Moje články

Byla jednou jedna země, která nebyla ani bohatá, ani chudá. A s tou zemí to po dlouhá léta nevypadalo vůbec dobře. Ale byli lidé, kteří se snažili, aby bylo líp, a když se člověk hodně snaží, nevzdává se, a má štěstí, tak se mu práce povede. A tak se několik krásných měsíců zdálo, že se blýská na lepší časy.
To se nelíbilo pánům. A tak pánové napsali dopis jednomu velkému černokněžníkovi na východě. Ten pánům rád pomohl, a poslal jim své rytíře s červenou hvězdou.
Rytíři na železných koních zem rychle dobyli a pánům se zase dvacet let žilo dobře.

Vál podzimní vítr, kvůli kterému ho příčky studily do prstů. Ruksak ho na zádech tížil.
Jeho sestra a otec měli u hlavy pistoli.
"Dáš se k odboji."
V ruksaku měl výbušninu. Seskočil ze žebříku a schoval se před průvanem mezi mostní vzpěry.
Navázat kontakt bylo překvapivě docela snadné, těžší je získat si důvěru.
Odvíjená lepicí páska hlasitě zavrzala.
Všechno závisí na dnešku.
Za deset minut vjede na most vlak, který původně měl být plný munice.
Připevnil bombu.
Zbývá chvilka.
Seskočil ze žebříku.
"Zrádce," ozvalo se. Bylo to německy? Bylo to francouzsky?
Jeho tělo se spolu s mostem zřítilo do řeky.

Zablesklo se. Blesk osvítil jeho pracovnu, ateliér, laboratoř, vězení. Ukázala se spousta pečlivě utříděných moderních nástrojů a přístrojů zejména lékařského charakteru.
Zvon odbíjející půlnoc přerušil hrom. Takové skvělé počasí, o oni nikde! Další hrom a zaklepání na dveře. Za dveřmi stáli dva pánové, firma Burke and Hare deliveries. Na nosítkách měli zásilku, na kterou se doktor okamžitě vrhl s odpichovátkem, jedním z jemnějších nástrojů z jeho arzenálu. S pány se rozloučil a zaplatil.
Půjde to. Pravda, mozek měla menší, ale on ji nechtěl kvůli rozpravám. Podle rozměrů srdce bude aspoň hodná. Zablesklo se. Za oknem stálo on a díval se.

Vstanu a zkusím jinou židli. Zaúpí. Dokulhám k další židli, která zavřeští, belhám se k židli první. Vrže.
Vzpomínám, že jsem někde četl, že studenti DAMU musí mimo jiné umět zahrát věci jako je hra stínů (Hele, to by šlo napsat.) nebo pacient v čekárně. Zkouším různé etudy, točím palci, lovím jazykem mák ze zubů, čtu, co čtou ostatní. Rytmus života.
Venku svítí sluníčko, vítr si pohrává s rozkvetlou třešňovou větví. Její stín tančí po stěně. Televize Prahy 1 vysílá pořád ty samé reportáže.
"Pan Pálenka!"
Tak se nejmenuju. Přimhouřím očko. Sakra, tak bych se mohl jmenovat.
Vyjdu sestře vstříc.

Kolík nenápadně odvážel svůj vozík.
Jsou lidé, kteří mají něco navíc. Takový Karotka má krísma, díky němuž ho mají lidé rádi. Něco navíc má i Starý Smrďa Rum, ale to jen proto, že se k němu doktoři bojí přiblížit. Ale ani Smrďa není opakem Karotky. Tím je Karcer. Ve městě byl jen chvíli, Hlídka ještě neměla důkazy, ale už měl pověst.
A teď si čistil nůž Kolíkovým ubrouskem.
"Uzenku. Na účet podniku."
Kolík mu ji třesoucí rukou podal.
"Nikdy jsem tu nebyl," připomněl mu Karcer.
Kolík přikývl a za rohem svůj vozík opustil. Musí zmizet dřív, než Karcer začne žvýkat.

