Moje články

Já toho mám vážně dost, prohlásil Horáček, všude ponožky, a jak smrdí!, nádobí po celým bytě, postel věčně rozestlaná, co aspoň trochu vyvětrat, ale Pažout zaječel, néééé, víš, jak je mi mizerně, nejspíš umřu a ty tady řešíš ponožky, ale Horáček odpověděl, co bys umíral, máš obyčejnou rýmu, na rýmu se neumírá, načež Pažout povídal, člověče, Horáčku, aby to nebylo něco horšího, a Horáček zakoulel očima, nic ti není, rýma stejně není příznak, uvařím ti čaj, ale nehraj na mě umírání, nejsem tvoje manželka ani máma, a Pažout zachrchlal, to teda ne, kdybys byl ženská, byl bys na mě HODNĚJŠÍ!

Mrk smrk,
Kých pích.
Prd chrt?
Chrt prd!

Smrť krk
Vrk drk
Hrk frk
Srk skrz.

(„No jo,“ řeklo Sovátko, „ale Myšáku, to je jenom šestnáct slov! Co budeš dělat dál?!“
„Nasadím opakovací refrén,“ odpověděl Myšák chladnokrevně.)

Smrť krk
Vrk drk
Hrk frk
Srk skrz.

Krad brach!
Strach v prach.
Brak mrak
Frak drak!

(„Opakovací refrén je to s krkajícím Smrtěm? Chápu to dobře?“ ujišťovalo se Sovátko.
„Chápeš to velice dobře,“ řekl Myšák.
„Škoda. Prdící chrt se mi líbí víc.“)

Smrť krk
(nedal se Myšák)
Vrk drk
Hrk frk
Srk skrz.

Chlap chňap
Vrah drap
Skop
(„Stop! Sto!“ vykřiklo Sovátko.)

„Sosáci de facto neexistují,“ prohlásil Myšák.
„Všelijaký hmyzové sosáky mají,“ mínilo Sovátko.
„To jsou sosáky, nikoliv sosáci! Protože jsou neživotné. I když je mají živí… tihleti… hmyzové. Ale sosáci nejsou, protože sosácký věci dělají jenom holky!“
„Nevím, jestli by se jim líbilo, že jim říkáš holky,“ poznamenalo Sovátko.
Myšák se ušklíbl, maličko, aby to Sovátko nevidělo.
„Kdyby začal v SOSu dělat nějaký kluk, byl by sosačka. Když tedy sosáci neexistují,“ řeklo Sovátko. „Jako bývala paní doktor.“
„Sosačka Novák?“
„Novák? Tady? Spíš třeba sosačka YourBrainEater13, to by bylo mnohem pravděpodobnější.“
„Jo,“ přikývl Myšák. „Dobrý jméno. Vhodné pro holky i pro kluky!“

Pan Grenadin stál pod Chodícími hodinami.
Hleděl zaplněným náměstím ke Dvouvěžovému kostelu, kde čekala slečna Inkognita.
Neměl chuť prodírat se davem.
Fouknul.
Houf lesklých bublin vyletěl k nebi, následován pestrobarevnými deštníky průvodců.
Fouknul víc.
Vzhůru se vznesly děti, aby měkce přistály na ramenou otců.
Přidal déšť, a lidé utíkali do kaváren v podloubí.
Opozdilce zahnal hrstí krup.
Zamlženými dveřmi kavárny U zlatého plíšku vyhlížel nejmladší číšník.
„Už je líp, Vincku?“ houkl pan kavárník.
„Není,“ odvětil Vincek.
„Ajajajaj!“ děsili se hosté a chtěli víc kávy a horké čokolády.
Jen Vincek viděl, jak uprostřed náhle ztichlého náměstí líbá pan Grenadin slečnu Inkognitu.

