Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
"...a všichni se společně organizujeme v Občanském fóru," vysvětloval vlasatý Péťa Haně, Daně a Janě. Dívky vedly návštěvníky z vnějšího světa chodbami tajného vládního krytu a navzájem si vysvětlovali, jak to v jejich světech vypadá.
Soudruh vedoucí ostrahy tajného vládního krytu seděl v pohodlném ušáku v kanceláři soudruha poštmistra, zaujatě poslouchal nahlas puštěný odposlech z chodeb.
"Výborně," zamnul si spokojeně ruce. "Založíme buňku toho Občanského fóru."
"My dva?"
"Slyšel jsi ho, může ji založit kdokoli."
"Ale my to tady přece vedli!"
Soudruh vedoucí ostrahy zanotoval:
"Nikdo se nic nedozví, nikdo nic nepochopí. Rozumíš, Pepo, zaváté stopy, starý klobouk ve křoví."
Bohužel by to nebyla jediná buňka Občanského fóra, kterou založil plukovník StB.
"Počkejte, soudruzi, kam se hrnete?" hulákal na celé kolo soudruh Studnička, člen závodní stráže ostrahy tajného vládního krytu.
Hana, Dana a Jana uklízely chodbu poblíž vchodu a nenápadně vykoukly, co se to zase děje.
Soudruh Studnička šermoval pendrekem před obličeji několika mladých lidí jako z jiného světa, divně oblečených a usměvavých.
"Žádní soudruzi už nejsou, ty soudruhu jeden," objasnil vlasatý kluk s brýlemi.
"Co si to dovoluješ, smrade?"
Vlasatec si všiml dívek a hvízdl na ně: "Komunismus dávno padl, zaspaly jste půl roku svobody!"
"Nám to nikdo neřekl. Hurá, konečně můžeme odejít ven z podzemí!"
Tak začala noc plná zázraků.
Umíte si představit překvapení studentských vůdců a členů Občanského fóra, když nakoukli do tajného vládního krytu?
Soudruh vedoucí ostrahy tajného vládního krytu vypnul videorekordér a televizní přijímač a hleděl s pevně stisknutými rty na ostatní. Přítomní byli naprosto otřeseni.
"Je to půl roku starý materiál, který ústředí odtajnilo včera večer. Nesmíte o něm mluvit s nikým mimo tuto místnost, a raději o něm nemluvte vůbec."
"Tohle se nemohlo stát," brebtal třesoucím se hlasem soudruh poštmistr.
"Věř mi, Pepo, to se stalo."
"Jak to mohla Strana dopustit? To, jak se ty děti chovaly k policistům, přece nebylo normální," téměř plakala soudružka vrchní kulturní referentka. "Musely zešílet. Úplně zešílet."
"Patrně ano. Propukla tam prostě nějaká nemoc šílených dětí."
Hana, Dana a Jana seděly v ložnici na neustlaných postelích a nervózně na sebe hleděly. Události posledních dnů se seběhly příliš nenadále.
"Něco se děje, něco velkého. Tohle není jen tak," opakovala už poněkolikáté Hana.
"Nás se to přece netýká," namítla Dana.
"Netýká?" rozzlobila se Jana. "Nemůžeme jen sedět a koukat."
"A co chceš dělat? Chodí si tu volně tajní agenti, důležití soudruzi se chtějí ženit s obyčejnými ženskými, Zdenda umřel a najednou si jezdí pod zemí tankem. Co uděláme?"
"Já tu jen tak sedět nebudu," zaječela Jana.
"Hlavně se nehádejte, holky. Nesmíme dopustit, aby mezi námi vznikla zlá krev."
Na lavici v ošetřovně seděl soudruh Studnička, člen závodní stráže ostrahy tajného vládního krytu, s potlučenou tváří, opuchlým uchem, škrábanci a modřinami na pažích.
Vedle něj seděl další soudruh Studnička, s obrovským monoklem pod okem. Vedle něj seděli dva další soudruzi Studničkové.
Všichni by se podobali jeden druhému jako vejce vejci, nebýt zranění a skvrn jódu.
Vedle nich seděl soudruh vedoucí údržby, v aksamitových montérkách se šroubováky z meteorického železa v kapse.
"Chlapi, prát se, to jo, ale roztlouct mi rozvodnou skříň?"
"Neškrábejte si ty rány," přerušila ho zdravotní sestra.
Vedoucí údržby chmurně zahučel:
"Ale jen se škrábej, škrábej se!"
"Soudruzi, američtí imperialisté a němečtí revanšisté nepřestávají chrastit zbraněmi. Chtějí rozbít věc socialismu. V posledních dnech se mezi nás vetřeli agenti cizí mocnosti. Pohybují se volně uvnitř perimetru tajného vládního krytu. Nelze je snadno odhalit. Pomocí zahraniční špionážněrozvědné techniky se dokáží zamaskovat tak, že se podobají komukoli z nás jako vejce vejci," odsekával vážným hlasem soudruh vedoucí ostrahy tajného vládního krytu.
"Ti agenti vypadají jako vejce?" zeptal se vyjeveně soudruh Studnička, člen závodní stráže ostrahy tajného vládního krytu, který moc neposlouchal.
"Jsou skutečně jako kukaččí vejce," odpověděl soudruh vedoucí, aniž si uvědomil důsledky.
"Hrrr na ně, začíná hon na vejce!"
Sousloví "američtí imperialisté a němečtí revanšisté", často ve spojení s chrastěním zbraněmi, mě provázelo dětstvím celá osmdesátá léta.
"Holky, tomu neuvěřite," vešla Blaža do společné ložnice uklízeček. "Budeme tu mit svatbu."
