když se ozvalo z košového ráhna zvolání lodníka Patricka Moora, že přímo na východě vidí plachtu. Slunce už se vylouplo nad obzor a nutilo ho mhouřit oči, aby ho docela neoslepovalo, ale tmavé obrysy malé obdélníkové plachty rozpoznal docela jistě.
Pan Lindsay, který ranní směně velel, přešel k zábradlí. Roztáhl dalekohled a zaměřil svůj pohled směrem, kterým námořník na hlídce ukazoval. Plachta bezpochyby patřila dlouhému člunu. Na vrcholku jediného stěžně se mihotal cár žluté látky. Za ním se ve vleku kolébal menší kutr. Oba čluny byly přetížené. Pohybovaly se pomalu a jen sotva držely směr.
„To jsou naši!“ vyhrkl mladý pan Vain, který se nakláněl přes zábradlí. Ve tváři se mu mísilo překvapení s úzkostí i úlevou.
Pan Lindsay však jeho slova zdánlivě vůbec nevzal na vědomí a obrátil se na mladšího z podporučíků.
„Pane Beaumonte, vyhlaste poplach,“ oznámil odměřeně.
Chlapec přitakal a za okamžik už se palubou rozezněl kovový hlas zvonu, drnčení bubnu a dusot desítek bosých nohou, jak se námořníci nemilosrdně vytažení z hamak přesouvali na svá stanoviště. Rozruch probral z apatie i rozcuchaného teriéra, takže vyběhl na palubu společně s lodníky a neklidně poklusával podél zábradlí, kde námořníci skládali hamaky do sítí, větřil a nakonec se posadil u paty křížového stěžně a začal výt, dokud se ho pan Lindsay nepokusil nevybíravě vyhnat Vysloužil si od psa vzdorně naježenou srst na hřbetě a odhalené tesáky. Peter Vain psa raději rychle popadl za kožený obojek a snažil se ho uchlácholit tichou konejšivou promluvou.
Netrvalo dlouho a hamaky byly sklizené do sítí u zábradlí a posádka připravená téměř na cokoliv. Několik zvědavců se snažilo nenápadně vyklonit přes brlení, aby lépe vidělo, co hlídka ohlásila, ale když se na palubě konečně objevil i kapitán Harris s prvním důstojníkem Tomem Martinem, tvářili se jakoby nic.
„Čluny, pane,“ oznámil pan Lindsay kapitánovi, jakmile vyšel na velitelskou palubu, a nabídl mu dalekohled.
„Určitě jsou naše,“ doplnil ho Peter Vain snad až příliš nedočkavě, takže si vysloužil zamračený pohled nejen od kapitána, ale i od pana Lindsayho. Ještě pořád držel psa, který se neklidně ohlížel směrem k zádi a vyluzoval pestrou směsici zvuků od pronikavého kňučení po zvučné vytí. Tom Martin mu věnoval krátký pohled a potom se vlastním dalekohledem zahleděl ke dvojici člunů kolébající se přibližně půl druhé míle daleko.
„Pan Vain, má pravdu. Petere, odveďte ho dolů, ať tak nevyvádí.“
Chlapec přitakal po námořnicku, kloubem ukazováku se dotkl krempy trojrohého klobouku a odtáhl vzpouzející se zvíře z velitelské paluby pryč.
„Pane Wilkinsi,“ obrátil se kapitán Harris na starého navigátora, „otočte loď a doveďte nás k nim.“
Nebylo potřeba říkat víc. Rozkazy se nesly od úst k ústům za výrazného hvizdu bocmanovy píšťalky a fregata se začala zvolna stáčet.
Kvůli větru nemohla plout ke člunům přímo a vzdálenost se zkracovala jen pomalu, ale brzy mohli dalekohledem z paluby Skřivánka zahlédnout pohyb a žlutý cár třepetající se na vrcholku stěžně klesl dolů. Několik postav strhlo z hlav klobouky nebo šátky a mávali jimi, aby na sebe upozornili.
Tom pozoroval čluny od zábradlí a úlevu z toho, že v nich vidí známé tváře, vystřídaly obavy, když později rozpoznal strhané, do ruda spálené obličeje a uvědomil si, kolik tváří nevidí. Společně s tím vědomím v něm sílilo tušení měnící se takřka v jistotu, že události na Svaté Markétě se neodehrály zcela podle slov pana Lindsayho. Vyměnil si krátký pohled s panem Wilkinsem. Nemusel nic říkat, aby starý navigátor pochopil, jakým směrem ubíhají myšlenky jeho mladšího kolegy a přítele.
Dvojice člunů přirazila k boku fregaty o dobré dvě otočení přesýpacích hodin později. Ve tvářích mužů ve člunech se zračila směsice úlevy a vyčerpání. Frances shrbeně seděla u kormidelní páky bez kabátu, jen ve špinavé, zakrvácené vestě a ve zjizveném obličeji byla navzdory spálení od slunce sinalá.
Z paluby Skřivánka spustili ke člunu závěsné sedátko pro raněné. Pro ty ostatní se našel dostatek rukou, ochotných pomoci kamarádům vyškrábat se na palubu, a nemálo dalších, které i bez kapitánova pokynu nabízely zachráněným druhům cínové hrnky s vodou.
Frances vystoupala ze člunu jako poslední. Kabát uniformy držela společně s balíčkem červené látky ve svěšené ruce a rozhlížela se po palubě fregaty prázdným pohledem. Úleva, kterou by měla z návratu na Skřivánka cítit, nepřicházela. Mysl jí halila mlha otupělosti. Někdo, snad pan Wilkins, jí podal plecháček s vodou. Chvíli na nádobku z tmavého matného kovu jen nevěřícně zírala, než se odhodlala smočit rty. Voda pálila na rtech rozpraskaných sluncem i solí a ve vyprahlém hrdle těžkla jako kámen.
