Moje články

Pochopitelně jsem vyrazil s Ferdou. Jednak jsem na něj chtěl dávat trochu pozor, navíc na Alešův výslech se nacpali šéf s papalášem (Rudu nechali jen koukat), takže jsem žádnej valnej výsledek nečekal.

Ferda vyrazil nejdřív do toho Moničina baru a bylo to docela terno.
Barmanka byla dáma v letech, takže všechny místní znala od školky, a jedno velké ucho – snad nebyl drb, o kterým by nevěděla.
Monika tam bejvala často. Obvykle nadávala na manžela, že dělá dluhy, a na tchána, že nepustí chlup, i když je pěkně prachatej. Ten den byla nezvykle tichá a odešla poměrně brzy a poměrně střízlivá.

Šéfovi se viditelně ulevilo. Cestou do výslechovky šeptal Rudovi: „Fakt jste mě zachránil, už to vypadalo, že mě ze vzteku vyhodí z okna.“
„Vlastně to byl spíš Ferda Palounek, vytelefonoval tu daktylku,“ upřesňoval Ruda stejně potichu.

Ferda je zadržel: „Tady jsem vám na Aleše nachystal nějaký podklady. Seděl za krádež, ve fabrice stopil nějaký náhradní díly. Žádný násilí u toho nebylo. Pustili ho na podmínku za dobrý chování.“

Podal složku šéfovi.

„A jestli jdete na výslech ve třech,“ (vypadalo to, že papaláš se taky chystá) „tak bych vyrazil obejít hospody, co tam prej byli ti manželé Havlíkovi.“

Šéf souhlasně kývl.

Bibinka zůstal s Toníkem, tak jsem to vzal zase za Ferdou. Zrovna s Rudou (a Alešem) dorazili do práce.

Služba jim hned potutelně hlásila: „Váš šéf je na koberečku. Přijel nějakej papaláš z Prahy, prej je to známej nějaký ženský z toho vašeho případu.“
„Míla?“ Ferda koukl na Rudu.
„Vypadala na to,“ povzdechl Ruda. „Jdem tam. Zkusíme ho z toho nějak vytahnout.“

Vlastně mě to nepřekvapilo. Ruda vždycky kopal za tým. Novej šéf možná potřeboval jen šanci, jen trochu napovědět a věci se mohly vydat správným směrem.

„Promiňte, že ruším. Pane majore, tak jsme sebrali toho Aleše, jak jste říkal.“

Princip této hry je stále stejný, pěkně se načinčat a pak - ulovit největšího krasavce.
Ale takhle nedočkavou jsem ji asi ještě neviděla.

Když Aleše nakládali, tak se Toník rozplakal.

Nikdo si ho nevšímal. Chvíli jen tak chodil, a nakonec se usadil před domem, kde si začal hrát s nějakým starým kusem gumičky a zbytkem posypového písku na chodníku.

Sednul jsem si k němu a pozoroval. Měl jsem dojem, že mne vnímá. Nebál se. Naopak mi přišlo, že se uklidnil.

Bibinka! Ten to umí s dětma!

Jen mě to napadlo, už seděl Bibinka vedle mě, nic vysvětlit nepotřeboval. Kouknul na chodník a povídal Toníkovi: „Teda, ty máš ale krásnýho velblouda!“
„Jede pouští vysvobodit princeznu!“ odpověděl Tonda a ukázal na druhou gumičku se třpytkama.

„No tak jo. Tak do toho kyselýho jablka teda kousnem,“ řekl Ferda, když dotelefonoval.
„Jen aby nebylo otrávený,“ trochu nejistě odpověděl Ruda. Reakce novýho šéfa na převzetí iniciativy se dopředu odhadnout nedaly.
„Na tom hasáku jsou jenom Alešovy otisky, tak ho seberem.“
Viděl jsem, že z toho není zrovna nadšenej ani jeden z nich. Ale věci už se někam konečně hnout musely. A to že se Aleš na první pohled chová méně podezřele, nemusí ještě nutně znamenat, že není vrah. A hlídání Toníka moc dobrý alibi není. Když kluk usnul, tak mohl dělat cokoliv. Určitě bylo potřeba ho pořádně proklepnout.

Nedělní večer, poslední přímej spoj je narvanej do posledního místečka.
Na vedlejší sedadla se usadili kluci s batohy nacpanými jídlem, aby na intru neumřeli hlady. Jeden z nich – krhavá očička, vrabčí hnízdo na hlavě - znaveně sděloval okolí:
„Ty vole, já jsem to asi včera přehnal. My jsme kalili až do rána.“

Tentokrát jsem měla kliku. Výtečník brzy usnul.