"Koblížky? A co, že došly?" mrmlal Myšák (poslouchal Sovátko jen na půl ucha).
"Došly nedošly, kdyby radši někam odešly, koblihy jedny! Horší než mor, tenhleten… koblihavirus!"
"Cože? jakej Rus?" vyjevilo se Sovátko (poslouchalo Myšáka jen na půl ucha).
"Jestli bude drabblata psát Rus, musí si sehnat překladatele! Žádný bukvy nosit nebudu, to bych se na to podívalo!"
"Sovátko," řekl Myšák, "co to tu meleš o nějakém Rusovi?"
"A co ty meleš o nějakých koblihách?"
"Ty sis začalo! Že nám došly koblížky!"
"Kolíčky! Ne koblížky! Kolíčky došly!"
Myšák zmateně zamžoural.
"My nějaké potřebujeme?"
"Vůbec," řeklo Sovátko. "Ale je to zkušební téma!"

Toho dne postaví pan Grenadin vzdušný zámek. Sám sebe změní v most, půvabným obloukem se klene mezi zemí a podnebím. Nemá již stehna, hruď, břicho, obličej, přesto cítí váhavé kroky. První přeběhne zvědavá kočka, pan Grenadin si vzpomene na Mínu. Pak hlouček školáků, smíchem si navzájem dodávají odvahy. Dvě staré dámy a jejich staří psi přejdou pomalu a důstojně, neboť na místo, kterému se blíží, již nepotřebují spěchat. Poslední, v půlnoci, mladí milenci, ani k zámku nedojdou, touha je přemůže uprostřed mostu.
Ráno jde pan Grenadin domů, ramena ho bolí, ale usmívá se.
Na jeho těle byl počat nový život.

Simeon prožil dětství pod návrším, ze kterého bylo možné zahlédnou špičky věží.
Na dohled Chrámu, nikoliv v jeho moci.
Simeonův otec jednoho dne odešel tím směrem a nikdy víc se nevrátil.
Vychovala ho utrápená matka a dva její bratři, starci.
„Ne aby ses zatoulal tam, kam šel tvůj nebohý otec,“ varoval ho prvý strýc. „Jistě ho dostihla smrt.“
„Jdi nabídnout Chrámu své služby,“ říkával druhý, „získáš slávu i věčnou odměnu.“
„Musel bych se rozdělit, abych poslechl vás oba. Nad svým životem chci panovat sám,“ prohlásil Simeon, než odešel.
Kráčel směrem od Chrámu.
Stíny věží se však kladly do jeho stop.

Jsem z toho na nervy, Machu, řekla Šebestová, takových věcí zařídit, pozvánky, dort, dary, šaty, kytky, kapelu, je to šílený, to bych se musela rozkrájet, abych všechno stihla, a Mach zvedl oči od Final Fantasy IX a povídal, krájet se nemusíš, můžeš se rozdělit, máme přece sluchátko, takže se Šebestová rozdělila, všechno zařídila, a večer se deset Šebestových sešlo v kavárně, načež Šebestová řekla, holky, je to v pořádku, abychom my všude lítaly, zatímco Mach sedí doma?, a ostatním Šebestovým připadalo, že to v pořádku není, takže nakráčely k Machovi a řekly, tak poslouchej, Machu!, a pak všechno chodilo jinak.

Kompletní dny
(nebo přeháňky)
na Žižkově.
Na další chechtáky v intervalu
i mezi
připravit pálení.
V úterý večer řidičům oblačno
řeklo
proti půlnoci.
Zeman
rudý vzteklý kousek
měl doprovázet déšť.
Většinou začíná
polojasný
a odpoledním
se opět
Na Krejcárku
uvnitř Evropy
Huawei.
Peklo
mezi 12 a 16 stupni
bude
vlahé a voňavé
(podotkla Honsová).
Děštníky budou čarodějnic
v úterý
ale
kousek s ranními
nepouštět z ruky.
(Chechtáky chechtáky
co zbývá
většinou začíná
do další
uzavírky).
Uvnitř země
by se mohlo
ubývat.
Týden rozprší
v Praze
Takový večerní
zataženo až
s teplotami.
Čtvrtek!
Připravit
(chechtáky)
je je je to budou
deštivé.