Zcela vyčerpán nabral další plnou lopatu a hodil ji do jámy. A pak další. A ještě jednu. Otřel si zpocené čelo. Kdy tomu bude konec? Otvor do pekel jako by neměl dna.
Z díry se zase ozval děsivý jek.
Vzpomněl si na letadlo, kterému nad tím bermudským trojúhelníkem selhaly motory. Za chvíli se za ním zřítila i policejní helikoptéra.
Další lopata.
V tom tunelu bez světla na konci tragicky mizely i koleje regiojetů, cityelefantů, jedné bardotky i parních lokomotiv.
Nebyl si jistý, jak přesně v černé díře skončil raketoplán.
Semínko lopaty konečně zaškrábalo na dně kelímku.
"Tak ještě za maminku."

Vzduch plný kouře z doutníků a smooth jazzu. Je téměř ráno, ale pořád se hraje. Krupiér se zeleným kšiltem otočí černou rukou další kartu.
Žaludská desítka.
Stůl ztichne.
Jeden opilý hráč se začne smát a napije se.
Pijí čistou tequilu, u stolu totiž sedí Andreas Martinez, nejlepší hráč na sever od Juarezu, s rukou na revolveru, který pamatuje Zapatu.
Další karta.
Hráči se škrábou na uších.
Další karta.
"Olé, olé!"
"To ne!" bouchne Martinez pěstí do zeleného sukna na stole, "to byla malá kytka, kulová siete !"
Karta leží, Mexičan pít nechce, vzduchem začnou létat nadávky, podezření a kulky.
Je úterý.

Sklonil se k ležícímu policistovi. Otevřel mu oko. Zornice na světlo zareagovala. Lehce se usmál. Mrtvých už bylo dost. Začal policistovi sundavat uniformu.
Dveře vězení se hlasitě zavřely, konečně se mohl svobodně nadechnout vzduchu. Třicet let na tento moment myslel. Svět se změnil, kolem chodili směšně oblečení neznámí lidé. Nelíbilo se mu to. Nevěděl kam jít. Tak dlouho věděl kde smí a kde nesmí být, a najednou byl svobodný. Policistova peněženka v jeho kapse mu navždy nevystačí.
Zabušil na dveře vězení. Policista na zemi se právě budil. Položil na něj klíče a posadil se v bezpečí a jistotě své cely.

Eurasie Superstát na území kontinuální Evropy včetně asijských částí bývalého Ruska (viz Atomová válka ). Eurasijská vláda je strážcem demokracie a pokroku na svém území. Eurasie je tradičním spojencem Oceánie v boji s fašistickou Eastasií. (viz Pravda, Mír, Fašismus )

Supervelmoc bezprávně ovládající území kontinuální Evropy a asijskou část dobytého Ruska (viz Atomová válka ). V Eurasii vládne fašistická diktatura (viz fašismus, nesvoboda ), která již jen svou existencí ohrožuje samotné základy demokracie a pokroku (viz též Láska ) na světě. Eurasie je tradičním a agresivním nepřítelem Oceánie a Eastasie. Eurasie se spojila se zrádnou totalitární Eastasii proti Oceánii.
(viz Pravda, Mír ; neviz Dějiny, Cenzura )

Meč není kladivo. Váží o něco méně než dvě kila a je vyvážený tak, aby se s ním dalo rychle pohybovat a aby bylo možné rychle změnit směr pohybu.
Z toho plyne, že je potřeba nepřítele správně zasáhnout, pod kolmým úhlem a dát do pohybu dost síly. Ale zároveň se při tom nechcete sami ohrozit. Vyžaduje to hbitost, rychlost a koordinaci celého těla. Výcvik a zkušenosti.
To všechno on měl, učil se to celý život. Všechno to umění měl v malíčku. A teď se mohl konečně před publikem předvést.
Cizinec v klobouku se na něj sotva podíval a zastřelil ho.