„Vypadáš příšerně, Fanny.“
Ohlédla se po hlase. Chtěla Tomovi odpovědět, ale slova jí unikala. Střetli se pohledem. Bratrské objetí přinášelo ujištění, že jsou zpět mezi svými a stále na živu.
„Bude s tebou chtít mluvit kapitán.“
Přikývla. Podala Tomovi Harveyho smotanou šerpu a navlékla se do kabátu. Ani na samotné hranici vyčerpání nepředstoupí před kapitána bez uniformy. Tom jí povzbudivě stiskl paži.
„Nuže,“ vybídl kapitán Harris Frances, jakmile vešla do jeho kajuty a oznámila svou přítomnost, a s těmi slovy jí nabídl pohár vodou ředěného vína.
Neodmítla ho. Stála uprostřed kajuty v zaneřáděné uniformě, zdánlivě nehybná jako socha, a přece dobře věděl, že ta strohá maska drží pohromadě pouze roky vštěpovanou kázní a silou vůle. Nejraději by ji obratem poslal do důstojnické jídelny nebo ještě lépe na ošetřovnu za doktorem Dobblerem, aby ji stejně jako všechny ostatní navrátilce nejprve prohlédl a aby se dala alespoň trochu dohromady. Potřeboval však vědět, co přesně se na ostrově stalo, dřív než vzpomínky zkreslí čas. Potřeboval pochopit, jak je možné, že zatímco pan Lindsay se navzdory svému tvrzení o těžkém odporu obránců pobřežní pevnosti vrátil beze ztrát ještě té noci, oddíl Frances Doylové stěží vyvázl a ten prostý, jasný úkol skončil takovým fiaskem.
„S lítostí musím oznámit, že útok na pevnost na Svaté Markétě selhal, pane,“ oznámila snad až příliš strojeně.
„Ztratili jsme osm – ne, devět – mužů, dva muži byli zraněni,“ pokračovala stroze, jako by jen předčítala ze služebního hlášení, ale dívala se kamsi za Harrisovo levé rameno k oknu na záďové galerii. Prázdným hlasem a z paměti vyjmenovala seznam padlých a raněných i jejich hodností. Jen u jména košaře Harveyho mu neuniklo krátké sotva patrné zaváhání.
„Jak k tomu došlo?“ zeptal se věcně.
Frances stiskla rty. Několik okamžiků se neměla k odpovědi, jako by hledala vhodná slova nebo si snažila utřídit myšlenky. Potom pomalu, zastřeně promluvila. Popsala, jak se v zátočině s panem Lindsayem rozdělili, a zatímco druhý důstojník zamířil po pobřeží k rybářské vesnici, vydala se svým oddílem přes les k nedokončenému opevnění pevnůstky, které bylo obrácené směrem do vnitrozemí ostrova. Zmínila vše od čekání na okraji džungle po postup přes vymýcený pruh k hradbám do okamžiku, kdy palba z děl směrem na pobřeží utichla a mohutný protiútok obránců pevnosti ji přiměl k nelehkému ústupu.
„Nevím, co přesně se tam stalo. Když jsme se dostali zpátky do té zátočiny, člun pana Lindsayho už byl pryč,“ zakončila nepřirozeně věcné líčení.
Harris pokýval hlavou. V hlavě už si skládal obraz událostí té noci. Nahlas je však neokomentoval. V tuto chvíli mu nepříslušelo vynášet unáhlené soudy, hledat viníky nebo se snad pouštět do neuvážených rozhodnutí. S oslabenou posádkou nepřicházelo v úvahu, že by se na Svatou Markétu pokusil zaútočit znovu. Skřivánek se vrátí se do James Townu. O neúspěchu akce informuje admirála Farrela a ten rozhodne o dalším postupu.
„Můžete jít, Doylová. Běžte se najíst a vyspat,“ propustil ji.
Sotva za ní zapadly dveře, vytáhl čistý arch papíru, kalamář a brk. Slova hlášení se mu však tentokrát vzpírala. Každá nepatrná zmínka mohla ovlivnit životy čtyř mladých důstojníků a on jako kapitán měl jejich osud v rukou.
Do důstojnické jídelny Frances vešla právě ve chvíli, kdy lodní zvon oznámil konec ranní hlídky. Poplach už byl odvolaný a fregata se zvolna vracela do obvyklého monotónního rytmu života rámovaného kovovými údery zvonu a hartusením bocmana Ludlowa, který popoháněl lodníky a plavčíky z dopolední směny i ty, kteří byli ze čtyřhodinových hlídek z povahy své profese osvobození, aby vydrhli palubu do běla. Nad hlavou se jí ozývalo ono důvěrně známé skřípění pemzy a pískovce po dubových fošnách.
Bonny, kterého Peter Vain odvedl, aby na palubě nedělal rozruch, ji přivítal s prostou psí radostí z toho, že se vrátila. Poskakoval jí kolem nohou, vrtěl rozcuchaným ocasem a hlasitě štěkal a kňučel, dokud ho nepolaskala v hrubé srsti.
„No jo, jsem zpátky,“ řekla chabě a sesunula se na židli. Pes se jí přitiskl k nohám a vousatou mordu jí oddaně položil do klína. Teprve v tu chvíli si naplno uvědomila skutečnou intenzitu vyčerpání. Za uplynulých třicet šest hodin naspala sotva tři, nanejvýš čtyři hodiny neklidného, trhaného spánku na dně člunu. Kolena a dlaně se jí rozklepaly a vůni kávy, kakaa a opečené slaniny skoro nevnímala. Marně se snažila třes uklidit.
Tom jí podal porcelánové umyvadlo s vodou, aby si mohla alespoň opláchnout obličej. Aniž by čekal na žádost, naložil jí na talíř dvě topinky a pečené stehno ze slepice, kterou předchozího dne nechali zabít, protože už pěknou řádku dní nenesla. Frances odlomila z topinky do zlatova opečený křupavý růžek.