Dojíždíme do velkého nádraží. Když se zvedám, podaří se mi spáče vzbudit.
„Kde jsme?“ nervózně vystartuje.
„Pardubice, severní nádraží!“ zahlaholí hoch podobného věku z vedlejší čtyřky.
Rozsespalec drapne bundu a megabágl a letí vystupovat.

„Vy jste volové! Dyť to je teprve Hradec!“

Pseudovýslech nového šéfa se v podobném duchu nesl ještě dlouho.

Ferda si zatím velmi pozorně prošel dům. Oblasti obývané Lukášovou rodinou se vyznačovaly nesouladem výskytu dost drahých věcí a nepořádku. Místnosti dědy Tondy a Aleše byly přiměřenější, u Aleše byla roztahaná hromada Toníkových hraček.

Bylo už dost pozdě (Toník by měl dávno spát), když šéfovi zazvonil telefon. Následně se vypařil, aniž by nechal nějaké instrukce, co dál.
Chlapi si dělali legraci, že mu asi velí manželka, nebo že Perníkář letí na poslední vlak. Ale vypadalo to fakt divně.

Ferdovi došly nervy, koukl na Rudu a začal zjišťovat předběžné výsledky daktyloskopie.

Šéf se rozložil ve dveřích: „A co jste dělali včera večer?“
Začla Monika: „Von mě tak vytočil, že jsem se musela jít zklidnit do baru.“
Lukáš to hned komentoval: „Když ona do baru, tak já do hospody, co taky.“
Další to ze sebe začal sypat vykulenej malej Tonda: „Já jsem byl za kačenkama, se strejdou,“ a kýval hlavou směrem k Alešovi.

„To je na ránu pěstí,“ tiše bručel Ferda k Rudovi. „Vždyť jsou všichni podezřelí! Ti přece nesmí vědět, co vypovídali ostatní!“
Koukal jsem, jak Ruda rezignovaně krčí rameny, a říkal si, že s novým šéfem je zaděláno na průšvih.

„Pojďte raději dovnitř,“ řekl Ferda mírně.
„Já,“ chlap jak hora ještě více znejistěl, „já jsem v podmínce… Doufám, že nemám nějakej průšvih.“

Překvapilo mě, že tohle je Aleš, předpokládal jsem toho druhého z bratrů. I jeho reakce byla jiná, než kterou bych zrovna čekal.

Ferda nijak nereagoval, jen je oba dovedl do chodby, kde už šéf sděloval, co se stalo.
Aleš (stále s klučinou v náručí) si jen sedl na botník.
Lukáš se tvářil, že se ho to snad ani netýká.
Monika ztropila plačtivou scénu, na první pohled falešnou, jak ty její šperky z kočičího zlata, kterejma byla celá ověšená.

Blížili jsme se k domu a doléhaly k nám zvuky prudké hádky.
„Ty jeden škrte! Jestli mi nějaký prachy nedáš, tak tě klidně vyhodim z baráku!“ ječela ženská.
„Se uvidí, kdo koho vyhodí! Barák je totiž můj!“ oponoval jí mužský hlas.

Většina lidí z výjezdu šla přímo do baráku, ale Ferda ještě chvíli obhlížel okolí. Zaujalo nás oba to samé.
Ulicí přicházel docela vazba chlap s asi čtyřletým klučíkem. Ta hromada policejních aut je zjevně vyděsila. Ferda k němu vykročil: „Dobrý den, vy jste pan Havlík?“
Vzal kluka do náruče a nejistě kývl: „Jo, můžete mi říct, co se děje?“

Konečně se věci hnuly. Tělo odvezli a Tonda vyrazil na soudní taky. Já jsem se rozhodl následovat Ferdu. Byl právě s Rudou na cestě k Tondovu domu.
„Hele nemáš zprávy, co je zač ten novej šéf?“ zajímal se Ruda.
„Už teď se snažíš zanalyzovat, kde leží počátek všech našich problémů?“ odpověděl Ferda žertem.
Ruda se nesmál.
„Promiň, taky mě mrzí, že to nedali tobě. A moc nevim – Vacek jen říkal, že nevěděli, co s nim, že mu zrušili původní místo, má to do důchodu za pár, tak ho fikli k nám, i když na vraždách nikdy nedělal.“
„To si užijem.“