Policejní strážník si olízl prst a otočil stránku novin. Hodiny na stěně tikaly. Znovu si olízl prst a znovu otočil stránku.
Na stanici přišel jakýsi Erich Weiss. Za pět minut byl už spoutaný v cele.
Strážník přiložil do kamen a začal vařit kávu.
Když se voda dovařila, nalil ji do dvou hrnků.
"Máte paklíč?" zeptal se.
Cizinec se zamračil a svlékl se. Strážník za ním zase zamkl dveře cely a zavolal na kolegu, aby mu pověděl, jakého mají na stanici blázna.
Když káva vychladla, pili ji tři, dva v uniformě, jeden zcela nahý.
"Jak že se jmenujete?"
"Houdini, Harry Houdini."

Slunce svými nemilosrdnými paprsky rozpalovalo indickou zem tak, že se vzduch nad ní nedal dýchat. Syn slunce si otřel pot z čela. Cítil pot koně, který nebyl Bukefalem.
"Sašo, nechceš se na to už vykašlat?" zeptal se ho jeden z jeho "věrných".
"Už tam budem?"
"Už mě bolí nohy," zaskuhral jiný.
"Kdo ví, co manželka doma vyvádí, deset let jsem ji neviděl."
Před nimi bylo koryto široké a prudké řeky.
"Kolik nás padlo u Gráníku? Kolik u Issu? Podívej se za sebe, vidíš ten zástup? Kolik mužů znáš a kolik z nich jsou barbaři?"
"Čelem vzad!" zavelel pán vší Asie.

Bilbo Pytlík přispěchal ke konvici, která právě začala zpívat. Odvrátil tvář před parou stoupající ze šálku s čajovými lístky a oči mu padly na kalendář na stěně. Dvaadvacáté září se pomalu začalo blížit.
Posadil se s čajem na lavičku před Dnem pytle. Měl by začít s přípravou, dlouho očekávané dýchánky měl totiž mnohem raději než ty nečekané. Při vzpomínce na talíře létající vzduchem a trpasličí zpěv ho polil ledový pot. Usrkl horkého čaje.
Začal sepisovat seznam hostů. Po dopsání jména Lobélie Pytlíkové ze Sáčkova pero zaskřípalo na papíře. Čaj už byl úplně studený.
"Frodo!" zahulákal do nory, "začni schovávat lžičky!"

Toho večera členové Společenstva seděli u ohně a jedli ulovené zajíce.
"Můj otec se jmenoval Arathorn, syn Aradorův," vyprávěl Chodec, "byl náčelníkem Dúnedainů tři roky, než ho zabili skřeti."
"Mým otcem je Denethor, správce Gondoru," přidal se Boromir a upřeně se díval na Chodce.
"Já jsem synem Thranduila, krále elfů v Temném hvozdu," navázal Legolas.
"Mého otce, který se spolu s Bilbem a Gandalfem vydal k Osamělé hoře, všichni znáte, potkali jste ho v Roklince." Gimli se mračil směrem k elfímu princátku.
Frodo se mlčky klackem přehraboval v ohništi, na svého otce a čtyřicet tisíc jezdců jeho khalasaru nerad vzpomínal.

Od vaření ji vyrušilo zaklepání na dveře, utřela si ruce do zástěry a šla otevřít. Za dveřmi stál jejich soused. Žmoulal čepici, stejně jako to dělával její manžel.
"Kláro, je mi to moc líto. Alois zemřel."
Soused ji ujišťoval, že jí se vším pomůže. Nevnímala ho, myslela na děti. Manžela nemilovala a někde hluboko věděla, že ani děti ho rády nemají. Napadla ji hříšná myšlenka, že jim bude líp, ale mladší syn byl problémový, ve třinácti otcovu ruku, byť ne tak tvrdou, potřebuje.
Rozhodla se, že krabici kohinoorek, kterou mu koupila k narozeninám, mu dá dřív. Vždy si rád kreslil.

Zakázané ovoce!
Králi není naše kuchyně dost dobrá? Je to vlastizrada na nejvyšších místech? Šokující odhalení! Více na straně 4.