„Dáte si kávu? To vás postaví na nohy,“ zeptal se neobvykle úslužně lodní hospodář pan Finch a nabídl jí konvici s tmavým aromatickým nápojem.
Frances jen chabě zavrtěla hlavou. Kávě nikdy nepřišla na chuť a ani v tu chvíli nemínila své zvyky měnit. Čajem od pana Wilkinse však nepohrdla. Pomalu žvýkala topinku a cítila, jak třes konečně zvolna ustupuje a žaludek zkroucený hladem se přestává bránit dalším soustům. Natáhla se po pečeném mase, když do jídelny vstoupil pan Lindsay.
Druhý důstojník přelétl jídelnu pohledem, neurčitě pozdravil do prostoru a odložil trojrohý klobouk na hák u dveří.
„Takže jste naživu,“ poznamenal, když usedal na své obvyklé místo naproti poručíkovi Napierovi, který navzdory tropickému horku nikdy neodkládal kabát uniformy z červeného sukna a černý hedvábný šátek na krku měl vždy pevně utažený.
Frances odložila slepičí stehno na talíř. Na Lindsayho se však ani nepodívala a trochu zastřeným odměřeným hlasem odpověděla:
„Není to ovšem vaše zásluha, pane Lindsayi.“
Nálada v jídelně se rázem změnila. Pan Finch se zvedl od stolu se slovy, že má ještě něco na práci a vzdálil se. Tom s panem Wilkinsem si vyměnili rychlý pohled plný tichého pochopení. Snadno si domysleli, že pan Lindsay se tou zdánlivě nevinnou poznámkou dostal na tenký led.
Pan Wilkins ve snaze situaci uklidnit nabídl panu Lindsaymu smažená vejce a slaninu, zatímco Tom se ozval s rázností, kterou si obvykle schovával na palubu.
„Myslím, pane Lindsayi, že byste měl raději...“
Větu však dokončit nestihl.
Pan Lindsay, uvězněný v představě o vlastní neomylnosti, mu skočil do řeči a pokračoval s mírně povzneseným výrazem.
„Dobře víte, že ta akce byla ztracená.“
V tu chvíli se Frances shrbená únavou napřímila. Události uplynulých dní jí náhle do sebe zapadly jako ozubená kolečka hodinového strojku. Rty stáhla do úzké linky a v očích se jí zalesklo pochopením.
„Byla ztracená, pane Lindsayi, protože vy jste zbabělá sketa. Nasral jste si do kalhot a moji chlapi kvůli tomu umírali.“
Nezvedla hlas. Ale za tím klidem se skrývalo smrtelné nebezpečí.
V jídelně zavládlo ticho. Napětí a vzájemná nevraživost, kterou dlouhé měsíce drželi pod pokličkou strohé služební zdvořilosti, se podrala na povrch. Frances vyslovila nahlas to, na co se po celou dobu od Lindsayho návratu nikdo neodvážil ani pomyslet, a přede svědky obvinila svého kolegu ze zbabělosti. Bylo to vážné nařčení – podezření, že se důstojník zachoval zbaběle, mohlo snadno skončit u válečného soudu, a kdyby taková obvinění soud prohlásil za oprávněná, mohl by v krajním případě skončit s oprátkou na krku - a hluboká urážka pronesená bez jakéhokoliv zástěrky. Všichni přítomní věděli, že jedinou přijatelnou reakcí na takové obvinění by bylo hájení vlastní cti, třeba vlastním životem.
Pan Lindsay však v prvním okamžiku neřekl vůbec nic. Krátce zbledl a sebejistota, se kterou obvykle vystupoval, se na okamžik vytratila. Rychle však našel ztracenou půdu pod nohama. Pozvedl bradu a hlasem kluzkým jako hedvábí pronesl:
„Myslím, že je na čase si přiznat, že na to zkrátka nemáte, Doylová.“
Frances krátce stiskla ruku v pěst.
Tom s panem Wilkinsem už jen bezmocně sledovali, jak se situace u stolu řítí do horoucích pekel. Oběma bylo jasné, že ať už by řekli nebo udělali cokoliv, katastrofě už nemohou zabránit. Poručík Napier těkal pohledem z pana Lindsayho k Frances a zpět. Bylo na něm vidět, že je mu role svědka té náhlé výměny názorů krajně nepříjemná a nejraději by se vytratil stejně, jako prve hospodář pan Finch. Na diskrétní odchod z jídelny už však bylo příliš pozdě.
„Tento rozhovor dokončíme jindy a jinde, pane Lindsayi. Zvolte si zbraň,“ řekla Frances chladně a upírala na pana Lindsayho tvrdý pohled. Nebyla v něm však nenávist nebo vztek, jen hluboké opovržení. Opustit své místo a nechat kolegu na holičkách bylo v jejích očích něco zcela nemyslitelného a neměla pro takové jednání pochopení. Frances od prvního setkání neměla o panu Lindsayovi příliš vysoké mínění, nikdy ho nepovažovala za gentlemana nebo charakterního člověka, ať už se oháněl původem a snažil se vystupovat jakkoliv, ale v tuto chvíli v jejích očích klesl níž než odraný žebrák, který vysedával na kostelních schodech na Mulberry Square v Summertonu.
Pan Lindsay hodnou chvíli neodpověděl. Seděl za stolem, strnulý, jako kdyby zcepeněl. Pozdě si uvědomil, kam ho jeho vlastní arogance dovedla. Nechtěl se bít – a už vůbec ne se ženou - ačkoliv za tím pocitem nebyla galantnost, ale přesvědčení, že ženy jsou jen slabší a hloupější odnoží mužů. Frances Doylovou nevyjímaje, jak se ostatně už před mnoha měsíci snažil vysvětlit kapitánovi. Celé to bylo z jeho pohledu naprosto absurdní. Ovšem výzvu vyslovenou přede svědky odmítnout nemohl. Nálepky zbabělce už by se v očích ostatních důstojníků nikdy nezbavil. Ocitl se v pasti vlastního sebeklamu. Vstal a velice pomalu se obrátil k poručíku Napierovi.