Skutečně chceme tento prostinký fakt považovat za světovou senzaci?
Za výsledek spiknutí temných sil?
Za záhadu vesmíru?
Nikoliv! O výsledku bylo rozhodnuto předem! Důvod je zřejmý!
ZEN-KÁČISMUS JE NEPORAZITELNÝ!
Vyzýváme proto majitele světové likesítě, aby se vzkačil, uznal tuto skutečnost a kapituloval!
Svou oddanost vesmírnému zen-káčistickému hnutí nechť dokáže obvyklou změnou jména (Cukrkáč, kupříkladu, zní dostatečně úderně a navíc evokuje obecnou závislost lidstva na cukru káčismu), dále pak přebarvením svého znaku na žluto (ŽLUTÁ JE BARVA NAŠE!*) a jeho tvarovému přizpůsobení tak, aby více připomínal kachnu (nebo aspoň písmeno K).
Redakce časopisu Kachna a hvězdy mu přeje sílu a odhodlání!

V knize, kterou v zájmu jejich manželství nechal Verence poslat z Ankh-Morporku, se dělo ledacos, ale žádná poloha nezahrnovala zvrácenost v podobě metr vysoké kupy papíru.
Magráta vzdychla. Zdálo se jí, že je Verence v některých věcech poněkud... nechápavý.
„Tady zpevnit,“ mumlal si, „a zvětšit. Prorazit…“
„O čem mluvíš?“
„O přestavbě Lancre. Rozumíš, postavíme novou cestu…“ Hlava se zanořila pod závěj map a plánů. „Ale tudy to nepůjde.“
„Proč ne?“
„Protože tudy,“ ozvalo se tlumeně, „chodí husy paní Dokopečkové k rybníčku.“
Magráta se usmála.
Rozhodným pohybem smetla mapy a zadívala se do mírných, vodnatých a překvapených očí svého manžela.
„Zhasni!“*

Ten den vane severák a na zahradě se třese stará vrána. Hejno odletělo, ji ale křídla nenesla a zdržovat své družky nechtěla.
Pan Grenadin vezme vránu domů. Vrána pohlédne na strop, na kočku Mínu, a zavrtí hlavou.
Pan Grenadin se neumí proměnit v šikovného a měnit se v ptačí budku nechce. Poprosí souseda, který vyřízne ve staré bedně otvor.
Večer vránu navštíví. Už nechce jíst, ale ráda se napije. Hledí vzhůru, na mraky, na měsíc.
Ráno je mrtvá.
Pan Grenadin ji pohřbí.
Je smutný, ale jen trošku.
Vrána zemřela svobodná a v bezpečí.
Kolik zvířat (a lidí) má takové štěstí?

„Je očividné,“ prohlásil Myšák, „že ve dvou mezi šesti očimami nebudeme.“
„Očima,“ řeklo Sovátko, „ale koukej, já mám oči i vzadu!“ A zatočilo hlavou kolem dokola, až z toho Myšáka rozbolelo za krkem.
„Když máš oči vzadu, nemáš je vepředu,“ poznamenal. „Jsme pořád na čtyřech.“
„Pokud se nestaví teta Otýlie,“ varovalo Sovátko. „Ta má oči všude.“
„Ježkovy voči!“ vyděsil se Myšák.
„Ale ne, má svoje! Ačkoliv i ježkovy voči by se hodily.“
„A co takhle?“
Myšák vzal kus uhlíku a chvíli maloval na stěnu kulaté místnůstky.
Sovátko otáčelo hlavou, aby mohlo pohlédnout do každého z šesti nakreslených očí.
„Geniální!“ usoudilo.

věřím v jednoho, který je odpovědí na všechno (a mám splněno!) (jenomže on samozřejmě víc otázek vyvolává, než zodpovídá)
věřím v otce, který je synem, a syna, který je otcem
ducha, který z nich (i z nás) vychází
věřím v rodinu
otce a matku
(i matku a matku a otce a otce a babičky a dědečky, sestry a bratry, rovněž v naprosto nahodilé lidi, kteří vytvoří domov pro děti – ať už je zplodil kdokoliv)
věřím v děti
a (jako matka syna, která se stala dcerou) v jejich cestu
věřím v tradiční hodnoty
lásku, pravdu a naději
ve vás
v sebe

Nechť bubny bijí a trubky troubí
Když pobouření stoupá z hloubi
Nechť tympán rovněž zvučně zní
Ať zahřmí píseň protestní!