Náš dlouhodobý a spolehlivý dopisovatel Edmund B. se od svého sluhy dozvěděl, že Jeho milost, král Anglie, pán Irska a vévoda Akvitánie Eduard (66), vítěz od Falkirku a Kladivo na Skoty si dopřával v MacAdderově hostinci skotskou tlačenko, jídlo jeho a našich nepřátel. Co ho k tomu vedlo? Jedná se o zradu? Snaží se král podpořit skotskou ekonomiku? Je to stařecká zmatenost? O dalším vývoji se dočtete jen u nás!
Názory a postoje redaktorů nevyjadřují názory redakce. Bůh ochraňuj krále.

"Dobré ráno," ozvalo se z ložnice.
"Dobré," odpověděl z kuchyně. Svítilo slunce a v jeho teple zpívali ptáci. Pozoroval slaninu prskající na litinové pánvičce a protahoval se, začaly ho bolet záda.
"Budeme muset nakoupit," konstatovala ze spižírny, "docházejí nám vajíčka."
"Po snídani tam zajdeme," navrhl.
"Přišla pošta?"
"Jen noviny, v neděli pošta nechodí."
Ke zpěvu ptáků se přidala konvice.
"Podáš mi sport?"
Podal jí ho. Na jeho poznámku, že se blíží prázdniny jen zamručela. Čekal, až čaj vychladne.
Složila noviny a zeptala se: "Co máš v plánu?"
"Jen ty vajíčka, jinak nic, je neděle," odpověděl Harry, muž, který se nudil.

Ve vesnici se rozšířil dosud nepoznaný rozruch, na moři se objevily lodě tak velké, že takové nikdo ještě neviděl. Šuškalo se, že musely přijít z nebe, a když je dívka viděla na vlastní oči, chápala to, postavy vystupivší z lodí totiž zářily.
Museli to být bohové, protože když si prohlédli dary, které jim byly nabídnuty, přivolali hrom.
Tiše plakající dívka sledovala, jak ďáblové zabíjejí a zohavují lidi z její vesnice. V bledých tvářích nebylo slitování.
Nejbělejší z nich byl jejich náčelník, kterému se třásly ruce a který se nejen rozhodl, že nic podobného už neudělá, ale že tomu učiní přítrž.

"Dlouho jsem neviděl nikoho, kdo by víc vypadal, že potřebuje drink," pomyslel si a sklonil se pro led.
"Co to bude?"
"Gin tonik," odpověděl příchozí v džínové bundě.
"Věděl jste, že v gin toniku je brzdou alkohol, totiž gin?" zeptal se barman krájeje limetu.
"Ne."
"Chinin v toniku pomáhá proti malárii, ale je dost hořký, tak se míchal s ginem, aby se hořkost přebila, schovala. No a gin je z arabskýho slova pro skrývání.
Příchozí se zamyslel.
"Blbost, anglicky je to gin a genie, slovo gin bude z jalovce, juniper."
"Je, ale přivedlo vás to na jiný myšlenky. Dostanu osmdesát."

Díky genetické loterii se kdysi dávno někde objevila potvora, která měla trochu tvrdší krunýř než ostatní, bylo tedy těžší ji sežrat, mohla mít děti.
Umělý, železný krunýř je těžký.
Legionáři se kryli štítem, scutem , za nímž se schovali skoro celí. Nejvhodnější bylo mít zbroj jen na hlavě a ramenou.
Rytíř bojoval na koni, potřeboval zbroj, která mu dobře kryla celé tělo a zajišťovala mu skoro úplnou nezranitelnost, ale zároveň mu nebránila v pohybu.
Stovky francouzských opěšalých umělých korýšů ale u Kresčaku rozdupaly zem na bláto, na kterém se ve středověkých botách tak snadno klouže a těžko se z něj vstává.

