DMD č. 3. pro 3. 4. 2013. Téma: Statistika nuda je

Dívala jsem se do speciální místnosti na oblečení a boty, kterou kvůli mně museli zřídit. Kvůli mně! Holce, která si dřív dobrovolně oblékla šaty jen čtyřikrát. A teď, v Aldormě, vlastním padesátery šaty na ramínka, dvacet druhů korzetových, k tomu přesně ladící boty, o špercích snad ani nebudu mluvit.
"Tak jo, Leni, statistika je sice neskonale nudná, ale taky neúprostná. Stala se z tebe fiflena," povzdechla jsem a vrátila se do své ložnice, kde jsem padla na postel a snažila se nemyslet na ty hadříky vedle. Bohužel to nešlo. Nejsmutnější ale zůstaval fakt, že mi kalhoty už dávno přestaly chybět.

„Myslel jsem, že čarodějky umí létat.“
„Umím létat,“ řekla suše Tonička oklepávajíc si jehličí. „Problémy mi dělá přistávání…“
„No ale…“
„Vím, je to jediný strom v širém okolí,“ doplnila unaveně. „Jestli dovolíš, mám práci.“
Vyšetření nezabralo moc času. Leticii verdikt potěšil.
„Co jí je?“ vybafnul netrpělivý Roland.
„To by ti měla říct sama,“ odpověděla vyhýbavě.
„Dokážeš jí pomoct? Jak se jí to přihodilo?“
„Rolande,“ vyšla Leticia ven, aby Toničku zachránila, „budeš tatínek…“
„Co-cože? Ale… jak je to možné?“
„Řekla bych, že je to statisticky mnohem pravděpodobnější, než moje přistávání v korunách,“ ušklíbla se Tonička a dodala: „Aspoň se nebudete nudit…“

„Hlúposť!“ rozčuľovala sa Minerva.
„To iste,“ usmial sa Dumbledore. „Všetci dobre vieme, že je to len ďalšia hlúposť, ktorú si vymyslela Dolores pod zásterkou ministerstva. Ale keďže ide o ministerstvo, tak to musíme spraviť.“
„Vážne si myslíš, že je Severus spôsobilý k tomu, aby štatisticky vyhodnocoval psychickú zrelosť študentov, ešte k tomu podľa jednotlivých koľají?“
„Nejasal, ale musíme mu veriť...“
Neskôr v žalároch. Na stole ležalo päť kôp anonymných psychotestov.
„Takže tu máme bandu hrdinských imbecilov... ďalej bandu hlúpych dobrákov... a bandu premúdrených idiotov. A samozrejme Slizolin. A Potter s Weasleym majú vlastnú špeciálnu kôpku, tí dvaja kreténi sa podpísali...“

Collinse a Shawa se pořád ptali na Profesionály.
Stewartovi kapitána Pickarda taky nikdo neodpáře.
Spielberga se vždycky zeptají na E.T. nebo Čelisti, Camerona zase na Terminátora nebo Titanic.
Jenže Profesionálové měli sedmapadesát dílů, Star Trek asi tak milión a jednu řadu, a páni režiséři už můžou pozlaceným trofejím pořizovat nový byt. Mě za těch patnáct minut slávy dali málem jen pytlík bonbónů, koneckonců, byl jsem kluk.
Jenže mě to taky pronásleduje dodneška. Rodina, přátelé, kdykoliv se to ozve, zmocňují se mě pocity jako býka, který vidí rudý hadr.
"Statistiká nudá je…"
A můžu vzít jed, že si vždycky někdo vzpomene.

Cela má 4 x 4 metry.
Na levé straně je v kameni 438 důlků, na pravé 548.
Od dveří k oknu je to 9,5 kroku.
Slunce v tuto roční dobu zapadne v 15:09.
Za dobu, co jsem tu (53 let, to je asi 19.345 dní, 464.280 hodin, 27.856.800 minut, nemůžu být přesnější, proč si jen nepamatuju den a hodinu, kdy mě zavřeli?) mi vypadalo 1.547.603 vlasů.
Zabil jsem celkem 3.127 pavouků, 16.112 much a 64.448 komárů.
A on mi teď chce nahnat strach?
Ubožák. Pohled na ten nechápavý hadí ksicht bude mašličkou na dárku, který mi dá.
Až mě zabije.

Přeměnění nejsou příliš inteligentní. Jejich průměrné IQ se pohybuje kolem 95 bodů.
Z první generace nepřežilo Přeměnu přes 92%.
Pětasedmdesát procent z těch, kteří přežili, bylo zabito v rámci různých „bezpečnostních opatření“.
Úmrtnost v tréninku se pohybovala kolem procent dvaceti.
V bitvách stáli v prvních řadách. Proč plýtvat lidskými životy? Stejně byli dobří. Zůstala jich dobrá polovina... po každém střetnutí, jímž prošli.
Uvidí další den?
Beznaděj...
Ne pro něj, ne dneska, prostě nikdy. Kdo se vzdá, prohraje. Ať je to někdo jiný.
Ležérně se přiklackoval do čela formace, úsměv v světle oranžových očích.
K čertu se statistikou.
Vždycky existují výjimky.

„Dnes musíte být naprosto okouzlující.“
Poslouchám nadšené kázání mademoiselle, která netrpělivě přechází po pokoji.
„Na večeři přijede sir Belware. Váš otec doufá, že by ve vás mohl nalézt svojí budoucí choť. Byla by to skvělá partie. Tři sídla a čtyři venkovské usedlosti. Jeho pozemky jsou rok od roku rozsáhlejší. Obchody dosahují závratných výsledků…“
Znuděně se zavrtím.
Odmávnu služebnou, která ke mně spěchá s tvářenkou, a ignoruji nespokojené zamlaskání za zády.
Nehodlám se stát třetí ženou sira, kterého uvidím poprvé v životě, a dát mu pátého potomka, který nepřežije zimu.
O některých věcech se mademoiselle nezmínila.
O nich se prostě nemluví.

Frances seděla na ráhně a netrpělivě klátila nohama.
„Achjo...“ povzdechla si otráveně. Takhle si život plavčíka nepředstavovala. Jen prázdně zírat na nekonečnou hladinu a užírat se nudou. To už by raději týden v kuse drhla palubu nebo prala celé směně špinavé prádlo.
„Copak, Cvrčku?“ uchechtl se Ben Harvey z koše.
„Dyž mě to tu nebaví...“
„Každej plavčík se musí naučit sledovat moře. To je na lodi to nejdůležitější.“
„Nejdůležitější?“
„No jo. Co kdyby se objevil nepřítel. Ty budeš první kdo ho uvidí.“
Spiklenecky na ni mrkl. To, že často potkají sotva jednu dvě zbloudilé bárky do měsíce, už jí neřekl.

Co je malé, to je hezké, říká se.
Z hlediska statistiky je to blbost.
Z hlediska estetiky je to taky blbost.
Kromě toho to není pravda.
Třeba trpaslíci: nejsou zrovna hezcí!
Vlastně ani nejsou moc malí.
Rozhodně ne všude.
Sněhurka by mohla vyprávět své.
Ale o tom už se navyprávělo a napsalo, ó jé! Jenže Sněhurka se nestará se o řeči. Ani trochu.
Zajímá se o jen čísla.
Čísla ji nikdy nenudila. Čím větší, tím hezčí.
Víte, co je hezké, když to není malé?
Bankovní konto.
A víte, kdy je ještě mnohem hezčí?
Když jeho velikost něčím znásobíte.
Třeba sedmi.