Že prý zmatek matek?
Kudy nám sem natek?
Kdo matku má, ten dobře ví
Mámy jsou prostě epesní!

Ač mají stále kolem práci
Mistryně jsou v organizaci
A jestli ne, bez patosu
Zorientují se v chaosu!

Že prý zmatek matek?
Kudy nám sem natek?
Kdo matku má, ten dobře ví
Mámy jsou prostě epesní!

Matky jsou nejvíc v pohodě
Doma, na souši, na vodě,
Kdyby v pohodě nebyly
Žádné děti by nežily!

Tak važme si žen, přátelé
co utíraly nám…

Clara je v čase doma.
Henryho čas nepoutá.
Není to jeho vůle; nedobrovolný poutník, vynořující se v bezčasí, nahý, vyděšený, prchající. Není šťastný, dokud se neshledá s Clarou (poprvé je jí šest, naposledy dvaaosmdesát – Henry je tou dobou pár desítek let mrtvý, ale smrt překazit shledání nemůže).
S kým by se miloval, nebýt Clary? Sám se sebou, když jej čas přivál, patnáctiletého, k jeho patnáctiletému já?
Ztratil obě nohy; oba ztratili šest dětí, které zemřely v Clařině těle; získali Albu, cestovatelku; řádku setkání; stejně tolik rozdělení.
Čas je jednou poutal a jindy rval od sebe.
Jejich láska byla nad časem.

Kdysi byl pan Grenadin malým chlapcem.
Nikoliv však vždy. Někdy byl malým děvčátkem. Jindy zas mouchou či motýlem nebo vůní květin.
Zpočátku se pokoušel svou proměnlivost před rodiči tajit, ale bylo to příliš nebezpečné. Neznámá holčička může skončit v sirotčinci, moucha může být rozplácnuta, motýl přišpendlen, vůně vyvětrána.
Řekl rodičům pravdu. Divili se i trápili, ale nepřestali ho milovat.
Kdysi snil o tom, že je stejný jako ostatní, že se ničím neliší, že zapadá jako dílek do skládanky.
Později se sám se sebou smířil. Ještě později se naučil mít sám sebe rád.
V tom je pan Grenadin stejný jako my.

Jedzenkratie za stoletie harant dzabelsky zrodie sa, znameniem temnoty na perdeuli oznaczen.
Litery na zašlém pergamenu. Černé jako znamínko na zadku děcka.
„Bratr měl takové,“ zakňourala žena. „Jednou stáhl gatě před kumpány a vědma ho kázala zabít. Bylo mu dvanáct.“
„Jedenkráte…“
Geralt skončil dřív, než začal. Tady logika neměla místo.
„Mohli byste…“
Opět nedořekl. Tahle rodina se jinam stěhovat nebude. Hrůza z toho, co je humny, jim čišela z očí.
Nakonec použil rozžhavený pohrabáč. Řev a smrad, navíc se děcko posralo.
Odměnu odmítl.
„Mám podobné,“ poznamenal Marigold, když odjížděli. „Na perdeuli.“
„Tos měl říct, když jsem držel pohrabáč,“ odpověděl zaklínač.

"Mám ráda menší muže," říkává Simone přítelkyním, "jsou mnohem úhlednější."
TIuX5, na Zemi známý jako Carl, se úhledně usmívá. Ve skutečnosti je velký přesně jako Simonin jehlový podpatek (12 centimetrů). Občas má chuť jí říct, že jeho lehce podprůměrně vysoké (ačkoliv dostatečně výkonné) tělo je celé umělé.
Ale mlčí. Mlčí často.
"Co jsi za člověka," vyčítá Simone.
"Nejsem člověk," neřekne TIuX5. "Jsem mimozemšťan na tajné misi".
Nechce Simone ztratit. Poskytla mu útočiště. Ulice, plné obrů (a psů s ohromnými mordami plnými zubů) ho děsí. Navzdory krytí se cítí malý a zranitelný.
Občas hledí TIuX5 ke hvězdám, plný stesku a touhy.