„Johne, smím vás požádat, abyste mi šel za sekundanta?“ zeptal se zdánlivě vyrovnaně.
Poručík Napier přikývl. Vstal a upjatým, vojenským krokem přešel k Frances.
„A váš sekundant, poručíku?“ zeptal se takřka obřadně.
Frances se ohlédla po Tomovi. Ten vstal a došel k Napierovi.
„To budu já,“ oznámil nečitelným hlasem s vědomím, že dohodnutí podmínek souboje už je záležitostí mezi ním a poručíkem Napierem a že jako první důstojník to bude on, kdo bude muset o téhle zatraceně nepříjemné záležitosti informovat kapitána.
Kapitán Harris seděl za stolem ve své kajutě. Před ním ležel arch papíru, stále nadepsaný pouze datem a polohou malé fregaty. Snažil se dát dohromady hlášení o fiasku na Svaté Markétě pro admirála Farrela. Dál než k uctivému oslovení svého velitele se však nedostal.
Za dlouhé roky, které strávil na moři, již zažil nejeden neúspěch – jako mladý podporučík na Chrabré dokonce skončil na několik dlouhých měsíců v zajetí ve vězení v Coteverte, než byl vyměněný. Pro sotva osmnáctiletého mládence z dobré rodiny to byla tvrdá zkušenost. Vrátil se s podlomeným zdravím a trvalo další měsíce, než byl schopen nastoupit zpět do služby. Od té doby už viděl mnohé. Poprvé od doby, kdy byl povýšen na kapitána, však nedokázal s klidným svědomím říct a napsat, že všichni jeho důstojníci udělali pro splnění úkolu skutečně vše, co bylo v jejich silách.
Z usilovného přemýšlení, jak hlášení admirálovi formulovat, ho vytrhlo zaklepání na dveře kajuty. Odložil brk. Papír s rozepsaným hlášením odsunul stranou, překryl ho několika prázdnými listy a vyzval narušitele, aby vstoupil.
Do kajuty vešel Tom Martin. Když první důstojník procházel dveřmi, musel se sehnout, aby se o zárubeň neudeřil do hlavy. Jakmile za sebou zavřel, napřímil se. Třírohý klobouk držel v dlaních.
„Pane, hlásím, že všichni navrátilci dostali najíst a napít. V péči doktora Dobblera jsou dva ranění a sedm mužů s těžkým úžehem, včetně pana Evanse,“ oznámil věcně.
Harris mladého muže sledoval zpoza stolu. Neušla mu zvláštní krátká odmlka na konci věty, která jako by naznačovala, že by rád sdělil ještě něco dalšího, ale příliš se mu do toho nechce. Taková váhavost nebývala u Toma Martina obvyklá.
„Máte ještě něco na srdci, pane Martine?“
Mladý důstojník krátce stiskl rty a nepatrně se ošil, ale hned zase našel svůj obvyklý klid a vyrovnanost.
„Ano, pane.“
Tentokrát se Tom Martin odmlčel zřetelněji. Ať už se mu chystal říct cokoliv, Harrisovi začínalo být jasné, že to rozhodně nebude vítané nebo příjemné sdělení, ačkoliv zatím netušil, co za poručíkovou nervozitou stojí.
„Je mou povinností vám oznámit, že poručík Doylová vyzvala na souboj poručíka Lindsayho,“ pronesl Tom Martin strojeně a zcela bez barvy.
Harris v prvním okamžiku neodpověděl. Slyšel a rozuměl tomu, co jeho první důstojník právě vyslovil, ale mozek se bránil tu informaci přijmout.
Pomalu přešel k oknu na záďové galerii, kterým do kajuty pronikaly sluneční paprsky a vrhaly na černobílou šachovnici na podlaze pruhy světla. Samozřejmě k takovým nešťastným událostem docházelo. Mezi Frances Doylovou a Charlesem Lindsayem od samého začátku panovalo napětí, a ani později se jejich vzájemný vztah nikdy nepřiblížil ani té mezi námořníky obvyklé sounáležitosti, když už ne přátelství. Ostatně jen stěží by hledal dvě tak rozdílné osobnosti nejen původem, ale i povahou. Že by však ta tichá nevraživost mohla přerůst v otevřený konflikt, ho ani ve snu nepadlo.
Nyní však čelil vědomí, že pokud nezasáhne, může přijít o přinejmenším o jednoho důstojníka. Jako by už tak nebyla situace pro Skřivánka krajně nepříznivá.
„Pane Martine, řekněte mi, co tomu předcházelo,“ vyzval zvolna mladého důstojníka.
Mladý muž se hodnou chvíli neměl odpovědi. Nepatrně mnul prsty pravé ruky a očima uhýbal stranou.
„Poručík Doylová vznesla podezření, že se pan Lindsay během útoku na Svatou Markétu nezachoval zcela správně,“ odpověděl Tom Martin stále stejně nepřirozeně upjatým hlasem.
Harris si nebyl jistý, jestli se mladý důstojník zdráhá mluvit přímo kvůli onomu nepsanému pravidlu, které platilo na každé lodi nejen mezi mužstvem, že na kolegy se kapitánovi nedonáší, nebo z obavy, co by způsobil, kdyby mluvil skutečně na rovinu. Harris se rozhodl na Toma Martina víc nenaléhat. Snadno si ve světle zpackaného výsadku domyslel, z čeho přesně Frances Doylová druhého důstojníka nařkla.
„Pane Martine, dá se ještě dojít ke smírnému řešení?“ zeptal se.
„Obávám se, že na to už je příliš pozdě, pane.“
Tentokrát s odpovědí nezaváhal, ačkoliv zněl poněkud přiškrceně.