Ferda už byl touhle dobou pěkně netrpělivej. Ohledání už bylo prakticky dokončeno. Smrt nastala včera večer a z věcí v dílně bylo zjevné, že tam pracovali i oba synové a že použitý hasák patřil mladšímu z nich.
„Šéf potřebuje trochu protřepat, aby se probral!“ drtil Ferda mezi zuby. „Potřebujeme jet sebrat Aleše a on se tam furt vybavuje s tou nafintěnou ženskou.“
Pobaveně jsem zkonstatoval, že máme s Ferdou opravdu mnoho společného, jeho novej šéf mi taky pomalu začal lízt na nervy.
„Nemíchej se do toho!“ snažil se ho klidnit kolega Ruda. „Nemusíš si to u něj rozházet hned napoprvé.“

Tonda si evidentně nepřipouštěl, že ho do tý hlavy někdo praštit musel. Nevylučoval jsem nepovedenou vykrádačku, ale ten rozbitej zátylek! To nevypadalo, že tam Tonda lupiče nachytal, to vypadalo zcela úmyslně, což zvyšovalo pravděpodobnost, že to byl někdo z rodiny.
Nejpodezřelejší mi přišel Aleš, přece jen seděl, na něj se časem taky podívám, teď jsem se snažil vytěžit maximum z pozorování Míly. Zpovídal ji Ferdův novej šéf. Moc toho z ní nedostal, o chodu dílny nevěděla nic, o Tondově rodině jen málo. Nepůsobila spontánně a upřímně, ale možná to byla nacvičená póza marketingové pracovnice. Zvládla by fyzicky tu vraždu sama?

„Zítra jdeme na očkování,“ pravila maminka tónem nepřipouštějícím diskusi.
„Co zas?“ zabručel synek mrzutě.
„Je to proti lidskému papilomaviru,“ studovala maminka na internetu. „Ten dělá třeba rakovinu děložního čípku.“
„Já žádnou dělohu nemám, tak proč se mám nechávat očkovat!“ protestuje synek.
„No, paní doktorka z dětskýho nám to takhle naplánovala.“
Synek protočil panenky. „Asi nepozná kluka od holky.“
„Asi si budeme muset vysvětlit, kdo koho může nakazit, a že to může dělat i nádory hlavy a krku,“ vložil se do debaty tatínek.
„Vlastně zejtra klidně, aspoň nebudu psát písemku z matiky,“ uzavřel synek se zjevným plánem vyhnout se další přednášce.

Tonda na mne chvíli zamyšleně koukal a pak jen povzdechl: „Asi mě to nemělo tolik zaskočit. My jsme s Mílou byli hodně rozdílná dvojice.“
„Jak jste se dali dohromady?“
„Ále, spravoval jsem jí auťák a líbila se mi, tak jsem ji pozval na rande. Ona je sice nějaká marketingová cosi a já jen automechanik, ale nečekala žádnýho filosofa, tak nám to celkem klapalo. Takovej bezpečnej nenáročnej vztah. Jen s Lukášovou ženou Monikou se nesnášej.“
„A s tím druhým synem?“ zeptal jsem se, protože už jsem v duchu probíral všechny možné podezřelé.
„Aleš je úplně v pohodě,“ úplně bezelstně odpověděl Tonda.

Míla pokračovala, jak Tonda dělal všechno pro rodinu, jak si všichni vycházeli vstříc a jiné podobné fráze. Moc jsem nevěděl, co myslí doopravdy a co je jen takový nervózní mluvení pro mluvení. Nicméně Tondu to vytočilo: „Jak může takhle mluvit! Dyť jsem se stěhoval kvůli ní! S Lukášovou ženou na sebe furt ječely jak dvě ježibaby. A že se starám o rodinu! Dyť mi celou to dobu vyčítala! Ani náhodou nebude pod jednou střechou s kriminálníkem! Jen přes její mrtvolu!“
„Víš Tondo, možná si tě trochu uvědomuje, jako přízrak nebo tak nějak. Možná až teď chápe, jak jsi to myslel.“

Mílu odvedli kousek stranou, kde byla venku pod stromy lavička. Donesli jí sklenici vody.
Když se trochu uklidnila, začal se jí vyptávat jeden starší policajt, kterýho jsem neznal. Odhadoval jsem, že by to mohl bejt Ferdův novej šéf.
„Paní Váňová, vy jste družka pana Havlíka?“
„Družka?“
„No, říkala jste, že bydlíte spolu.“
„Jo, to jo, ale jen krátce, něco přes měsíc. A chodíme spolu ani ne půl roku. V jeho domě bydlí jeho starší syn s rodinou a když se měl vracet mladší syn z kriminálu, tak se odstěhoval ke mně, aby měl Aleš kde zakotvit.“
Tonda začal nervózně poposedávat.