Drahý Tasemníku!
Lidé hřeší neustále; jsou slabí, bez vůle, postrádají charakter. Nepřítel je však ustavičně zahrnuje ohavným světlem své milosti, což naši práci komplikuje. Navíc jim poskytl cestu, jak z osidel hříchu uniknout – naštěstí se nám daří tento fakt tajit.
Pro veliké hříšníky má lidstvo dokonce slabost. Někteří pijí ranní kávu z hrnků ozdobených portréty mužů, nad jejichž činy i peklo zbledlo (než začalo jásat).
Pro práci s hříchem existují dvě metody: podceňování a přeceňování. Druhá je zábavnější. Přesvědč pacienta, že jeho směšné hříšky jsou ohromné, seber mu naději na odpuštění a nápravu, a poté ho ponech napospas vlastní malomyslnosti.

„Dneska budeme…“
Maruška: „Já, já! Paní učitelko! Můžu já?“
„Vždyť ještě nevíš…“
Pepa: „Já bych to přečetl!“
„Ale…“
Sára: „Pepa už to četl! Čtu já! Můžu být Daisy?“
„Jenže…“
Martin: „Pančelko, já byl Daisy za jedna mínus! Můžu si to opravit?!“
Robin: „Jdu na záchod.“
„Nebudeme číst. Budeme hrát…“
Změť hlasů: „Zip! Simon says! Abecedu…! Já! Ne, já! Tys byl. Já! Můžu já?! Pačelko?"
„Hru z učebnice. Open your classbooks…“
Mumlání: „Fifty… to je patnáct, ne?“
„Padesát?“
„Pět set!“
„Debile, má to jenom osmdesát stránek!“
Robin: (zmateně): „Pracovní sešit?“
„Kdo začne…“
„Já! Já! Já! Já!“
„… se přihlásí…“
Sborový jekot: „Jááááá!“

veřejné otevřené sdělované transparentní známé všeobecné přístupné publikované
přístupné tajné známé otevřené veřejné transparentní tajné všeobecné viditelné
transparentní tajné známé otevřené všeobecné přístupné tajné viditelné tajné
tajné známé přísně tajné viditelné všeobecné přístupné tajné transparentní tajné
tajné tajné viditelné přístupné tajné známé otevřené přísně tajné sdělované
přísně tajné otevřené tajné všeobecné publikované přísně tajné tajné tajné
tajné přístupné přísně tajné tajné tajné známé publikované přísně tajné
tajné tajné tajné přísně tajné tajné tajné přísně tajné tajné
tajné přísně tajné tajné přísně tajné tajné přísně tajné tajné
přísně tajné přísně tajné přísně tajné přísně tajné přísně tajné
přísně tajné přísně tajné

Horáček a Pažout udělali učňovské zkoušky, měli velikou radost, smáli se jako šílení, a Pažout řekl, to se musí oslavit, a Horáček nato, to se ví, a tak oslavovali, hlavně rumem, tím s lodičkou, a když byla lahev prázdná, řekl Pažout, Hovášku, semizdá došáu um, a Horáček odpověděl, hahá, máue fuchátko, vle, a do sluchátka řekl, vum, a hnem, ale nic. Ráno úpěli do sluchátka, vodu, kafe, ibalgin, a sluchátko mělo všechno. Když se Pažout trochu zvetil, povídal sluchátku, včera jsem myslel, žes dosloužilo, co, únava materiálu? a sluchátko upjatě odpovědělo, jestli tady někdo trpěl únavou materiálu, tak já ne!

Toho dne se pan Grenadin promění ve tmu. Vklouzne do pokojíku v podkroví, nic nevidí, je tmou ve tmě, jen slyší tichý dech. Zaplaší světlo pouličních lamp, které se chtělo vkrást. Vyjde měsíc, stříbří okenice, dovnitř ale nesmí. Objeví se hvězdy, touží nahlédnout, v okně se však tmí pan Grenadin. Ukáže se hvězda nejvíc zářivá, Slunce, jenže uvnitř vládne trpělivá tma.
Teprve před polednem se pan Grenadin vytratí klíčovou dírkou. Zvenčí tiše zaklepe.
„Ach, to jsem se nádherně vyspala,“ protahuje se slastně slečna Inkognita. „Pojďte, dáme si kávu na terase.“
Jde za ní, maličko ospalý, ale velmi spokojený pan Grenadin.