"Ale to my víme," namítla Hana, "soudruh vedoucí ostrahy si bere tu zdravotní sestru."
"To taky, ale ještě si soudruh poštmistr bude brat pani Mračkovou z kantyny."
"Cože!?" vyjekly všechny.
"Holky, za tim něco je, to neni jen tak," zarazila se Ruža.
"To neviš všecko. On pry předtim požadal o ruku naši pani Vranovu."
"No a co se stalo?"
"Poslala ho do hajzlu, pry doslova."
"A paní Mráčková?"
"Ta řekla jo."
"Za tím něco je, holky, za tím něco je!"
"Proč, pro někoho odpad, pro jiného poklad."
Se svatbami se vůbec roztrhl pytel. Toto drabble je asi vhodné místo oznámit, že se s Angie bereme 31. května.
"Duchu, jsi tu? Duchu, ozvi se mi!"
"P-o-l-i-b s-i p-"
"Hele, na tohle nemám čas. Potřebuji pomoc, všechno se hroutí."
"Najednou potřebuješ pomoc ode mě?"
"Ano. Netěší mě to."
"Deset procent lidí zavři do gulagu, pět procent postřílej. A hotovo, všechno bude v pořádku."
"Nechci se dostat do pekla."
"To bys koukal, jak si mě tady váží."
"Tohle nechci."
"Ne? U nás v Gruzii máme přísloví, že včely do dlaní nepochytáš."
"Nechápu, co to znamená."
"NDR, Československo, Polsko, všechno ti proklouzlo mezi prsty."
"Jsou pryč."
"Pořád ale můžeš uspět ty, i když SSSR padne."
"Jak?"
"Budou ti děkovat za svobodu."
Jednající postavy jsou Michail Sergejevič Gorbačov a Josif Vissarionovič Džugašvili řečený Stalin.
Možná se to nezdá, ale normálně to zapadá do linky letošního souvislého příběhu, který píšu.
Hana, Dana a Jana usilovně drhly kuchyňského robota.
"Pomáhám v kuchyni ráda," řekla Jana. "Ale když je to za trest, tak mi to připadá jako... Jako robota." Usmála se na robota před sebou, spokojená s vlastním vtipem.
"Není to robota, ale brigáda," namítla Dana.
"Soudruh předseda SSM říkal, že když uděláme brigádu, tak... Já to vlastně nepochopila."
"Já jo," řekla klidně Jana. "To, že jsem brečela, byla bota. A tohle trest. Robota."
"Žádná bota, cítily jsme to stejně, i holky z Karviné."
"Bota."
"Ruža je z Třinca." Družně se rozesmály.
Pak už se jen střídalo "bota" a "robota". "Bota." "Robota."
"Tohle že je španělsky ptaček? Je to tvrde jak štalverk," prskala Blaža.
"To neni ptaček, ale brontosaur," přitakávala Boža.
"Možna nějaky praptak," zasmála se Ruža.
Hana, Dana a Jana se v jídle také jen rýpaly. Styděly se, že poslouchaly za dveřmi výslechové místnosti.
"Paní Mráčková je nemocná, kdo ví, kdo vařil."
Jana se najednou usedavě rozplakala. Odstrčila talíř a položila si hlavu na zkřížené ruce.
"Nevydržím to tady," vzlykala zdušeně. "Taky bych chtěla vidět Španělsko a jíst španělské ptáčky tam. Nebo třeba Kilimandžáro. Zdenda utekl kamsi do Ameriky a my tady všichni pod zemí jenom pomaluj hnijeme jako živé fosílie."
Každý dnes ví, že se nemá říkat brontosaurus, ale apatosaurus. A španělští ptáčci nemají nic společného ani se Španělskem, ani s ptactvem.
Co si ale už dneska málokdo uvědomuje, že Janin pocit z tajného vládního podzemního krytu o pomalém hnití sdíleli lidé v celém socialistickém Československu, i když na to vůbec nemuseli být v podzemí.
A ještě vysvětlení titulku. V Jedí volavky Esíčka? říká Jana, že kuchařka paní Mráčková je "od nich z Kopidlna". Které je tedy spíše v okrese Jičín.
S agentem Syslem to vypadalo špatně.
Do výslechové místnosti vplula soudružka vrchní kulturní referentka, dáma v nejlepších letech, navoněná nejlepší sovětskou voňavkou.
S dramatickým výkřikem "Zdeníčku, zase mi tě chtějí zabít" agenta Sysla majetnicky objala kolem ramen.
"Navíc jsi žigólo," chlívácky zamrkal soudruh Studnička.
"Nechcete mě raději zabít rovnou?" poprosil rezignovaně agent Sysel.
Do místnosti napochodovali agent Jezevec a agent Rosomák v potápěčských skafandrech se samopaly v rukou.
"Toho muže si odvedeme s sebou."
"Ne."
"Ne!"
Agent Jezevec hodil na stůl tlustý svazek stodolarovek.
"Ale jo!"
"Tak, soudružko nástěnkářko," usmál se soudruh Studnička, "můžete připravit výstavku o opeře Prodaný ženich."
Člen závodní stráže ostrahy tajného vládního krytu soudruh Studnička praštil pendrekem do stolu a zařval vyděšenému agentu Syslovi do tváře:
"Tohle už přesahuje všechny meze!"
"Ale já jsem..."
Další rána pendrekem do stolu.
"Já tady vedu evidenci. A vy jste mrtvý, soudruhu. Utlučen u výslechu, tady to máme napsané. Tak jak to, že se mi tu producírujete po chodbě v tanku?"
"Ale..."
"Mlčet! Teď projevujete bezmeznou ochotu vypovídat, co?"
"Bezmeznou co?"