Kapitán Harris pokýval hlavou. Potom Toma Martina propustil a osaměl v kajutě s nepříjemnými myšlenkami. Jeho postavení mu samozřejmě dávalo právo i možnost souboji zabránit. Mohl dát oběma znesvářeným důstojníkům rozkaz, že k žádnému duelu nedojde. Uvědomoval si však, že by tím problém jen oddálil, ne-li prohloubil, a bylo jen otázkou času, kdy by se nenávist mezi důstojníky projevila na fungování celé posádky.
Kdyby Západní kolonie nebyly ve skutečnosti zatracená, bohem zapomenutá výspa království daleko od všeho, kde byla o schopné mladé muže nouze - kde byla nouze o jakékoliv muže – mohl by požádat admirála Farrela, jestli by nebylo možné jednoho z poručíků převelet. To však nepřicházelo vůbec v úvahu.
Harris si zhluboka povzdechl. Zvolna si začínal uvědomovat, že jediným řešením celé té proklatě zatrápené situace je nechat souboj proběhnout dřív, než vůbec doplují do James Townu. V přístavu by si oba soupeři jistě příležitost k duelu našli. Jen stěží by však taková věc unikla pozornosti veřejnosti, a přestože souboje byly tolerovaným způsobem řešení otázek cti, vrhlo by to nepříznivé světlo na celou loď.
Půl dne od setkání se ztracenými čluny nechal kapitán Harris proti všemu očekávání změnit kurz a Skřivánek se začal zvolna stáčet k severu, jak jen mu vytrvalý pasát dovolil. Oficiálním důvodem, který kapitán William Harris uvedl do lodního deníku, bylo doplnění zásob pitné vody u jednoho z neobydlených ostrůvků, který se nacházel přibližně dva nebo tři dny plavby od místa setkání se čluny. Že skutečným důvodem je něco zcela jiného, bylo však záhy jasné i poslednímu plavčíkovi.
Námořníkům neuniklo, že nevraživost mezi druhým a třetím důstojníkem od neúspěšného pokusu o dobytí pevnůstky na Svaté Markétě klesla hluboko pod bod mrazu. Pokud předtím vzájemně prohodili nanejvýš pár odměřených, ale přísně zdvořilých slov při předávání směny, od roztržky v důstojnické jídelně se sotva pozdravili, kromě společného stolování nevydrželi ve vzájemné společnosti ani minutu a dělovou palubou se mezi lodníky šeptem šířily nejrůznější domněnky.
Mladý Joe si vysloužil dva tucty ran devítiocasou kočkou u mříže za neuctivé a vzpurné řeči, když se nechal u večeře slyšet, že pan Lindsay je zatracenej Jonáš a to, že umřel Ben Harvey, je docela určitě jeho vina. Pozorným pohledům však neuniklo, že ačkoliv ho bocman Ludlow provinilce nijak nešetřil a po vykonání trestu Joea kamarádi odváděli na ošetřovnu k doktoru Dobblerovi napůl v mrákotách a se zády zbrázděnými hlubokými, krvácejícími ranami od ostrých uzlíků, Ludlow měl po celou dobu ve tváři neobvykle strnulý výraz. Ben Harvey byl jeho kamarád už v době, kdy Joea přivedli na palubu Skřivánka jako otrhaného usmrkance z ulice.
O nic lepší nálada nepanovala ani v koutě podporučíků. Jack Evans ležel na marodce s horečkou od slunce i z vyčerpání, od návratu na loď celý den i celou noc prozvracel a v krátkých okamžicích bdění si doktoru Dobblerovi stěžoval na ukrutnou bolest hlavy. Teprve druhý den se mu ulevilo, ale pořád byl strašlivě zesláblý a celé dopoledne i nástup posádky, aby se zúčastnila Joeova potrestání, zaspal.
Po večeři ho navštívil Peter Vain. Starší chlapec se posadil na prázdný sud vedle Evansova závěsného lůžka, přeptal se, jestli už je mu lépe a potom se pohroužil do zadumaného mlčení. Nedokázal vydržet ve společnosti pana Beaumonta a jeho přihlouplých vtipů na a na marodce bylo alespoň takové ticho a klid, jaké jen na přelidněné válečné lodi mohlo být.
„Petere, je to pravda? “ zeptal se Jack Evans staršího přítele po chvíli unaveně. Klevety námořníků už pronikly i na marodku.
Peter jen přepadle přikývl. Vyčítal si, že nesebral odvahu zajít za panem Martinem dřív. Kdyby dokázal včas promluvit, nemuselo by k té nešťastné výměně názorů v důstojnické jídelně vůbec dojít. Ať už souboj, o kterém už si šuškala celá loď, dopadne jakkoliv, bude to i jeho vina.
Evansovi se ve tváři usadil znepokojený výraz.
„Ale co když...“ začal, ale větu nedokončil, jako by se se bál, že když své obavy vysloví nahlas, přivolá je. Viděl, jak se pan Lindsay za dlouhých jednotvárných dnů plavby přes oceán zdatně trefuje do terčů z prázdných soudků a beček z lovecké pušky i z páru zdobených pistolí. Předháněli se ve střelbě s poručíkem Napierem od námořních pěšáků v rychlosti i přesnosti. Někdy se k nim z dlouhé chvíle přidali i ostatní důstojníci. Poručík Doylová se však těchto kratochvílí účastnila jen zřídka. Vypálila jednu, nanejvýš dvě rány ze své staré lovecké pušky a šla si po svém. Jack Evans se nedokázal zbavit vtíravé představy, že druhý důstojník jeho velitele docela určitě zastřelí.
„Žádný strach, Jacku,“ pokusil se mladšího kamaráda uchlácholit Peter.