"Ivane, prý jsi nejlepší střelec v kraji."
"Da, toho Poláka jsem strefil na tři sta metrů. Sem," poklepal si na rudou hvězdu na svém čele.
O půl kilometru dál zazněl výstřel. Tři Rusové se poroučeli k zemi, hvězda, která zdobila Ivanovo čelo se roztříštila.
"Kurva!" zanadával Alexej, "měl bejt mrtvej, střelili ho do hlavy."
Simo Häyhä byl tou dobou skutečně v lazaretu, naneštěstí pro Sověty nebyl jediným odstřelovačem ve Finsku.
Finové si o tom po válce vymysleli vtip.
"Máme milion vojáků, vy sto tisíc, co s tím budete dělat?" vysmívá se sovětský maršál finskému.
"Desetkrát si vystřelíme a půjdeme domů."

Pistole zaburácela, v uších mu začalo pískat. Jmenoval se Aloysius, ale obvykle si nechával říkat Jack. Na stromě už udělal čtyři zářezy a měl za tu dobu dost času zpytovat svědomí a na modlitbách zjistit, že si umřít na tomhle ostrově zaslouží.
Pak se na moři zableskla bílá plachta.
Umřít si zasloužil, měl na rukou hodně krve, ale nechtěl. Serval ze sebe košili a začal zuřivě leštit šavli, kterou mu spolu s pistolí, ale bez ničeho dalšího, nechali.
Takhle důkladně si zbraň nečistil ani ve službě. Když se rozhodl, že by prošla kapitánovou kontrolou, nastavil ji proti slunci a doufal.

Posel od kastelána právě opustil královský tábor. Nikoho nepřekvapilo, že Lorasova nabídka na ukončení oblehání čestným soubojem byla odmítnuta.
"Moc čte knížky," usoudil první voják v lannisterských barvách.
"Co bys taky čekal od chlapa, co má v erbu kytku," odpověděl druhý, taktéž pod znakem zlatého lva.
"Ser Loras Tyrell je největší rytíř naší doby," zareagoval chladně opodál stojící voják sloužící Tyrellům.
"Však se zítra ukáže."
Útok na Bouřný Konec si vyžádal tisícovku životů jen na straně krále Tommena. Z tří vojáků přežil jediný, ten ale musel při pohledu na zkrvavené a popálené Lorasovo tělo uznat, že Tyrellská růže vydrží leccos.

Láska jeho života stála u zrcadla a zkoušela si klobouky, on se opíral o zárubeň dveří. V trochu zpocené dlani tiskl teplý kov kapesních hodinek, každou malilinkou chviličku se je jedno maličké kolečko pootočilo a s ním se pohnula i vteřinová ručička. Každý ten pohyb vnímal a přísahal by, že jich už muselo být několik tisíc.
"Ta drožka tu bude každou chvíli," opovážil se připomenout.
"Víš, že to bude velká sláva, musím si dát záležet," napomenula ho.
"Krabice na klobouky máme jen dvě, a ten slamák stejně nebudeš potřebovat, je duben."
Bohužel měl pravdu, čekala je totiž plavba nepotopitelnou lodí.

Boty, hnátnice, stehenní pláty.
Ze septonova hlasu ho bolela hlava. Rty vrabčáka, který ho oblékal, se pohybovaly v souladu s tím, co blábolil starý kněz.
Prošívanice, brnění.
Odplivl si. Bylo mu jedno, jestli vrabčáka trefí nebo ne.
Kyrys, poklopec, nárameníky.
Kvůli vedru a kadidlu bylo ve stanu dost dusno.
Chrániče do podpaží a nátepníky.
Vrabčák mu nedosáhl na hlavu, a tak mu přilbu pouze podal.
Septon konečně zmlkl.
Sandor si nasadil prostou přilbu.
"Je čas," oznámil herold.
Hruškou meče odhrnul stanový dílec a při zvuku trubek se zamračil.
Naproti stála obrovská postava s královskými praporci za zády.
Jeho velký bratr.