Nechal jsem Tondu se trochu vzpamatovat a úplně automaticky jsem začal analyzovat situaci kolem.
Tohle nebyla vražda v hádce, muselo to bejt plánovaný. Několik ran hasákem do zátylku, na obranu jistě nestihl ani pomyslet. A vybranej trezor…
Úplně mě to vtáhlo, jak za starejch časů. Ani jsem si nevšiml, že se u vchodu do dílny něco děje. Probralo mě, až když Tonda zděšeně hlesl: „Míla.“
Na policistovi visela dobře oblečená paní a vzlykala: „Říkal, že jde na pivo. Jen na jedno. A já mu ještě v duchu nadávala, co to je za velkej flám, že do rána ani nedorazil domů.“

„To si vůbec nedokážete představit, jak strašně jsem unavenej,“ vykládá pacient.
Doktor na počítači skroluje jeho cétéčko, už už si říká, pár nočních na tebe, únavo únavná, když to uvidí.
„Ani vylízt do schodů nemůžu.“
Vyzůmuje si to. Tree in bud jak vyšitej, ajaj.
„Teploty máte?“
„Nic moc, jen trochu navečer.“
„Pocení?“
Pacient se zarazí, jak to ten doktor může vědět?! „No, propotim i dvě pyžama za noc.“
Doktor se na něj konečně podívá: „Mohl byste mít tuberkulózu.“
„Prosím?“
„No, jistý to není, potřebujeme další vyšetření.“
„Cože, tuberkulózu ve 21. století?“
„Infekční nemoci jsou konstantní strašáci i v moderní době.“

Ferda obhlížel s doktorem tělo a já se vydal za jeho bývalým obyvatelem.
Seděl na skříni a nepřítomně koukal na svou rozbitou hlavu.
Tísnivě se mi vybavil ten zmatený pocit, když jsem tehdy sám pochopil, že jsem doopravdy mrtvej.
„Ahoj, já jsem Honza, jsi v pohodě?“
„Já jsem Tonda, už tu byla manželka,“ povzdechl. „Vždycky jsem si říkal, že mi jednou hrozně vynadá kvůli milenkám. Ale že prej spíš chápe můj systém neustále se vyměňujících nejistých vztahů, než to, že jsem z kluků nechal vyrůst kriminálníky,“ smutně vzhlédl.
Chudák. Vůbec nechápe, co se stalo, ani proč se se mnou baví.

K Alešovi doléhal zvuk hádky z přízemí. Zase o peníze, jak jinak. Jak doufal, že doma bude od neustálého řvaní klid.
„Ahoj strejdo, víš, co je slepičárna?“
Příchodu Tondy si ani nevšiml. „Ahoj,“ usmál se.
Odpovídat nemusel, rozhořčený Tonda mu to evidentně potřeboval říct sám. „Proto se děda odstěhoval k Míle, že tu je furt slepičárna.“
„Jako že se máma s Mílou hádaly?“ potřeboval si to Aleš upřesnit.
Tonda vážně kýval hlavou.
„Ale teď se máma hádá s tátou.“
„To je jedno, furt to je slepičárna,“ mračil se Tonda.
„Tak nepůjdem radši krmit kačenky k rybníku?“
Tonda se poprvé usmál.

Jednou večer jsem potkal Lídu.
„Jak se máš?“ volala vesele.
Když jsem hned nejásal v odpověď, pokračovala: „Co máma?“
„Furt stejný,“ zabručel jsem.
„A Pavel?“
„Taky.“
„Tak, co se tváříš jako kakabus?“
Najednou mi došlo, že vlastně ani nevím, proč už zas nejsem spokojenej.
Lída na mne vědoucně koukla: „Ahá! Všichni padouchové vyřízení, všechny účty spočítaný. Že ty ses nám začal nudit?“
To byla celá Lída, občas jsem ten její jemnej sarkasmus potřeboval.
„Ty a nechtěl bys třeba trochu dávat pozor na Ferdu, když z něj teď bude táta?“
„Cože?“
„Už je to tak,“ zasmála se, „mám to od Olinky.“