"Nebuďte drzý. Vaše drzost přesahuje všechny meze. Jste mrtvý, nebo ne?"
Agent Sysel si povzdechl a zalhal:
"To jsem nebyl já."
"Taková drzost! To už přesahuje i mez bezmeznosti."
Hana, Dana a Jana s uspokojením hleděly na kýčovitý obří betonový květináč s bujně trčícím tchýniným jazykem. Rumiště za ním téměř nebylo vidět.
Mára, Jára a Míra neskrývali obdiv.
V tu chvíli se ozvala strašlivá rána, celá stěna se sesypala a květináč pohřbila. Ve zdi zela obrovská díra.
Z ní vyjeveně hleděl...
"To je přece Zdenda!" vykřikla Hana.
"Nejsem Zdenda," odmítl Zdenda, "jsem agent Sysel."
Prach opadl a odhalil tank, mířící hlavní do chodby.
"Útok, nahlaste útok," volal Jára.
"Ale žádný útok, co blázníte?" polekal se agent Sysel. "Havaroval jsem. Dostal jsem ho za úkol jen přivézt. Obyčejná manipulační jízda."
Hana, Dana a Jana drhly jídelnu a kuchyni. Do dveří nakoukl nosatý třicátník a houkl:
"Blaža, Boža a Ruža tady nejsou?"
"Uklízejí radarovou místnost," vysvětlila Hana.
"To je škoda. A vy jste místo nich?"
"My jsme k nim, ne místo nich, rekvalifikujeme se na uklízečky," usmála se Jana.
"Já jsem Mára, z Údržby. S Járou a Mírou opravujeme vzduchotechniku a vysypalo se to, potřebujeme pomoct uklidit."
"Jdeme, holky."
"Tohle je výbuch!" zděsila se Dana.
Mára, Jára a Míra stydlivě klopili oči k hromadě stavebního rumu na zemi.
Jana rozhodla:
"Tohle neuklidíme, ale schováme. Postavíme před to ten obrovský tchýnin jazyk."
Naprosto nepředstírám, že jsem drabble psal s vědomím, že bude nějak evokovat Keatsovu La Belle Dame Sans Merci, to jen slovo Sansevieria mě na to přivedlo. Přitom to "Sans" v něm není francouzské "bez", ale náhoda, etymologie názvu tchynina jazyka je zcela banální, jmenuje se po rytíři Raimondu di Sangro, knížete ze San Severo (italsky Principe di Sansevero). Čili ne Sans Evero, ale San Severo.
A už vůbec nechci předstírat, že rozumím poezii nebo dokonce téhle Keatsově baladě.
Uprostřed Schwarzwaldu jsou laboratoře pobočky Ústavu vysokých energií Maxe Plancka. Pracují v režimu striktního utajení, benevolentně ignorovány veřejností a policií, kteří si myslí, že se tam vyvíjí jaderné zbraně.
Uvnitř ale operují agenti Tristera.
Agent Jezevec dopravil Zdendovo tělo až na laboratorní stůl.
"Třetí úroveň stáze?" zeptal se agent Pásovec, tibetský mnich a profesor mineralogie.
"Přinejmenším."
"Dobrá," ucedil odhodlaně a vytáhl z rukávu pevně uzavřenou fiólu.
"Povzbuzující lektvar sekty Rjó destilovaný z japonských mišpulí," vysvětlil, odlomil opatrně víčko a nápoj vypil.
Pak Zdendovi vlepil strašlivou facku.
Zdenda se rozkašlal a otevřel oči.
Agent Pásovec spokojeně vysvětlil:
"Šok obnovil energetický tok."
Protože se náš příběh pravděpodobně odehrává někde na konci osmdesátých let, rozhodně není pravda, že by tehdy německá veřejnost ochotně přihlížela čemukoli, co jakýmkoli náznakem souviselo s atomovou energií. Tehdejší tzv. mírové hnutí naopak jakoukoli iniciativu vyvinutou tímto směrem rozhodně blokovalo veřejnými protesty podobnými dnešním blokádám ekologických aktivistů. Velmi pravděpodobně bylo tehdejší tzv. mírové hnutí finančně i ideologicky vydatně podporováno ze Sovětského svazu. Není tedy pravděpodobné, že by příslušný ústav zůstal nepovšimnut.
To je ovšem jediná nepravděpodobná část na tomto drabble.
Paní Vránová nesnášela tři věci. Komunisty, alkohol a smrad cibule. To první v tajném vládním krytu raději neříkala. Alkohol proto, že ji kvůli chlastání vyhodili ze studia medicíny. Cibuli jen tak.
Nové dívky si rychle oblíbila. Na obyčejné poštačky byly šikovné a ochotné. Jen to věčné "Soudružko Vránová!"
"Soudružko Vránová," nakoukla rozpačitě Dana do jejího kumbálu. "Můžete se jít na něco podívat?"
Dana ji vedla chodbou ke kotelně, odkud se neslo žaluplným rozkolísaným basem:
"Oj, duše bolí, duše se trápí, oj, pole širé, řeko hluboká..."
"Neboj, to je sovětský poradce. Ožírá se vodkou a zajídá cibulí. Hnus! Nesnáším smrad cibule!"
Ve skutečnosti si měl sovětský poradce nejspíš zpívat něco jako Ой, налетели ветры злые,
Да с восточной стороны,
И сорвали чёрну шапку
Ой, с моей буйной головы.
Nevím ale, nakolik vůbec dneska někdo ještě rozumí rusky nebo vůbec přečte azbuku.
Pokud vás zaráží, že paní Vránová, vyhozená ze studia medicíny, mohla nastoupit na jistě několikanásobně prověřované místo uklízečky v tajném vládním krytu, aniž by se přišlo na to, že nemá ráda komunisty, tak osmdesátá léta byla takových paradoxů plná.