„Poručík Doylová trefí letícího racka na padesát yardů.“
Už nedodal, že bez ohledu na jeho důvěru ve schopnosti Frances Doylové, pravděpodobnost, že by pan Lindsay na vzdálenost patnácti kroků minul, není příliš vysoká. Nechtěl však nemocného Evanse ještě víc znepokojovat.
Lodní zvon odbil první půlhodinu druhé psí hlídky. Slunce už se takřka dotýkalo linky západního obzoru, barvilo moře i řídké mraky téměř do ruda a bělavé šošolky vln získaly narůžovělý nádech. Tom vyšel na záď. Pozdravil pana Wilkinse a dvojici podporučíků na hlídce a rozhlédl se po palubě od kormidelního kola po galionovou palubu, kam si námořníci chodili ulevit.
„Jestli hledáte Frances, Tome, tak je tam,“ ukázal pan Wilkins do lanoví hlavního stěžně.
Tom přikývl a dlouhým krokem zamířil podél brlení k úponám.
Frances seděla v úponách brámové čnělky na stejném místě, na kterém sedávala, když se ještě jako malý plavčík od Bena Harveyho učila číst moře i oblohu. Rukama svírala silná lana, oči upírala neurčitým směrem někam k horizontu a pod nohama měla jen modrofialovou hlubinu. Pohyb stěžně způsobený kolébáním lodi byl pro ni už natolik přirozený, že ho téměř nevnímala. Když si všimla Tomovy postavy šplhající lanovím vzhůru, spustila se do neobvykle prázdného koše.
„Tady jsi,“ pronesl, když se vytáhl přes okraj plošiny a usadil se vedle ní.
Hodnou chvíli jen mlčeli. Tom věděl, že se Frances na konci své směny nevrátila do důstojnické jídelny, aby nemusela trávit čas ve společnosti pana Lindsayho, která se od té vyhrocené roztržky stala téměř nesnesitelnou. Zajistit, aby se soupeři nesetkávali, však bylo na palubě malé fregaty zhola nemožné. Tomovi neušlo, že Frances čelo brázdí zachmuřená vráska.
„Pistole poskytne poručík Napier,“ řekl věcně.
Že si pan Lindsay jako zbraň zvolil pistole, Tomovi řekl poručík Napier už předchozího dne krátce po večeři.
Frances krátce přikývla, že tu informaci bere na vědomí. Samozřejmě nebylo možné, aby soupeři při souboji použili vlastní zbraně. Mohlo by to být považováno za nerovné.
„Fanny, víš, že to pořád můžeš vzít zpět bez ztráty cti,“ pokračoval Tom po krátké odmlce.
Frances se trpce uchechtla a zkřivila rty v nehezkém úsměšku.
„A muset se Lindsaymu omluvit veřejně přede všemi? On nás v tom nechal, Tome. A Harvey je kvůli němu mrtvý.“
Důvěrně jí stiskl rameno. Její odpověď ho nepřekvapila, nedokázal však skrýt vlastní starosti. Pokud by se o souboji dozvěděl admirál Farrel, nebo hůř, guvernér Ashbridge, mohlo by to Frances stát kariéru. Rodina pana Lindsayho měla dlouhé prsty. Pokud duel vůbec přežije.
Frances jako by svému příteli četla myšlenky, sáhla do kapsy u vesty a vytáhla z ní složený list papíru. Beze slova ho Tomovi podala.
„Závěť?“ zeptal se trochu udiveně.
Frances obvykle nepsala dopisy a od návratu na Skřivánka měla věčně jednu kapsu prázdnou a druhou vysypanou. Její jediné jmění představoval důstojnický plat, který jí však vyplatili teprve po přistání v James Townu. Alespoň se to tak jevilo.
Pokud věděl, neměla ani žádnou bližší rodinu. Maminka jí umřela, když byla malé děvčátko. V těch prvních měsících, kdy se poprvé jako děti na palubě Skřivánka setkali, o ní ještě občas mluvila, než ji život na válečné fregatě a moře otesaly a mluvit o životě předtím docela přestala.
Její otec padl při střetu s Nemesis na konci minulé války. Neměla ani příležitost pro něj truchlit. O jiných příbuzných se nikdy nezmiňovala, ačkoliv snad měla nějakou přízeň u Carricku, odkud pocházela. Co se stalo s penězi, které kapitán Robert Doyle své dceři zanechal, Tom nevěděl.
Zavrtěla hlavou
„Plná moc,“ opravila ho.
Tom na ni vrhl tázavý pohled.
Frances stiskla rty, jako by přemýšlela, odkud začít. Rozhlédla se, aby se ujistila, že kolem opravdu není žádný všetečný námořník, a zvolna tiše pokračovala dál.
„V Carricku, u pana Larkina, mám uložené dva tisíce liber po tátovi. Z těch dvou tisíc má každý rok v listopadu určitou částku dostat farář O‘Dowd z Kelly. Dokud bude z čeho brát. Jestli...“ na krátký okamžik se odmlčela, „… jestli mám zítra umřít, potřebuju, aby někdo dohlédl, že se ty peníze skutečně dostanou tam, kam mají. K prokázání by měly stačit moje hodinky.“
Mluvila docela klidně, jako kdyby mluvila o počasí.
Tom na chvíli ztratil řeč. Snažil si v hlavě srovnat, co mu Frances právě svěřila a o co ho požádala, ale smysl mu unikal.
„Ale proč?“
Nechtěl na Frances naléhat, ale její přání bylo tak překvapivé, že otázku nedokázal zadržet. Dva tisíce liber byla velká suma peněz. Možná ne taková, aby člověk mohl žít opravdu na vysoké noze, jak bylo zvykem v kruzích, ze kterých Tom pocházel, ale pořád dost vysoká, aby si Frances mohla zařídit pohodlný život v pronajatém bytě nebo i menším domku se skromnou posluhou na okraji přístavní čtvrti v Summertonu. Vzdát se takového jmění se na první pohled zdálo jako bláznovství. Nahlas to však neřekl. Jen mlčky čekal, jestli mu Frances odpoví.