Hladina parkového rybníčku odrážející modré německé nebe se po dopadu kostičky chleba zčeřila
K muži v trenčkotu, který krmil kachny, se připojil druhý, podobně oděný.
"Dnes se nám udělalo hezky."
"Připomíná mi to jaro v Petrohradě," odpověděl první muž podle scénáře.
"Prý se to musí zažít."
"Chcete krmit?" první nabídl druhému papírový pytlík s kostičkami starého chleba.
Oba muži chvíli házeli kachnám chleby, pak si ten druhý schoval prázdný pytlík do kapsy kabátu a odešel.
"Zdržela mě sousedka, nemohl jsem se jí zbavit," vysvětlil své zpoždění udýchaný třetí muž, "dnes se nám ale udělalo hezky."
První muž vytřeštil oči. "Scheisse."

V oblasti S36 indikátor anomálií jen tiše bzučel, výzkumník tuto skutečnost zapsal a otočil list notesu.
Zařízení začalo nesměle pískat a s každým krokem směrem na východ pípání zrychlovalo.
Na dohled od lesa musel snížit citlivost přístroje.
Pokud ječící zařízení fungovalo dobře, mohlo se v okolí cokoli stát.
Cokoli.
Výzkumník si představil miliony osminohých stvoření volně pobíhajících po lese, který na týden staré mapě nebyl. Uvědomil si, že může beze stopy v lese zmizet. Došlo mu, že na něj možná všichni zapomněli.
Další výzkumník nalezl notes na kraji lesa. Značka S37 na poslední stránce vypadala hlavou dolů trošku jako LES.

"Všechno nejlepší!" výkřik z třiceti hrdel otřásl celým pokojem.
Muž který právě vstoupil do místnosti se leknutím chytil za srdce a opřel se o stěnu. Stěna byla z kůží, takže to nebyl nejsnazší počin.
Zbytek oslavy probíhal znatelně lépe, bylo co jíst, bylo co pít, jen oslavenec seděl v koutě (V koutě v podstatě kulatého stanu. Však víte, jak to myslím) mlčky hledě na bačkory na svých nohou.
Prý by si měl užít klidu. Prý by měl na Čínu zapomenout. Prý by to měl nechat mladým.
"Smradi," odplivl si, pak skopl bačkory a šel shánět dřevo. Bude potřebovat hodně žebříků.

Po mnohahodinové chůzi se rád posadil.
Urovnal papír na stole.
Byl rád, když věci byly tam, kde mají být.
Zadíval se do ostrého světla a usmál se.
Rozhodl se, že to udělá poctivě. Nezavíral oči, a pozorně poslouchal všechno, co říkali.
Poslouchal i všechno, co na něj křičeli.
Když ho srazili ze židle, pomalu vstal a pak si opět sedl na své místo.
Cigaretu s díky odmítl, v polámaných prstech by ji stejně neudržel.
Jeden z nich rozzuřeně udeřil do stolu perem a ukázal mu malý řádek pod dlouhým seznamem.
"Ne."
Odvedli ho z místnosti.
Na židli se posadil další.

"Pomóc! Vraždá!" křičela žena utíkající Stínovem.
Takové volání obvykle nikoho nevzrušilo. Dnešní noc se ale zdála býti výjimečnou, protože po náhradních dílech toužící Igor zastříhal nadšeně ušima a hodil si nůši na záda.
Ne, není to ten Igor, je to jeho bratranec z druhého kolene. Samozřejmě, z prvního kolene je to jeho švagr. A z jiných částí těla jeho syn. A sestra.
Igor (protože celek je víc než suma jeho částí) našel na ulici muže roztrhaného na kusy.
"Vhy jsthe se zhase hádhal sh throlem, phane Phůlbhotko?" zeptal se vyčítavě Igor a začal nebohého zombie sbírat a ukládat do nůše.