Zdá se, že italský spaghetti western Vůně cibule nebyl v Sovětském svazu nikdy uveden v kinech, takže jsem přišel o možnost dát tomuto drabble nějaký fantastický název.
Dana se vypotácela z výslechové místnosti, hluboce vydechla a opřela se oběma rukama o stůl v předpokoji, u kterého seděla Hana, u nohou tři balíčky.
"Hrůza. Vážně myslí, že jsme američtí špióni?"
"Nemyslí, jen plní předpisy. Hele, sbalila jsem nám věci, stěhujeme se."
"Rekvalifikace."
"Jo, rekvalifikace."
Podívaly se na sebe a povzdechly si.
V ložnici seděla na ustlané posteli Jana a usedavě plakala.
"To byl ten výslech tak hrozný?" vyděsila se Dana.
"Ne, to Čenda. Prý- Prý telegrafisti nechodí s uklízečkami."
"Lotr!
"Venda..."
"To bude stejné."
"Tak uklizečky nebudou chodit s telegrafisty, a bude koukat. Čenda není žádný lamač srdcí."
Je potřeba říci, že podobné chování je nesoudružské a nehodné socialistického člověka.
Hana, Dana, Jana a americký špion stáli u východu z tajného vládního krytu. Dívky držely mrtvého Zdendu.
Najednou do chodby za nimi někdo vstoupil. Dívky vyjekly, byl to soudruh vedoucí vnitřní ostrahy tajného vládního krytu.
Americký špion hmátl po Zdendovi, něco zmáčkl na své stříbrné krabičce a oba se rozplynuli.
"Zatýkám vás pro pokus o opuštění přiděleného pracovního místa."
Jana začala vzlykat.
"Co s námi uděláte? Zavřete nás?"
"Ale kdepak holčičko," zasmál se ďábelsky soudruh vedoucí vnitřní ostrahy. "Bude to mnohem horší."
Teď už vzlykaly všechny tři.
"Navěky ztrácíte možnost pracovat jako poštovní doručovatelky." Opět se zachechtal.
"Čeká vás rekvalifikace."
Čím dál víc by bylo potřeba znát knihu Thomase Pynchona Dražba série č. 49.
Lovecký zámeček Thurn-Taxisů ve švýcarské Juře byl zcela odříznutý od světa. Hrabě se synem museli přiletět vrtulníkem. Praděd se sem stáhl už před léty a museli se s ním poradit.
Stařec hleděl do plamenů krbu.
"Donutili jsme agenta Jezevce, aby se odhalil."
Starý hrabě mlčel.
"Použil stínovač."
"Kde?"
"Někde v Rusku," mávl rukou hrabě. "Komouši po něm půjdou, to dokážou zaznamenat."
"Nepodceňuj Jezevce. Prochází časem jako duch. Ovládá kouzla i techniku. To on zavinil smrt tvého otce. Můj děd ho málem dostal na Krymu, ale je příliš mocný."
"Jen díky němu Tristero přežívá."
"Je to nekonečná a vyrovananá začarovaná partie."
Dívky obstoupily zraněného špiona a mrtvého Zdendu.
"Zavolej bezpečnost," řekla Hana Daně.
"Počkejte," vypravil ze sebe špion. "Nejsem agent vlády USA. Pracuji pro mnohem starší organizaci. Nezajímá mě váš směšný socialismus, ale pošta, kterou nám chtěli ukrást."
"Cože?"
"Máme ve znaku ucpaný poštovní roh."
"Jaký roh?"
"Trárarára," udělal špion.
"Pošťáckou trubku!"
"Chcete zachránit toho mladíka?"
"Je mrtvý!"
"Mám neomezené možnosti."
Dívky na sebe pohlédly. Dana kývla.
Špion vytáhl z kapsy stříbrnou krabičku a zmáčkl tlačítko. Všichni zprůhledněli a začali se vznášet skrz stěny.
U dveří krytu jim před očima jasně vyvstal znak ucpané pošťácké trubky, kterou pozlatil poslední sluneční paprsek.
Hana, Dana a Jana se dovolily soudružky velitelky sedmé čety poštovních doručovatelek v odpoledním volnu na pingpong. Neprozradily, že si totéž vyprosili Venda, Jenda a Čenda.
Vracely se těsně před večerkou, celé rozpálené a usměvavé.
Náhle ztuhly. Z chodby za tělocvičnou se ozývaly divné zvuky. Dívky se podvědomě chytily za ruce a nakoukly za roh.
Ležela tam dvě zhroucená těla.
"To je Zdenda," vyjekla Jana.
"A asi ten špión," dodala Dana.
"Zdendo, Zdendo," cloumala Hana s nehybným tělem.
"Soudruhu špióne, co vám je?" ptala se vyděšeně Jana.
Špion jen zasténal: "Tristero. Poštovní roh."
Naopak Zdenda byl až příliš tichý společník.
V tajném podzemním vládním krytu před večerkou v ložnici poštovních doručovatelek sedmé čety dokončovaly Dana s Janou nástěnku politických aktualit. Najednou do ložnice vlétla Hana:
"Ten chycený špión byl falešná volavka. Falešný Američan. Falešný špión."
"Cože byl, co se stalo?"
"Soudruh poštmistr objednal u kontrarozvědky falešného špióna, aby zjistil, jestli někdo z nás není taky špión. Chytil se na to Vendův kamarád Zdenda."
"Cože?"
"Se špiónem společně poslali tajné materiály do Ameriky."
"Jak to víš?"