Frances se hodnou chvíli k odpovědi neměla. Krčila čelo a hleděla do prázdna. Tom už se smiřoval s tím, že zůstane u jejího obvyklého mlčení, když konečně opět promluvila.
Pomalým bezbarvým hlasem se vrátila ke vzpomínkám, které by nejraději zapomněla. Opět vytáhla z mysli obraz desítky vojáků v červených kabátech, kteří leželi ubití pažbami mušket v deštěm rozmoklém zákrutu cesty nedaleko brodu pod starou zříceninou u Kilmore. Zahřmění mušket a zápach střelného prachu. Bezvládná těla mužů z Crumlinu ležící na jedné hromadě jako kusy masa. Plameny a černý dým stoupající z doškových střech rybářských domků k šedivé podzimní obloze. Pach spáleniny a smrti, který dusil k zalknutí. Nářek žen a dětí odsouzených k pomalému umírání hladem a zimou. Nenávistný pohled Jednookého Johna, když ji poznal. Znetvořenou modrající tvář Roba Ryana a jeho tělo zmítající se na oprátce.
Nakonec řekla Tomovi všechno.
A Tom poslouchal.
„Nedokázala jsem tomu zabránit. Nemůžu to napravit. Ale ty peníze zajistí, aby jejich ženy a děti neměly hlad a měly čím zaplatit pachtovný,“ zakončila to tíživé, kostrbaté vyprávění bezbarvým hlasem.
Za čtrnáct let služby na moři už Tom viděl leccos – muže a chlapce rozdrcené pod hlavní utrženého děla nebo ty, kterým z těla trčely stopu i víc dlouhé dubové třísky – ale hrůzu a bezmoc, jakou mu právě Frances vylíčila, si představit nedokázal. V mysli mu vytanulo jejich setkání na ulici v Carricku a konečně mu zmatené věty pronesené v opilosti začaly dávat smysl. Pochopil, proč od toho večera v hostinci U Modré růže o masakru v Crumlinu a v Kelly už později nikdy nepromluvila a proč se odhodlala tu Pandořinu skříňku vlastního svědomí otevřít až nyní v předvečer souboje.
Smrt byla pro námořníky věrnou souputnicí. Obvykle si však její neustálou blízkost nepřipouštěli ani s vyhlídkou na boj nebo tváří v tvář běsnícím živlům. V souboji se však zdála téměř nevyhnutelnou.
„Udělám to, Fanny,“ přikývl strnule. „Jen doufám, že nebudu muset.“
Skřivánek spustil kotvy v chráněné zátoce na západní straně malého ostrova, na jehož jméně se neshodli ani kapitán Harris s panem Wilkinsem, ani dvě námořní mapy oblasti, které se nacházely v kapitánově kajutě, krátce po rozednění. Na konci ranní hlídky nechal kapitán Harris bocmana Ludlowa a tesaře MacLeoda připravit prázdné sudy a vyčlenil skupinu dvaceti námořníků, aby z pramene, který se podle pana Wilkinse nacházel přibližně čtvrt míle od pláže ve vnitrozemí ostrova, doplnili pitnou vodu. Všichni velmi dobře věděli, že jde jen o pouhou záminku, a změna kurzu fregaty i zastávka u ostrova nikdy nebude oficiálně zaznamenána v lodním deníku (jak kapitán Harris za zavřenými dveřmi své kajuty několikrát zdůraznil lodnímu hospodáři a písaři panu Finchovi).
Společně s námořníky do zásobovacích člunů nastoupila i čtveřice důstojníků a lodní chirurg doktor Dobbler – pan Lindsay s poručíkem Napierem do dlouhého člunu a Frances Doylová s Tomem Martinem do kutru. Na břehu se pak od Ludlowovy skupiny námořníků oddělili a ve dvou přísně oddělených skupinách zamířili na vzdálenější konec pláže, který byl sekundanty určeny jako místo duelu.
Doktor Dobbler jako nezaujatá osoba odměřil smluvenou vzdálenost patnácti kroků ve světlém, vlhkém písku a podpatkem do něj vyryl dva kříže. Pro dva zkušené střelce to byla takřka směšná vzdálenost.
Pan Lindsay, zatím stále ještě oblečený do vesty i do tmavomodrého kabátu s bílými klopami, se tvářil sebejistě a rty měl stažené v mírně povýšeném úsměvu. Nepochyboval o tom, kdo ze souboje vyjde jako vítěz.
Frances mezitím sledovala Toma s poručíkem Napierem, jak kontrolují pár soubojových pistolí v kazetě z leštěného dřeva. V mysli měla podivný klid, když ji i pana Lindsayho oba sekundanti vyzvali, aby byli přítomni nabíjení.
Doktor Dobbler vše pozoroval svýma chytrýma očima se zdánlivě nezaujatým výrazem.
Jamile byly zbraně připravené, Frances svlékla kabát i vestu a podala je Tomovi. Ten jí mlčky stiskl ruku.
Potom doktor Dobbler vyzval oba soupeře, aby si vzali zbraně a připravili se.
Frances z kazety vyndala jednu z pistolí a stejně jako pan Lindsay volným krokem došla ke značce vyryté v písku. Slunce už vystoupalo téměř na půl cesty k poledni a stíny palem lemujících pobřeží se zkrátily. Jeho paprsky se odrážely od bílé pláže a opíraly se jí do zátylku.
Pan Lindsay stál na svém místě rovný, mírně natočený bokem, jak bývalo zvykem, aby svým tělem neposkytoval protivníkovi příliš velký terč. Ruku se zbraní měl volně svěšenou a vyčkával na smluvený pokyn, kterým mělo být upuštění kapesníku.