"A TEN MALÝ KONÍČEK?" zeptal se Smrť.
"Jezdec, o dvě rovně a do strany. Nebo o jednu rovně a o dvě do strany," vysvětlil Opat.
V zásvětí, nethersféře, na druhé straně, nebo jakkoli tomu chcete říkat, se šachy hrají špatně. Zejména proto, že je tu všechno tak trochu šedé.
"Šachmat," oznámil se zjevnou úlevou Opat. Na šachovnici se objevila figurka, vzala Smrťova skleslého krále za ruku a odvedla ho ze stolu.
"DOHODA JE DOHODA, MŮŽETE SE VRÁTIT ZPĚT."
"Pokolikáté že už to bylo?"
"POTŘINÁCTÉ."
Opat se vděčně usmál, a než vstal od stolu, řekl: "Příště mě třeba porazíte."
Smrť přikývl.

Opilý bojem se rozhlédl po bojišti a spatřil skupinku nepřátel jak se k němu blíží se sekerami v rukou a zdviženými štíty.
Zaburácel a rozběhl se k nim. Obratně se vyhýbal jejich ranám, odrážel je štítem a vracel je se stále vzrůstající zuřivostí.
Meč se mu zlomil.
Vrhl se na ně holýma rukama, ale srazili ho na zem a spoutali.
Noc strávil připoután ke stromu. Pozoroval jeho větve, jak se pomalu kývají a ohýbají ve větru.
Hvězdy jasně svítily.
Když přišlo ráno, rozvázali jeho pouta a obtáhli mu smyčku kolem krku.
První sklizeň se v nové zemi pohanům snad vydaří.

Bylo chladné podzimní ráno, němečtí vojáci stáli ukrytí za zátarasem na silnici v Belgii.
Kulomet studil. Německý voják očima fixoval minutovou ručičku hodinek po tátovi. 10:57 11. 11. 1918.
Ještě tři minuty a bude po všem.
"K zemi!" zařval americký seržant.
Oddíl zalehl do příkopu. Henry Gunther si připevnil k pušce bajonet.
"Nikam vojíne!" zastavil ho seržant, "nestojí to za to."
Henrymu to za to stojí. Hodnost ztratil kvůli jedinému dopisu a teď ji chce zpět.
Vstal a dvakrát vystřelil.
"Co děláš ty hlupáku?" křičel německý voják.
Američan s bajonetem už byl nebezpečně blízko.
Kulomet zaštěkal.
Do jedenácti zbývala minuta.

"Jedna mě nezabije," prohlásí pacient a vyjde ven, aby si zapálil.
"Rus se neodváží nám tu naší malou zemičku obtěžovat," dušuje se volič odcházející od volební urny.
"Pro jednou můžu manželku bližního svého požádat," rozhodne se muž a zaklepe na dveře.
"Očkování způsobuje autismus!" křičí žena na demonstraci.
"Pane doktore, něco se s tím musí dát dělat," naléhá krev kašlající muž.
"Za co?" nechápe chlapík s čerstvým monoklem.
Matka spěchá noční tramvají s nemocí plačícím děckem.
Jednou prostě přijde den, kdy lidé budou naučeni, jak se o sebe starat, ať už je to naučí doktor, matka, život nebo třeba Batman.

Vrchní spížný se zahekáním postavil sud na zem a jal se ho otevírat. V kuchyni byl hluk kvůli hudbě z oslavy a hlasům kuchtíků, kuchařů, děveček, nádeníků a několika zatoulaných nenažraných hostů ze všech koutů země.
Začal vykládat maso ze sudu a horlivě se přitom modlil k Sedmi. Tohle byl předposlední sud soleného který ještě ve skladu měli. A jestli mají Starkové pravdu a zima se blíží.
To nebude dobré.
Kolem prošla děvečka s nádherně vonícím obrovským svatebním koláčem plným tak vzácného masa.
Hudba z trůnního sálu náhle zmlkla a pak začaly hrát Deště Kastameru.
Spížný si oddechl, jídlo vystačí.