"Venda našel divnou zprávu z dálnopisu a odnesl ji vedoucímu. Špión asi nebyl falešný Američan, protože neuměl pořádně česky. Místo faktura ROH napsal fraktura rohu."
Členy ROH, Revolučního odborového hnutí, byli v socialistické éře všichni pracující, i když nevím, zda i američtí špióni. Ale ti falešní asi ano. Komu a co mohla fakturovat organizace ROH z tajného podzemního krytu vlády, to netuším.
Ještě bych chtěl upozornit na nejednotnost psaní slova špion. Podle mě je spisovná pouze krátká forma, i když současná Pravidla pochopitelně připouští dubletu. V textu soudružky dívky používají formu špión, což má působit legračně, byť připouštím, že bez této poznámky to legračně pravděpodobně nepůsobí.
Předchází dosavadní drabbly z letošní série. Pravděpodobně se odehrává mezi lety 1983 a 1985.
Text z totalitního prostředí
"Soudruzi, zahajuji uzavřené tajné jednání vlády ČSSR. Přítomen je ministr zdravotnictví ČSR, což vysvětlím později.
Předsednictvo Ústředního výboru Strany nám uložilo vybudování tajného krytu pro vládu, ÚV a Genštáb pro případ atomové války, včetně zajištění personálu. Písemné materiály jste četli, proberme to.
Vlastíku, spojení bude klíčové."
"Vyberu nejlepší a nejhezčí pošťačky," slíbil soudruh ministr spojů.
"A telegrafisty, na ty nezapomeň."
"Jistě, soudruhu."
"Budou potřeba i zdravotníci," vmísil se soudruh ministr zdravotnictví.
"Ty mlč," skočil mu do řeči soudruh ministr zahraničního obchodu. "Ty jsi navrhl v krytu zakázat alkohol."
"Bohouši, pro tebe bude třetí světová válka prostě jedna dlouhá odvykací kúra."
Jednajícími osobami jsou ministerský předseda vlády ČSSR Lubomír Štrougal, ministr spojů ČSSR Vlastimil Chalupa, ministr zahraničního obchodu ČSSR Bohumil Urban (který byl veřejně podezírán z alkoholismu, pravděpodobně oprávněně) a ministr zdravotnictví ČSR Jaroslav Prokopec, který byl lékařem v oboru radiologie, což si patrně ministerský předseda vyložil jako kvalifikaci k léčení následků atomových výbuchů (chybně).
Hana, Dana a Jana se na politickém školení pracovníků pošty nudily. Náhle se všechny narovnaly na židlích.
"...váleční štváči ze Spojených států severoamerických, aby narušili mírové úsilí socialistického tábora, vysílají špióny i přímo na naše pracoviště. Firma Galactronics vyrábějící vražedné zbraně se pídí po tajemství výkonnosti bulharských dálnopisů Kljvač, česky Datel, které používáme.
Špión ale neunikl bdělosti naší podnikové stráže.
Rozchod k večeři."
Když Hana a Dana vyšly z jídelny, Jana nikde. Přiběhla za chviličku z kuchyně.
"Jé, ty máš Esíčka!"
"Od kuchařky Mráčkové, ona je od nás z Kopidlna. Holky, říkala, že ten špion neexistuje, je to jen volavka!"
Mladší čtenáři patrně jen matně tuší, že dálnopis byl jakýmsi TikTokem 20. století. Stručně řečeno, byla to klávesnice mechanického psacího stroje, jehož úhozy se elektrickou sítí přenášely jinam, třeba i do jiného města (hle!), kde se teprve objevovaly na papíře.
V ČSSR se vyráběly velmi kvalitní psací stroje a dálnopisné přístroje také, takže je nepravděpodobné, že by se používaly bulharské modely, ostatně ani nevím, zda nějaké existovaly. Na název Datel jsem ovšem nezřízeně pyšný, protože klapání datlova zobáku může připomínat klapání psacího stroje či dálnopisu. Bohužel jsem si ale vzpomněl, že v nějakém dávném vydání Čtyřlístku byla básnička (přeložená ze slovenštiny!), která se jmenovala Spisovatel a datel, založená na stejném nápadu, takže ani v tom nejsem nijak původní.
Sousloví "Spojené státy severoamerické" se z nějakého důvodu v socialistické éře opravdu používalo, zřejmě aby se dalo najevo, že ne celá Amerika je plná kapitalistických nepřátel, že Latinská Amerika na socialismus pohlíží vlídně a s porozuměním. Také může jít o vliv stejnojmenné knihy Jiřího Viktora Daneše, těžko říci. Zdaleka to nepatří k největším podivnostem, které s sebou období socialismu neslo.
Co se týče Esíček, zdá se, že pořád existují, takže ty vysvětlovat nemusím.
"Co si o tom myslíte, paní Havránková?"
"Myslím, že moc koukáte na agenta Máltra. Maskovat únosy lidí zombie apokalypsou je hloupost. Kdo by to dělal? Navíc si pořád myslím, že za zombie apokalypsu může váš synovec, ten přes to DPH."
"V osmdesátých letech také mizeli lidi, svádělo se to na emigraci. Pak kvůli tomu dokonce zinscenovali 17. listopad, aby to zakryli," řekla přesvědčeně paní Vonásková.
"Nesmysl!"
"Pracovala jsem tehdy u vojenského drážního telegrafu. Zmizela spousta lidí. Potřebovali je do podzemního krytu vlády. Chtěli se schovat pod zem, jako mravenci faraoni, ti přežijí všechno. Prý tomu StB říkala Projekt zlatý mravenec."