Frances se k panu Lindsaymu bokem nepostavila. Stála proti němu přímo, rovná jako prut a dokonale klidná. Nezáleželo na tom, jestli nejpozději za pouhých pár minut zemře nebo ne. Neměla houf sourozenců nebo nemocnou matku, jejichž živobytí by záviselo na jejím výdělku, a na břehu nebyl nikdo, kdo by pro ni skutečně truchlil. I ona měla pravačku s pistolí volně svěšenou podél těla, zatímco levou ruku založila za zády a pohled zaměřila na druhého důstojníka, který stál pouhých patnáct kroků daleko.
Celý svět se pro tu chvíli smrskl jen na těch patnáct kroků v bílém písku.
Doktor Dobbler se ještě jednou naposledy zeptal, zda by spor nemohl být vyřešený smírem. Odpovědí mu však bylo jen zatvrzelé mlčení. Pan Lindsay svůj nevyslovený názor ještě podtrhl pohrdavým trhnutím hlavou, zatímco Frances nehnula ani brvou.
„V tom případě se připravte,“ řekl velitelským hlasem.
Zvedl ruku s bílým kapesníkem. Rozhlédl se po obou soupeřích. Vteřiny se vlekly v šumění příboje, ale nakonec uvolnil prsty a kapesník se snesl k zemi.
Přesně v ten okamžik Frances zvedla paži a s chladným pohledem upřeným na bílou košili pana Lindsayho s nařasenou náprsenkou stiskla spoušť. Oba výstřely třeskly takřka současně. Bokem jí projela ostrá bolest, až se jí na krátký okamžik zatmělo před očima. Pistole jí vypadla z ruky. Dlaní sjela pravému boku. Nespouštěla však zrak ze svého soupeře. Viděla, jak Lindsayho ruka po výstřelu klesla. Potom se mu podlomila kolena a poručík Charles Lindsay padl obličejem do sluncem rozpáleného písku. Frances mezi vlastními prsty cítila teplou krev prosakující látkou košile.
Kapitán Harris si měřil Frances zpoza stolu ve své kajutě pronikavým pohledem. Stála před ním v uniformě, s černým hedvábným šátkem uvázaným kolem krku a zakončeným úhledným uzlem, přestože ještě před pouhou čtvrthodinou seděla na ošetřovně na námořní truhle mladého pana Chappela vysvlečená do půli těla, zatímco doktor Dobbler obvazoval krvavou ránu na pravém boku se slovy, že stačilo několik málo palců a mohli ji zašívat do hamaku stejně jako pana Lindsayho. Zjizvený, pihami posetý obličej měla navzdory spálení od slunce bledý, ale jediným viditelným projevem bolesti byly pevně sevřené rty.
„Doylová, co mám s vámi, u všech ďasů, dělat?“ spustil Harris. Nečekal, že mu odpoví. Ostatně ta otázka byla pouze řečnická. Za ní skrýval tichý hněv. Kvůli tomu zatracenému souboji mu chyběl jeden velitel směny a druhý byl - alespoň na nějakou dobu - neschopný služby.
Lidsky měl Harris pro jednání svého třetího důstojníka pochopení. Druhý důstojník Charles Lindsay se v posledním týdnu vybarvil nejen jako namyšlený floutek, ale především jako zbabělec, kterému šlo jen o to, aby si zachránil vlastní kůži. Chtě nechtě si Harris musel přiznat, že takový vývoj situace neočekával. Až do Lindsayho nečekaně brzkého návratu na loď by opuštění pozice a odsouzení celé akce k nezdaru jedním ze svých důstojníků považoval za něco zhola nemožného. Přesto se to stalo.
Ovšem léta životních zkušeností Williama Harrise naučila, že ti nahoře nechtějí vždy slyšet pravdu a vidět skutečnost, a vlivní příbuzní často znamenají víc než schopnosti nebo spravedlnost.
„Doylová, je vám jasné, že smrt poručíka Lindsayho vás může stát kariéru?“
„Ano, pane,“ odpověděla Frances napjatě. V její odpověď však nebyla pouhá fráze, která se od ní očekávala, ale skutečné uvědomění. Po celou dobu od jejího návratu na palubu Skřivánka jí nad hlavou visela hrozba, že udělá jediný chybný krok a skončí s potupou na břehu. Věděla to stejně dobře jako kapitán. Zabitím poručíka Lindsayho se ta hrozba jevila až příliš reálná. Stačilo kapitánovo jediné slovo. Jediná zmínka v hlášení.
Harris však neměl v úmyslu Frances Doylovou hodit přes palubu, bez ohledu na to, jak moc ho svým unáhleným jednáním rozzlobila a dostala do prekérní situace. Doylová měla moře v krvi. Měla cit pro loď i pro posádku a kuráž, jakou jí nejeden muž mohl závidět. Bylo však na čase, aby se naučila i základům diplomacie. Pokud ji ta její zatracená horká hlava dřív nezabije, možná se jí takové dovednosti budou v budoucnu hodit.
„Admirálu Farrelovi a guvernéru Ashbridgovi se o tom vašem kousku nezmíním, Doylová. Shodneme se, že poručík Charles Lindsay padl při akci,“ pronesl suše.
„Pane?“ hlesla Frances překvapeně a hned zase sevřela rty do tenké linky. Rána na boku rozbolela, jako by jí k žebrům přiložili kus rozžhaveného železa. Nebyla si jistá, jak si kapitánova slova vyložit. Mysl se urputně bránila byť jen náznaku představy, že by se kapitán Harris snížil k něčemu takovému, jako je lež přímému nadřízenému, aby ochránil před trestem a potupou ji. Notabene když důvodem, proč něco takového vůbec musel udělat, bylo to, že zabila (byť v čestném souboji) jiného důstojníka. Přesto to právě vyslovil nahlas a očividně to myslel naprosto vážně.
Kapitán William Harris opět vsadil na dceru rybáře z Kelly a tentokrát věřil, že toho litovat nebude.