"Jste v pořádku?" zeptal se.
Přikývla. "Jsem v porzádku, jen smutná."
"Co se stalo?"
"Nemůžu to rzíct, neumím dobře česky."
"English?"
Mluvili spolu dvě hodiny, ale neřekli si jména, on si nechal říkat Kapitán, ona Princezna. Byla nejen krásná a nešťastná, měla i smysl pro humor.
Když jejich dvě hodiny uplynuly, přijelo pro ni auto. Než nastoupila, políbila kapitána na tvář.
Hledal ji. Prohledal jména na zvoncích široko daleko kolem vchodu kde ji potkal, ale neměl se čeho chytit.
Nakonec na ni skoro zapomněl.
Potkali se asi po roce a půl. Prošli kolem sebe mlčky, měla kočárek.
Uklonil se. Zasalutovala.

Kdybyste označili Komkolzgrad za mrtvé město, ani v nejmenším byste nelhali. Nedávno se ale stala věc nevídaná, vlak, který z města odjel, se brzo vrátil a ještě byl přivítán slavobránou.
Pak se události seběhly rychle, zpěvačka Helena Romanski byla zajata, krátce nato bohužel byla i osvobozena a vlak s božskou Helenou odjel z města. Doprovázen explozí.
Sergej Borodin stál v troskách svého nádraží a pozoroval odjíždějící mechanický vlak. Zvedl si svářečské brýle a utřel slzu.
S francouzákem v ruce se vrhl na tovární varhany.
Vyrobit mechanickou zpěvačku (na kterou by se taky vrhl s francouzákem) přece nemůže být tak těžké.

"... like a tiger, defying the laws of gravity..." zpíval si v duchu falešně a letěl nad chodníkem.
Telefon zavibroval.
"Prosím? Hm. Jo, jasně. Musím? Budu tam. Ahoj."
Na věty delší než krátké neměl v plicích vzduch.
Běžel zpět.
Potkal jiného běžce, sotva zvedajícího nohy z chodníku. Měl na sobě teplákovku s podezřele správným množstvím proužků.
Náš běžec měl na sobě staré kecky a ošklivé kraťasy, proto zrychlil a dlouho nezpomaloval.
Píchalo ho v boku.
Zpomalil na předpokládanou rychlost značkového joggera.
Dohnal krásné a pomalé stvoření v legínách.
"Do psí hadí," v duchu zasupěl a zrychlil.
Píchalo ho v obou bocích.

Sral.
Není to hezké slovo, ale sedí. Zvuk jejích kroků ho neskutečně sral.
Nešlo jen o hlasitost, ale i o rytmus, a samotnou barvu toho zvuku. Ten zvuk znamenal, že se jeho žena blíží.
I hrůzostrašnost její chůze však bledla v porovnání s jejím hlasem. Už ho nezajímalo, co říkala, jenom chtěl, aby to říkat přestala. Zkrátka řečeno, způsobovala mu neuvěřitelný bolehlav.
Před sebou měl pohár, z kterého se vznesl zelený obláček, ten, než se rozplynul, na sebe vzal podobu lebky.
"Pohni, čekaj na tebe!"
Už aby to měl za sebou.
Vzal si pohár a vydal se na poslední přednášku.

Rozhlédl se po temném pokoji, jediné světlo přicházelo malou škvírou ve špinavých závěsech, z vnější strany už dost vyšisovaných.
Škvíru uzavřel.
Co kdyby je roztáhl?
Ne.
Viděli by ho.
Viděli by špínu, ostudu, odpudivost jeho malého bezpečného světa.
Lehl si do postele a přikryl se zatuchlou dekou.
Zítra vyjde ven.
Sevře kliku, otevře dveře. Těch lidí, aut, tramvají, holubů, nepořádku, špíny, smradu, smogu, nebezpečí!
Popadl papírový pytlík a dal si ho před ústa. Dýchal pomalu a hluboce, nádech a výdech.
Nádech a výdech.
Papír se mu přilepil ke zpocené dlani.
Nesnášel ho. Potřeboval ho.
Pytlík i byt.
Sebe i svět.