Ten den se pan Grenadin promění ve vítr, protože potkal slečnu Inkognitu. Slečna nosí červené boty a dlouhé prsty má modré od inkoustu, kterým píše básně. Grenadin se uhnízdí Inkognitě ve vlasech jako plachý pták. Slečna Inkognita kráčí ulicemi a vlasy za ní vlají, ačkoliv je bezvětří. Noviny v kavárnách a staré tisky v antikvariátech se zvedají k nebi, černobílé stránky plují na modré obloze, než se opět plavně snesou k zemi. Slečna Inkognita se usmívá, protože o panu Grenadinovi ví. Těší se na šálek čaje, na báseň o větru, kterou večer napíše, na to, že bude brzo bláznivě zamilovaná.

Být spolu docela fungovalo. Bylo to lepší než nebýt spolu, a o moc lepší být proti sobě.
Být spolu nikdy nefungovalo. Je nejvyšší čas být sám, vyhřívat se ve slunci vlastní slávy, jít vlastní cestou.
Být spolu fungovalo na počátku. Ale vztah se vyčerpá, shoří, unaví, výhody pominou.
Bude lepší zůstat spolu.
Bude lepší se rozdělit.
Lepší.
Horší.
Zůstat.
Rozdělit.
Teď.
Potom.
Klidně.
Jakkoliv.
Ježkovy voči, už je úplně jedno, jak to dopadne, prostě to udělejme!
Nebo… že by se to dalo ještě vzít zpátky?
Nemysleli jsme to vážně!
No a?

V Česku se pro to ujalo nové sloveso.
Brexitování…

Zatím mají v hlavě pavouky, ještě strčím hlavu pod křídlo, řeklo si Sovátko. Ode dne, kdy bylo téma ráno, si připadalo jako nevyspalý skřivan.
Zavřelo oči. Uši zavřít neumělo.
„Nikdy neříkej nikdy,“ mumlal Myšák. „Pořád říkej pořád. Vždycky říkej…“
„Cože to?“ houklo Sovátko trochu nevrle.
„Hra se slovy,“ pravil Myšák, „je znamením kreativní, verbálně zdatné mysli.“¨
„Nepochybně. A mohl bys být verbálně zdatný tišeji?“
„Pořád spolu. Párem volů. Spolu, spolu, s hejnem molů.“
„Když jsou lidi pořád spolu, začnou si časem lézt na nervy,“ poznamenalo Sovátko.
Myšák na ně upřel korálkové oči.
„To máme veliké štěstí, že nejsme lidi, Sovátko!“

Toho dne postaví pan Grenadin vzdušný zámek. Sám sebe změní v most, půvabným obloukem se klene mezi zemí a podnebím. Nemá již stehna, hruď, břicho, obličej, přesto cítí váhavé kroky. První přeběhne zvědavá kočka, pan Grenadin si vzpomene na Mínu. Pak hlouček školáků, smíchem si navzájem dodávají odvahy. Dvě staré dámy a jejich staří psi přejdou pomalu a důstojně, neboť na místo, kterému se blíží, již nepotřebují spěchat. Poslední, v půlnoci, mladí milenci, ani k zámku nedojdou, touha je přemůže uprostřed mostu.
Ráno jde pan Grenadin domů, ramena ho bolí, ale usmívá se.
Na jeho těle byl počat nový život.