"K plnění pracovních úkolů pracovníků národního podniku Česká pošta, rozchod!" zaryčel soudruh vedoucí úseku provozu poštovních služeb. Neměl tak rázný hlas jako soudruh zástupce poštmistra, ani vemlouvavý tón soudruha velitele druhé roty poštovních doručovatelů, takže Hana, Dana a Jana provedly rozchod jaksi rozladěně.
Tiše se cestou bavily o tom, co zahlédli v temných chodbách včera po večerce. V noci totiž v nevyslovené shodě mlčely, bály se na to jen pomyslet.
"Myslíte, že chytali špióna?"
"Těžko by-"
Odbočily chodbou vlevo a vrazily do soudružky velitelky sedmé čety poštovních doručovatelů.
Ta je vlídně pokárala: "Tady v podzemí se nehodí hlava v oblacích."
Slunce dávno zapadlo. Soudruh ministr spojů spal ve své prvorepublikové vile. Soudruh ředitel národního podniku Československá pošta se opíjel s kamarády z vojny.
V tajném podzemním vládním krytu bylo po večerce. Pracovníci podzemní pošty v hodnosti poštovního doručovatele už měli zákaz vycházení. Hana, Dana a Jana se ale plížily chodbou k oddělení telegrafistů, na rande s Vendou, Jendou a Čendou.
"Bloudíme."
"Ne, musíme-"
Ponurým tunelem najednou zazněl strašný výkřik následovaný děsivými ranami. Dívky strnuly.
Přes křizovatku chodeb bezhlasně proběhlo několik temných postav. Temnotu prořízl kužel světla z baterky a ozářil police plné policejních štítů, pendreků a ceduli "Sklad masážní techniky".
Ono mi to vychází nějaké temné, to jsem vůbec nechtěl!
Ve skladu druhé roty poštovních doručovatelů prováděli doručovatelé sedmé čety údržbu techniky. K pilné práci hrál rozhlas po drátě. Zašlé betonové stěny odrážely něžný hlas Michala Davida.
Hana, Dana a Jana zasněně cídily náhradní poštovní schránky a nedovoleně si tiše špitaly.
"Už mi zbývá odsloužit jen tři roky, vrátím se k rodičům a přihlásím se na poštu u nás v Kostřihlavech," broukala Hana.
"Soudružka velitelka čety chce, abych podepsala tady v podzemí," přiznala Dana.
"To neber!"
"Nevezmu. Chci zase vidět slunce."
Jana zrudla:
"Mně zbývá rok. A venku chci zpívat s Michalem Davidem. Je to jeden z nejlepších tanečníků disco."
Sedmá četa doručovatelů se zařadila do pořadového tvaru až s doznívajícími tóny hymny z ochraptělého amplionu. Zatuchlý vzduch podzemí jako by zvuky pohlcoval.
Soudruh zástupce poštmistra stál na pódiu potaženém rudým plátnem. Hana, Dana a Jana nemohly spustit oči z jeho ostře řezaných rysů a atletické postavy v naškrobené modré uniformě. Líce se jim zardívaly vzrušením a skoro nevnímaly, co říká. Oči jim přeskakovaly z jeho tváře na jeho portrét na velkém plakátu za pódiem.
"...nedostatky v zásobování razítkovou barvou odstraníme," hřímal. "Ptačího zobu pro poštovní holuby bude opět dostatek!"
Nikdo tehdy netušil, že to byla jen slavná poslední slova.
"Počátek organizované statistiky v Českých zemích se datuje rokem 1856. Od roku 1874 začala statistická kancelář systematicky zveřejňovat každoroční statistické zprávy tiskem. 6. března 1897 vznikl Zemský statistický úřad pro Království české. 28. ledna 1919 Národní shromáždění Československé republiky schválilo zákon o statistické službě ustavující statistický úřad jako státní instituci. ČSÚ byl zřízen 8. ledna 1969," přehledně shrnul předseda ČSÚ Jáchym Sedlo. "A teď během měsíce obětovali vedení, úřad zkrachoval, vyházeli jsme přebytečné zaměstnance a nakonec odešli poslední věrní," postěžoval si Sedlo. "Tak to taky balím. Půjdu dělat starostu Hrčavy." "To je naprd," zhodnotil konec historie ČSÚ arcišaman Vít Otylý.
Jsem moc rád, že jsem zkusil letos psát tento fandom. Byla to zábava, i když se mi to zdaleka nepodařilo psát tak vtipně, jak jsem doufal, že dokážu. Nejsem Georges Perec a psát bezdějově se mi nedařilo, nakonec se mi do textu vloudily jakési postavy a dělaly si tam, co je napadlo.
Chtěl bych moc poděkovat SOSačkám za nekonečnou trpělivost s kontrolováním mých textů, protože jsem stále narážel na drobné nedostatky počítadla slov, kterému se nelíbila čísla s desetinnou čárkou. A také za témata, která mi letos umožnila psát téměř lineární příběh.
Také bych chtěl poděkovat za všechny komentáře, většinou na hranici mezi pobaveným úděsem a kroucením hlavou nad fandomem, všechny mi udělaly radost.
No a hlavně bych chtěl poděkovat Angie, protože jednak bych bez ní drabble nepsal vůbec, jednak by mě asi nenapadaly takové koniny.
"Povinnost robotovat je uplatňována především u zaměstnanců průmyslových podniků Západočeského a Zapomenutého kraje," informovala místopředsedkyně ČSÚ Háta Klokoňová. "My tady také robotujeme," obrátila se znechuceně na předesedu ČSÚ Jáchyma Sedla. "Chtěla bych dělat pro svět něco víc. Chtěla bych... Chtěla bych... Řekni něco," obrátila se na manžela, tiskového mluvčího ČSÚ Jiřího Klokoně. "Co jako?" "Nekoukej se tak na mě. A nekoukej se mi na břicho. To dítě není biograf a ty nejsi nějaký biootec. Musíme se vymanit z roboty. Dělej něco." "Dáváme okamžitou výpověď a odcházíme na misijní cestu, šířit slávu statistiky do Půlnoční říše Temných knížat," sdělil Sedlovi Klokoň.
"Háta Ospalá a Jiří Klokoň oznamují, že vstoupí do svazku manželského dne 28. dubna v 10 hodin v slavnostní síni Statistické kapituly Arcišamanství ČR," přeříkával si nahlas tiskový mluvčí ČSÚ Jiří Klokoň. "Nečekala jsem, že mě požádáš o ruku tímto způsobem," podivila se místopředsedkyně ČSÚ Háta Ospalá. "Ale Haško, takhle jsme ušetřili za tištěná svatební oznámení," bránil se Klokoň. "Jste při plném vědomí?" ověřil si arcišaman Vít Otylý.
A když zardělí snoubenci souhlasně kývli, tak je z moci mu úředně svěřené prohlásil za manžele slovy: "Tak si to užijte." "Užijeme,"pohladila se po břiše Ospalá.
Klokoň vyjekl: "Ty jsi těhotná?"
"Ve druhém dubnovém týdnu začíná každoroční zjišťování ČSÚ o používání informačních technologií v českých domácnostech. Odborně proškolení tazatelé navštíví téměř sedm tisíc domácností po celé republice. Cílem je zjistit aktuální údaje o používání internetu, počítačů a dalších chytrých zařízení," varoval
hlavní analytik Oddělení statistiky zemědělství a lesnictví Štepán Kohoutek. "Jde především o souběh toku dat. Ne, o běh soutoku dat. Ne, o souběh soutoku dat. Soudat. Soukat. Soukat a kakat. Kakat data a kakao."
Přítomní zaměstnanci ČSÚ znejistěli. "Beru ten soutok," povzbudil Kohoutka předseda ČSÚ Jáchym Sedlo. "Odcházím do předčasného důchodu," kontroval Kohoutek. "To je naprd," dodal arcišaman Vít Otylý.
Původní text k odchodu do předčasného důchodu nevedl.
"Začalo národní kolo soutěže o nejlepší statistický plakát. Soutěž je určena pětičlenným týmům žáků druhého stupně základních škol. Tenaty letošního ročníku je životní prostředí, biologie nebo udržitelný rozvoj.
Soutěž se koná v rámci Mezinárodního projektu statistické příčetnosti, jehož posláním je podporovat aktivity podporující statistickou příčenost. V ČR soutěž organizují Ministerstvo zemědělství a ČSÚ," hlaholil předseda ČSÚ Jáchym Sedlo. "Tématy, ne tenaty," opravil ho hlavní analytik Oddělení statistiky zemědělství a lesnictví Štepán Kohoutek, soustředěně očichávající papír sálající divokými barvami. "První soutěžící už poslali své dílo," pochvaloval si. "Mák, lysohlávky nebo konopí? zeptala se místopředsedkyně ČSÚ Háta Ospalá. "Mozkomíšní mok hroznýše. Výběrový."
Původní zpráva mě spíš málem přiměla plakat, než jsem pochopil, že chtějí plakát.
A jsem na rozpacích, protože netuším, co by k tomu řekl arcišaman Vít Otylý.
Tento díl je malý cross-over s příběhy, které letos píše Angie a v nichž Hermiona a Sirius zachraňují své oblíbené knižní postavy.
"Posledním majetkem ČSÚ po ztrátě všech rozpočtových zdrojů jsou zaměstnanci. Ty lze výhodně odprodat ke krvavým obětem," nastínil strategii rozvoje ČSÚ vedoucí Odboru financování a rozpočtu Matyáš Kocour. "Tomu chlapovi přeskočilo, vždyť nás teď financuje Arcišamanství," zděsil se předseda ČSÚ Jáchym Sedlo. "Ten titulek zprávy by mohl pohoršit arcišamana Víta Otylého jako nevhodná slovní hříčka," dodal tiskový mluvčí Jiří Klokoň.
Náhle se v jednací místnosti objevily dvě postavy, soustředěně se tvářící mladá žena se slepičím pařátem v ruce a vlasatý pětatřicátník. "Jdeme vás zachránit," vyhrkla žena. "Neposlouchejte ho, škodí vám, není váš kamarád!" "Jasan," praštil Kocoura pěstí arcišaman Vít Otylý.
Ani Angie ani já jsme netušili, že by měla Hermiona v takové oblibě tiskové zprávy Českého statistického úřadu, ale zdá se, že jí opravdu přirostly k srdci jak tyto dojemné příběhy, tak jejich protagonisté. A teď se jdu zeptat, co si o tom asi tak myslí Sirius.
"Jedním z největších přínosů sčítání je šance získat reálný obrázek o tom, kde lidé pořádají krvavé oběti. To umožňuje cílit veřejné služby tam, kde jsou skutečně zapotřebí," uvedl předseda ČSÚ Jáchym Sedlo do rozpaků představitele vedení Obětního bratrstva Arcišamanství ČR Jakuba Vránu, Karla Vránu a Jana Vránu.
Tématem společného zasedání ČSÚ a Bratrstva byla blížící se Filipojakubská (též Valpuržina) noc a příprava terénního dotazování na občanskou vybavenost obcí do třiceti tisíc obyvatel. (Pozn. v okresech Litoměřice, Česká Lípa, Ústí nad Labem, Děčín a Liberec už nežije nikdo, tudíž do této kategorie spadají všechny obce.) "Fajn," uzavřel diskusi arcišaman Vít Otylý.