V PAVOUKu – Pokojném A Vznešeném Okruhu Útěšné Krajiny (protože kromě vzpomínání chci taky splnit téma, že) je prázdno.
Přesněji řečeno, liduprázdno. Sebe nepočítám. Vlastně se snažím nebýt. Nebýt slyšet, nebýt vidět, nebýt, pokud možno, cítit. A jestli být, tak být očima a ušima (Stvořitele vesmíru, jak se zpívá v jedné písničce).
Vzduch se třpytí, slunce prosvěcuje opar mezi stromy, dlouhé stíny kmenů kreslí pruhy do měkké pokrývky loňského listí, ke světlu se nedočkavě prodírají šmolkově modré podléšky.
Přes cestu přechází srny. Zastavíme se, ony, já, pes.
Hledíme na srny.
Srny hledí na nás.
Ticho zvoní ptačím zpěvem.
Okamžik trvá věčnost.

Když se rudý měsíc Farmy líně plížil nad obzorem, napodoboval Pepé vlčí vytí.
„To z hladu,“ šklebil se.
„Příliš pravdivý, než aby to bylo vtipný,“ mumlala Dara.

Pepé byl dávno mrtev a Alex s Darou na Zemi. Stálo je na úplatcích malé jmění, aby dostali bednu do transportéru.
„Pro úsek 22.“
Strážce zásilku otevřel.
„Jídlo?“ uchechtl se. „To vozíme odtamtud!“
„Jenomže toho, co vozíte odtamtud, se vězni nenají, že?“
Víko s bouchnutím zapadlo. „Nějaký vzkaz?“
Podívali se na sebe.
„Řekněte jim, že tu máme domov. Že čeká i na ně.“
Na všechny hladové vlky mezi hvězdami.
Až se jednou vrátí.

Je smutným faktem, že odborné studie poslední doby řadí zen-káčismus mezi zaniklé kulty. Jedná se samozřejmě o hrubou chybu v myšlení i v metodice výzkumu. Již jednoduché pozorování dokazuje, že vzpomínky na éru Velkého Kačera nejsou mrtvé (viz časté kachna či prosté, leč významné káč v komentářích). I později přibyvší účastníci DMD, kteří nebyli přímo účastni káč-uctívání a nesetkali se s Káčidy a Sunkáčem, dobře chápou pochvalný význam tohoto rituálního zvolání.
Zkrátka, kachny, ač neviditelné, jsou tu stále s námi. Stále máme proroky, kteří slyší vzdálený šustot peří a umí koutkem oka zahlédnout dobře osvalená křídla porostlá modrozelenými pírky.
Nezapomněli.

Myšák se chystal do pelíšku, ale Sovátko ještě dopíjelo poslední doušky osmdesátého šestého cappuccina, než vyletí na denní šichtu.
„Komu se nelení, zaseje osení,“ loučil se Myšák.
„Tak to není!“
„Tak dlouho se džbánem, až nehneš rumpálem!“
„V příslovích je staletá moudrost, ale ve tvých se ztrácí!“
„Kolik višní, tolik třešní,“ pokračoval Myšák.
Sovátko zaváhalo. Tohle bylo správně, ale stejně mu to nedávalo žádný smysl.
„Kdo jinému jámu kopá, vlastní nemá!“
Sovátko protáhlo křídla.
„Kdo se bojí, nesmí to sklepa!“
„Do lesa! Neumíš ani jedno?“
„V příslovích jsem náhodou mistr světa!“
„Leda tak mistr sklepa,“ zasmálo se Sovátko.
A odletělo.

Desátá hodina odbila, lampa ještě svítila, všechny lampy svítily, protože autoři čekali na téma, úpěcí skupina úpěla už od sedmi, ale nic. Odbila jedenáctá, dvanáctá, a téma pořád nebylo. Sovátko a Myšák z toho byli neklidní, i když se to jeden před druhým snažili skrývat.
„To už se jednou stalo,“ řekl Myšák.
„Třeba připojení,“ řeklo Sovátko.
„Špatná domluva,“ řekl Myšák.
„Roztržitost,“ navrhlo Sovátko. „Ty jsi taky roztržitý, Myšáku, protože kafe nemá žádnou chuť.“
Myšák skočil do cappuccina, jen hlavička mu koukala.
„Proč piješ kafe na noc?“
„Jsem noční pták!“
„Projednou se vyspi!“
Ale Sovátko neusnulo a Myšák taky ne.
Čekali…