Původní zpráva zdůrazňovala, že jde o unikátní data, která nelze zjistit jiným způsobem.
"Celkový počet licencí na ochranu průmyslového vlastnictví vzrostl v minulém roce na 890, nejvíce připadlo na patenty a užitné vzory. Poplatky z patentů dosáhly 3,4 mld. Kč. Téměř polovina subjektů ale žádné příjmy z platných licencí neměla," špitá místopředsedkyně ČSÚ Háta Ospalá.
V oborové struktuře připadá nejvíc na drůbežářství, astrologii a kožedělnou výrobu. Zatímco první dvě odvětví se umisťují na čelných příčkách už v několikátém sledovaném období, užitné a průmyslové vzory v kožedělném průmyslu byly loni novinkou.¨ "Pracovní boty jsou žádané na hnojiště, na bojiště i ke krvavým obětem," usmívá se Ospalá. "To je naprd", překvapivě zdůraznil arcišaman Vít Otylý.
Počitadlo, počitadlo, zase jsem jednou použil číslo s desetinnými místy a tedy je 101 slov správně.
Rýmovaný vtip "na hnojiště, na bojiště a na popraviště", který si pamatuji z nějaké levné městské fantasy, neumím odkázat, protože jsem zapomněl, kde jsem to četl. Asi v Brně. Proto jsem ho chtěl upravit na obětiště, ale to je divné slovo.
"Vzhledem k tomu, že od příchodu Temných knížat v okresech Litoměřice, Česká Lípa, Ústí nad Labem, Děčín a Liberec už nikdo nežije, bylo nutné při sčítání lidu nahradit bývalé stálé zaměstnance okresních poboček ČSÚ terénními výzkumníky," představil úpravu metodiky hlavní analytik Oddělení statistiky zemědělství a lesnictví Štepán Kohoutek.
Smluvní zaměstnanci Karel Marel a jakýsi Kurtz vyrazili přímo do srdce Půlnoční říše. Tím ovšem populace oblasti na dobu sčítání pravděpodobně významně stoupla a výsledky sčítání mohou být ovlivněny. S otázkami na přesnost měření se vypořádala místopředsedkyně ČSÚ Háta Ospalá. "Copak nemáte páru o párovém rozdílovém Konrádově testu? Pár výzkumníků výsledkem nepohne."
Protože jsem asi nejhorší statistik ve známém vesmíru, tak si mohu dovolit mluvit v této souvislosti o párovém testu, který se ve skutečnosti samozřejmě používá na něco úplně jiného.
Neexistuje žádný Konrádův párový test a myslel jsem si, že existuje jen párový T-test, ale dozvěděl jsem se o jakémsi Wilcoxonově, což už skoro zní jako Konrádův.
Konrád, přesněji Josef Konrád, ovšem význam má, samozřejmě ve spojení s Marelem (Marlowem) a Kurtzem. Přeložit Charles Marlow jako trapně rýmované Karel Marel bylo nasnadě.
Uznávám, že je to celé trochu moc literátské, ale když jsem někdy před dvaceti lety Srdce temnoty četl podruhé, tak se mi (na rozdíl od toho, kdy jsem jím zhrdnul a opovrhl na střední škole) moc líbilo. Zdá se, že mladší generace už tu knížku zná jen z učebnice literatury, což je škoda.
Ať tak či onak, v drabble je srdce, pár (v několika významech) a kdyby někomu chyběl orgán, tak Český statistický úřad (ČSÚ) je ústředním orgánem státní správy České republiky.
"Proč vlak z nádraží odjíždí právě v 9:16 a ne o minutu dříve? Za jednoduchou informací v jízdním řádu se skrývá obrovské množství vstupních dat, především požadavky dopravců i omezená kapacita železničních tras. Klíčové zůstává zajištění dopravní obslužnosti občanů, již mapuje sčítání lidu," rozněžnil se předseda ČSÚ Jáchym Sedlo. "Do sčítání zařazujeme otázky na dojížďku a vyjížďku pravidelně, abychom mohli monitorovat trendy v oblasti mobility. Nechceme však lidi sčítat, ale násobit, protože jinak při dopravě rychle ubývají. Hlavně cestami do Půlnoční říše, to je úsek, kde často nezbývá než škrtnout, co se nehodí," doplnil Sedlo.
A nezapomeňte na Zapomenutý kraj.
Podle bodu 9. metodiky počítání slov by měl být čas uveden ve tvaru hh:mm (jako 9:16 v drabble) a počítán jako jedno slovo. Ovšem skutečný výpočet na webu počítá 9:16 jako slova dvě, proto má drabble 101 slov. Omlouvám se, letos mám s algoritmem výpočtu počtu slov stále nějaké potíže.
"Zdánlivě nepříjemná situace může často dopadnout dobře, jak jsme se přesvědčili po zadržení náměstkyně ČSÚ Háty Ospalé při pokusu o krádež Matematickofyzikálních tabulek v Národní knihovně," broukal si předseda ČSÚ Jáchym Sedlo.
Vzornému zásahu biřiců náhodou přihlížel proktor Teologické fakulty UK Otokar Hýl a požádal zadrženou o vysvětlení. Ospalá vylíčila rozpočtové problémy ČSÚ, nutnost ručních výpočtů a s pláčem přiznala, že si nemůže vzpomenout na Weibullovo rozdělení.
Hýl se nad námi slitoval a jako člen Výboru stařešinů Arcišamanství navrhl, aby se ČSÚ začlenilo do struktur Arcišamanství. "Máme jediný požadavek," zdůraznil Sedlo. "Chceme být samostatnou kapitulou. "Klíďo," souhlasil arcišaman Vít Otylý.
